Rituál

IV. Pohřeb

09. 05. 2009 11:05

I na poslední věci člověka je dobré myslet nikoli na poslední chvíli. Právě proto, že i po smrti zůstává člověk nejdokonalejším dílem Stvořitele. I praotec Abraham věnoval místu posledního odpočinku své ženy Sáry náležitou péči. /Gn 23. kap./ Je zvykem, připravit si všechny propriety na cestu již dlouho před smrtí (podobně, jako si nastávající maminky chystávají svůj porodnický kufřík) -- zakoupit si místo na hřbitově nebo si dokonce na zakázku „předpřipravit“ *eben zicharon -- kámen vzpomínek, kam se po úmrtí pouze přitesá datum skonu, není nic neobvyklého. (Člověk si aspoň může pohlídat, co se o něm příští generace dočtou, a ne neprávem se v židovské anekdotě ujalo pořekadlo: Je dobré mít už zaživa takovou pověst, jak se pak o nebožtíkovi píše na kameni vzpomínek.) Proto se také na židovských hřbitovech můžeme setkat s celými řadami rodiných hrobů představujícími kolikrát i několik generací. (poznámka pro historiky -- „rodinkaření“ se na židovských hřbitovech začíná ujímat teprve v druhé polovině 18. století, do té doby se náhrobky kladou zpravidla pěkně „po spravedlnosti“, padni, komu padni.)

A samozřejmě není výjimkou, že se setkáváme i s dvojhroby, kdy je *maceba opatřena nápisem pouze z jedné poloviny (hojně např. ve Velkém Meziříčí). Talmud totiž doporučuje, aby se vdovec nebo vdova po svém dalším sňatku hlásili jako „jedno tělo a jedna duše“ ke svému novému partnerovi.

Pohřeb má být vykonán ještě týž den, kdy k úmrtí došlo. Pokud to z technických, časových (rodina je příliš rozvětvena, nestačila by se včas shromáždit, aby doprovodila mrtvého) nebo rituálních důvodů není možné, překládá se na následující den. (O šabesu a o prvním dnu všech židovských svátků se pohřby nekonají.)

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět