Rituál

V. Šiva - sedmidenní

09. 05. 2009 11:15

Sedm dní ostřejšího smutku -- prvních sedm dní smutku. (*Šiva) je závazná pro všechny pozůstalé. Její průběh se nijak podstatně neliší od pravidel platných pro okamžiky bezprostředně po úmrtí blízkých. Je zvykem zdržovat se doma, přerušit veškerou výdělečnou činnost včetně domácích prací a samozřejmě studia tóry. Je dobré vystříhat se i manželského styku a veškerých projevů radosti a něžností. (Neplatí ve vztahu k dětem.) Mýt se pouze studenou vodou a pokud možno, neměnit součástky svrchního oděvu. (Prádlo samozřejmě ano, není-li bolest v těle, proč „ji nosit jen“ bezprostředně na těle!) Ani toto pravidlo se nevztahuje na B-ží dárečky, na děti! V žádném případě nenosíme kožené součástky oděvu a kožené boty. ( Proč? Kůže je „B-ží poukázka na smrt“. Když totiž had v Zahradě slibuje prarodičům, že budou jako bohové, nelže toli, jak by se zdálo. Pojedli a v něčem se stali rovni B-hu. Ve schopnosti soudit. Tím ovšem uvrhli svět do Dvojnosti /= Duality/ a prapůvodní Harmonie se rozdělila na skutečnosti plus+minus, všechno dostalo svůj protipól. I život (onen věčný, který se česal ze stromu Života) dostal svůj protipól. Buď věčný neživot, (což by byl strašlivý průšvih a skončilo by vlastně pokračování díla stvoření, skončila by radost ze stvoření a skončila by naděje, že Vesmíry budou jednou harmonické a „moudřejší“), anebo jenom obyčejnou smrt.

Když Adam s Evou okusili ovoce se Stromu poznání, zdaleka ještě nedokázali posoudit dosah toho činu, zatím se jenom „otevřely se oči jejich a poznali, že jsou nazí“. Navázali tedy sobě věnců (obligátní fíkový list!) a schovali se před H-spodinem do křoví. Ten jim na to ale přišel, vysvětlil jim co se stalo, co si zvolili a co je za to čeká, tehdy zaznívá i ono známe „prach jsi a v prach se navrátíš“, tehdy se ale Adamova ženská polovička stává Evou, mátí všeho Života a tehdy jim H-spodin „zdělal oděv kožený, přioděl je (...) I vypustil je H-spodin ze zahrady, aby dělali zemi, ze které byli vzati“. /Gn 3:19-21/

Hebrejština si pro tuto biblickou pasáž vystačí příběhem znaků. Před „poznáním“ byli prarodiče oděni do světla nevinnosti, po tzv. „pádu“ dostávají „kožené oděvy“. Světlo se heb. řekne „ór“ ovšem píše se s Alef (symbol H-spodina) Kůže se vyslovuje úplně stejně jako „světlo“ tj. „ór“, jenomže namísto Alef nastupuje Ajin „Odění ve světle“ chápou H-spodina (= Alef), dokážou se před ním bez obav „postavit“, ačkoli je (podle Izaiáše) „světlo a oheň spalující“; „odění v kůži“ ovšem zalezou do křoví a potřebují nejprve duchovní oko /Ajin/, aby vůbec mohli najít cestu kupředu nebo zpátky do Zahrady. Bezprostřední zkušenost se smrtí a přechodem do světa tam, je jednou z šancí na prozření. Jinými slovy, šancí, aby se „ór“ kůže alespoň na chíli proměnil v „ór“ světla ...

Lidová tradice „zostřuje“ *šivu také překrytím zrcadel nebo jejich otočením ke zdi. Kořeny tohoto zvyku jsou s největší pravděpodobností převzaty ještě ze společného pohanského dědictví lidstva a jeho vysvětlení se různí. Podle jedněch se „mrtvý“ snáze rozloučí s tím, na co si během své Cesty životem stačil zvyknout a zamilovat; pragmatikové a cynikové hovoří o tom, že ani živé příliš netěší, vidět se v prvních dnech smutku v zrcadle.



Dalším zvykem převzatým z tradice Dne smíření *Jom Kippur je sezení na podlaze nebo na nízkých stoličkách. Jde v podstatě o připomínku a doslovné „naplnění“ stotřicátého žalmu:

Z hlubokosti volám k tobě H-spodine.
Pane vyslyš hlas můj , nakloň uší svých
k hlasu pokorných proseb mých.
Budeš-li nepravosti šetřiti, H-spodine,
kdo obstojí?

A v souvislosti se „světlem“ coby symbolem života a naděje s odkazem na příslušné biblické pasáže, panuje také zvyk zapálit sedmidenní svíčku. Kde bude umístěna, zda u lože zesnulého nebo naopak v místnosti, kde se truchlící ( *avelim) zdržují po většinu dne, záleží již na každém osobně. (Připomínám jen, že osmička je číslo života, osmý den se v judaismu provádí obřízka a osmý den -- po skončení šivy -- se podle tradice koná „obřízka“ duše v nové „realitě“---

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět