Rituál

II. Keria - roztržení roucha

09. 05. 2009 11:01

Roztržení roucha; hebrejsky „keria“ -- iyrq; Bezprostředně po úmrtí si také pozůstalí /resp. truchlící/ mají na znamení smutku roztrhnout „roucho“. S tímto prastarým projevem žalu se setkáváme téměř ve všech kulturách. A samozřejmě i v Bibli. V prvním plánu chce toto gesto symbolizovat bolest nad čímsi, co ztrácíme, a zároveň být i „označením“ navenek /něco jako naše černá páska/. Jako bychom chtěli naznačit, že „ztráta“ roucha (někdy drahocenného, jindy naopak toho jediného, co máme) je nesrovnatelně menší proti ztrátě někoho z našich drahých. Velice dojemné jsou halachické předpisy o roztržení roucha v případě úmrtí rodičů, kdy takto „poznamenaný“ oděv nemá nikdy sešívat dokonce ani jeho nový majitel…Už i tento příběh má své kouzlo, hebrejština ale díky gematrii dochází k souvislostem daleko hlubším.

Výraz roztrhnout tvoří ve svatém jazyce tři znaky. Kof+Reš+Ajin /100+200+70/. Přičemž gematrie slova kera -- roztrhnout je úplně stejná jako gematrie Pokoje -- šalom .cls (totiž 370). Kera = šalom. Roztržením si můžeme vedle projevu žalu připomenout také Pokoj. (Vycházejme stále ze základního judaistického pohledu na smrt a začtěme se do jednotlivých epitafů!!) Gematrii tří set sedmdesáti má také dvojice cafar „obrátit, obráceně“ a parac „proniknout“. Natržení šatu může také symbolizovat skutečnost, že zesnulý je již na „obrácené straně“, že „proniknul“ do Zahrady

Kri´a se provádí vstoje a ti, koho zpráva o úmrtí zastihla přímo v domě zesnulého, ji provádějí ve stoje před ním [Kic 195;1-2,nn] --Oděv natrhneme u krku (lid Izraele totiž přijal sladké jho Zákona H-spodinova chránit a ctít život na svou šíji); trhlina nemá být vedena ve švu -- protože rozpáráním ve švu nedojde ke „znehodnocení“, délka trhliny by měla odpovídat třem a půl palce (polovina ze sedmi!). Při úmrtí rodičů je nutno natrhnout všechny „horní“ součásti oděvu výjimkou svrchníku a spodního prádla (u obou pohlaví) a u mužů také vesty. K´riu na svrchníku a spodním prádle neprovádíme, protože svoji bolest nemáme vystavovat na odiv (a také aby se Izrael nedostal „do řečí“). Ani by pro nás neměla být pouze povrchním rituálním stereotypem. (Proto nemá smysl ani trhlina na spodním prádle. Buď je bolest ještě hlouběji než na holém těle, nebo ji necítíme vůbec...). Smutek je záležitost soukromá. [Kic. 195;7] Za rodiče roztrhneme šaty ručně, (je-li někdo z pozůstalých nemocný nebo natolik slabý, že roucho nedokáže natrhnout sám, je třeba mu pomoci) [Kic 195;5]; za ostatní blízké lze k natržení oděvu použít nůž nebo nůžky. Za nejbližší příbuzné by měla být kri´a na veškerých oděvech, které během třiceti dní bezprostředního smutku na sebe vezmeme. (Ono jich také není tolik, protože v době smutku talmud nedoporučuje nějaké velké převlékání a strojení. Ostatně pozůstalí mají pravděpodobně také jiné starosti, než, co vzít na sebe.) A na levé straně (blíže k srdci)! Za ostatní blízké napravo a pouze na oděvu, ve kterém nás zpráva o jejich úmrtí zastihla. [Kic. 195;4] Dozvíme-li se o úmrtí o šabatu nebo o svátcích, pro které platí sobotní rituální předpisy, odložíme kri´u na následující den, protože šabat i důležité svátky mají být provázeny radostí, nikoli žalem, kterého je ve všedním životě dost a dost. Stejně postupujeme i během následujících *třiceti dní smutku. Na šabes je vhodné obléci jiný oděv. Kdo má jenom jeden, měl by trhlinu na počest nevěsty Šabat zašít a po *moci šabat -- po skončení šabatu sešití opět roztrhnout. Připadnou-li do tohoto období svátky, postupujeme obdobně. V případě „sešití na počest svátku“ natržení za rodiče pouze letmo sestehujeme (bolest totiž určitě bude chvílemi „prosakovat“ i do sváteční pohody) , za ostatní blízké je třeba trhlinu sešít co nejlépe.

Při natržení oděvu pronášíme požehnání: dajan ha-emet:

Baruch dajan ha-emet memit u-mchajje; baruch hu

Budiž požehnán Spravedlivý Soudce, kterýž usmrcuje a dává ožít

Truchlící; Natržením roucha se všichni, které smrt zasáhla, stávají „oficiálně“ truchlícími / heb. onun - pl. onunim -; nebo také avelim -- Až do okamžiku pohřbu by se měli vystříhat své výdělečné činnosti, manželského styku, jídla, pití vína, projevů radosti (kromě zpěvu a smíchu sem patří také objetí, pohlazení, polibky -- dětem však tyto projevy lásky upírat nesmíme!), dokonce i studia tóry. Nemusejí dodržovat *pozitivní micvot - 248 ze šesti set třinácti příkazů tóry. Není zvykem stříhat si vlasy a nehty, navštěvovat rituální lázeň ani se koupat nebo sprchovat doma. Není vhodné zdravit se s přáteli ani jim odpovídat na pozdrav. Ti, které zpráva o úmrtí zastihne mimo dům (míněno mimo soukromí, při plnění pracovních nebo jiných povinností), jsou od těchto předpisů osvobozeni, muži však nesmí nosit *tefilin -- modlitební řemínky. Také o šabatu a svátcích jsou tyto předpisy zmírněny, s výjimkou zákazu studia tóry (neboť tóra = život!) a manželského styku. (Protože studium a soulož jsou skutečnosti ryze soukromé. Na veřejnosti je provozují pouze pozéři a exhibicionisté. Proto zdrží-li se truchlící Studia a soulože během šabbatu, nikdo ho nemůže nařknout – protože se o tom nedozví – nařknout z toho, že svůj žal „vynáší na veřejnost“ i o svatém šabbatu, že je tedy dryáčník a že své projevy smutku přehání.) V této souvislosti je dobré upozornit, že studium a styk jsou v hebrejském myšlení stupni poznávání (.. I poznal Adam ženu svou /Gn 4:1/; .. Poslouchejte synové učení otcov a pozorujte, abyste poznali rozumnost /Př 4:1/..), které dává vzniknout Novému. Není vhodné usilovat o nové skutečnosti, dokud jsme se nevyrovnali se zatím nejnovější a důležitou skutečností přechodu někoho z blízkých do Zahrady. A to jak psychicky (studium tóry) tak i fyzicky (vrácení těla zemi). [Kic. 196;1-22]. Hodně lakonicky řečeno, kdo se dokáže soustředit na Svatá slova Zákona a milovat se v jedné světnici s nebožtíkem? …

K *avelim promlouvá H-spodin na stránkách žalmů takto:

Vyslyš, H-spodine, spravedlnost a pozoruj volání mého. Nakloň uši k modlitbě mé, kteráž jest beze vší ošemetnosti. Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost. /Ž 17:1/; Spolehnul se (zesnulý) na H-spodina, nechť ho vysvobodí, nechať jej vytrhne, poněvadž se Mu v něm zalíbilo. /Ž 22:9/; Dej mi znáti, H-spodine, konec života mého a odměření dnů mých, jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám. /Ž 39:5/; Kdo z lidí může tak živ býti, aby neokusil smrti? Kdo vytrhne život svůj z hrobu? /Ž 89:49/; Motají se a nakloňují jako opilý a všecko jejich umění mizí /Ž 107:27/; Sem i tam chodící lid s pláčem rozsívá drahé símě, ale potom s plésáním snášeti bude snopy své. /Ž 126:6/; H-spodin veliký jest a vší chvály hodný a velikost jeho nemůže vystižena býti. Rodina rodině vychvalovati bude skutky tvé a předivnou moc tvou zvěstovati. O slávě tvé a kráse velebnosti tvé i o věcech tvých předivných mluviti budu. /Ž 145:3-6/.

K *onenim zase: Vyslyš, H-spodine, spravedlnost a pozoruj volání mého. Nakloň uši k modlitbě mé, kteráž jest beze vší ošemetnosti. Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost. /Ž 17:1-2/; Po vší zemi rozchází se pověst jejich (zesnulého), a až do okršleku vše co vykonali. /Ž 19:5/; Nebo On řekl a stalo se, On rozkázal a postavilo se. /Ž 33:9/; Ty sám jsi král, B-že můj, udílej hojného spasení Jákobova /Ž 44:5/; Obdařil tě B-h tvůj silou. Potvrdiž, B-že, což jsi mezi námi vzdělal. /Ž 68:29/; Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi a zákon vydal v Izraeli /Ž 78:5/; Pamatuje věčně na smlouvu svou, na slovo, kteréž přikázal až do tisíců pokolení. /Ž 105:8/; Vykoupení poslal lidu svému, na věky přikázal smlouvu svou. /Ž 111:9/; Chvalte Jméno H-spodinovo všechny skutečnosti, kteréž, jakž on byl řekl, všechny najednou stvořeny byly.

Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra

 

zpět