Rituál

III. Tahara - očištění

09. 05. 2009 11:04

Tahara a tachrichin; dosl. „Očista, očištění“. Rituální umytí a příprava mrtvého k pohřbu. Tělo je umyto ve vší cudnosti důkladně a laskavě vlažnou vodou. Halacha ani v tomto případě nenechává nic náhodě. Poté a oblečeno do bílého pohřebního roucha /heb. „tachrichin“ -- nebo též z jidd. „kitl“/. Bílá barva symbolizuje původní „bohoslužebné“ stříbro -- v judaismu nejušlechtilejší kov, setkáváme se s ní jak v synagogální výzdobě (zejména v dekoraci svitků Zákona) tak při svatbách (smrt je vlastně nebeskou svatbou duše) i při Jom Kippurim - dni smíření. Je to barva velekněží Izraele. Kitl je většinou lněný nebo mušelínový. (V ortodoxních komunitách je lněný kitl vyhražen pouze pro *kohanim a levijim.) Má být co nejprostší, bez kapes, protože „tam“ s sebou žádné zbytečnosti nepotřebujeme. Postačí nám jenom naše byvší skutky a ty do kapes nenastrkáš... Muži jsou pohřbíváni ve velkém talitu, jehož motlitební třásně *cicit (přinejmenším jedna ze čtyř) má být buď odstřižena a vložena do hrobu ve chvíli pohřbu, anebo (a tento způsob je častější, neboť i modlitebnímu šálu talitu je jakožto rituálnímu předmětu prokazována pietní úcta) zavázán do smyčky, protože talmud nedoporučuje „pohřbívat“ s mrtvým i rituální předměty. S výjimkou právě *talitu, což vychází z požehnání, které zesnulý denně při oblékání talitu pronášel…

jako se halím do tohoto talitu na tomto světě, kéž je má očištěná duše zahalena talitem Nádhery ve Světě, který příjde ….

Zauzlené třepení činí modlitební šál rituálně nepoužitelným -- *pasul. (Z péče věnované *cicit – modlitebnímu třepení /Nu 15:38-41/ se také narodil roztomilý chasidský zvyk -- „skoro-pověra“, že jde-li chasid navštívit hřbitov, zastrčí všechny čtyři *cicitlech, jež jsou jinak /to je *micwa !!/ běžně nošeny tak, aby byly viditelné veřejnému oku, pěkně pod oděv -- aby se za ně náhodou nechytil některý z dybuků nebo ženských démonek z družiny Lilith a nenechal se takto „vytáhnout“ ze hřbitova na světlo B-ží....)

Tělo se vrací zemi (Prach jsi a v prach se navrátíš...) bez klenotů a ozdob, ale opět v rámci pietní úcty, neodstraňujeme šperky, které mrtvý nosil trvale (snubní prsteny, jednoduché přívěsky apod. a rovněž umělý chrup). Taharu vykonáváme čerstvě donešenou vodou, ohřátou na tělesnou teplotu. Postupujeme od obličeje a hlavy jakoby kruhem - cyklicky. Neboť se uzavřel důležitý cyklus jedné bytosti. Po obličeji a hlavě umyjeme pravou horní část těla (rameno a hruď), pravou ruku, pravou dolní část trupu, pravou nohu, poté levou nohu, levou dolní část atd. až k levému rameni. Je dobré dbát, aby se voda nedostala do očí a do nosních dírek. [Kic. 197] Během tahary nejíme, nepijeme, nekouříme. Nedoporučuje se studovat tóru. V ortodoxních komunitách se podlaha posypává slamou a na slámu se prostírají bílá lněná prostěradla. Mluví se co nejméně a jen polohlasem. Tahara se má provádět ani ne příliš ve spěchu, ani příliš ledabyle. Je rovněž zvykem i během tahary schovávat cicitlech pod oděv.

V případě, že smrt nastala v důsledku vážného úrazu (popálení, roztrhání výbušninami apod.) a tělo je víceméně nepodobné lidské bytosti, chovají se osoby provádějící taharu, jako by před nimi ležela bytost tak, jak si ji pamatují. Jinými slovy, neomývají pahýl ale fiktivní (byť i chybějící) končetinu, neoblékají zuhelnatělé ostatky nebo krvavé cáry, ale pouze je položí do bílého plátna a to přikryjí tachrichin. Všechny tyto rituálky (možná drobátko směšné) jen znouvu a zase respektují halachickou úctu k tělesné schránce coby výtvoru H-spodinovu.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět