Rituál

IVc. Šura - řada

09. 05. 2009 11:09

Zasypáním tělesných ostatků prstí je vlastní obřad „vložení“ u konce. Při odchodu od hrobu (někdy také až při odchodu ze hřbitova) vytvoří účastníci pohřbu dvě *šurot /sg. šura-- řada/; jakousi uličku, kterou nejbližší příbuzní *avelim procházejí resp. odcházejí. Přítomní účastníci pohřbu jim žehnají slovy: Ha-Makom jinachem etchem.... „Nakloniž se k vám Ten, jehož svaté jméno je Místem pro všechny, se stejným slitováním, jaké prokázal generacím našich předků.... (Titulování H-spodina jako Makom tj. „Místo“ má stejný myšlenkový základ jako požehnání při uložení těla na dno hrobu, tj. připomínku, že teprve ON (ha-Makom) je onen cíl, k němuž má člověk štastně dojít... Ani ona ulička tvořená dvěma řadami „těšitelů“ není samoúčelná. Připomíná smlouvu H-spodinovu s Abrahamem resp. B-ží zaslíbení a jejich stálost. Když totiž H-spodin uzavírá smlouvu s praotcem Abrahamem, musí Abraham (jak stojí v Písmu) obětovat dobytčata, jejich těla rozetnout v půli a oba, tedy Abraham i H-spodin, procházejí mezi rozpůlenou obětinou. Tento zvyk se pak stal ve starozákonních dobách zcela závazným rituálem přio uzavírání smluv, kdy obě smluvní strany prošly mezi takto rozťatými půlkami obětiny a slavnostně prohlásily: „toto a ještě více učiň mi H-spodin, zpronevěřím-li se ustanovením této smlouvy...“ Připomínkou B-žích zaslíbení (obřízkou) do světa judaismu vstupujeme a *šurou z něho odcházíme...

Po návratu do *ohelu se recitují *hazkarot nešama dosl. „vzpomínky na nešamot /duše/“ -- speciální modlitby, připomínající pogromy a utrpení národa i úmrtí slavných osobností od Mojžíše přes vynikající učitele a rabíny. I zde se praxe jednotlivých komunit případ od případu liší. ( Některé z nich najdete v siddurech, jejich páteřní část bývá dokonce tištěna v židovských kalendářích tzv. luaších, které od posledního převratu konečně také vycházejí, podrobněji je plánujeme zveřejnit v sekci texty) Blizcí příbuzní pak odříkají *kadiš jatom -- kadiš sirotků a pohřeb je vlastně u konce. Při odchodu ze hřbitova je zvykem utrhnout hrst trávy a se slovy „Onť zajisté zná slepení naše...“ ji vyhodit do vzduchu. Zmíněná slova jsou vlastně částí stotřetího žalmu: „Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že jsme jen prach. Dnové člověka jsou jako tráva -- a jako květ polní, tak kvete. Jen na něj vítr povane, a už ho není, aniž ho více pamatuje místo jeho.... /Ž 103,14/.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět