Rituál

VII. Avejlut - roční

09. 05. 2009 11:17

Za rodiče pokračuje ještě plných 12 lunárních měsíců období „mírnějšího smutku“ tzv. *avejlut. Pozůstalí se již plně vracejí do běžného života, avšak nadále denně předkládají kadiš. (Resp. denně plných jedenáct měsíců od okamžiku pohřbu; poslední dvanáctý měsíc a pak pravidelně rok co rok ve výroční den úmrtí – protože *kerija za rodiče by neměla být zacelena nikdy !! -- Tradice to vysvětluje mj. tím, že „velký cyklus života“ = jeden rok, potřebuje také své odpočinutí, svůj šabes a tím je právě onen dvanáctý měsíc avejlutu. Truchlit plných 12 měsíců /celý cyklus/ by bylo opět chápáno jako „okaté“ projevy smutku, který je především záležitostí vnitřní.)

Lidová tradice, která si období avejlutu a modlitbu kadiš spojuje s přímluvami za mrtvého (resp. za výsledek Soudu jeho pohnutek a skutků) trochu lišácky kalkuluje s tím, že kdo by se modlil kadiš plných dvanáct měsíců, jako by chtěl naznačit, že někdo z jeho rodičů byl opravdu veliký hříšník, když je zaň třeba přimlouvat se u H-spodina přimlouvat bez „šábesu“....

V této souvislosti je možná dobré znovu připomenout, jak se judaismus dívá na peklo a odkud se docela pravděpodobně vzala představa očistce. Hebrejština má pro to, co známe jako peklo z křesťanské tradice, několik výrazů. Nejznámější jsou *Gej Hinnom alias Gehinom /naše důvěrněji známá gehenna/ a *Šeol. Gehenna je víceméně symbolem zániku a zmaru, doslova znamená výraz Gej Hinnom -- údolí Hinnom, což je mulda v těsné blízkosti starého Jeruzaléma, která od dávnověku sloužila jako městská skládka, takže se odtud nepřetržitě zdvíhal sloup dýmu ze spalovaných odpadků. Takto a proto možná přišli pohádkoví čerti ke svým kotlům a pecím ohnivým. Mnohem zajímavější a skutečně pekelné je peklo zvané šeol. Podle tradice je to totiž ani ne tak místo jako spíš stav, kdy bytost nedostane odpověď /heb. šoel(!) / na žádnou otázku. Tedy ani na to co je, kde je, byla-li a bude-li atp.

Co se týče „očistcových“ představ, již jsme se zmínili, že původní pohřbívání (resp. vkládání ostatků) se týkalo pouze purifikovaných kosterních ostatků (jestli to také nějak souvicí s DNK a klonováním, to lze jen těžko posoudit, faktem zůstává, že všichni praotci nápadně často hovoří o kostech, resp. vnímají téměř jako „zaklínadlo“ výraz „kost kostí mých…“ ).

Měkké tkáně se nechávaly vyhnít v jeskynních hrobech. Purifikace trvá zpravidla oněch 11 měsíců a není tudíž vyloučeno, že i tato skutečnost našla své zrcadlo v pohřebních zvyklostech Národa a potažmo i dalších kultur.

Výročnímu dni úmrtí se říká také jarcajt /Z jiddiš/. Jarcajtová pravidla rovněž upravují Šulchan Aruch a Kicur Šulchan Aruch

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět