Rituál

IVb. Kvura - vložení

09. 05. 2009 11:08

Ve starozákonních a talmudských dobách bylo zvykem pohřbívat kosti. Těla se nechávala vyhnít ve skalních pohřebištích, a poté byly kosti vloženy buď do jeskynních výklenků nebo ( šlo-li o významnou osobnost) do nákladných sarkofágů. (Skalní hroby z talmudského období se dodnes dochovaly v Izraeli v Bejt šearim.) V tom se judaismus příliš nelišil od praxe řady jiných starověkých kultur s výjimkou těch, kde své mrtvé pohřbívali žehem nebo naopak balzamovali. (Obě tyto praxe tradice odmítá, jako zvyky neuctivé k B-žímu stvoření a zavánějící pohanstvím. Proto je dodnes v ortodoxních komunitách vyloučeno jak balzamování tak i kremace. Reformní část židovstva se na kremaci dívá benevolentněji. Přesto svět judaismu, který je plný drobných kouzel a tajemství, a také duchů, démonek a dybuků, učí, že nenavrátí-li se tělo -- jedna ze tří nezbytných složek bytosti -- řádně prachu země, zesnuvší bytost jako by po sobě „neuklidila“ a její duši pak zcela zbytečně pronásledují škodolibí démoni se třemi, šesti nebo deseti tvářemi.

Gematrie slovesa *kavar (pohřbít) odpovídá třemstům a dvěma. Naprosto stejnou gematrii má i výraz šav „navrátit se“. Nutno komentovat? Možná jen opravdu letmo. Stejný základ má i slovo „lůno, nitro“ (země, hrobu, naděje ?) -- *karav, a také výraz „přiblížit se“ *karov (konci, cíli, H-spodinu?);

A také výraz „shnít, setlít, rozpadnout se v prach“ tvoří tytéž znaky Kof, Bet, Reš jenomže v poněkud jiném pořadí. Psáno jako *rekav. Pohřeb by měl tudíž podle tradice probíhat bez rakve. Odtud se ujal také zvyk, přikrýt svaté otvory (oči a ústa) oblázkem, střepem kameninové nádoby (opět symbol „rozbití a ztráty“) apod., aby do nich (přestože je zesnulý přikrytý přinejmenším plátnem) nevnikla hlína, kterou je zasypáván. Rabínská tradice však zvyk s vkládáním střepů nepodporuje, protože jeho kořeny lze vystopovat v pohanských národech a jsou tudíž považovány za *darchej amim ha-arec tzv. cesty pronárodů (viz např. Cháronův penízek apod.)

Řešíme-li dnes otázku, zda v rakvi nebo bez, je praxe odchylná od jednotlivé židovské obce ke druhé. Jsou komunity, kdy se pohřbívá úplně bez rakve, jinde existuje pouze „obecní rakev“ s výsuvným dnem, která slouží vlastně pouze pro levajat a těsně před vložením se horní část sejme a nebožtík zůstane doslova a do písmene jenom „na prkně“. Jinde zase používají rakve s navrtanými otvory, aby do nich vnikla hlína, jíž je hrob zasypáván, navíc zpravidla důsledně jen a jen ze dřeva (tj. žádná kovová madla, hřebíky a vrtuy -- důvodem je naplnní požadavku, aby se vše „obrátilo v prach“ přibližně za stejný čas, jako ostatky zesnulého) ale v současné době se většinou používají klasické rakve. Přesto panuje pravidlo: Měj jen takovou rakev, abys nakonec na poslední chvíli nezahanbil chudého.

Existuje jeden překrásný zvyk – tomu, kdo během života zvával ke svému stolu všechny chudé, zoufalé a všechny zoufalé, kteří skončili bez prostředků, se služí přiříznout rakev (nebo desku, na níž spočine v hrobě) právě z onoho stolu Milosrdenství a *cedakot …

Hřbitov je považován za kulticky svaté místo. Jednou z prvních povinností nově vzniknuvší náboženské obce je povinnost postarat se o koupi pozemku, která bude sloužit jako „Dům živých“ /Bejt ha-chajjim/nebo „Dům věčnosti“ /Bejt ja-olamim/ pro členy obce. Židovské hřbitovy se tak stávají cenným dokladem o stáří a existenci jednotlivých židovských obcí. Často jedinou spolehlivou, protože množství písemných dokladů se nedochovalo.

(*** to je také důvod, proč se řada židovských hřbitovů nachází v nejrůznějších zmolách, stržích, u mokřadů, na rozhraní mezí lesem a ornicí – všechny tyto lokality bývaly tehdy nejlevnější – a chtě-li-li se Židé ve své obci modlit – vytvořili minjan, pořídili *aron ha-kodeš pro Svaté Svitky a bylo nutno zakoupit políčko Živých, na něž se kolikrát jen tak tak dostalo prostředků. Lokalizace žid. hřbitovů tam, kde je nalézáme není tedy ausgerechnet jen a jenom projevem náboženské netolerance, ale mívá nezřídka daleko prozaičtější kořeny…)

Na hřbitově není dovoleno jíst, pít a v žádném případě by na něj neměla mít přístup zvířata. Ani domácí. Z úcty k životu vstupujeme na hřbitov s pokrývkou hlavy {Kic 199`17] avšak bez *tefilin šel roš a s *cicit schovanými pod oděvem. [Kic 199;16] Ti, kdo nenavštívili hřbitov déle než třicet dní, odříkávají před vstupem *berachot: Ašer jacar ba-din ... baruch m´chaje ha-metim

Následuje vlastní liturgie, kterou najdete v sekci texty:

(**** krom toho se ujal zvyk odrecitovat vybrané pasáže tzv. „alefbetních“ žalmů tak, aby tvořily celé hebrejské jméno zesnulého, tj. například Benjamin Cvi Zev ben Natanael - verše Bet, Nun. Jud, Mem, Jud, Nun -- Cadi, Bet, Jud -- Zajin, Ajin, Bet -- Bet, Nun atd. vybraných žalmů.)

Jakmile je tělo (příp. rakev) položeno na dno hrobu, přejeme: „Dojdi štastně do cíle!“ Bývá také zvykem třikrát otočit máry (aby se případný nepříznivý *din / soud/ převrátil v příznivý a nebožtík byl přeci jen zapsán do Knihy živých [Kic 199;8]) Je-li k dispozici prsť z Erec Jisroel, bývá zvykem nasypat trochu pod hlavu nebožtíka a trochu i na jeho tělo. (mrtvý leží na zádech, obličejem k nebi). Zbožní chasidé mívají ve zvyku poprášit prstí z Izraele nebožtíkova ústa, oči, ruce a „svatou smlouvu“ čili klín. Potom přítomní muži házejí do hrobu vždy po třech lopatkách hlíny, až jsou ostatky mrtvého zcela pokryty prstí. Je zvykem lopatku vždy položit zpátky na zem, ne podávat ji jeden druhému. (Každý se má sklonit a vykonat tuto poctu od začátku až do konce „sám“, jako by ji prováděl jen on. I z pragmatických důvodů to vypadá daleko cudněji. Předávání lopatky dalším účastníkům pohřbu může někomu připadat, jako bychom chtěli mít nebožtíka pod zemí co nejdříve.) Je také zvykem, používat rub lopatky (k naznačení skutečnosti, že jde o zcela výjimečný způsob činnosti, k níž je tento nástroj používán.) Tato poslední pocta mrtvému spolu s *taharou jsou podle tradice (samozřejmě, jsou-li všechny pohnutky čisté a neobtížené balastem stereotypu nebo dokonce konvence!) skutečně ryzími akty milosrdenství, protože chudák mrtvý už za ně nemůže poděkovat. /Přičemž nejde pouze o satisfakci „díku“, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o kabalistické přesvědčení, že cokoli, za co nepoděkujeme, se propadá do času (symbolicky nenávratně zemře!) Z tohoto hlediska jde tedy o skutečně „marné“ činy.../

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra

 

zpět