Dodatky

Hilsneriáda v Polné

Hilsneriáda v Polné

17. 04. 2009 23:08

V Polné se nachází jedno z největších a nejlépe zachovalých židovských ghett na našem území. Zprávy o židovském obyvatelstvu se objevují již v roce 1415. V roce 1682 si početná židovská komunita postavila synagogu (dnešní muzeum). V průběhu 19. století se však mnoho Židů odstěhovalo. Město poznamenala tzv. hilsneriáda, vedle francouzského Dreyfussova případu nejznámější justiční omyl v Evropě. Aféra začala v roce 1899, kdy byla drastickým způsobem zavražděna 19letá Anežka Hrůzová. Z vraždy byl obviněn člen židovské komunity Leopold Hilsner. Případ vyvolal silnou vlnu antisemitismu. Při zmanipulovaném procesu vynesli soudci trest smrti, za odsouzeného se tehdy mezi jinými postavil T. G. Masaryk. I díky němu byl rozsudek změněn na doživotí. Kdo a proč skutečně dívku zavraždil, se nezjistilo. Hilsnerovu případu a historii Židů v Polné se věnují expozice Regionálního židovského muzea.

Vražda

29.3. 1899 se vracela devatenáctiletá Anežka Hrůzová cestou z Polné okolo lesa Březiny. Někdo ji přepadl, brutálně ji zabil a tělo ukryl blízko cesty. Z vraždy byl podezřen 22-ti letý Leopold Hilsner.Podle dohadů to mělo proběhnout nějak takto. Násilník si připravil kameny, provaz , nůž a hůl, nechal Anežku okolo něj přejít a poté se vyřítil z úkrytu na kraji lesa. Zezadu ji udeřil holí a kamenem do hlavy. Vysvléknul jí a poté začal svůj úmysl provádět na pokraji lesa. Anežka ale nebyla ještě mrtvá. Zavlekl ji přes polní příkop do dolíku mezi stromy. Zatímco se ještě z posledních sil bránila, začal ji škrtit připraveným provazem. Škrtil ovšem už umírající nebo mrtvou dívku. Aby toho nebylo málo, uštědřil jí ještě jeden řez, a to na krku. Zavražděnou Anežku našla skupina školních dětí, které společně i s jinými občany prohledávaly okolí Polné.Během několika hodin se v Polné začala šířit pověra, že v Březině byla spáchána rituální vražda.

Leopold Hilsner bydlel v Židovském městě v těsném sousedství slečny Prchalové, u které Anežka pracovala jako švadlena. Nepracoval a ani o práci příliš nestál. Uměl jen základní z nalosti čtení a psaní a jeho zájmy byly značně omezené. Číst uměl česky a německy, psát pouze německy, ale ne gramaticky správně. Nikdy se nedopustil násilí nebo výtržnosti. V Polné se mezitím začalo povídat o tajemných židovských praktikách, známých jen z doslechu a z literatury. Mezi lidmi jednoznačně převládal názor, že nikdo jiný než Leopold Hilsner to udělat nemohl. Hilsner byl zadržen, vyslyšen, kde ve všem nemluvil pravdu. Pro proces to byly lži drobné, nevýznamné, ale jak se později ukázalo, pro něj nebyly příznivé. Našla se svědkyně Vomelová, která byla v den vraždy vylekána neznámým mužem poblíž místa činu. Ta ovšem Hilsnera nepoznala. V jiném procesu už by byl zadržený propuštěn, v tomto případě ovšem ne. Obhajoval ho Judr. Zdeňko Auředníček, žaloval doktor Karel Baxa. Pravý důvod proč Hilsner zůstal ve vězení byla jeho židovská víra. V celé věci byla samotná vražda jen článkem v řetězci celé sociální a náboženské skupiny.

Antisemitismus v Čechách

Náboženské zájmy hrály v tehdejším antisemitismu vedlejší roli. Šlo především sociální a politický boj. U nás v Čechách se politický nekompromisní boj tzv. radikalismus nejsilněji projevoval v 80. a 90. letech. Někteří jednotlivci vystupovali v mladočeské straně, která byla od roku 1891 nejsilnější stranou a výhradně politicky reprezentovala českou společnost. Jedinci, kteří byli ochotní vést proti Židům kampaň jako k vyvrhelům němectví. Ale antisemitismus v Čechách nebyl tak úspěšný jako například v Rakousku, kde bylo vytvořeno samostatné politické hnutí. Probojoval se ovšem do řad lidí, kteří si za svým postojem stáli v mladočeské straně nebo v tisku. Když Hilsner pobýval ve vazbě, vypukly nepokoje na Náchodsku, které měli antisemitský důvod. Na Náchodsku byly vydrancovány židovské obchody a továrny. Nepokoje se dotkly i židovských bytů. V českém sněmu ale poslanci mluvili o výtržnostech jako o požadavku za větší mzdu, styděli se totiž před Vídní.

Protižidovská kampaň

Po Hilsnerově zatčení se začal rozrůstat počet stoupenců proti Židům. Hlavně díky německým listům, které vydávaly články ohledně Hilsnerovi vraždy, která měla mít rituální nádech. Ani české noviny se nevyhýbaly tomuto názoru. Hlavním smyslem článků bylo přesvědčit občany, že vražda Anežky Hrůzové se vymyká klasické vraždě a zdůraznit motiv rituální vraždy, která by podle deníků mohla být součástí klasického života. Objevily se ale i světlé výjimky, které tento názor vyvracely. Antisemitismus se objevil i v katolické církvi, která rituální vraždu brala spíše z náboženského hlediska. Z možná nevinné vraždy se stala nejprve rakouská, později až mezinárodní kauza.

Karel Baxa

Během vyšetřování vyšlo najevo, že vraždy se měli účastnit další dva Židé. Podezřelými byli také Zelinger a Kurzweil, ale Hilsnerova údajná vina byla jasná. Byly prozkoumány skvrny na Hilsnerových kalhotách, které ukázaly, že jde o lidskou krev. Dále proti Leopoldovi hovořily další zjištěné skutečnosti. Podle pozdějších informací byl průzkum skvrn na kalhotách proveden nedostatečnou metodou. Karel Baxa se ujal Anežčiny matky, paní Hrůzové. Sympatizoval s vídeňskými antisemity a vyvíjel prudkou činnost. Je zvláštní, že získal některé informace dříve než státní zastupitelství. Soudní vyšetřování ovlivňovala skupina vyznavačů rituální vraždy a sběratelé senzací. Své poznatky dodávala tisku, dále K. Baxovi a poté až soudu. Objevil se další svědek s tvrzením, že zahlédl Hilsnera s jiným Židem u Marie Klímové, která byla zabita v kraji podobným způsobem jako Anežka. V procesu proti Židům byl politik Karel Baxa velmi oblíbený a společností oslavován.

Kutnohorský proces

Hilsnerova obžaloba se podobala spíše neuvěřitelným příběhům než faktům. Důležité ovšem bylo, že obsahovala jasné doznání, že pro zatčení Hilsnera nebyly dostatečné důvody. Důkazem proti bylo jen jeho časté potulování po Březině a známost s Anežkou. Hilsner byl zatčen kvůli židovství ne z důvodného podezření. Samotný proces začal 12. září 1899 v devět hodin ráno. Začalo se výslechem Hilsnera. V přelíčení vyšlo najevo mnoho nesrovnalostí a lživých tvrzení, díky kterým by obhajoba vyhrála. Přesto obhajoba utržila jen porážky. Leopold Hilsner byl odsouzen v sobotu 16. září k trestu smrti. Antisemitisté byli nadšeni, na svoje názory měli soudní razítko. Židům to naopak přineslo velké zklamání, hlavně se museli očistit od nepravd, kterých se ani nedopustili. Aby se Hilsner zachránil, uvedl jména svých společníků, ale lhal.

Zájem tisku o polenskou aféru

V německých listech byl uveřejněn dopis, který reagoval na polenskou aféru napsán T. G. Masarykem, jednou nejspornější osobností veřejného života. Měl buď stoupence nebo odpůrce. V mladočeské straně působil krátce. Poté zklamán českou politikou se vzdal funkce. V době polenské aféry měl pověst bojovníka. Masaryk považoval Židy za národ, který vznikl smíšením původního židovského obyvatelstva s nesemitskými národy, ale uchoval si své typické národní znaky. Masaryk hájil především Židy proti Marxovu jednostrannému pojetí židovské otázky. Odmítl jeho představu, že křesťanství si přisvojilo negativní prvky židovství a tedy že křesťanství je vyvrcholením židovství.

Demonstrace

V sobotu 7. října se sešli asi tři tisíce lidí na demonstraci na popud židovské obce. Důvod byl jasný. Je možné prohlásit někoho za vraha jen na základě jeho víry? Další se konaly kvůli zrušení jazykových nařízení. Češi najednou ztratili všechno, co si vymohli na třech předcházejících vládách. Odpory se projevily dalšími demonstracemi. Němci měli radost, Češi truchlili.

Profesor Masaryk

Proti pověře rituální vraždy se postavil profesor Masaryk. Nejprve se odborně postavil proti rozhodnutí kutnohorského soudu. Spolupracoval s německými lékaři, kteří provedli nový rozbor skvrn na Hilsnerových kalhotách a kritizovali první posudek Na tomto základě se žaloba otřásla v základech. Když Masaryk zasahoval do polenského případu, nechtěl zachraňovat jen Hilsnera. Chtěl dokázat, že krevní pověra je hloupost nastražená proti židovské otázce. V obžalobě nalezl spoustu nesrovnalostí a nelogičností. Nejostřeji se postavil proti Karlu Baxovi. S tímto názorem se dostal i do novin. Začal boj s tiskem, Masaryk byl obviňován, že za jeho kroky jsou jen velké peníze nebo zviditelnění se. Počítal s vlnou odporu antisemitů, ale s čím nepočítal bylo vystoupení studentů proti němu. Byl nucen zastavit přednášky na filozofické škole. Stále více si stál za revizí polanského případu. Jeho dobrá pověst v cizině stoupala - Anglie a Rusko. Hilsner se dostal před kasační soud, kde měl Masaryk vystoupit spolu s výborným právníkem z Vídně, který pronesl své námitky proti rozsudku. A poukázal na tři různá fakta. Anežka byla přepadena v lese, je zřejmý sexuální motiv, zranění jsou udělána jen jednou osobou. Přišel největší neúspěch, kasační soud nařídil obnovu trestního řízení. Masaryk vyšel do boje a vydává brožuru s fakty a rozpory v soudním řízení. Přišel den D, v kterém se ruší rozsudek u kutnohorského soudu a má dojít k novému projednání v Písku.

Písecký proces

Zprvu se nedělo nic nového, pokračovalo se v mýtu o rituální vraždě a dokonce nebyl ani nalezen nový svědek, asi ani hledán nebyl. Přišlo se s návrhem, že Hilsner neměl zabít jen slečnu Hrůzovou, ale i slečnu Klímovu, u které nebyl vrah známý. Na základě těchto spekulací byla postavena obžaloba. Přelíčení v Písku mělo stejný charakter jako v Kutné Hoře. Objevili se nějaké lživé výpovědi. Největší problém bylo stanovit Hilsnerovu vinu. Nikdo mu ještě nedokázal že vraždil ani co opravdu způsobil. Důležitou roli hrály jen dohady a Baxova moc. Hilsner byl podruhé odsouzen k trestu smrti. Milostí císaře byl změněn rozsudek smrti na doživotí. Po rozhodnutí soudu už neměl Masaryk chuť ani čas na další boj proti pověrám a nespravedlnosti. Dostalo se mu ale vekých díků od amerických Židů. Měl pokračovatele, kteří v pravdu a zadostiučinění věřili. Hilsnera se ujali židovští právníci a také novináři z Vídně. Masaryk se celou dobu snažil obhájit více než Leopolda, snažil se obhájit nějaké předsudky, řeči, ale k Hilsnerovi jako ke člověku byl velice chladný.

Boj o Hilsnerův život

Hilsner byl hlupák, když začal tvrdit, že má nějaké informace a chce jít s nimi k soudu, jeho žádost byla samozřejmě odmítnuta. Objevil se mladý právník, který napsal o polenském případu uznávanou knihu. Chtěl znovu případ otevřít na základě jím napsaných věcí. Opět neuspěl. Dále se angažoval Spolek na obranu proti antisemitismu, neúspěšně. Všichni, co se pokoušeli o záchranu Leopoldova života končili stejně špatně. Objevili se nečekaní svědci, Hilsnerův kamarád Zelinger a Zelingerův spolubydlící Zima, který uvedl spekulace o zvláštním chování Zelingera po vraždě Hrůzové. Trvalo několik let než se těmito podrobnostmi začal někdo zabývat. Všechno nasvědčovalo tomu, že vrahem byl nejspíš Zelinger. Ovšem do té doby, než došlo k procesu všichni důležití svědkové zemřeli a proces Zelinger byla navždy uzavřena. Obhájce Hilsnera se obrací na ministerstvo spravedlnosti. Stále byl neúspěšný. Hilsner byl nakonec osvobozen císařskou milostí r. 1918. Jenže tohoto roku se nenašli nové skutečnosti než v letech předchozích. Kdy se o jeho propuštění žádalo. Nejprve byl bezdůvodně zatčen a o 20 let později zase bezdůvodně propuštěn.

Literatura: Kovtun, J.: Tajuplná vražda. Praha 1994, 574 s.
Kubík, L.: Hilsnerova aféra. Brno 1992, 200 s.
Zdroj: Gymnázium Cheb
Zdroj: vitejte.cz





WIKIPEDIA

Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy dívky Anežky Hrůzové a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Procesy doprovázené mediální protižidovskou kampaní i kampaní na podporu Hilsnera a česko-německými národnostními spory ovlivnily českou, potažmo celou rakousko-uherskou společnost na přelomu 19. a 20. století. Hilsneriáda byla největším propuknutím antisemitismu na našem území během 19. století.

Průběh

Anežka Hrůzová (* 16. dubna 1879) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnička nedaleko od Polné. Pracovala v Polné jako švadlena. 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech 1. dubna v lese Březina. Měla proříznuté hrdlo, roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění - neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní mladík Leopold Hilsner (* 10. srpna 1876 - 8. ledna 1928) z židovské komunity v Polné, který pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák.

Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, vznikla domněnka, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy. Tato teorie byla podpořena nepřesným pitevním nálezem, který tvrdil: Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.

Proces proběhl v září 1899 u soudu v Kutné Hoře před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Hlavní roli na straně obžaloby sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavného soudu. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.


Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské. Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl rozsudek 25. 4. 1900 zrušen. Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti hanlivě, ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako židovská rituální vražda.

V novém procesu v Písku v roce 1900 byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na další vraždě ženy, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví[1] odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti. Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální(i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou).

Císař František Josef I. později změnil trest císařskou milostí na doživotí. Po 18 letech věznění byl Hilsner propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni ještě 10 let až do své smrti v roce 1928.

Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, dnes tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví. Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící atd.), tato obvinění se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.
 

zpět