Rituál

IVa. Levajat - doprovod

09. 05. 2009 11:06

Po vykonání tahary a po krija -- odnesou členové pohřebního bratrstva *chevra kadiša rakev nebo máry s tělem do obřadní síně na hřbitově, jíž se říká prostě *Ohel -- stánek. Prokázat poctu mrtvému i soucit s pozůstalými patří podle tradice k tak důležitým *micvot, že se dostávají i do liturgie. Hned v úvodu ranní modlitby pro všední den se dočítáme: Tyto jsou věci, které nemají měřitelného konce: okraj pole, prvotiny úrod, návštěva chrámu, skutky milosrdenství a poznávání života. Avšak následujícími se člověk nasytí i ve světě, který přijde, totiž: úctou k rodičům, milosrdnými skutky, návštěvou modlitebny ráno i večer, pohostinností vůči příchozím, péčí o nemocné, štědrostí vůči nemajetným nevěstám, doprovodem mrtvého těla /levajat metim /a budováním pokoje mezi bližními. Nad tím vším je pak poznávání Života... Proto každý, kdo potká smuteční průvod, se k němu má připojit alespoň na osm kroků (Opět osmička -- symbol života Chaj). Byl-li zesnulý členem obce (místní, usedlík) bývá zvykem přerušit na dobu jeho *levajat práci. Zesnul-li „příchozí“, tato pocta není povinná, ale většinou je nebožtíkovi prokazována také. [Kic. 198;1]. Levajat přísluší i neznámé mrtvole souvěrce a dokonce i sebevrahům. (V jejich případě však není nutné prokazovat úctu přerušením práce. Stačí pouze nebožtíka oněch pár kroků na jeho poslední cestě ke hrobu doprovodit. [Kic. 198;3]) Nemůže-li kdokoli z určitých důvodů doprovodit mrtvého ani oněch minimálních osm kroků, měl by se alespoň zastavit a sklonit hlavu. Je zvláštní, že úklonou pokory zdraví nikoli nebožtíka, ale ty, kdož ho doprovázejí. Sklání se, protože oni plní micvu milosrdenství a důstojné úcty. [Kic. 198;8] Kdo se rozhodne nepřerušit práci, neodporuje-li to předchozím pravidlům, rozhodně však má přerušit kojení a studium tóry. [Kic. 198;9] Ti, kdo nebožtíka nesou, by neměli být obuti do sandálů nebo obuvi bez pevné paty. Tradice sice hovoří o tom, že by se jim do paty mohli zakousnout dybuci, podobně jako had z prvních kapitol Genesis, ve skutečnosti však asi jde o ryze praktické doporučení. Je to vždycky ostuda, když nebožtík vypadne... [Kic. 198;11]

Je zvykem, že se smuteční průvod cestou na hřbitov třikrát nebo sedmkrát zastaví. (Symbolika tří matek a tří praotců -- „matky“ stvoření Alef-Mem-Šin, též symbolika života: zrod - cesta životem - odchod; tři praotcové -- B-ží zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; Symbolika sedmi = plnost B-žích projevů v tomto světě -- sedmidenní stvoření, sedm dvojitých písmen alefbetu, sedmička jako úplný duchovní cyklus -- naděje na „zrod“ *nešamy, také sedm nebeských úrovní a sedm úrovní Gehinom). [Kic. 198;12] Sefardští Židé zastavují na každém nároží cesty od domu smutku k Domu života, přičemž na každé zastávce příbuzní rozdávají *cedakot -- almužny chudým. Zvyk se rozmohl až do té míry, že po skonu položí mrtvému na ústa zlatou nebo stříbrnou (tj. hodnotnou) minci a tu pak darují prvnímu žebrákovi. (Věří se, že tento milodar může pro chudého znamenat zásadní obrat v jeho bědném životě a tím se jeho další cesta světem „tady“ natrvalo propojí s poslední cestou zesnulého....) Někdy se zastávky praktikují teprve cestou z *ohelu ke hrobu. V *ohelu se průvod zastaví a proběhne zde vlastní liturgie pohřbu.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět