Rituál

IVd. Netilat - umytí rukou

09. 05. 2009 11:11

Netilat -- umytí rukou; Při odchodu ze hřbitova je zvykem si rituálně umýt ruce. Pronášíme celý žalm 91. s úvodem Izaiášovského zaslíbení /Iz 258/: Všemohoucí, budiž požehnán, navěky potře smrt, B-h Věčnosti vysuší všelikou slzu a pohanění lidu svého odstraní ze tváři země, neboť jest psáno: Ten kdo v stínu nejvyššího přebývá .... (** parafráze žalmu „Jošev bi ster Elijon“ nacházíme v židovské náhrobní epigrafice také poměrně hojně)

Pozor, netilat nemá žádnou prvoplánovou spojitost s rituálním znečištěním, štítěním se dotyku s mrtvými apod. Talmud doporučuje umytí rukou pokaždé, kdy se v nás cokoli změní. (V praxi to jde dokonce tak daleko, že si umýváme ruce nejen každé ráno, kdy se vracíme z onoho světa snů, světa „tam“ zpátky do svého života -- na Cestu úkolů, před studiem tóry nebo při zahájení domácí pobožnosti /např. přivítání šabatu apod./, ale dokonce i po takových zdánlivě profánních úkonech, jako je koupel, mytí vlasů, učesání, oblečení nového kusu prádla nebo při nasazení pokrývky na hlavu. Kdykoli se změní v našem životě sebemenší maličkost, je třeba ruce umýt. Žádná změna není ve „vesmírných“ souvislostech nezanedbatelná, a kromě toho je třeba mít neustále na paměti B-ží pokyn, „... a budete mi lid svatý, královské kněžstvo před H-spodinem....“

(Moderní doba se již celkem mlčky smířila s kohoutkem, chasidim však přesto dávají přednost tradičnímu mytí rukou. Ne z důvodu nesmyslného ulpívání na starém, spíš proto, že rituálnost halachického způsobu mytí rukou v sobě samozřejmě nese hlubší příběh) [Kic 199;10] Po umytí rukou (symbolickém posvěcení nového) má každý zůstat na určitou dobu sám, pouze se svým H-spodinem. Tradice proto doporučuje omezit jakékoli rozhovory. V praxi se tento pokyn dodržuje na cestu o *kijjoru (= rituálního umyvadla) až po vstup do „běžného života“ tedy minimálně čtyři lokte za bránu hřbitova.

Po zasypání hrobu je toto místo považováno za nedotknutelné. Platí přísný zákaz jakéhokoli rušení „prachu odpočívajícího v prachu“.

** Mrtví novorozenci musí před pohřbem dostat jméno, (chlapečky je nutno zavázat smlouvou Izraele, tj. obřezat). Podle talmudského práva se za mrtvá novorozeňata a kojence do 30 dní života nemusí recitovat celý *Ciduk, záleží však na rozhodnutí rodičů.

** *Kohanim a *levijim bývají pohřbíváni do zvláštních „čestných řad“ co nejlbíže u vchodu do hřbitova. Tato praxe vychází z talmudického nařízení, že je těmto potomkům z Aronova rodu z rituálních důvodů svěřen úkol pečovat o tóru tj. o Život, a tudíž se mají vystříhat styku se vším, co připomíná smrt, jak jen to jde. /Viz výše/. Aby však i kohanité a levité dalších generací mohli navštěvovat hroby významných předchůdců a učitelů, bývají kohenské hroby umisťovány tímto způsobem. To také dalo časem vzniknout takzvaným „kohenským brankám“. Speciálním, nenápadným vstupům do areálu hřbitova. A opět i v tomto případě se snoubí pragmatismus s pietou a tajemstvím. Je celkem jednoduché představit si, že kdesi na venkově vznikl společný hřbitůvek pro několik obcí dohromady. /To celkem zřetelně vysvítá i z jednotlivých epigrafů/. Obyčejní Židé pracovali, žili a umírali a hřbitůvek se postupně plnil. Obyčejní Židé ale také plodili a rodili a obec se utěšeně rozrůstala. „Mísťnáci“ už přestali na šabes a velké svátky odjíždět do města, založili si vlastní modlitebnu, tu pak přebudovali na synagogu a nakonec si povolali vlastního rabína. Založili školu a zintenzivnili studium. Je velice pravděpodobné, že někdo z rabínů a učitelů byl z čeledi Kohenů. Ale hřbitůvek už byl zčásti obsazený, u stávajícího „vchodu“ nebylo dost místa pro „založení“ kohenské řady, inu kohanim byli pohřbívání sice odděleně, ale tam, kde to zrovna šlo. A o pár generací později právě poblíž tohoto prostoru vzniká „kohenská branka“. (Je dobré upozornit, že ne každá další branka vedoucí na hřbitov musela být nutně kohenská, někdy -- podle toho, jak se hřbitov rozrůstal -- šlo prostě o nový vchod do nové sekce hřbitova.

** Naopak je povinností židovské obce důstojně pohřbít každého příslušníka *brit bnej Jisroel

** Původní obřad vložení byl vnímán s takovou pokorou a citem pro čistotu rituálu, že talmudské autority považují květinové dary za *zvyky pronárodů“ -- obyčeje převzaté z jiných kulturních prostředí. Tradice to vysvětluje tím, že po vložení těla, je třeba myslet opět na živé, a proto je mnohem lepší věnovat dary na charitativní činnost tzv. *cedakot; česky bychom mohli použít krásného termínu z kuchařky M.D. Rettigové -- boží milosti, i když u Rettigové šlo o cukroví a v případě „cedakot“ o almužny.

Lidová tradice na to jde od lesa a lakonicky. Je údajně lepší dostávat květiny už za živa a po smrti jen kamení, než naopak …Stejně tak není zvykem ve výroční dny, nebo při kterékoli návštěvě hrobu přinášet věnečky a květiny. Obecně známý zvyk položit na hrob kamínek má ovšem své kořeny také v Zákoně (Bibli). Jest totiž psáno, že kamkoli Abraham přišel vzdělal kamenný oltář H-spodinu. Kamínek na „kameni vzpomínky“ má tedy symbolizovat právě ono „místo modlitby“.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět