Dodatky

Poselství Martina Bubera dnešku

Poselství Martina Bubera dnešku

29. 07. 2009 21:21

1. Život Martina Bubera

Martin Buber představoval jednu z velkých postav židovské historie, o kterých se dá říci, že svoje učení netvořili, protože učení si vytvářelo je, a oni sami se svým učením stávali a byli. Proto je k jeho pochopení důležité přiblížit si ústřední okamžiky z filosofova života a duchovní proudy, které ho ovlivnily, a v nichž ho lze zařadit.

I. Dětství

Martin Mordochai Buber se narodil 8. února 1878 ve Vídni rodičům Elise a Karlovi. Když byly malému Martinovi tři roky, manželství rodičů se rozpadlo, přesněji jeho matka definitivně opustila otce i Martina. Buber dále vyrůstal u svých prarodičů Salomona a Adele Buberových ve Lvově. Jak však píše v útlé knize vzpomínek „Setkání, autobiografické fragmenty“ (Begegnung, autobiographische Fragmente), promeškání vztahu se svou matkou se pro něj stalo jedním z ústředních bodů života, které ovlivnilo celý jeho další život i filosofii. O rozpadu vztahu Buberových rodičů se před Martinem nemluvilo, takže když mu byly čtyři roky, stále očekával, že znovu uvidí svou matku, ale neptal se na to. Odvážil se až jednou zeptat dívky ze sousedství, která ho hlídala, a její odpověď v něm uvízla na celý život: „Ne, ona se již nikdy nevrátí.“ Jaký dopad měla tato věta, popisuje Buber sám slovy: „O pravdivosti vyřčených slov jsem vůbec nepochyboval. Zůstala ve mně vězet, a z roku na rok se více usazovala, a již po necelých deseti letech jsem je začal pociťovat jako něco, co se týká nejenom mě, ale i toho druhého člověka. Později jsem si vybral slovo „míjení“ (Vergegnung), kterým je možno označit promeškání skutečného setkání dvou lidí... Domnívám se, že všechna pravá setkání, která jsem během svého života prožil, měla svůj původ v oné chvíli.“ Pro pochopení toho, co je to setkání, musel tedy Buber zřejmě zažít toto základní míjení.

U prarodičů ve Lvově Buber nalezl ztracený domov. Dědeček Salomon Buber představoval typ židovského učence, který se úspěšně věnoval svému zaměstnání (byl ředitelem dvou bank, radou obchodní komory, předsedou židovské náboženské obce ve Lvově) proto, aby mohl bádat. S pílí člověka, plnícího své náboženské poslání, a současně metodami západoevropské vědy sbíral a vydával ve Lvově rabínské výklady Písma – midraše, upravené metodami literární kritiky, a přijaté náboženskou obcí – samozřejmě v hebrejských a aramejských originálech. Dědeček malého Martina vyučoval židovské víře. „Dědeček byl pravý filolog, který „miloval slovo“, ale láska babičky ke slovu na mě působila ještě mocněji, než jeho. Tato láska byla totiž velmi bezprostřední a plná zbožnosti.“

Dalšími ústředními zážitky, formativními pro Martina Bubera, byly nejprve asi od deseti let prázdninové pobyty na otcově statku v Bukovině a od čtrnácti let i život na něm. Buber v té době studoval na polském gymnáziu. Buberův otec projevoval výrazně nesentimentální a ryze lidskou lásku k přírodě i k lidem. „Zlostně odmítal slepou dobročinnost, neuznával žádnou jinou pomoc než pomoc člověka konkrétním lidem, kterou provozoval. Ještě ve stáří se nechal zvolit v židovské obci ve Lvově do „komise pro chléb“ a neúnavě obcházel z domu k domu při hledání skutečně potřebných a jejich potřeb, což nešlo dělat jinak, než osobním kontaktem.“1 Zkušenost setkání, které později Buber popsal, je ovšem setkání s koněm, kdy se nepozorovaně vkradl do stáje a šimral svého oblíbeného hřebce na šíji: „Nebyla to pro mne obvyklá zábava, ale velká, sice přátelská, avšak i hluboce vzrušující událost. … Co jsem u tohoto zvířete prožil, bylo to Jiné, ta strašná odlišnost jiného, která mi dovolila přistoupit blíž a dotknout se... Když jsem pohladil tuto ohromnou … hřívu a pocítil, že živoucí pod mou rukou žije, bylo to, jako by se mé kůže dotkl samý základ této vitality, který mne přece jenom připustil k sobě, svěřil se mi a projevil se v ty a Ty.“ … „Když jsem na to pomyslel, kůň zřejmě vycítil, že se již neoddávám okamžiku a škubnul hlavou. Setkání tím skončilo a já poznal, že se odehrává pouze v přítomném okamžiku.“2 V Bukovině se Buber setkal také s chasidismem, lidovým hnutím židovské zbožnosti, vzniklým v 18. století v polsko-ruském prostoru. Chasidismus je mystické hnutí, vycházející z pocitu naplnění celého světa Boží přítomností – tzv. panenteismem. Důsledkem tohoto vědomí je jistota stálého vztahu s Bohem i neustálá bezprostřednost a radost víry. Chasidské hnutí představuje široký fenomén, avšak v Buberově pochopení se důraz klade na prožitek víry, vroucnost spíše než na rozumové uchopení skutečnosti. Na přelomu 19. a 20. století byl chasidismus ve značném úpadku, ovšem stále ještě měl v sobě sílu, kterou dokázal fascinovat – kromě Bubera např. také Jiřího Langera, který Bubera předešel v uspořádání antologie chasidských příběhů v půvabné knize Devět bran.

V dětství se člověku obvykle dostává základního životního vkladu, který pak v dalším životě dále rozvíjí. U Martina Bubera to byly zřejmě tři okruhy jeho myšlení, k nimž se v pozdější době stále znovu vracel:
1.
Zkušenost setkání a zkušenost míjení, které se pak v základním termínu „Já a ty“ staly základem Buberova myšlení.
2.
Chasidismus, s nímž se Buber poprvé setkal právě v dětství.
3.
Vztah k hebrejské Bibli, kterou později překládal do němčiny, zřejmě získal od svého dědečka.

II. Studia ve Vídni, Lipsku, Zurychu

Přesunem na studia do Vídně a dalších německy mluvících měst se Buber dostal do zcela jiného duchovního ovzduší. Na přelomu 19. a 20. století byla Vídeň fenoménem, podobným jako dnes – s množstvím lákadel a nabídek vysoké kulturní úrovně. Mladého Bubera strhl vír doby, rychle zapomněl na dům prarodičů a přijímal stále nové podněty, zpočátku v určité roztříštěnosti, která se nesbíhala dohromady. Buber studoval filosofii, povinné přednášky ho ale příliš nebavily, zato chodil načerno na semináře pro vyšší ročníky, které byly místy volnou diskuzí profesorů se studenty nad daným tématem, a pravidelně navštěvoval divadelní představení. V té době byl Buber fascinován filosofem Friedrichem Nietzschem. Pozoruhodnou knihu „Also sprach Zarathustra“ dokonce začal překládat do polštiny. V Lipsku Buber naslouchal Bachově hudbě, zatímco v Curychu se začíná zajímat o mystiky renesančního a reformačního období: Mikuláše Kusánského, Paracelsa, Weigela, Jakuba Boehma, Angela Silesia.

III. Rodina

Buber ve svých 21 letech, r. 1899, prožil dvě věci, zásadní pro následující život. Stal se zastáncem vznikajícího sionistického hnutí a seznámil se s Paulou Winklerovou (i filosof je někdy mladý!). Sám seznámení popsal slovy: „Po krátké romanci, k níž patřila také tancovačka v Alpách, která se protáhla až do brzkého rána, jsem došel k názoru, že jsem našel životní družku.“3
Paula Winklerová byla studentkou germanistiky, katoličkou, dcerou německého důstojníka z Mnichova. Její rodina nedokázala pochopit, že Paula chodí s Židem, Buberovi sionističtí přátelé zase zásadně odsuzovali smíšený vztah „Mischehen“. Navíc se v té době nemohli Martin s Paulou ani vzít, protože Buber jako Rakušan musel mít církevní sňatek, což přes hranice náboženství nebylo možné. Do této situace se mladému páru narodily dvě děti – Rafael (1900) a Eva (1901). Paula ovšem byla nadšená „filosionistka“, jak se sama nazývala, a publikovala pod pseudonymem Georg Munk. Nakonec po její konverzi k judaismu uzavřeli zasloužilí snoubenci konečně manželství.

IV. Předválečné aktivity: Mystika, sionismus

Buber promoval na Vídeňské univerzitě na téma renesančních mystiků (Beitratraege zur Geschichte des Individuationsproblems). Po promoci zaplatila babička Adele mladé a poměrně chudé rodině roční pobyt ve Florencii. Tento pobyt se stal v životě rodiny zlomovým – Buber skončil se svou roztěkaností a začal se soustředit vždy jen na jedno téma – a tak se ze sionistické agitační práce i jiných aktivit dočasně stáhnul a naplno se věnoval chasidismu. Paula se stala ideální manželkou velkého muže, která – podobnou byla Buberova babička – vytvářela rodině zázemí. Kromě toho se věnovala i vlastní literární tvorbě. Po rozpadu manželství Buberova syna Rafaela vychovávala také svá vnoučata Barbaru a Judith – zde jakoby se opakoval příběh Buberova dětství u prarodičů. Manželství Martina a Pauly Buberových bylo až do Pauliny smrti v r. 1958 vzorové.

Vraťme se krátce k sionismu. Sionistické hnutí, založené Theodorem Zeevem Herzlem, usilovalo o vznik židovského státu. Buber mezi sionisty patřil k těm, kteří se soustředili na duchovní aspekt tohoto hnutí. „Sionismus je něco více než židovský nacionalismus, protože Sion znamená více než národ (Sion ist mehr als die Nazion). Sionismus je … v řeči Bible: Počátek království Božího mezi národy.“4 Právě díky sionismu nalezl Buber cestu zpět ke svému židovství. Buber sám ale také výrazně ovlivnil dějiny sionismu: Jeho pražské „Tři řeči o židovství“ (1909) přispěly k vytvoření podoby pražského salónního sionismu meziválečného období.
Buberovo mystické období trvalo asi do roku 1913 či 1914. Buber v té době pravidelně publikoval o chasidismu (Geschichte der Rabbi Nachman 1906, Legende des Baalschem 1908, Vom Leben der Chasidim 1908, Juedische Mystik 1909), ale i např. o taoismu (Die Lehre vom Tao 1910, Reden und Gleichnisse des Tschuang Tse).

V. Vztah Já–ty

V roce 1913 se začíná v Buberově myšlení odehrávat obrat od mystické niternosti, v níž je člověk uzavřen do sebe, k otázce mezilidských vztahů. Není jistě náhodou, že tento obrat spadá do času První světové války. Před ní vládl mnohdy v evropských intelektuálních kruzích humanisticko-naivní názor, že se lidstvo přirozenou cestou ze svých vlastních schopností prohloubením etiky a niterným zduchovněním vyvine na úroveň, kdy se bude lidské a božské dotýkat. Dějiny dvacátého století učinily tomuto modernímu mystickému optimismu zřejmě na dlouhou dobu konec.
Buberovi v té době bydleli v Berlíně, později se stěhují do Heppenheimu (městečka jižně od Darmstadtu). V těchto letech promýšlel Buber své myšlenky o vztahu, které zveřejnil r. 1923 ve své ústřední knize „Já a ty“. Ve stejné době se Buber, spolu s Franzem Rosenzweigem, začal také věnovat překládání Bible.

VI. Meziválečné Německo

Dvacátá a třicátá léta lze i v Buberově životě zřetelně rozdělit na dvě části:
Období rozkvětu německého liberálního židovství, které se projevovalo také velkou židovskou asimilací, a období zvyšujícího se útlaku poté, co se v Německu dostali k moci nacisté (1933).
V prvním období se Buber soustředí na posilování židovské identity, která se vytrácela: 1919 založil ve Frankfurtu nad Mohanem „svobodné židovské učiliště“, podílí se s Franzem Rosenzweigem na překládání Bible. Druhým – a hlavním Buberovým tématem té doby se stává myšlenka dialogu: Jí se věnuje filosofická kniha „Já a ty“ (1923). Buber se spolu s katolíkem Josefem Wittingem a evangelíkem Viktorem von Weizsaekrem stává redaktorem čtvrtletníku „Die Kreatur“ (Stvoření), který bychom dnes nazvali ekumenický časopis.
V druhém období – době útlaku Židů v Německu – se Buber soustředí na obranu Židů pomocí vzdělávání dospělých. V „Juedische Rundschau“

21. 4.1933 Buber píše: „První, co německý Žid potřebuje v této zkoušce, je nová hierarchizace osobních hodnot, která ho učiní schopným čelit situaci a jejich proměnám... Když si uchováme své Já, nikdo nás nemůže vyvlastnit. Pokud zůstaneme spojeni s počátkem a cílem, nikdo nás nemůže vykořenit. Žádná moc na světě nedokáže zotročit toho, kdo v opravdové službě získal pravou duševní svobodu.“
Vzdělávání je podle Bubera klíčem k opětovnému nastolení duševní rovnováhy, narušené politickým útlakem. Umožňuje totiž i současnou těžkou situaci Židů chápat v kontextu dlouhých židovských dějin, v nichž bylo podobných období, jaké prožívali Židé ve
30. letech v Německu, mnoho. Hrůzy holocaustu si ovšem Buber, stejně jako nikdo jiný v té době, představit nedokázal.

VII. Jeruzalém

Roku 1938 se manželé Buberovi přestěhovali do Jeruzaléma. Buber zde přijal místo na nově vzniklé Katedře sociální filosofie5 Fakulty humanitních věd Hebrejské univerzity. V té době se v Palestině stupňovalo napětí mezi židovským a arabským obyvatelstvem. Buber byl po celou dobu svého života v Jeruzalémě zastáncem smíření mezi Židy a Araby. Jeho návrhy na vytvoření soustátí Izrael-Palestina a později konfederace blízkovýchodních národů působily ovšem v době, kdy se již schylovalo k dlouhé řadě válek mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, značně naivně a odtrženě od blízkovýchodní reality. Buber byl ovšem vždy neochvějným zastáncem dialogu, právě s těmi, s nimiž se zdál nemožný: usiloval o dialog jak s arabským obyvatelstvem Izraele, i později se sousedními nepřátelskými arabskými státy, tak také s Němci po 2. světové válce. Právě pro potřeby dialogu mezi náboženstvími založil Martin Buber spolu s Hugo Bergmanem Izraelskou mezináboženskou organizaci. O dialogu se Buber vyjádřil ve svém projevu při příležitosti převzetí mírové ceny německých knihkupců (1953): „Navzdory všemu věřím, že národy mohou v této době vstoupit do vzájemného dialogu, do skutečného dialogu. Pravý rozhovor je ten, v němž každý z partnerů vnímá a potvrzuje toho druhého jako konkrétně existujícího partnera a souhlasí s ním i tehdy, když mu odporuje; protiklad tím sice jistě nebude ze světa odstraněn, avšak může se stát lidsky snesitelným a vést k překonání.“6
Ovšem právě pro svou snahu o dialog s těmi, s nimiž se dialog zdá v současné době nemožným (která předcházela dialogu s těmi bližšími, před nimiž je takovýto typ dialogu nutno obhájit), byl Martin Buber v posledních letech svého života podstatně populárnější v zahraničí než doma v Izraeli, mezi křesťany než mezi Židy. Martin Buber zemřel v Jeruzalémě 13. června 1965.

2. Dílo

I. Já a ty

Podle M. Bubera je skutečnost vytvářena určitým typem vztahu, dokonce lze říci, že podstatou skutečnosti je vztah. Proto člověku není vlastní osamělost, individualita, která je např. tématem Nietzseho (který Bubera dříve fascinoval), ani kolektivismus, jak se projevoval za 1. světové války i později v diktaturách 20. století – nacismu a komunismu – nýbrž vztah. Martin Buber rozeznává dva základní, diametrálně odlišné typy vztahu: Já–ty a Já–ono. Přibližme si na základě několika citátů alespoň stručně základní Buberovu knihu „Já a ty“. Tato kniha je krásná, hluboká a velmi náročná, po formální stránce se blíží básni v próze a bez výkladu je obtížně srozumitelná: „Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí. Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě. Základní slova nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice. Jedním základním slovem je slovní dvojice Já–Ty. Druhým základním slovem je slovní dvojice Já–Ono, přičemž místo Ono lze říci i On nebo Ona, aniž by se tím základní slovo měnilo. A tak je i lidské já dvojí. Neboť já základního slova Já–Ty je jiné než já základního slova Já–Ono.
Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li „ty“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já–Ty. Říkáme-li „ono“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já–Ono. Základní slovo Já–Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já–Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.
Není žádné já o sobě, nýbrž jen já základního slova Já–Ty a já základního slova Já–Ono.“

Martin Buber tedy mluví o dvou typech vztahu, které jsou diametrálně odlišné a lze je přiblížit vzájemným srovnáním: Vztah Já–ty se odehrává v prostoru vzájemné lásky,7 kdy se druhému odevzdávám a zároveň ho přijímám. Vzájemná otevřenost a vzájemnost jsou nutné, stejně jako svoboda. Není zde účelovost. Nastává setkání. Vztah Já–ty říkám celou bytostí, kdy se mi ztrácí hranice mezi já a ty, a tento vztah se odehrává pouze v přítomnosti, je bezprostřední, ze zkušenosti o něm nic nevíme. Vztah je jedinečný.
Naproti tomu vztah Já–ono se odehrává v prostoru, kdy zpředmětňuji (zvěcňuji) a vztah získává kvalitu vztahu objekt-subjekt. Je zde snaha podmaňovat, řídit, manipulovat, přivlastňovat a využívat. Uskutečňuje se poznávání za účelem ovládání. Příznačná je účelovost – „Dělám to proto, aby...“ Vztah Já–ono neříkám celou bytostí, vnímám hranice mezi Já a ono, je zprostředkován zkušeností a časově zakotven v minulosti. Není jedinečný, dovoluje srovnání.

Tento vztah se projevuje na třech rovinách (sférách):
„ První z nich je život s přírodou. Zde se vztah zachvívá v temnotě a je pod prahem řeči. Tvorové se k nám obracejí, ale nemohou nás dosáhnout, a říkáme-li jim „ty“, vázne naše oslovení na prahu řeči.
Druhou sférou je život s lidmi, zde je vztah zjevný a má podobu řeči. Můžeme dávat i přijímat slovo Ty.
Třetí sférou je život s duchovními jsoucnostmi. Zde je vztah zahalen jakoby v oblak, ale zjevuje se, je mimo řeč, ale plodí ji. Neslyšíme žádné Ty a přece cítíme, že jsme voláni. A odpovídáme – ať už vytváříme, nebo myslíme, nebo jednáme, říkáme svou bytostí základní slovo, aniž bychom mohli říci „ty“ svými ústy.“

Příroda se pro Martina Bubera stává partnerem, i když za okruhem světa řeči (zmiňovali jsme již koně, podobně Buber popisuje i setkání s kočkou a stromem). V životě s lidmi je vztahem Já–ty popisováno to, co se v křesťanství nazývá vztahem k bližnímu, vztahem bezpodmínečné lásky (Buber sám uvádí příklady lásky biblického Davida k Jonatanovi a novozákonního Samaritána a zbitého). Oblast vztahu k Bohu Buber v knize „Já a ty“ pouze naznačuje, nazývá ji „vztahem s duchovními jsoucnostmi“. Buber ovšem zdůrazňuje, že v každé sféře vztahu je patrný „okraj věčného Ty“. Jen ve vztahu k člověku však tento vztah vystupuje do řeči. Vztah k člověku se díky tomu stává typickým podobenstvím vztahu k Bohu.

II. Chasidské příběhy

Martin Buber zdůrazňoval na chasidismu jeho bezprostřednost vztahu k Bohu („zde a nyní“). Vyjadřuje ji například píseň rabiho z Berdičeva, která zřejmě Bubera také spoluinspirovala k vytvoření základního protikladu Já – ty jeho filosofie:

Kudy chodím – ty!
Tam, kde stojím – ty!
Jenom ty, stále ty, pořád ty!
Ty, ty, ty!
Když se dobře mám – ty!
Když si naříkám – ty!
Jenom ty, stále ty, pořád ty!
Ty, ty, ty!
Nebe – ty, země – ty,
nahoře – ty, dole – ty!
Kam se jen pohnu, na každém rohu,
jenom ty, stále ty, pořád ty!
Ty, ty, ty!

Buber se soustředil především na tradované příběhy o významných chasidských rabínech. Tato vyprávění měla hlavně útržkovitou podobu anekdot – příběhů s nečekanými pointami. Vyprávěním se přibližovaly postavy rabínů a strhávaly se do současnosti, takže se jejich skutky i zázraky stávaly současnými:„Lidé prosili jednoho rabiho, jehož dědeček byl Baalšemovým žákem, aby vyprávěl nějaký příběh. „Příběh“, odpověděl jim, „se má vyprávět tak, aby byl sám o sobě pomocí.“ A vypravoval: „Můj dědeček byl chromý. Jednou ho prosili, aby vyprávěl něco o svém učiteli. I povídal jim, jak svatý Baalšem při modlitbě skákával a tančíval. Můj dědeček vstal a vyprávěl, a vyprávění ho strhlo tak, že sám začal skákat a tancovat, aby ukázal, jak to dělával mistr. Od té chvíle byl uzdraven. Tak se mají vyprávět příběhy.“8 Tyto příběhy měly povzbuzovat k tomu, brát si ze starých chasidských mistrů mravní příklad: „Každé ráno, když vstával, volával rabi Zusja ještě předtím, než řekl Bohu nebo lidem první slovo: „Celému Izraeli dobré ráno!“ Přes den si všechno, co udělal, zapisoval na lísteček. Večer před usnutím ho vytáhl, četl a plakal nad ním tak dlouho, dokud se písmo nerozplynulo v slzách.“

Buber si uvědomoval duchovní sílu chasidského příběhu, a tak s velkou pílí příběhy sbíral, upravoval a sestavoval tak, aby se vytvořily profily jednotlivých rabínských osobností i jejich škol. Vzniklá kniha – Chasidské příběhy – vyšla nejprve hebrejsky v Izraeli. Tam ovšem nevzbudila žádný zvláštní zájem. Buber vyprávění přepracoval do němčiny, v níž naopak „Chasidische Erzählungen“ sklidily velký úspěch. Knihou vytvořil Buber duchovní obraz chasidů, který byl neobyčejně poutavý i inspirující, především mimo okruh židovského společenství. Kniha je ovšem mimořádná i jazykovou úrovní, takže převodem do dalších jazyků se něco podstatného z jejího kouzla ztrácí. V češtině tak tato kniha připomíná spíše herbář s vylisovanými rostlinami – na rozdíl od skvělého, již zmiňovaného díla Jiřího Langera Devět bran, chasídů tajemství, které je literárním skvostem a vtahuje českého čtenáře do svého obrazu světa chasidů podobně, jako Buber německého.
Jaký je vztah mezi Buberovým pojetím chasidismu a jeho filosofií Já – ty? V obojím Buber zdůrazňuje právě bezprostřednost vztahu k Ty, tedy to, že to podstatné v lidském životě se odehrává ve vztahu.

Buberovy Chasidské příběhy ovšem kromě velkého úspěchu sklidily také zásadní kritiku. Buberův přítel Gershom Scholem vytýkal Buberovu pojetí chasidismu, že „duchovní poselství, jež Buber do … (svých spisů o chasidismu) vložil, je příliš hluboko svázáno s předpoklady vycházejícími z jeho vlastní filosofie náboženského anarchismu a existencialismu a není zakořeněno v samotných textech“.9 Kromě toho Buber čerpal z chasidismu jednostranně – opomíjel jak objemný korpus teoretických spisů – kázání, výkladů, přednášek, pojednání o modlitbě a dalších předmětech náboženského života, tak také chasidskou poezii a písně, které dochází v poslední době nové obliby (např. v interpretaci r. Shlomo Carlbacha). Výsledně pak Buber svou prací opomíjí intelektuální rozměr chasidismu a budí dojem, že se jedná pouze o lidové hnutí.

III. Poněmčení Písma – Verdeutschung der Schrift

Třetím okruhem Buberovy práce je překlad hebrejské Bible do němčiny. Podnět k němu dal Buberův přítel Franz Rosenzweig. Až do Rosenzweigovy smrti (10.12.1929) se jednalo o společnou práci. Rosenzweig chtěl původně pouze „požidovštit“ Lutherův překlad Písma. Časem však došek k přesvědčení, že to není možné. Buberův a Rosenzweigův překlad je ovšem opět vázán na němčinu. Literárně se ovšem jedná o pozoruhodné dílo. Zamýšleným „cílovým čtenářem“ Bubera a Rosenzweiga byl německý liberární Žid, který umí výborně německy a v základních rysech ovládá i hebrejštinu. Četba překladu ho měla vrátit k originálu – proto překlad vycházel původně vycházel dvojjazyčně. Okruh německých židovských čtenářů se ovšem díky hrůze Šoa značně zúžil.
Ovšem pro toho, kdo umí dobře německy a hebrejsky a čte překlad souběžně s hebrejským originálem, je četba skutečným požitkem. Graficky rozložení textu vyjadřuje dělení vět ne na verše, což je do značné míry umělé, nýbrž podle struktury věty v hebrejském originále (podobně postupovali například překladatelé Českého ekumenického překladu v případě hebrejské poezie).

Kde najdeme spojnici mezi tímto úctyhodným překladatelským dílem a zbývajícími dvěma hlavními Buberovými díly? V překladu biblického textu je to například v převodu Božího jména JHVH do němčiny osobními zájmeny, psanými pro odlišení velkými písmeny – tedy ICH, DU, ER, IHM apod. Buber tento velmi nezvyklý úzus do překladu zavedl na základě Ex 3,14,10 který chápal jako zjevení boží existence ve stále aktuálně promlouvající přítomnosti, tedy i v okamžiku četby překladu Písma. Četba pak má sloužit právě k navázání dialogu člověka s Bohem.

Buberův a Rosenzweigův překlad se ovšem příliš neprosadil ani v samotné německé jazykové oblasti. Přispěly k tomu změny, které proběhly mezi počátkem překladu a jeho dokončením (1962): Díky holocaustu se centrum liberálního židovství, jehož byl Buber představitelem, přesunulo z německé do anglické jazykové oblasti a po válce došlo k významné změně i jazyka, do něhož Buber překládal – němčiny. Výsledné dílo je proto pro „obvyklého“ čtenáře Bible příliš náročné i vzdálené od ostatních německých biblických překladů. K náročnosti knihy přispívají překladatelská i vydavatelská specifika (absence dělení textu na verše, vydání ve čtyřech tlustých svazcích apod.).

3. Víra Martina Bubera

Jan Heller, náš významný vykladač Bubera, uvádí svou výbornou předmluvu ke knize „Já a ty“ slovy: „V dějinách se setkáváme se spoustou lidí, kteří mysleli mnoho, ale věřili málo, nebo vůbec ne. Tak se výsledek jejich práce nejednou podobal dokonale provedené pitvě: vše bylo rozpitváno, ale co zbývalo, nebylo k životu. Jiní věřili, ale nemysleli, nebo alespoň nemysleli dost a do hloubky. Tak se to, co dělali, podobalo počínání léčitele, který sice něžně hladí, ale po povrchu a do hloubky neproniká. Na rozdíl od obou je Buberovo počínání cosi jako akce chirurga, který řeže, aby uzdravil, tj. napomáhá svou kritickou analýzou i svou hlubokou, nelacinou nadějí a vírou v moc pravdy k tomu, aby se pacient, churavé lidstvo a jeho myšlení i usilování, vracel na cestu života.“11
Přibližme si proto Buberovo pojetí víry, jak ho stručně dotýká v knize „Já a ty“ a rozvíjí ve stati „Dva typy víry“ (Zwei Glaubenswege). Buber zde proti sobě staví víru, která je založená na vztahu důvěry a nazývá ji hebrejsky emuna, a na druhé straně víru, která znamená uznání pravdivosti určitého výroku. Tento typ víry nazývá řecky pistis. Víru emuna připisuje Buber židovství – nejen Tóře a Prorokům, ale také Ježíšovi z Nazareta, kterého označuje za „Pra-žida“, zatímco pojetí víry emuna Buber připisuje apoštolu Pavlovi a křesťanství.12
Emuna vytváří společenství, zatímco pistis dle Bubera nutně vede k individualismu. I když se Buber přiklání k prvnímu typu víry, je celý spis psán smířlivým způsobem: „víra židovství a víra křesťanství mají každá svým způsobem … odlišnou podstatu, a takto zajisté odlišně podstatné zůstanou, dokud lidské pokolení neopustí exil (různých) náboženství a nebude shromážděno v Božím království.“

Aniž Bubera doslova cituje, navazuje na toto pojetí teolog Československé církve Zdeněk Trtík ve své knize Vztah „Já–ty“ a křesťanství.13 Kořen moderní duchovní krize pro Trtíka tkví právě v pojetí víry na základě antiteze subjekt-objekt, kdy se subjekt zkoumaného objektu zmocňuje pomocí svého myšlení, což pak znamená ztrátu vztahu k Bohu.
Pojetí víry u Martina Bubera se dočkalo také zásadní kritiky: jednak z křesťanské strany, kdy podle kritiků i u apoštola Pavla najdeme víru, která je především vztahem (ovšem: v dalším dogmatickém vývoji křesťanství docházelo k zaměňování víry za shodu s učením nezřídka!).

Buber byl ovšem kritizován také z židovské strany – za to, že ve svém „anarchistickém“ pojetí víry projevoval k institučnímu židovskému náboženství vztah takřka jen negativní. Tento postoj, který zřejmě pramenil v Buberově myšlení jednoho z posledních německých židovských liberálů, se stavěl především proti pojetí židovské ortodoxie, jíž Buber nepřičítal žádnou náboženskou hodnotu. Žel, Buber tímto svým „protiortodoxním“ postojem zřejmě ovlivnil i některé křesťanské autory, kteří jinak měli k židovství spíše pozitivní vztah (např. holandského teologa Kornelise Heiko Miskotteho či našeho Luďka Brože, který navíc ortodoxii ztotožňoval se sionismem, k němuž byl přímo nesmiřitelný). Tento Buberův postoj, který projevoval i v praktickém životě (např. tím, že telefonoval jeruzalémským ortodoxním Židům o šabatu) zřejmě přispěl podstatnou měrou k určité izolaci, v níž Buber v Jeruzalémě žil.

4. Buberovi kritici

K dokreslení obrazu Buberovy osobnosti a jeho učení nám pomůže zmínit ještě názory dvou z Buberových kritiků:

Franz Kafka popisoval Martina Bubera ve své korespondenci: „Buber večer přednáší … nevyhnal by mě z pokoje, jak je nudný.“ (16.1.1913) „Včera jsem mluvil také s Buberem, který je osobně svěží a prostý a významný a nemá nic společného s těmi mdlými věcmi, které napsal.“ (19.1.1913) „Buberovy přílišné zásahy při přepracování legend dělají četbu jeho knih nesnesitelnou.“ (20.1.1913) „Chasidské povídky jsou to jediné židovské, v čem se bez ohledu na svůj duševní stav cítím hned a vždycky doma, do všeho ostatního jsem jen zavátý a jiný průvan mne zase odvane.“ (září 1917)14
Ješajahu Leibowitz, izraelský filosof a „neortodoxně-ortodoxní Žid“, se o Buberovi vyjadřoval jen stručně. Nazval ho jednak „filosofem pro křesťany“, přičemž nepochybně narážel na to, že Buber měl mnohem větší ozvuk u křesťanů než u Židů, a že jeho existencialistické pojetí náboženství, chápající vztah k Bohu v protikladu k halaše, je bližší spíše některým pochopením apoštola Pavla, než jakémukoliv židovskému náboženskému proudu.

Jindy Leibowitz označil Bubera za „filosofa pro dámy“. „Neříkám filosof pro ženy, protože co je dobré pro ženy, je dobré i pro muže, ale filosof pro dámy“, dodal k tomu ortodoxní židovský zastánce ženské emancipace. Zřejmě tím mínil přeceněné soustředění na vztah k druhému, kdy se život odehrává mezi já a ty a v přítomném okamžiku a vztahu, a chybí společenství v prostoru („my“) a čase (tradice) i pravidla, v nichž se vztahy realizují („Zákon“).

5. Martin Buber dnes

V čem je tedy Buberovo učení aktuální ještě dnes – více než čtyřicet let po jeho smrti? Buber se stal určitým symbolem – a tak jeho jméno nese celá řada ulic, domů a center, zvláště v Německu (ale Buberovo centrum je také např. na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě). Německá Rada pro křesťansko-židovskou spolupráci udílí od roku 1968 každoročně medaili Bubera a Rosenzweiga těm, kdo se zasloužili o židovsko-křesťanský dialog.
V Izraeli existují dvě společnosti pro mezináboženský dialog, které se odkazují na založení Martinem Buberem – Intefaith Encounter Association a Israel Interfaith Assotiation.
Buberovy knihy vychází v reedicích dodnes – např. loni vydal Kalich „Já a ty“ a lze se těšit i na budoucí české překlady dosud u nás nepublikovaných Buberových prací.
Buber svou filosofií dialogu a setkání ovlivnil více oborů – jak psychologii (terapie orientovaná na klienta), psychiatrii a dialektickou filosofii (personalismus), tak také moderní pedagogiku a novější křesťanskou teologii – jak katolickou, tak i evangelickou. Na Bubera se odkazuje také americké liberální židovství.
Zřejmě největším Buberovým přínosem je však jeho důraz na setkání a dialog, který musí vyrůstat právě z osobního setkání. Dialog mezi některými skupinami, o nějž Buber přes velký odpor z vlastního tábora usiloval, se prosadil a způsobil zásadní změnu vztahů mezi celými národy – např. mezi Izraelci a Němci, jindy přispěl k podstatnému zmírnění napětí (mezi izraelskými Židy a Araby, mezi Izraelem na jedné straně a Egyptem a Jordánskem na druhé). Někdy je ovšem odmítání dialogu tak zásadní, že k setkání zatím nedochází (např. islamistické teroristické strany, které mají místy na Blízkém východě velký vliv, dialog zásadně odmítají). Úkol dialogu je vždy dvojí: vést rozhovor se svými blízkými – přáteli, soukmenovci a souvěrci a přesvědčit je o potřebě dialogu s „těmi druhými“ – osobními, rodinnými i politickými nepřáteli. Teprve z tohoto vnitřního souhlasu vyrůstá dialog „přes hranice“, který může k lepšímu měnit dějiny osobní i celých národů.

Literatura:

1. Buberova díla
Werke, Heidelberg 1962–64, 1. svazek: Schriften zur Philosophie, 2. svazek: Schriften zur Bibel, 3. svazek: Schriften zum Chassidismus
Die Schrift, Köln 1953–62, od té doby cca 10 vydání
Česky:
Tři řeči o židovství, Praha 1912
Chasidské povídky, Hlasy 33, Sv. Kopeček u Olomouce, 1937
Já a ty, Mladá Fronta, Praha 1969, též Votobia, Olomouc 1996 a Kalich, Praha 2005
Chasidská vyprávění, Kalich, Praha 1990
Cesta člověka podle chasidského učení, Votobia, Olomouc 1994
Obrazy dobra a zla, Votobia, Olomouc 1994
Gog a Magog, Mladá Fronta, Praha 1996

2. Literatura o M. Buberovi (výběr):
Bergman Hugo Samuel, Dialogical Principle from Kirkegaard to Buber, Jerusalem 1974 (hebrejsky)
Bloch Jochanan, Die Aporie des Du-Probleme der Dialogik Martin Bubers, Verlag Lambert-Schneider, Heidelberg 1977
Diamond Malcom L., Martin Buber, Jewish Existencionalist, New York 1960
Freedman Maurice S., Martin Buber: The Life of Dialog, New York 1960
Maringer Simon, Martin Bubers Metaphysik der Dialogik im Zusammenhang neueren philosophischer und theologischer Strömungen, Köln 1936
Schilpp Paul Artur, Friedmann Maurice (eds), Martin Buber, Stuttgart 1963 (anglicky: The Philosophy of Martin Buber, La Salle, Illionis 1967)

Česky:
Brož Luděk, důkladný doslov k výše uvedeným Chasidským vyprávěním
Heller Jan, Předmluva a závěrečný „Souhrn knihy“ k Buberově Já a ty, vydané ve Votobii (1996) a Kalichu (2005)
Scholem Gershom, Pojetí chasidismu u Martina Bubera, in: Davidova hvězda, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1995
Vymětal Jan, Význam pojetí vztahu u Martina Bubera pro psychoterapii, in: Psychoterapie III., sborník přednášek, Trition, Praha 1994
Wehr Gerhard, Buber, Votobia, Olomouc 1995 (obsahuje důkladnou bibliografii)




1) Autobiographische Fragmente, 4n
2) Ibid. 8n
3) Citováno podle: http://www.christen-heute.de/ARC/3-4-03.html
4) Ibid.
5) Dnešní sociologie
6) Das Echte Gespräch und die Möglichkeiten des Friedens, Nachlese, Frankfurt a.M. 1963, s. 229, cit dle Buber
7) Tento výraz ovšem Buber užívá jen sporadicky a především o vztahu mezi mužem a ženou.
8) Buber Martin, Chasidská vyprávění, s.7
9) Scholem, Davidova hvězda, s.111
10) V Českém ekumenickém překladu: Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“
11) Buber Martin, Já a ty, Kalich, Praha 2006, s. 7-8
12) Citováno dle: Chasidská vyprávění, 571
13) Blahoslav, Praha 1948
14) Chasidská vyprávění, Kalich 1990, s. 563


Autor: Mikuláš Vymětal, zdroj: Křesťané.židé.info
 

zpět