Judaismus

Charedim

29. 04. 2009 15:19

Charedim (hebrejsky חֲרֵדִים, sg. charedi) označuje příslušníky nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu i judaismu vůbec. Slovo charedim je odvozeno od slova charada (strach, třes, bázeň), které bývá interpretováno jako „Ten, kdo se třese ve strachu při Jeho slovu.“ Někdy se proto pro charedim užívá výraz „bohabojní“. Odhady počtu charedim se různí, pohybují se zhruba od 600 000 do jednoho milionu přívrženců (ca 3 - 5% celosvětové židovské populace). Někdy se pro tuto odnož judaismu používá výraz ultraortodoxní judaismus, nicméně výklad pojmů „ortodoxní“ a „ultraortodoxní“ je nejednotný, pojmy nejsou nikde přesně definovány. Hranici lze vymezit podle přístupu k modernímu světu – ultraortodoxní jsou pak ti Židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, někdy i k sionismu (jakožto světskému státu Izrael) apod.
Ultraortodoxní židé jsou vnitřně diferencovanou skupinou, dělí se na řadu vnitřních skupin, hnutí a sekt, a to i podle ritu. Základní rozdělení aškenázských charedim je na chasidim a mitnagdim. Sefardští charedim se na chasidy a mitnagdy nedělí. Aškenázští židé také tvoří naprostou většinu v celosvětové charedi populaci.

Způsob života charedim

Teologie ultraortodoxního judaismu se dá nejlépe shrnout do těchto bodů: Tóra - Talmud - Šulchan Aruch. Charedim uznávají absolutní závaznost jak psané tak i ústní tradice judaismu, která je v těchto dílech obsažena. Charedim věří, že jsou dalším článkem neporušeného řetězce tradice, který začíná předáním Tóry Bohem Mojžíšovi na Sinaji a pokračuje dodnes.
Soudobý způsob života charedim ovšem nemá své kořeny přímo v sinajské poušti, ale ve východní Evropě 17. - 18. století, kdy se formoval svět východoevropských židů, včetně jejich každodenních zvyků, jako je oblékání, stravování apod.
Literární činnost charedim se samozřejmě neomezuje pouze na Tóru a Talmud (která ovšem tvoří osu jejich života a myšlení) ale je velmi bohatá a neustále se rozšiřuje. Charedi žije v naprosté poslušnosti před Bohem a jeho zákonem - Tórou. Nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim není stát, nýbrž rabín dotyčné synagogy nebo komunity. Rabín slouží stejně jako před dvěma tisíci lety jako soudce sporů, učitel a reprezentant komunity při jednání s okolním světem.

Odpor vůči novému

Ačkoli charedim jsou bráni někdy jako zpátečníci a lidé ustrnuvší v čase, není to přesné. Řada charedim sice následuje názor slavného prešpurského-bratislavského rabína Chatama Sofera, že Tóra zakazuje vše nové (neboť je sama o sobě dokonalá), avšak rychlý společenský vývoj během 20. století přinutil i charedim reflektovat moderní trendy, takže charedim běžně používají automobily, mobilní telefony, televizi apod. Zároveň bylo potřeba halachicky ošetřit používání nových technologií, takže charedim během uplynulých sta let vytvořili řadu halachot týkajících se řádného používání elektřiny, počítačů, internetu atd. Odpor se tedy týká spíše záležitostí ideologických než technologických. Role mužů a žen jsou přesně rozloženy (muž živí rodinu a zaopatřuje ji finančně i duchovně, ženy se starají o domácnost a děti), charedim sice využívají služeb izraelského státního systému, což jim ovšem nebrání odsuzovat jej jako herezi a vzpouru proti Bohu, rovněž pohled na témata jako evoluce apod. je velmi odmítavý a změna v současném pojetí nepřichází v úvahu.
Charedim vesměs považují okolní svět za zkažený a uzavírají se do svých vlastních „ghett“. Výjimku tvoří některé skupiny (jako např. Chabad Lubavič nebo náboženští sionisté), které se naopak snaží sekulární a asimilované židy navrátit k víře a k náboženskému životu.

Rodina

Rodina je pozemským středobodem života ultraortodoxních židů. Charedi rodiny mají běžně šest a více dětí, počet kolem deseti není výjimečný, což má za následek prudký růst jejich populace (především v Izraeli), na druhou stranu to také znamená velmi nízkou životní úroveň. Děti charedim jsou od útlého věku vychovávány k poslušnosti náboženských tradic a k následování způsobu života předků. Děti charedim většinou nenavštěvují státní školy (proti sekulárnímu vzdělávání panuje mezi charedim silný odpor), ale své vlastní, kde je hlavní náplní studia Tóra, Talmud a halacha. Od chlapce se očekává, že bude dále studovat na ješivě, aby byl kromě svého občanského zaměstnání i dobrým člověkem po stránce duchovní. U dívek byla ještě na začátku století situace komplikovanější, neboť řada vůdců charedim vystupovala proti myšlence zřízení dívčích ortodoxních škol (které zřizovala např. Agudat Jisra’el).

Oblékání

Asi nejcharakterističtějším znakem charedim pro nezúčastněného pozorovatele je jejich oblečení a celkový zjev. Oblečení, které ultraortodoxní muži nosí, bývá ve všedních dnech většinou černé, o Šabatu a svátcích dávají přednost jiným barvám, například zlaté, bílé apod. Ženy mají výběr mnohem volnější - podmínkou je pouze, aby sukně zahalovala kolena (v ideálním případě i kotníky - nohy jinak musí být zakryté alespoň punčochami), halenka neměla velký výstřih a rukávy přesahovaly přes lokty. Vdané ženy si vlasy zakrývají většinou šátkem, který jim zakrývá všechny nebo jen část vlasů. V některých skupinách si ženy vlasy po svatbě ostříhají a nosí na veřejnosti paruku.
Oblečení charedim vychází z oblečení východoevropských Židů z 16. - 17. století, respektive z oblečení polských a ukrajinských sedláků a šlechticů, kterými se inspirovali. Oděv není uniformní, charedim se často podle oděvu liší podle příslušnosti k té které sektě či skupině. Společnými znaky jsou de facto pouze kipa (většinou černá, ze sametu), talit a plnovous.
Pejzy (nakroucené lokny vlasů na skráních) nejsou obvyklé u všech skupin charedim, stejně tak jako pokrývka hlavy. Některé skupiny nosí klasický klobouk, jiné nízký klobouk se širokou střechou, někteří nosí beranice, buď štrejml (velká široká beranice, kterou nosí především Židé z Litvy, Maďarska nebo Rumunska) nebo takzvaný spodik (což je menší a vyšší beranice, především ze západního Polska). Jako oblečení nosí někteří charedim normální černý oblek s bílou košilí bez vázanky, jiné kaftan (jidiš: rekl) případně tzv. bekiš (sváteční plášť).

Organizace

Nejvýznamnějším zastřešovacím orgánem aškenázských charedim v Izraeli je organizace Ha-eda ha-charedit, (hebrejsky: העדה החרדית, dosl. „Obec bohabojných“) v aškenázské výslovnosti hebrejštiny „ha-eda ha-charejdis“), ve které společně zasedají jak chasidim, tak i mitnagdim. Ve vtahu k Izraeli je Eda ha-charedit silně antisionisticky zaměřená. Kromě této organizace existuje rozsáhlé politicko-náboženské hnutí Agudat Jisra’el nebo politická strana Šas.

Postoj ke Státu Izrael

Charedim dělí se nejen podle náboženských postojů, ale také např. podle vztahu ke státu Izrael – obecně je postoj charedim ke státu Izrael velmi rezervovaný a pragmatický. Některé ultraortodoxní skupiny (např. satmarští nebo bobovští chasidé či odštěpenecká frakce Neturej Karta) dokonce jeho existenci vůbec neuznávají, protože nebyl založen mesiášem, ale sekulárními sionisty. Většina charedim však zaujímá pragmatický postoj a uplatňuje svůj vliv v politice k získání sociálních přídavků a finančních prostředků pro náboženské školy. Jiné skupiny, jako např. Chabad, gerští chasidé nebo Belzští chasidé jsou naopak vysloveně prosionistické.


 

zpět