Hřbitovy

O židovských hřbitovech

O židovských hřbitovech

24. 04. 2009 22:46

Zdokumentované židovské hřbitovy včetně fotografií, popisu a historie naleznete v kategorii "Obce", do níž můžete vstoupit i ZDE

Téměř každá židovská náboženská obec měla svůj vlastní hřbitov. Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy vyplývá z tradiční židovské zásady nenarušitelnosti hrobů: ostatky zemřelých mají zůstat navždy na tom místě, kde byly pohřbeny. Zatímco na křesťanských hřbitovech lze hroby po několika desetiletích otevřít a na témže místě pohřbít jiného nebožtíka, hroby na židovských hřbitovech nemají být nikdy porušeny. Proto v případech, kdy zaplněný hřbitov nebylo možno plošně rozšířit, navezla se na staré hroby vrstva zeminy a další zemřelí pak byli pohřbíváni o něco výš, nad původními hroby. Náhrobky z dolní vrstvy hrobů byly přitom zasazeny do nasypané vrstvy země. Tak se během staletí mohlo na některých prostorově stísněných hřbitovech navršit více vrstev hrobů, a pokud se tu dochovaly i starší náhrobní kameny, nacházíme dnes na takových vícekrát zvyšovaných místech množství hustě nahromaděných náhrobků z různých dob.
Středověké židovské hřbitovy byly někdy zakládány uvnitř hrazených měst, případně na parkánech mezi dvěma hradebními pásmy nebo na valech těsně za hradbami. V novověku směly být hřbitovy založeny většinou jen daleko od města či vsi, někdy až na hranicích katastru, případně na území sousední vsi.
Na rozdíl od křesťanských zvyklostí (kdy pohřeb začínal v kostele, hřbitovy se zakládaly kolem kostelů, případně se přímo v kostele pohřbívalo) židovské pohřební zvyklosti nijak nesouvisejí se synagogou. Hřbitovy bývají od synagog značně vzdálené, a pokud spolu zcela výjimečně sousedily, šlo o sousedství náhodné nebo způsobené prostorovou stísněností židovských čtvrtí.

Náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě. Proto byli nebožtíci ještě v den úmrtí přeneseni do speciálně vybavené márnice, umístěné většinou na okraji hřbitova V márnici u zemřelého až do pohřbu bděli členové pohřebního bratrstva, kteří zajišťovali i rituální omytí těla. Pro tento obřad býval v každé márnici omývací stůl, většinou kamenný, který se někde dosud zachoval. Protože se těla zemřelých omývají teplou vodou, bylo nutno v márnici topit, takže mají tyto stavby i komín.
Od 19. století plnily některé márnice (nebo nově postavené hřbitovní budovy) také funkci obřadní síně, v níž se konalo poslední rozloučení před pohřbem, a současně tato budova sloužívala i jako vozovna k uložení pohřebního vozu. (Na rozdíl od pouhých márnic mají vozovny-obřadní síně velká vrata a často bývají průjezdné.) Některé márnice-vozovny jsou dnes pietně upraveny jako připomínka zaniklé židovské obce, ve větších obřadních síních bývají umístěny i pamětní desky se jmény obětí nacismu.

Podle prastaré tradice nesměli na hřbitov zaživa vstoupit tzv. kohanité (údajní potomci starožidovských duchovních – kohenů). Asi od 19. století se pro tuto početnou skupinu židovského obyvatelstva, kteří dosud nemohli navštívit ani hroby svých příbuzných, zřizovaly na některých hřbitovech tzv. kohanitské branky. Tyto malé vchody, umístěné na jiné straně hřbitova než hlavní vstup, jsou už většinou zazděné.
Na našem území se setkáváme se dvěma typy židovských náhrobků. Zcela běžný je deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země – stéla. Jeho tvar, uspořádání nápisu i výzdoba se během staletí vyvíjely a měnily, projevují se ne něm i krajové zvláštnosti. V mnoha krajích bývaly dříve běžné i stély dřevěné, vyřezávané. Byly však méně trvanlivé, takže dnes je najdeme už jen ve sbírkách Státního židovského muzea.

Vzácnějším druhem náhrobku je tzv. tumba, sestavená obvykle z několika kamenných desek, svým tvarem připomínající antický sarkofág. Někde se vyskytují i tumby z jednoho kusu kamene, případně tumby zděné, opatřené střechou a podobné malým domečkům. Tumby se u nás stavěy od doby renesance, a to většinou nad hroby nejvýznamnějších osobností. Od poloviny 19. století se tvar židovských náhrobků přizpůsobuje běžným typům náhrobních kamenů a hrobek na okolních křesťanských hřbitovech.

Historické židovské náhrobky jsou nápadné používanými symboly a výzdobou. Dekorativní výzdoba (zjednodušené rostlinné motivy, zdrobněliny architektonických článků a jiné ozdobné prvky) se od středověku vyvíjela spolu s uměleckými slohy, její výskyt a charakter však souvisí i s krajovými a místními zvyklostmi, s tradicí jednotlivých kameníků, s tvrdostí a zrnitostí použitého kamene. Za náhrobní symboliku považujeme především malá plastická vyobrazení v horní části náhrobku. Bývají to nejčastěji symboly potomků jednotlivých starožidovských rodů (žehnající ruce na hrobech kohanitů, konvice s mísou na hrobech levitů aj.), Davidova hvězda nebo koruna, dále znamení symbolizující zaměstnání zemřelého (např. nůžky, lékařská pinzeta, kniha) nebo podoby zvířat symbolizující jeho jméno (např. lev, jelen, ryba, ptáci).


Nápisy na náhrobcích bývaly až do 19. století pouze hebrejské. Od poloviny předminulého století se na našich hřbitovech začínají objevovat dvojjazyčné nápisy hebrejsko-německé (případně i v jidiš či němčině psané židovským písmem) a brzy po nich i nápisy hebrejsko-české. Mnohé náhrobky z 20. století mívají už nápisy jen české nebo jen německé, ale téměř vždy ukončené pěti hebrejskými písmeny (zkratkou tradiční náhrobní formule). Pouze hroby věřících ortodoxního směru bývají opatřeny celohebrejským textem.
Kamenný náhrobek, jehož zhotovení vždy dlouho trvalo, bývá na židovských hřbitovech instalován až po roce: malá pobožnost spojená se zasvěcením náhrobku se koná v den prvního výročí úmrtí nebo pohřbu. Zcela výjimečně na našich hřbitovech existují zvláštní řady hrobů pro kohanity a jiné řady pro levity. Na některých hřbitovech bývalo vyhrazeno zvláštní místo pro pohřby rabínů: takovému soustředění rabínských hrobů se někdy říká rabínský okrsek. Také dětské hroby bývají často soustředěny na vyhrazeném místě, většinou na okraji hřbitova.
V mnoha židovských obcích se s náboženskou úctou pohřbívaly také opotřebované a neopravitelné svitky Tóry, případně i staré modlitební knihy nebo knihy s náboženským obsahem. Takové hroby nebývaly označovány náhrobkem. Podle staré tradice Židé při návštěvě hřbitova nosili na hroby kamínky. Ještě dnes jsou náhrobky některých významných osobností pokryty nebo obklopeny množstvím kamínků. Před některými novodobými hřbitovy bývala dokonce umístěna nádoba s kamínky připravenými pro návštěvníky.

Podobně jako zrušené synagógy, tak i hřbitovy na našem území zanikaly už od nejstarších dob. O některých středověkých hřbitovech, zlikvidovaných po vypovězení židovského obyvatelstva z měst, nevíme ani to, na kterém místě se nalézaly. Mnoho hřbitovů zanikalo také v novověku: byly pohlceny rozrůstající se městskou zástavbou nebo změněny v parky a zahrady. Značné škody způsobili na židovských hřbitovech nacisté, kteří i některé starobylé hřbitovy zcela zlikvidovali. A následkem zániku velké většiny židovských náboženských obcí postrádají mnohé hřbitovy stálého správce a potřebnou péči i dnes: náhrobky jsou často odcizovány nebo ničeny rukama vandalů, podobně mizejí i staré hřbitovní budovy a ohrazení hřbitovů. Některé hřbitovy po roce 1945 už beze stopy zanikly, jiné jsou dnes veřejným parkem, neužívaná židovská oddělení městských hřbitovů bývají měněna na komunální urnové háje.
Poměrně značné množství existujících hřbitovů se vyznačuje historicky i umělecky cennými náhrobky. Mnohé ze starých, ale i novějších hřbitovů mají také významnou krajinotvornou hodnotu. Nejstarší náhrobky na původním místě (pocházející z 15. století) můžeme vidět v Kolíně a v Praze-Josefově. Náhrobky ze 16. století se dochovaly na hřbitovech v Brandýse nad Labem, Ivančicích, Libochovicích, Mladé Boleslavi a Stráži. Náhrobky ze 17. a 18. století jsou už zastoupeny na mnoha desítkách městských i venkovských hřbitovů. Avšak nejstarší, a tedy historicky nejcennější náhrobní kameny ze 14. století, pocházející ze hřbitovů už ve středověku zrušených, najdeme dnes pouze v muzeích v Brně, Chebu a Znojmě, jejich zlomky jsou zazděny i na Starém hřbitově v Praze.

Zdroj: Jiří Fiedler (Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer 1992)
Ilustrace: Aleš Krejča

 

zpět