Rituál

Tahara

12. 05. 2009 11:27

1/ Úvod
2/ Mechila (prosba za odpuštění)
3/ Rachica (očištění těla)
4/ Tahara (procedura tahary)
5/ Halbaša (oblékání + *tachrichim)
6/ Dodatky


1/ Úvod

Judaismus (lakonicky zkráceno) vede ve své centrální filozofii ke zvědomění každého našeho kroku životem. A respektuje humanitu – tedy i celého jejího nositele (člověka), až do posledního okamžiku před jeho návratem do prachu země, odkud se (podle tradice) rekrutuje jeho „uhlovodíková“ fyzis. (Prach jsi a v prach se obrátíš) – Zvědomění vyžaduje správný úsudek, humanita zase laskavé vcítění. Obojí je obsaženo v tóře a dostáváme se ke tradičním třem pilířům, na kterých stojí vesmíry – soudu, tóře a milosrdenství.
Neradi bychom, aby následující řádky sloužily jen jako šance zvědavým pro napjaté pokukování za cudně zatažená okna *batej ha-tahara (prostorů pro taharu); Tradice dokonce i v biblických pasážích nedoporučuje zvedat košilku příliš vysoko, aby se neobnažila nedůstojnost a zahanbení, jak tomu bylo například s Noé a jeho syny a v řadě dalších případů. Samozřejmě pohnutky návštěvníků našeho portálu ovlivnit nemůžeme. Snad jedině obrazem anebo příběhem. Literatura zabývající se průchodem Branami pokynu o „skutečném milosrdenství“ (*chesed šel emet) zmiňuje v řadě případů jedno celkem prozíravé pravidlo: Jak se dnes zachováme vůči *mysteriu smrti a důstojné památce lidských bytostí, - tj. povolíme-li (spolu s halachou) v nezbytném případě šlápnout na hroby „Spících v prachu“ anebo komerčně zužitkovat např. hřbitovní trávu apod. - je vždy dobré mít na zřeteli, že takto by jednou mělo nakládáno i s našimi ostatky…
V rámci objektivity a snad i jako případnou inspiraci pro ty, kdo by chtěli pohodlnějším způsobem (tj. v češtině) než dohledáváním původních a zdrojových textů získat informace, jak při zakládání budoucích *Chavurat gomlej chasadim postupovat, dovolujeme si „otevřít“ i tyto otázky.

Příprava *tahary může nezkušenému oku připomínat přípravu na „operaci“. Všechny potřeby a pomůcky jsou vyskládány a vyrovnány v řádu, jak budu postupně upotřebeny.

potřeby

V místnosti pro *taharu tedy najdete:
** čistý, rovný stůl, na který se posléze uloží tělo zesnulého nohama ke dveřím
** nejméně čtyři dřevěné desky dostatečně dlouhé, aby přesáhly šířku stolu, a dostatečně silné (cca 5 cm), aby se zabránilo přímému styku těla s deskou stolu a také zajistilo jemné přizvednutí horní části těla.
** nádoby na vodu (minimáně jedno vědro teplé a jedno vědro studené vody), jež poslouží k vlastnímu umytí a očištění těla. (Nezřídka je z místnosti pro taharu přímý přístup k samostatnému zdroji teplé i studené vody.)
** roušky, houbu a mýdlo
** nachystanou rakev vystlanou čistým bílým plátnem tzv. sovev
** talit zemřelého, zpravidla ten, kterým se halíval, dokud ještě žil
** tachrichim
** další (zpravidla) tři objemné nádoby s vodou, pro rituální očištění těla (tzv. devět kabim)
** kameninové střepy a truhličku s prstí ze Svaté země
** ručníky a osušky
** pilník na nehty, hřeben a nůžky
** nádobku s vinným octem anebo vínem a jedno vejce (případně již připravenou směs vína a vajec)
** knihu s texty příslušných modliteb (případně deskové – nezřídka donační - tabule s příslušnými modlitbami)
** (Pro vlastní úkon *tahary poskytovaný konkrétnímu mrtvému je potřebný také doklad identifikující zesnulého jeho plným „synagogálním“ jménem.)

v tichosti

Samotný průchod Pokynem o poskytnutí *tahary může zas připomínat vlastní operaci. Mnoho se tu nenamluví. Aby se zamezilo jakémukoli nepatřičnému hovoru a domlouvání (s výjimkou předepsaných Přímluv) je každý člen Chevra kadiša předem seznámen se svými konkrétními úkoly. Osoby vykonávající *taharu mají být (je-li na to dostatek času a je-li to možné) vhodně tj. decentně a cudně oblečeny. Procedura *tahary bývá prováděna v době bezprostředně před vlastním pohřbem de facto tak, aby po jejím dokončení mohlo být tělo odneseno na hřbitov a tam uloženo do prachu.
V této souvislosti je možná vhodné upozornit, že moderna ovlivňuje i starobylou tradici ohledně bezprostředního uložení těla do hrobové prsti pokud možno v den, kdy k úmrtí došlo. A tak se můžeme v úvodu kompletního manuálu týkajícícho se pohřbů - spise *Kol bo al avejlut z roku 1947 dočíst:

Jak neuvěřitelné utrpení působíme tělu zemřelého, necháme-li ho 24 hodin nepohřbeno, se můžeme dočíst v mystickém spisku Chamiša ma‘amrot z pera mukačevského gaona. Já sám jsem byl šokován, když jsem se v new yorském tisku dočetl o smrti vynikajícího brooklynského gaona, kterého nechali nepohřbeného od rozbřesku *erev šabat až do prvního dne po sobotě, tedy celé tři dny!!! S poukazem, že to činí pro jeho památku, protože lze předpokládat, že se s ním bude chtít rozloučit opravdu úctyhodné množství lidí. Ke všemu navzdory jeho výslovnému přání, aby jeho pohřeb ani pod „záminkou“ poctění *mysteria smrti v žádném případě neprotahovali!!!

Ale zdá se, že tendence rezignovat na bezprostřední pohřeb a přizpůsobit se tak jednak požadavkům vrchnosti (prohlídka mrtvého těla, úřední „zavnímání“ smrti) a jednak obecným zvyklostem tzv. *chukat ha-gojim (= zvykům okolních národů) – zejména v rámci dostatečné přípravy na pohřeb, který se tak ale mění v příležitost pro živé, nikoli ve službu doslouživšímu tělu a poctění památky zemřelého, se objevují již dříve. Už v manuálu věnovaném „Péči o nemocné, umírající a zemřelé“ vydaném Jaakovem Brandeisem v Praze v roce 1884 se píše:
Nachdem alle Anstalten zu dem Leichenbegaengnisse, welches gewoehnlich am dritten Tage nach Eintritt des Todes, zuweilen (insbesondere wo Epidemien herrschen) auch frueher stattzufinden ist, wird zur Reinigung der Leiche geschritten…
(tj. jsou-li vyřízeny všechny náležitosti smutečního průvodu, který se konává zpravidla třetího dne po příchodu smrti – občas zejména během epidemií i dříve – lze přikročit i *tahaře)..

přítomní

Je-li *tahara svěřena pečlivým dlaním členů Chevra kadiša, doporučuje se, aby mezi nimi nebyl v okamžiku provádění tahary žádný z blízkých příbuzných zesnulého (ten může takto posloužit zemřelým spolubratřím zase příště. Důvod je prostý – jak jsme uvedli již v úvodu. Neokukujeme, nezdvíháme košliku výše, než je slušno…). Mužské tělo ošetřují muži, ženské ženy. (Z obou pravidel je však v případě nutnosti povolena výjimka, samozřejmě s tím, že se „méně případní“ přítomní ujmou úkolů víceméně obslužného charakteru, zatímco vlastního omývání – jakési pre-tahary; hebrejsky rachica (=mytí) – se ujmou tí, kteří jsou s mrtvým stejného pohlaví a nejsou s ním příbuzensky spřízněni); je také pozoruhodné – jak vysoce si *judaismus cení této služby mrtvému tělu a jaký respekt chová k mysteriu smrti – protože dokonce připouští, aby se tahary účastnila i žena ve stavu *nida. (I tento drobný detail znovu vrhá zajímavé světlo na kategorii *tumat – rituální nepřipravenosti, která míří vždy a za všech okolností „do života“ a na prahu mysteria smrti už ztrácí svoji nekompromisnost.) -*Kohanim by se tahary účastnit neměli v rámci *tumat kohanim (jejich povinnosti být za všech okolností oddělení k jiné službě lidem, Lidu a světům).

Kategorie *tumat: Účel netkví v „nečistotě“ ale v nezpůsobilosti. Protože je-li úkolem každé lidské bytosti obrazně „nosit rozinky a fíky do Chrámu“, pak musí být „chrámem“ cosi jiného, protože na tumat si dávaly bytosti pozor daleko dřív, než Šalomoun přestřihl pásku a také to neskončilo s jeho zbouráním ať už Nabuccem anebo Titem.) –
Ti, kteří respektují kategorii *tumat = rituální nepřipravenosti (ačkoli často čítáváme zavádějící obrat rituální nečistoty) jsou věrni principům, které jsou obsaženy v Nauce a v přírodě a v našem svědomí a kterým pro nedostatek jiných výrazů (a pod vlivem překladů a kosmogonie jiných národů a filozofií) říkáme B-h, ačkoli sám B-h se představuje jako: Stanu se tím čím se stanu (Ehje ašer ehje). Tedy věrnost uskutečňování – věrnost „seberealizaci“
Jak se ale mohu „seberealizovat“ když nejsem schopen den co den zcela vědomě zavnímat, jak je ten život kráááásnej. I když stojí za starou belu, bolí mně vředy a lidi mi dole pod okny bubnujou náckovský marše… Když mi umírá manželka a rodiče stárnou? To je pravá *tumat - stav, kdy nejsem schopen se radovat a seberealizovat naplno.
Teprve později (podobně jako *mezuza, *tefilin a *cicit) dostala i *tumat svoje jakoby zřetelnější obrysy, a začalo se věřit – teď to prosím berte hodně s rezervou a jako obraz – že je to taková „mrška“, která číhá, kde na nás skočit. Jak a kudy se nám dostat na kobylku. Proto ty komplikované halachické předpisy o *tumat kohanim, o krvi atd. atp. Ale svoji logiku mají.
Takhle uvažuje hebrejské myšlení. A já myslím, že to není žádnej středověk.

v tichosti

Členové Chevra kadiša (přítomní provádějící taharu) si ještě před vstupem do taharové místnosti zřetelně rozdělí úkoly. (Nezapomínejme, že judaismus je o odpovědnosti, nejprve odpovědnosti kažého jedince za dodržování vesmírných pravidel a hned poté jednoho za druhé. Následující „odpovědnosti“ v průběhu *tahary nesou sice jednotlivé „funkce“, nicméně na obecně platná pravidla samozřejmě dbají všichni přítomní a v případě potřeby jemně upozorní toho, kdo by snad v rámci své „funkce“ na nějaký detail opomněl.) Jeden z nich je pověřen vedením celé procedury – má na starosti rozdělení jednotlivých úkolů, aby pak nebylo nutno v přítomnosti mrtvého mluvit, zodpovídá za cudné přikrytí mrtvého těla, jeho správnou pozici nohama ke dveřím, za odpovídající náklon taharového stolu a kompletní rozmístění všech potřeb na „servisním“ stolku. On také zapaluje svíčky a je zodpovědný za to, aby se jednalo o dlouho hořící svíčky (jarcajtové apod.), které (anebo jedna z nich) jsou pak umístěny po skončení očisty na víko rakve. Na něm leží odpovědnost rozhodovat – pokud možno bez mluvení, posunky – v případě nenadálých komplikací, řídit ostatní a je také „mezičlánkem“ mezi světem tady a „venku“; předčítající, který je zároveň také zodpovědný za kompletní a odpovídající stav *tachrichim. Odpovídá za přípravu *tachrichim (pohřebních rouch) a jejich poskládání v tom pořadí, v jakém budou oblékána, dále důsledně kontroluje jednoltivé kroky probíhající *tahary a předčítá všechny nezbytné modlitby v jazyce (jazycích) které si jako svůj lokální zvyk místní židovská obec vybere. Svatý jazyk má samozřejmě přednost, ale není nijak nepřípustné sdělit obsah jednotlivých modliteb (z nichž většina z nich se symbolicky obrací také k zenulému) také v mateřštině. Z toho lze usoudit, že i kdyby příslušné pasáže zazněly pouze v mateřštině, nebylo by to porušením vesmírného řádu, ovšem lze předpokládat, že klasický židovský pohřeb a *taharu upřednostňují obce, které se Svatým jazykem nemají větších potíží…
Další důležitou funkcí je péče o rakev. Ten, kdo je jí pověřen, zajistí umístění rakve způsobem, aby nepřekážela, aby manipulace s tělem (ze stolu do rakve) byla co nejkratší a nejjednodušší, je zodpovědný, že rakev bude možno vynést z místnosti pro taharu bez jakýchkoli obtíží – opět nohama ke dveřím. Je zodpovědný (v případě, že mrtvý bude uložen do hrobu v rakvi) za správnou vystýlku (vypolstrování) rakve. Dále za vyvrtání náležitých otvorů do jejího dna a boků (za předpokladu, že tak již neučinil dodavatel) – tuto činnost však neprovádí v místnosti pro taharu – otvory je nutno vyvrtat ještě než se přikročí k samotné *tahaře. On odpovídá za vsypání prsti z Erec Jisrael způsobem, jaký lokální *minhag preferuje, za prostřední plátna (tzv. *sovev) diagonálně přes prostor rakve a zároveň zodpovídá za náležitý způsob nakládání s *talitem, rovněž podle *minhagu obce. (Tj. detaily ohledně zneplatnění talitu pro modlitební účely – zavázání anebo odstřižení třepení, jejich uložení do speciálního sáčku atp.)
Další osobě je svěřen dohled nad veškerou vodou a nádobami na ni. Dbá, aby dvě větší byly vždy po ruce (nejlépe u hlavy mrtvého), naplněny vodou příslušné teploty, dále zajiśtuje i menší nádoby pro vlastní očistu (*rachica) a je plně odpovědný za tzv. *devítí kabim – nezbytné množství vody pro vlastní rituál *tahary.
Poslední z přítomných dbá o zbývající propriety. Je – dalo by se říci – takový instrumentář.


2/ Mechila (prosba za odpuštění)

netilat jadajim – i.

Před zahájením vlastní tahary si všichni členové skupiny rituálně umyjí ruce (*netilat jadajim le-tefila). Halacha tento akt pokory sice nevyžaduje, nicméně mezi zbožnými *cadikim se ujal. Patrně v důsledku uplatnění pravidla nepřistupovat s Přímluvami k vznešenému ‚Ribono šel-olam‘ s jakoukoli nečistotou v dlaních. V našem případě jde dokonce o „trojnásobný“ důvod k umytí. 1/ Ti, kteří se chystají provést taharu se budou dotýkat člověka, který je tradičně přirovnáván ke Knize Zákona a smrt každé bytosti je naopak srovnávána se „spálením svatých svitků“. (Vysvětlení tohoto obrazu nacházíme v *Kol bo al avejlut – Proč spálení svitku? Protože dotyčný mohl ještě jednou anebo vícekrát prostudovat celou Tóru a napsat další řádky své vlastní „Knihy Nauky a Zákona“… *Kol bo však cituje zdroje daleko starší.)
2/ Členové skupiny přistupují k bráně Pokynu o šíření milosrdenství (*gmilut chasadim), a průchod Branami *micwot si rituální očistu „zasluhuje“.
3/ Za okamžik také zazní i slova modliteb. - *Ana, *Chamol, *Rošo, *Amar rabi Akiba a *Ma’ajan… A nelze jít na audienci k Panovníkovi s „krví a nečistotou“ v dlaních.
Jedná se o první rituální umytí rukou. Během procedury budou následovat ještě dvě další. Druhé před vlastní *taharou (devíti kabim) a poslední na závěr, po ukončení procedury. Žádné z nich však nedoplňujeme požehnáním *Al netilat jadajim !

Poslední kontrola

Provedeme poslední zběžnou kontrolu prostoru, zda je vše připraveno a na svém místě – tachrichim, rakev, naaranžovaná, vystlaná, provrtaná a vyložená plátnem *sovev; u mužským nebožtíků – zda je také po ruce jejich *talit (pokud je to v obci zvykem anebo mrtvý projevil přání být v talitu pohřben navzdory minhagu). Nelze manipulovat s tělem, dokud si nejsme jisti, že následující akt pokory a respektu skutečně nic nepřeruší!
Zapálíme svíčku /svíčky (– počet se řídí podle lokálního zvyku)a zaznívají první tři modlitby. 1/ Mechila ; 2/ Ana Ha-šem a 3/ Ribono šel olam (tzv. *malý Chamol) anebo modlitba *Chamol
Modlitba Mechila je vlastně symbolickou prosbou za odpuštění, kterou se obracíme k mrtvému, abychom se omluvili že ho nyní budeme poněkud rušit z jeho klidu a spánku v náručí mysteria smrti. Modlitba Ana Ha-šem je modlitbou za nás samotné, abychom dokázala v pokoře, s důstojným respektem a naprostou odpovědností absolvovat proceduru *tahary, jak stanoví tradice a Spisy. Ribono šel olam je pak přímluva za zemřelého, za zdar jeho další cesty a laskavé pominutí všech jeho případných selhání a nedokonalostí, abychom nakonec skutečně mohli prohlásit – Tahor hu (Teď už je čistý ode všeho, co ho kdy snad pošpinilo ať už fyzicky anebo v duchovním smyslu..) - *Ribono šel olam je vlastně zkrácenou verzí mnohem rozšířenější modlitby Chamol; a opět záleží na místním minhagu, jak se příslušná obec rozhodne. Ujalo se totiž, že v některých komunitách se *Chamol vypouští ve všech dnech, kdy se podle tradice vypouštějí slitovné modlitby (= tachanunim); Přesto se však členům Chevra kadiša nezdálo vhodné zahájit proceduru *tahary, aniž by nevyslovili také třetí Přímluvu – za zdárné pokračování cest životní jiskry nebožtíka ležícího před nimi, a to je asi „praktický“ důvod vzniku zkrácené „verze“ nebo chcete-li „malého Chamol“ - *Ribono šel-olam.

Mechila

Avrahame synu Davidův (užijeme skutečné synagogální jméno mrtvého) žádám (Sladkého požehnaného) o kompletní prominutí (mechila) a to jak jménem tvým, tak jménem všech tvých příbuzných a milovaných a jménem celého Jisroele – prominutí všeho, v čem jsme zklamali a předpokládám, - že i mně budou prominuty všechny případné omyly, kterých bych se mohl nechtěně a nevědomky dopustit v průběhu taharové procedury.

בן ....... אבקשה מחילה בעבורך בעבור כל קרוביך וידידיך
ובעבור כל עם ישראל ..וכן אבקשה מחילה ממך בעבור
שגיאותינו שגרמנו בשגגה במשך טהרת המת

Ana ha-šem

Vyslyš nás Zřídlo milosrdenství a slitování, Ty, jehož všechny cesty se ubírají Milosrdenstvím a Ryzostí a jenž jsi nám přikázal chovat se stejně milosrdně a ryzím způsobem vůči zesnulým a postarat se o jejich pohřeb. Budiž tedy vůle tvá, náš Pane a Bože – Posilni nás a dodej nám odvahu konat toto nebeské poslání jak se sluší a patří – ať v rámci *tahary tak v rámci *tachrichim a pohřbu. Posilni naše ruce a buď nám Oporou, abychom toto poslání vykonali skutečně s láskou.
Kéž v mrtvém, který tu před námi leží, dokážeme vidět Tebe stejným způsobem, jakým se zrcadlíš i ve tvářích těch, kdo se nyní touto posvátnou Branou Pokynů ubírají. Dárče života i smrti buď při nás nyní i po všechny věky…

אנה אלוהי החסד והרחמים, שכל אורחותיך חסד
ואמת וצויתנו לעשות חסד ואמת עם המתים
ולהתעסק בקבורתם. ובכן יהי רצון מלפניך יהוה אלהינו
שתאמצינו ותחזקינו לעשות מלאכתינו מלאכת שמים זו
כראוי, הן בטהרת המת הן בלבושו ובקבורתו. חזק ידינו
ועזור לנו במלאכה זו למלאכה באהבה...
תן לנו לראות צלמך בפני המתים, כשם שהוא נשקף
בפני המסייעים בידינו במצוה זו. מקור החיים והמות
הייה עמנו מעתה ועד עולם ...

Ribono – malý *Chamol

Pane Světů, ustrň se (= chamol) nad tímto mrtvým, …… synem ….; synem Abrahama, Jicchaka a Jaakova, Sarai, Rivky, Lei a Rachel, kteří tě následovali v ryzí upřímnosti. Kéž i jeho jiskra života odpočine v pokoji se všemi, kdo už nás byli opustili. Neboť ty přece odpouštíš a slitováváš se nad poklesky těch, kdož zemřeli. Milostivě k sobě připoutej do svazku (Života), do společenství praotců a pramátí Jisroele i tohoto milovaného mrtvého.
Budiž požehnán, Slaký požehnaný, který se s takovou láskou slitováváš nad zesnulými svého Lidu…

רבונו של עולם חמול על ....... בן ....... המת הזה
שהוא בן אברהם, יצחק ויעקב, שרה, רבקה, רחל ולאה
שהלכו אחריך באמונה. תנוח נשמתו בשלום עם כל
הדורות, כי סולח ומוחל פשעי המתים אתה.
יהי רצון אלהי אבותינו ואמותינו שתצרור את המת
האהוב עליך...
ברוך אתה יי הנותן אהבה גדולה למתים עמו ישראל

Chamol

‚Ribono šel-olam‘, Pane světů, slituj se nad zde přítomným mrtvým, vždyť i on je dítkem Abrahama, Jicchaka a Jaakova, tvých služebníků. Dej jeho bytosti i duši spočinout spolu se spravedlivýmim, vždy’t Ty jsi ten, kdo křísí mrtvé a živé zase uvodí přes práh smrti. Budiž požehnán Ty, kdož jsi tajemným zdrojem skutečnosti, že je selhavším odpouštěno a odpuštěno, že jsou nekonečným smilováním smázávány poklesky zemřelých dítek Tvého lidu.
Budiž proto libá vůle tvá, H-spodine, náš B-že a B-že našich předků – kéž tohoto mrtvého, služebníka Tvého, syna děvečky tvé, obklopí andělé milosrdenství a Ty, Vznešený náš B-že a B-že otců našich, který vždy pečuješ o ubohé, vytrhni i jeho ze všeho soužení a utrpení i z ortelů údolí Hinom, buď požehnán „Hlubino milosrdenství“ a „Pane slitovnosti“. Buď požehnán, jenž harmonizuješ nejen vyšší sféry ale uvodíš také pokoj i v nitru služebníků svých a všech, kdož k tobě chovají důstojný respekt. Buď požehnán, jenž ve svém slitování vysvobozuješ svůj lid ode všech možných ran a neštěstí.
(Budiž proto libá vůle Tvá, Vznešený náš B-že a B-že našich otců – rozpomeň se na vše, co plyne ze svaté smlouvy, kterou s Tebou učinil v těle. Kéž je mu vysvobozením z palčivých plamenů Gej Hinom. Kéž ho odtud pro ni dokážeš vytrhnout. Buď požehnán Ty, jenž jsi tajemným zdrojem toho, že ve tvém neskonalém slitování došlo k uzavření Smlouvy slitování.) Ve své slitovnosti sejmi a zpečeť všechny poklesky tohoto svého zesnulého sluhy a vytrhni jej z plamenů údolí Hinom, jelikož i jemu je třeba slitovnosti Tvé. Vždyť Ty, Vznešený náš B-že, jsi neuvěřitelně laskavý a hotov prominout všem, kdož se k Tobě obracejí. Budiž požehnán! Vznešený ve svých úradcích a nedostižný v kategorii svého Slitování doveď ho společně s kroky spravedlivých až do vznešené Zahrady, na místo určené Upřímným, neboť ty jsi ten, kdo „ostříhá kroky zb-žných svých“. Budiž požehnán ty, kdož přinášíš neskonalé slitování a nezměrnou útěchu všem zemřelýnm dítkům svého Lidu. Amen, kéž se tak stane…

Všimněme si, že v „mužské“ variantě modlitby je sedm „berachot“, v obou pak sedmkrát zmíněno „rachamim“ – slitování.
Podle tradice (která vychází ze Zoharu), odpovídá tato sedmička sedmi skutečnostem, s nimiž se duše (nebo chcete-li vědomí) musí po zániku těla (fyzické smrti) vyrovnat. Jsou to:
1. nebeský soud (ne definitivní – pouze zhodnocení cesty životem!!)
2. skutky a slova, jež předcházejí zemřelou bytost, aby svědčily o tom, jaký život vedla
3. uložení těla do hrobu
4. pobyt těla v hrobě
5. opětovné splynutí se zemí
6. konfrontace s Gej Hinom
7. „gilgul“ – putování „ducha“ do té doby, dokud nedojde k naplnění určeného úkolu

uložení těla

Většina Bratrstev adoptovala modlitební zvyk – recitovat před vlastní manipulací s tělem, ještě předzahájením očisty (*rachica) pasáž *Wa-jaan wa-jomer …
A pravil těm, kdož stáli před ním: Vezměte z něho roucho to zmazané! A řekl také: Hle, přenesl jsem s tebe nepravost tvoji a oblekl tě v roucha proměnná z proroka za Zachariáše (3:45 …

ויען ויאמר אל-העמדים לפניו לאמר
הסירו הבגדים הצאים מעליו, ויאמר אליו
ראה העברתי מעליך עומך והלבש אתך מחלצות

Tělo je položeno na taharový stůl, na záda, tváří k nebi, končetiny jsou jemně vyrovnány tak, aby je bylo možno pohodlně očistit a aby byl co nejsnazší přístup ke všem tělesným záhybům a dutinám.
Tvář a cudné části těla jsou zahaleny rouškami, které snímáme jen tehdy, kdy přijde řada na omytí právě těchto tělesných partií. Po omytí je na znamení respektu opět cudně zahalíme.
Brandeis (1884) bezpochyby navazující na předpisy Pražské chevra kadiša uvádí některé detaily: Nejprve je třeba položit tělo za pomocí dvou až tří osob na taharová prkna tzv. *metaher-brett nohama směrem ke dveřím místnosti. A to tak, aby žádný z údů nepřečníval a nezůstal nedůstojně volně viset. Poté je nebožtík vysvlečen až do košilky. Pohlaví se cudně zakrývá rouškou. Poté se pod prostěradlem (*sovev) roztrhne i košilka od prsou směrem k břichu a tímto způsobem, aniž by bylo zapotřebí odhalit nahotu mrtvého těla, je mrtvý ZCELA svlečen. Poté můžeme zahájit omývání vlažnou vodou od hlavy směrem k nohám…

Zesnulým manipulujeme jemně a laskavě, jak doporučují prameny „chováme se k němu, jako by spal“. (Judaismus – podobně jako většina kultur – nijak nezpochybňuje stav jakéhosi „astrálního vědomí“ a počítá s tím, že duše je v nejbližších měsících po svém odchodu na vyšší úroveň existence ještě poměrně intenzivně navázána na svoje „bývalé odění“. Proto všechny pohřební manuály a kodexy – Ejvel, Maavar, Šulchan apod. doporučují tento přístup „ke spícímu“ jako naprostou samozřejmost.) V žádném případě se mrtvý nesmí ocitnout ani na okamžik tváří dolů.
Obzvláštní pozor je třeba dávat na to, aby nedošlo k tlaku na vnitřní orgány v krajině břicha a podbřišku. Dojde-li během pre-tahary (*rachica) k tlaku na vnitřní orgány (kvůli odstranění odvazů anebo tlakem na číštěnou tkáň kvůli odstranění hrubších nečistot) k výtoku tělesných tekutin anebo zbytků krve – je nutno dbát zcela specifických předpisů. Většinu z nich najdete v textech *Ejvel rabati anebo *Kicur šulchan aruch v pasážích týkajících se tzv. „krve života“. Rámcově na ně pozorňujeme také v „Dodatku“.
Během *tahary by v místnosti nemělo být uloženo žádné další tělo. Důvod je zřejmý. Nelze upřednostňovat jednoho mrtvého před druhým. Samozřejmě čeká-li tělo připravené za dveřmi, jaký je v tom rozdíl? Odpoveď dává Kohelet. Všechno – včetně *tahary je marnost, nad marnost, pokud to neobsahuje také nějaký duchovní rozměr. A najdenou v tom rozdíl je!
Některá Bratrstva adoptovala další modlitební zvyk – recitovat před zahájením očisty (*rachica) jemně modifikovanou pasáž *Mi chamocha… z modlitby *Šmone esre a také modlitbu *Nešama še-natata bi, tak jak ji známe z ranních *berachot…

מי כמןך בעל גבורות מכלכל חיים בחסד
מחיה כל חי ברחמים רבים ומקים אמונתו לישני עפר
ברוך עין האהבה מחדשת כל חי.
---------
אלהי, נשמה שנתתה בי טהורה היא
אתה בראתה אתה יצרתה אתה נפחתה בי האתה משמרה
בקרבי – ואתה עתיד לטלה ממני ולחזירה בי לחיי עולם


3/ Rachica (očištění těla)

Očista

První člen skupiny nabere do malého šálku nebo mističky vlažnou vodu z větší nádoby a polije jí příslušnou část těla. Další ji očistí a utře rouškou. Je-li tělesná partie znečištěná (krví, následky úrazu, bahnem apod.) lze užít mýdlo nebo jiné čistící prostředky. Preferujeme jakékoli pomůcky, prostředky a cokoli, co zamezí přílišnému tlaku a drhnutí mrtvého těla.
Jakýkoli zdroj krvácení musí být zastaven a přikryt. (Krev, která je podle Slova „duší těla“, však patří spolu s tělem zemi, proto se všechny krví potřísněné roušky ukládají odděleně a později jsou vloženy do nohou rakve také.)
Veškeré odnímatelné pomůcky a klenoty by měly tělo opustit. Prachu země vracíme bytost ve stavu co možná nejvíce podobném jejímu příchodu. Poněkud diskutabilní je otázka snubních prstenů (Původně totiž židovské páry snubní prsteny nenosily. Prsten byl součástí svatebního obřadu a zůstával zpravidla v majetku synagógy – dnes je praxe jiná a snubní prsten je vnímán nikoli jako ozdoba, ale jako svědectví o smlouvě a tedy o „stavu“ bytosti, a tudíž je možné ho mrtvému ponechat.), dále protéz a zubních protéz. (I zde je lokální praxe odlišná – vždy je však směrodatné hledisko – estetika a přirozený návrat „celé“ bytosti zemi. Záleží – zejména u protéz – jak ji zensulý vnímal a používal během života, zda-li jako pouhou „pomůcku“ anebo jako „ústrojnou součást sebe sama“. Podle toho ji také buď odejmeme anebo ponecháváme.)
(Platí-li pravidlo, navrátit zemi lidskou bytost v co nejpřirozenějším stavu, je nutno odstranit i make up, líčení, umělé řasy a lak na nehty. – O tom, že se ženy líčívaly již v talmudických dobách svědčí nejen povšechná znalost dějin „ženské krásy“, ale nepřímo i text traktátu Ejvel rabbati, který se mj. věnuje i otázkám líčení žen během jejich *avelut – ustanovení se samozřejmě týkají živých, líčení do rakve judaismus nevyznává)
xi/9) Žena, jíž zemře tchán nebo někdo jiný z manželových přibuzných, by se neměla líčit ani krášlit šperky. Ať kráčí stejnou cestou, kterou jde její manžel. Stejně tak muž, jemuž zemře tchán anebo jiný přibuzný z manželčiny strany, by neměl ženu nutit, aby se líčila, ale kráčet stejnou cestou, jakou se ubírá ona. Péče o domácnost se za práci pro *avelim nevhodnou nepovažuje.

Pořadí:

1/ hlava,
2/ krk,
3/ pravá ruka a potom postupně celá pravá část těla,
4/ levá ruka a odtud postupně celá levá část těla.
5/ Poté tělo velice jemně nakloníme nalevo a umyjeme stejným způsobem celou pravou zadní stranu. V této fázi je vyčištěno i rectum, které pak opět cudně přikryjeme lněnou rouškou (v některých specifických případech – člověk je jen člověk a některé druhy chorob jsou kruté – se užívá i jakési decentní bavlněné „zátky“) Zejména v této chvíli drží jeden z přítomných hlavu zesnulého zpříma směrem ke stropu, zatímco ostatní nakloní tělo a provedou očistu.
6/ Následuje opětovné naklonění doprava a očištění levé zadní části. 7/ Nehty (čistí se zpravidla párátkům podobnými pomůckami, aby se tak zamezilo poranění tkáně)
8/ Poté se zesnulému provede *netilat jadajim (rituální omytí rukou). Některé Chevra kadiša omývají také i nohy zesnulého. Tato praxe je celkem pochopitelná, protože celé *netilat jadajim má své kořeny v umývání kněží (*kohanim), jak o něm čteme v Slově: Uděláš i umyvadlo měděné k obmývání a podstavek jeho (nádobu na zachycení prolité vody) … a umývati budou z něho Aharon i synové jeho ruce i nohy své, když by přistupovati měli k oltáři… ex 30:18-19;
Adopce tohoto zvyku je mimoděk dokonalým vysvětlením tak často dezinterpretované „oběti“. Pro Židy nespočívá oběť v prolití krve, jak se mylně domnívá křesťanská exegese. Oběť – „korban“ je přiblížení ke Zjevení, znovuobnovení „příbuzenského“ vztahu s Otcem. Krev musí téci, abychom si tím připomněli svoji nedokonalost a konečnost a zároveň Jeho absolutní Dokonalost a Nekonečnost, ale vlastním smyslem „korbanu“ je – být blíže k B-hu. Proto je také další součástí „korbanu“, stejně nezbytnou jako vlastní porážka zvířete, také jeho konzumace – jakési „koinoné“ se Vznešeným.
Zesnulému přejeme, aby mohl pokračovat ve svém „přibližování k ‚Ribono šel-olam‘, proto ho na toto přiblížení připravíme i rituálem *netilat jadajim.


4/ Tahara (procedura tahary)

„Rošo..“

9/ Po umytí rukou zesnulého (netilat jadajim) nabereme do menší nádobky nebo misky dávku studené vody a provedeme rituál zvaný *Rošo (Jeho hlava… - vychází z úvodních slov pasáže z Písně písní – Hlava jeho jako ryzí zlato cant 5:12nn); *Rošo se provádí pomalým politím celého těla, od hlavy až k článkům prstů na nohou, během kterého polohlasem odříkáváme uvedený text Písně. Vezmeme-li do úvahy všeobecně platný rezervovaný vztah živých k mrtvole i skutečný nepůvab mrtvé tkáně a postavíme-li ho do kontrastu se slovy páté kapitoly Písně písní, jsme svědky nejkrásnějšího rituálu pokory, který je schopen bez sáhodlouhých komentářů dokonale dokumentovat židovský pohled na sepětí těla a duše:
Hlava jeho – přečištěné zlato, jeho vlasy kadeří se havraní černí. Oči jeho jako holoubata u vodních zdrojů, vykoupaná v mléce a hnízdící v dostatku. Líce jeho jako záhony vonného koření v plném květu, rtové jeho jako lilium prýštící nektarem. Jeho ruce prstence ze zlata zdobené drahokamy, jeho břicho ušlechtilé jako slonovina vykládaná safíry, jeho stehna sloupoví z mramoru spočívající na zlacených patkách. Celý je nádherný jako Libán, vznešený jako porosty cedroví. Ponebí jeho medově sladké, jedním slovem k pomilování - takový jest, milý můj, takový je přítel můj, dcery Jeruzaléma…
A uvědomíme-li si, jaké konotace přiznává výkladu těchto pasáží v Písni Šalomounově židovská tradice, otevírá se nám ještě další pohled. Podle komentářů k Velepísni, je „milým“ především budoucí Naděje (spasitel). Recitací veršů z páté kapitoly deklarujeme tedy nejen symbolickou ušlechtilost lidského těla, ale zároveň i naději na vzkříšení na Konci dní.

„devět kavim..“

Devět „kavim“ (velice zjednodušeně řečeno je další krok – rituál zvaný „devět kavim“ jakousi náhradou za rituální ponoření do *mikwe. To kdyby byli znali středověcí „catholizátoři“ Židů, mohli ušetřit oběma stranám mnoho trampot a nedorozumění. Protože, jak uvidíme vzápětí, svého ponoření (baptizon) se dočká každé z dítek Jisroele i bez násilného tlaku ke křtu… Pravda, až docela na konci své cesty tady „dole“.)

a/ Všichni členové Chevra kadiša si opět předepsaným způsobem umyjí ruce (*netilat jadajim). Jdou ostatně k další bráně *micwot – k bráně navýsost důležité..
b/ Na podlahu je nanesena sláma (v některých případech také dřevěné desky), tělo je dvěma členy Chevra připozdviženo téměř do stojící polohy, jeho nohy spočívají na nastlané slámě. Trup může být podpírán deskami, neměl by však na nich ležet plnou vahou. (Výjimky jako např. posazení těla anebo dokonce položení na slaměnný podklad jsou tolerovány a závisejí od stavu těla – opět je zde rozhodujícím hlediskem úcta a estetika. Jiná je samozřejmě tahara těla zemřelého přirozenou cestou, jiná u oběti roztrhané katem anebo šelmou, jinak zacházíme s tělem nalezeným až po několika dnech anebo utopeným… Pozice není rozhodující, důležitá je „připomínka“ mikwe. Bývaly dokonce případy, kdy některé komunity přímo preferovaly ponoření do mikve, ale zde se *halchické autority v názorech rozcházejí.)

„Amar rabi Akiva..“

c/ před zahájením procedury „devíti kabim“ je záhodno vyslovit (jednou nebo dokonce třikrát po sobě – to podle lokálního *minhagu) pasáž z Joma 85b - známou jako „Amar rabi Akiva..“ - která jen dotvrzuje výše uvedené, že totiž a/ vlastní tahara má po očistné pre-tahaře především duchovní rozměr, b/ symbolizuje „nový zrod“ – novou duchovní úroveň lidské bytosti po každém předepsaném i dobrovolném ponoření do mikwe c/ i textově uvádí spojení s e symbolikou mikwe a díky Akivovým slovům objasňuje vlastní princip mikwe – mikwe je také a především naděje…

Rav Akiva prohlásil: Blaze tobě, Jisraeli, neboť máte Někoho, před nímž je možno se očistit a kdo vás také dokonale očišťuje. Kdo jiný, než váš Otec, budiž požehnán, neboť jest psáno: A pokropím vás čistou vodou a budete čisti; ode všech poskrvn svých a ode všech ukydaných bůžků vašich vás očistím (ez 36:25) – a také: Naděje (mikwe) Izraelova, Hospodine… (jer 17:13). Tak jako dokáže mikwe symbolicky očistit toho, kdo se učinil rituálně nezpůsobilým, tak Svatý, budiž požehnán, očišťuje Jisroele…
Nezřídka se také doplňuje ještě pasáží zvanou *Maajan (= Pramen vody živé) – kombinovaným „trojverším“ :
Zřídlo zvlažující zahradu, studnice vody živé, řinoucí se z Libánu; (šir 4:15) neboť smyje-li Panovník nečistotu dcer Sionských a krev Jerušalajmu vypláchne z jeho nitra v duchu soudu a palčivé horlivosti (iz 4:4) pak pokropí vás čistou vodou a budete čisti; ode všech poskrvn svých a ode všech ukydaných bůžků vašich vás očistí.. (ez 36:25);
V horlivějších Bratrstvech se dokonce tyto pasáže čtou nejen před zahájením vlastní *tahary, ale po celou dobu, co je procedura *devíti kabim“ prováděna.
d/ plachetka (prostěradlo) zakrývající tělo zesnulého po celou dobu pre-tahary až do této chvíle, je nyní sejmuta, polevání probíhá (podobně jako mikwe) bez jediného kusu oděvu nebo zastření. Samozřejmě se doporučuje, aby všichni, kdo proceduru „devíti kabim“ vykonávají, „drželi zraky cudně stranou“ …
e/ Tělo je polito zpravidla ze tří rozměrnějších nádob s obsahem „deviti kabim“. (jeden *kab odpovídá zhruba 2,2 litrům – ale i zde se zdrojové texty drobně liší. Lze se ale shodnout na celkovém množství cca 20-24 litrů vody. Jak víme z *Kicur šulchan aruch toto množství lze načerpat do max. tří nádob a pramen vody musí být nepřetržitý, tzn. Dochází-li voda v první nádobě je třeba připravit hned další. ).
f/ na závěr provoláváme „Tahor hu, tahor hu“ (je čistý a rituálně způsobilý) – v ženské varinatě. „tahora hi, tahora hi“..
g/ Stůl pro taharu je pečlivě vysušen rouškami a osuškami
h/ Poté je zpravidla tamponováním suchými roučkami dokonale osušeno i tělo. Doporučuje se nezapomínat dokonce ani na vysušení uší. Je-li třeba, znovu se ještě dokonale vysuší od případných krůpejí skanuvších s těla také taharový stůl. Pohřební roucha - *tachrichim by se neměla namočit.

„vejce a víno“

j/ Posledním víceméně symbolickým rituálem je rozmíchání celého vejce (nebo jen žloudku) v trošce vína. Touto směsí se jemně zakápne hlava, hruď, paže a ruce zesnulého. Zdrojové texty tuto praxi znají, ale nejsou jednotny v její symbolice. Obecně se uvádějí tři základní důvody : symbolika vzkříšení a příslušnosti k lidu Jisroele (vejce je oblé, symbolizuje koloběh, víno je symbol Jisroele a také jeho hebresjká *gematrie (jajin = 70) odpovídá „tajemství“ vzkříšení (sod = 70). Podrobněji se tomuto tématu věnujeme v Dodatcích.
V horlivějších Bratrstvech je i tato procedura doprovázena opakováním textu *Amar rabi Akiva.

5/ Halbaša (oblékání + *tachrichim)

Základní pravidla

*Tachrichim (pohřební roucha) zhotovujeme pokud možno z bílého lnu, *halacha sice akceptuje i bavlnu, ale len je obecně vhodnější. Zdrojem tohoto požadavku je joz 2:6; - okamžik, kdy se špehové obhlížející slabiny Jericha skrývají u nevěstky Rahab „ve lněném pazdeří“ – v pozdějších letech na základě tohoto biblického textu adoptovala tradice představu, že len má mystickou moc chránit před zlem a nepřízní. Z tohoto důvodu preferujeme *tachrichim lněné, a to tak důsledně, že dokonce i *cicit mají být navzdory biblickému pokynu pouze lněné.
Tradičně bývaly tachrichim šity ručně zbožnýma rukama starších židovských žen. Dnešní industrializace a prefabrikace života se promítá samozřejmě i do pohřebnictví, a tak *halacha nic nenamítá ani proti průmyslově (strojově) vyráběným *tachrichim, kdo však má možnost pořídit *tachrichim ručním šitím, naplňuje nádherný symbol – žena je tím, kdo přivádí novou bytost na svět, a je tedy záhodno, aby asistovala také při jeho oblékání do hrobové prsti.
Nemají mít kapsy, podšívku, manžety ani lemování. Tento pokyn je naprosto pochopitelný – a alespoň symbolicky dodržovaný ve všech kulturách - na prahu mysteria smrti jsou si všichni rovni. Jakékoli ozdoby, nákladnější provedení anebo rozlišování stavu a pohlaví je na tomto pomezí již nadbytečné a nedůstojné.
Důsledně se vyhýbáme jakýmkoli uzlům, dokonce i na nitích, jimiž *tachrichim sešíváme. Uzel je vnímán jako symbol čehosi setrvalého. Pořizujeme je proto, abychom zabránili změně, ztrátě či odpoutání. Stav smrti však není setrvalý. Kdo připouští „uzly“ za hranicí smrti, jakoby rezignoval na jeden ze 13. článků víry – totiž naději na vzkříšení.
Roucha musí být rovněž naprosto čistá. Dojde-li při jejich výrobě k jejich zašpinění, je nutno nejprve vyprat. Zde narážíme na symboliku „Dne smíření“ – jako ostatně i v pořadí a složení *tachrichim. Tedy na požadavek „absolutní bezúhonné čistoty“, která se vyžadovala od velekněze (*Kohen gadol) ve všech ohledech. Včetně neposkvrněného roucha. Důraz na „velekněžskou“ čistotu *tachrichim nacházíme mj. i v Moed.kat. 8b, kde talmud povoluje přepírání *tachrichim i během *chol ha-moed.
Oblékáme vždy jen jednu součást *tachrichim. Důvodem je (jazykem tradice) „vracené světlo“. Vychází z kosmogonických představ kabaly – ke stvoření došlo expanzí B-ží vůle a lásky formou „velkého třesku“ neboli „zasetého světla“. Toto světlo – jakýsi pra-princip života vracíme Stvořiteli tím, že naplno dokážeme pochopit koloběh dávání a braní. Má dozajista svoji energii. Moderní svět tomu říká „aura“. Judaismus předpokládá, že „aura“ nemizí z odchodem jiskry života, ale setrává nadále poblíž „nádoby“ – těla, která jiskře života sloužila. Oblékání mrtvého i živého těla má tedy respektovat toto „vracené světlo“, aby stačilo „proniknout“ jednotlivými složkami oděvu, který se tak stává „přirozenou“ součástí těla. Dalším důvodem důsledného postupného oblékání *tachrichim je zcela legitimní důvod piety. Jakýkoli spěch anebo jednání, které by se spěchu mohlo podobat, je podle tradice projevem neúcty k mrtvému.
Před zavázáním *tachrichim vsypeme na holé tělo (na *brit mila a na srdeční krajinu) trochu prsti ze Svaté země.

Tachrichim

Už sama bílá barva tachrichim, požadavek jejich absolutní čistoty, procedura rituálního umývání rukou a nohou zesnulého a vše dosud uvedené zřetelně vedou k „velekněžské“ symbolice. Podle bible a tradice (Jalkut Šimeoni – Berešit 34 aj.) byl také prvotní Adam původně oblečen „světlem“ Stvoření, a teprve po svém selhání dostává nové odění z „kůže“. Symbolika tohoto vznešeného (světelného) oděvu se promítá (podle tradice) do oděvu Velekněze. Na prahu smrti se každý „adam“ – každý člověk vrací jakoby ke svému duchovnímu rozměru a zaslouží si proto symbolické (byť prosté a jednoduché) „velekněžské“ odění. Tak jak se o něm dočítáme v 28. kpt. knihy Šemot (Exodus) a v 16. kpt. knihy Vajikra (Leviticus); - Samozřejmě bez vznešených ozdob, kterými byly - „majil“ = slavnostní plášt bez rukávů ve formě vlečky, „efod“, náprsník „chošen“ a „cic“ – čelenka ve formě pásky.
Proto se také v rámci *tachrichim setkáváme s terminologí „velekněžských rouch“: *micnefet (čepec), *ktonet (košilka), *michnasajm (kalhoty – pro obě pohlaví) a *chagura (přepásání). Aby byl počet doplněn (jako u velekněze) na osm složek, patří sem také *kittl (rubáš, který snad může reprezentovat majil), *talit – reprezentující efod - a *sovev (plátno, do kterého je tělo nakonec zahaleno. Nezapomínejme, že sovev v této chvíli již leží prostřený diagonálně přes rakev.) Poslední součástí (do počtu osmi) jsou ponožkám podobné návleky na nohy a chodidla – své mrtvé nepohřbíváme bosé. Jedná se samozřejmě o symbol vycházející z tradiční představy, že v okamžiku „Konce dní“ se všichni mrtví lidu Jisroele shromáždí na Sijónu. (Odtud se také rekrutuje rabínskými autoritami nepříliš ochotně přijímaný zvyk, dávat mrtvým mezi prsty na rukou tzv. paličky – krátká dřívka reprezentující poutnickou hůl)

Sos asis

Před zahájením oblékání *tachrichim (tzv. halbaša) je vhodné pronést slova modlitby *Sos asis

Velice se budu radovati v H-spodinu a moje duše zaplesá v B-hu, neboť oblékl mne v roucho spasení a přioděl pláštěm (mejil) spravedlnosti. Jako ženicha, jenž se odívá do své kněžské slávy, jako nevěstu, jež se zdobí svými klenoty… (iz 61:10); A řekl rovněž: Vložte mu na hlavu pokrývku bez poskvrny. Tedy vstavili mu na hlavu neposkvrněnou pokrývku a oblékli mu jeho roucha a Anděl H-spodinův stál opodál… (zach 3:5); neboť tak jako zem plodí své rostlinstvo a zahrada dává vzůst všemu, co do ní zaseto, tak i Panovník vyvede spravedlnost a chválu přede všemi národy (iz 61:11); Neboť povede tě H-spodin i nadále a nasytí tvou duši i v čase největšího sucha, takže budeš plný vláhy jako zahrada a proměníš se v pramen, jehož vody nikdy nevyschnou (iz 58:11);

Pořadí

Modlitba *Sos asis jakoby určovala i pořadí při oblékání. Nejprve „neposkvrněná pokrývka“ a potom „roucha“. Skutečné pořadí je však závislé na lokálním zvyku jednoltivých Bratrstev. Odchylky se týkají právě zejména pořadí oblékání kalhot (michansajm) a pokrývky (micnefet). V praxi jednotlivých bratrstev Chevra kadiša se ujalo celkem pět základních *minhagů – viz Doplněk. (V této práci respektuje našemu regionu nejbližší – *minhag Lita u-Polin – kombinace biblických veršů zach 3:5 – nejdříve „micnefet“ a pak lv 16:4 – „ktonet, michnasajm a chagura“ … ovšem s důrazem , že každé Bratrstvo má v tomto smyslu jistou benevolenci. Za předpokladu, že nebude rezignovat tako na duchovní rozměr procedury *halbaša.)

ובמצנפת בד יצנף

1.Micnefet – (pro muže) pokrývka zakrývající hlavu ze zadu až ke krku, vepředu značnou část tváře. Ženám nasazujeme čepec. Před nasazením pokrývky je vhodné nasadit na temeno také kippu, pokud ji zenuslý užíval během svého života (podobně jako je tomu u *talitu) Podobně se ve zb-žnějších komunátch ještě před nasazením čepce vloží všechny ženské vlasy do zvláštní pokrývky. Ještě než *micnefet nasadíme, pronášíme (resp. přednášející pronese) „u-we-micnefet bad jicnof..“ (pokrývku lněnou dají mu na hlavu… lv 16:4). Součástí obou pokrývek – micnefet i čepce pro ženy – je určitý druh závoje, jímž lze přikrýt tvář mrtvého až ke krku! Vázací pásky pokrývky se uvazují speciálním způsobem tak, aby tvořily písmeno šin.

כתנת בד קדש ילבש

2.Ktonet – košilka s rukávy kryjící horní polovinu těla ma mít možnost sdrhnutí u krku. Dva členové bratrstva se chopí každý jednoho rukávu, nasadí rukávy a je-li nutno, tak je shrnou, pak přetáhnou košilku přes již oblečenou hlavu, urovnají rukávy. Stáhnou rukávy a košilku, sdrhnou ji mrtvému u krku, vázací pásky otočí deset krát a zasmyčkují do podoby písmene šin. (Znak „šin“ jednak reprezentuje b-ží Jméno – Všemohoucí/ Šaddaj, a zároveň symbolizuje princip vesmírné harmonie – středový prut „stromu života“. Desítka je výsostně symbolické číslo „Dne smíření“ – jom-kippurové číslo. Jednak sám den Smíření a přikrytí vin připadá na desátý den měsíce tišri, a podle tradice si velekněz musil během Jom-kippurim desetkrát symbolicky rituálně umýt ruce a nohy, desetkrát pronesl ve Svatyni svatých nejvznešenější Jméno, během bohoslužby dodnes pronášíme v průběhu Jom-kippurim desetkrát kompletní zpověď tzv. viduj.
Před nasazením košilky se opět pronáší: „ktonet bad kodeš jilabeš“ (v tuniku lněnou, svatou obleče se – lv 16:4)

ומכנסי בד יהיו על בשרו

3.Michnasajm – kalhoty, často dole uzavřené, na způsob punčocháčů, nahoře opět s možností sdrhnutí. Oblékají je opět pokud možno dva členové bratrstva. Tak jako v celé tradici i zde při proceduře *halbaša preferujeme za všech okolností nejprve pravou a teprve potom levou stranu. (Stejně i u *ktonet). Po nasazení *michnasajm, košilku (*ktonet) zastrčíme do kalhot (*michnasajm) a pak je zavážeme vázacími páskami. Stejným způsobem (tj. deset otoček a smyčky do podoby šin). To je pravidlo obecné. Lokální smyčky pouze dvě, za všech okolností však směřující směrem ke hlavě.
Před nasazením se opět pronáší: „u-michnasej bad jihju al-besoro“ (a košilku lněnou na těle hanby své – lv 16:4)

4.**ponožky – nasazovat ponožky je litevsko-polský *minhag, kdy *michnasajm bývají otevřené – jako obyčejné kalhoty - a je třeba zahalit i chodidla. Opět platí preference pravé strany. Jak již bylo řečeno – symbolizují obuv, měly by být tedy tak vysoké, aby jednak zakryly jakoukoli holou část těla, anebo (pokud se užijí *michnasajm „punčocháčového“ typu) aby naznačily místo, kde běžně obuv končívá. U mužů tedy zhruba u kotníků, u žen o něco výše – zhruba v polovině lýtek.
Ať už se „ponožky“ nasazují zvlášť anebo jenom „naznačují“ na uzavřených nohavicích *michnasajm – je nyní zapotřebí ovázat nohy zemřelého další vázací páskou. Konce vázacích pásek otočíme (namísto uzlu) pouze pětkrát (součet dá kýžených deset) a opět opatříme smyčkami ve tvaru šin. Pozor. Tak jako zaživa i v tomto případě je pořadí „vázání“ opačné než pořadí „oblékání“ – protože na levé ruce nosíme *tefilin šel-jad – modlitební řemínky na ruku. Tedy nejprve zavazujeme vázací pásky na levé a teprve potom na pravé noze.

5.Kittl – má rovněž rukávy a sahá zpravidla zhruba jako polský kaftan někam ke kolenům nebo do půlky lýtek. Lze použít *kittl, který zemřelý (jde-li o muže) používal již během svého života – podobně jako *talit. Ať už na svatbu, během Vysokých svátků anebo během dalších speciálních příležitostí. Je však nutno dbát na symboliku „pevných uzlů“ – tj. odstranit všechny knoflíky a spony, případně kapsy a ozdoby.
Kitl nasazujeme opatrně, abychom neshrnuli již oblečené kusy. Při oblékání *kittlu se neříkají žádné speciální pasáže z bible.
Má-li *kittl, podobně jako *ktonet u krku sdrhnutí, zavážeme vázací pásky opět způsobem 10 otočení a uzel ve tvaru šin.

בד יחגר ובאבנת

6.Chagura – je pásek, jímž se tělo oděné v *kittlu opáše okolo boků. Představme si ji, jako pásek ke kaftanu. Říká se jí také „gartl“ anebo biblicky „avnet“; Zavazuje se nikoli na deset otoček, ale na třináct – protože třináct je podle tradice číslo „atributů milosrdenství“. A opět tři smyčky ve tvaru písmene *šin; Lokální zvyklosti preferují smyčky čtyři – tvoříčí symbolické písmeno dalet. To proto, aby smyčky a počet otočení vázacích pásek (10 = jud) vytvořily celkem symboliku plného čtení Vznešeného Jména – Šadaj tj. šin, dalet, jud… Provádí-li se rituální „znehodnocení“ talitu (tzv. pasul), odstřižené třepení se veváže do úvazku *gartlu. V souvislosti se „zneplatněním“ *talitu jen okrajová poznámka. Není to projev služby předmětům – tedy *talitu, ale důsledné naplnění pokynu „loeg la-raš“ tj. nebudeš se posmívat těm, kdo jsou na tom bědně… Tradice tedy znehodnocuje *talit, aby to nevypadalo, jakože mrtvému říkáme: no, tak teď se zkus modlit, teď ze sebe dělej horlivě praktikujícího žida… Naopak – pokud ho mrtvý za živa užíval, určitě je *talit součastí jeho osobnosti – jakoby srostl s jeho tělesnou schránkou.
Pronášíme – opět z lv 16:4 – „uv-avnet bad jachgor“ – pasem lněným se ováže…

7. Talit
8. Sovev jsou připraveny - *halbaša je u svého konce. Zbývá jen uložení těla do rakve a poté i do hrobové prsti. Proto vyslovujeme: „Wo-Kel šadaj jiten lachem rachamim“ - Dejž vám, Panovník, Všemohoucí, dostatek slitování…
ואל שדי יתן לכם רחמים

Uložení do rakve

Poslední chvíle pro zkontrolování rakve, zda je opatřena vyvrtanými otvory, je-li odpovídajícícm způsobem vystlána slamou (poduškami), je-li vyložena plátnem *sovev (jeho diagonální uložení vytváří symbolický *magen David – Davidovu hvězdu – čtyři cípy *sovev plus dva okraje rakve); Zda byl nebožtíkův *talit učiněn *pasul atd. Talit je vkládán k mrtvým mužského pohlaví, kteří dosáhli věku *bar micwa. Ženám ani mladším dětem *talit nepřísluší, Chlapci však mohou být pohřbeni s jejich *cicit neboli malým talitem.
Dovnitř rakve lze vsypat trochu prsti ze Svaté země.
Rakev je co nejblíže taharovému stolu. Vlastní přenesení upraveného těla do rakve stanoví vnitřní předpisy každého Bratrstva. Někteří položí rakev k nohám taharového stolu, opět směrem ke dveřím a přenesou tělo krátkým pochodem. Jinde se umístí rakev vedle stolu, jako v nemocnicích, jinde zase je tělo vyzdviženo a rakev je pod ně nasunuta….
Doprovodné texty celou proceduru zduchovňují:
Nechoďte pokukovat na svaté věci, když zavinovány bývají… (nu 4:20)

ולא יבואו לראות כבלע את-הקדש ומתו

(We-lo javou lirot ke-vala et-ha-kodeš wo-mesu)
S položením těla na desku anebo do rakve (podle lokálního zvyku) přichází poslední příležitost, vsypat na příslušná místa trochu prsti z Erec Jisroel, pokud tak nebylo učiněno již dříve. Zároveň se také ujalo vložit na oči a ústa zesnulého kameninové střepy. Tento zvyk je pevnou součástí tradice, ačkoli jeho původ je dnes také velice mlhavý. *Šach v komentáři k J.D:(362/1) uvádí, že takto se postupuje v případě, že mrtvý bude pohřben v rakvi, a to proto, aby se nejdůležitější tělesné brány, jimiž se člověk kochá dílem stvoření a zároveň také nejsnáze „znečistí“ - tedy oči a ústa dostaly do styku s „hlínou“ kameniny bezprostředně – dříve než zetlí dřevěná schránka rakve. *Zichron Meir k J.D: (324:47) zas podtrhuje spíš onu snadnou zranitelnost obou tělesných bran a vnímá kameninové střepy na očích a ústech jako určitou formu pokání.
Prsť ze Svaté země vsypáváme na oči, srdce a na pubickou krajinou mrtvých obojího pohlaví. Na oči, až po umístění střepů, na ostatní místa na holé tělo – čili do resp. pod *tachrichim. S každou špetkou prsti pronášíme:

וכפר אדמתו עמו

(We-chiper admato amo)
Neboť Jeho hlína očistí Jeho lid… (Což je volná parafráze dt 32:43)
Poté zahalíme tělo (mužského nebožtíka) i s částí obličeje *talitem, a nakonec i plátem *sovev.
Sovev se klade v pořadí od chodidel, pak pravou (chrámovou) stranu těla, levou (srdeční) a nakonec hlava.
Probíhá poslední kontrola všech náležitostí, údy jsou narovnány, pokud náhodou zůstaly ohnuty, všechny zbytky krve anebo vypadené vlasy jsou posbírány, zabaleny do pláténka a vloženy do nohou rakve a následuje závěrečná slavnostní Modlitba: *Hine mitato, po ní následuje ještě jedna prosba za odpuštění *Mechila; *Gešer ha-chajim (spis Most života – další důležité dílo zabývající se *hilchot kevura – postupem při pohřbívání mrtvých lidu Jisroele) uvádí, že při *Mechila je vhodné myslet na to, jako bychom mluvili přímo s mrtvým. Je to z již výše zmíněného důvodu, že tradice adoptovala představu že první dny po úmrtí je jiskra života (duše) ještě jakýmsi způsobem se svou tělesnou schránkou spojena poutem ne nepodobným vědomí.
Rakev je zavřena. Od této chvíle *halacha (až na výjimky) nepřipouští její otevření !! A z toho důvodu je na víko položena svíčka, která hořela celou dobu, kdy jsme proceduru *tahary konali. Rakev je přenesena do márnice – zde nesmí zůstat opuštěná.

mechila

Kratičké oslovení mrtvého – prosba za odpuštění

אנו מבקשים מחילה מאתך אם לא עשינו כפי כבודך
אבל עשינו כמנהג המקום


Prosíme tě, odpusť nám, pokud jsme se zachovali tak, že bys měl pocit, že tě nechováme v dostatečné úctě. Není to pravda, konali jsme jenom tak, jak je zvykem zde v naší komunitě…

(Což je i naše prosba a omluva vůči těm, kdo mají pocit, že jsme na něco zapomněli. Několikrát jsme však zdůraznili, že místní *minhag může mít v řadě detailů drobné odchylky. Jsme si však vědomi toho, že celá tato práce se snaží postihnout proceduru *tahary do posledních detailů (které jsme konzultovali se spisem Kol bo al-avejlut) spolu s hledáním kořenů jednotlivých zvyků a praktik - pořadí jednotlivých kroků odpovídá standradnímu pořádku, jak ho doporučuje jedna z velkých autorit ortodoxního judaismu rav ha-gaon Moše Feinstein.) (nisan 5766)

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra

 

zpět