Hřbitovy

Náhrobní kámen

Náhrobní kámen

29. 04. 2009 19:39

O život anebo (když už uvažujeme o symbolice tak tedy v „symbolech“): o zákony života a Zákon v životě, šlo od samého počátku. Původní způsob pohřbívání v ranném Jisroeli (až do prvních století našeho občanského letopočtu, jak dokazují vykopávky) vypadal tak, že se nebožtík uložil do jeskyně, kde se v jakémsi žlabu či kamenné vaně nechal rozložit a „odkapat“ a pak se do menších schránek (*ossuárií – česky bychom řekli *kostnic) ukládaly pouze kosti. Proto ta péče praotce Abrahama, aby dědičně získal jeskyni Machpela, proto onen biblický obrat „kost kostí mých“, proto starost praotce Jaakova o osud jeho kostí a stejně tak i poručení Josefovo o tom, aby Národ vynesl jeho kosti, až konečně ve slávě vyjdou z Egypta. Mimochodem u praotce Jaakova a jeho poručení se můžeme na okamžik zastavit.

A poroučeje jim, řekl … pochovejte mne s otci mými v jeskyni té, kteráž jest na poli Machpela … tam pochovali Abrahama a Sáru, tam pochovali Izáka a Rivku, tak jsem také pochoval Liu. /Gn 49:29-31/

Jaktože Jaakov nezmíní „hrob“ své nejmilovanější ženy Rachel? Čtrnáct let za ni sloužil Labanovi, z jejích synů Josefa a Benjamina se nejvíc těšil a kvůli nim se nejvíc natrápil, a teď nic? Jednoduše proto, že … umřelať Ráchel a pochována jest na cestě k Efrata, jenž jest Bejt-lechem. A postavil Jaakov znamení pamětné nad hrobem jejím . . . /Gn 35:19-20/. Další „důkaz“, že „normální“ byl pohřeb do jeskyně, a hrob „jen tak“ byl vlastně výjimečný. I když zase ne tak úplně, protože centrálním motivem Národa Jisroele je motiv cesty, a například i Rivčina chůva musela být pohřbena „cestou“. --Tehdy umřela Debora, chovačka Rebeky, a pochována jest pod Bejt-El, pod dubem; I nazval Jaakov jméno jeho Alon Bachot (= dub nářků) /Gn 34:8/

A dalším, v *halaše velmi proslulým pohřbem na cestě, je pohřeb Mojžíšovy sestry Mirjam, kterou Národ bez zbytečných prodlev pohřbil dokonce na místě, kde nebyl dostatek pitné vody. Tento verš se později stal zdrojem jednoho z pokynů v *Šulchan Aruch i v *Kicur Šulchan Aruch, že totiž ženský pohřeb má za všech okolností přednost před pohřbem ostatních členů Národa. (Kic 198/6) -- A zemřelať Mirjam (v Kádes) a tuť jest i pochována . . . /Nu 20:1/

Ale zpět k zákonům života. Účelem lidského života je sám život. Jeho naplněním nebo chcete-li „důvodem jeho existence“ je poznání a oslava Dárce Života: Nebo mrtví nevzpomínají na tebe, a v hrobě svém kdo tě bude oslavovat? /Ž 7:6/. Smrt je jiná realita a mrtvý (ačkoli nepřestává být bytostí, s níž je nutno zacházet v úctě, jako se stvořením B-žím může způsobit rituální nepřipravenost pro komunikaci s Dárcem. Proto i místo, kde se mrtvý nachází je rituálně nečisté. A je třeba je označit. A jsme u zrodu prvních *macev. Netvrdím, že si Jaakov neoznačil místo, kde leží jeho milovaná žena, také z piety, aby se sem mohl vrátit, nicméně jeho prvořadou povinností vzhledem k odpovědnosti vůči B-hu, bylo označit je pro druhé, aby věděli: Pozor, zde se můžeš rituálně znečistit…!

Maceva = kámen na znamení něčeho, bývala původně pouze a jenom vztyčeným kamenem nebo hromadou kamení. A že se jich praotec Jaakov „navztyčoval“. Stejným způsobem si označil i „úhelný kámen“ budoucí svatyně – budoucího oltáře -- v Bethel /Gn 28:18-22/, ale stejným způsobem jedná i při smíření se svým tchánem Lavanem /Gn 31:45-52/. Co z toho plyne? Ne každý vztyčený kámen byl označením hrobu nebo jinak rituálně nezpůsobilého místa, ale každý byl „pamětným znamením“.

Teprve později v dějinách se rodí potřeba odlišit *macevu od jiných „vztyčených kamenů“, které sobě vztyčovali modláři, aby u nich obětovali a klaněli se svým bůžkům. A je nanejvýš pravděpodobné, že potřebu zakládat vlastní (židovská) pohřebiště vyvolal teprve exil a diaspora. V období mezi oběma Chrámy se stále ještě doufá a věří na návrat do Jeruzaléma a na znovuvybudování Druhého Chrámu. Po pádu Druhého (až do vzdělání Třetího chrámu s příchodem mesiáše) si judaismus nese svůj chrám s sebou a v sobě. Ve své liturgii a symbolice. Ten chrám, který představoval přítomnost B-ží, Jeho „dlení“ v ležení Jisraelově, Jeho Přítomnost uprostřed člověka - *šechinu, oltář a místo kde „dlel“ Zákon

O šechině je zmínka dokonce i v nejznámější „zádušní“ modlitbě *El mole rachamim: Šochen ha mromim, ha-mce menucha nechona al kanfe ha- šchina … /H-spodine, plný slitování, jenž trůníš na Výsostech a uvodíš poklidné odpočinutí na křídlech šechiny… Nicméně o „křídlech“ se dočítáme i v řadě žalmů. /Ve stínu křídel svých skrej mne Ž 17:8; Ž 36:8; Ž 57:2 a Ž 63:8 /, zejména pak také v 91. žalmu Jošev bi-ster Elijon – Ten kdo v skrýši Nejvyššího přebývá… Tento žalm je nedílnou součástí každodenní liturgie, jím se den v ranní modlitbě *šachrit otevírá a jím se také v modlitbě *krijat šema den každého věřícího Žida uzavíral. Žalmem, který končí tak nadějným: a ukáži jemu spasení své, že si přímo volá, aby byl pojat i do liturgie zádušní.

Historické rekonstrukce oltáře nacházíme v nejrůznějších slovnících, a ačkoli si vzájemně nijak neprotiřečí, jsou to přeci jenom rekonstrukce. Nicméně Motiv „rohů“ oltáře je v Zákoně zmiňován nesčíslněkrát, stačí jen pozorně prolistovat knihu Leviticus. A ačkoli se na židovských nekropolích začíná tento tvar a motiv objevovat teprve v období *haskaly, (můžeme se tedy domnívat, že jde o „pouhé“ kopírování *chukat ha-gojjim – zvyklostí okolních národů), přesto bychom ho neměli opomíjet.

Podobně je tomu i se symbolikou vlastního chrámu, který vedle celé řady dalších funkcí symbolicky ztělesňoval B-ží přítomnost na zemi, v člověku a v universu.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra

 

zpět