Rituál

I. Úmrtí

09. 05. 2009 10:53

Bezprostředně po úmrtní následuje „kratičké vyznání víry“ -- B-h kraluje! Kraloval a bude kralovat na věky věků! Budiž požehnán Spravedlivý soudce. Lze také odříkat Š´ma Jisroel anebo (spolu s Jobem) klasickou formulka : Ha-Šem natan, Ha-Šem lakach, jehi Šem Adonaj mevorach -- čili: Pámbu dal a Pámbu vzal, budiž za to požehnán.... mrtvému se položí peříčko na rty, a po chvíli, přesvědčíme-li se, že skutečně nedýchá (tak drastické metody, jaké známe z hraběte Monte Christa, tj. pálení mrtvého na patách, aby se předešlo případnému pohřbení zaživa, judaismus odmítá, protože považuje tělo za výtvor B-ží. Namísto toho zavádí *šmirat ha-met -- stráž u mrtvého, která stanoví, že až do okamžiku pohřbu nesmí být mrtvé tělo ponecháno o samotě.) , jsou mu zatlačeny oči. (Je-li přítomen prvorozený syn zesnulého, náleží tato drobná úsluha mrtvému právě jemu. Ne-li, je na řadě další ze synů, potom případně dcera a další příbuzní. [Kic. 174;7] -- Tak jako rodič symbolicky „otevírá oči“ svých potomků, aby začali poznávat tento svět, pomáhá zase potomek „zavřít oči“ svého rodiče, aby je mohl „otevřít“ ve světě Pravdy *Olam ha-Emet, jak ho nazývá slovník Svatého Bratrstva *Chevra Kadiša) Bývá také zvykem otevřít okna a pozůstalí odříkají:

Baruch ata ha-šem Elokejnu melech ha-olam Dajan ha-emet

Požehnaný jsi H-spodine, pane světů, Soudce spravedlnosti.

a příslušné modlitby [Kic. 194;5] Ústa, jimiž člověk symbolicky všechno vnímá a „zpracovává“ se podváží pruhem bílé látky, neboť mrtvý od tohoto světa nepotřebuje již ničeho a H-spodin ho „zavázal“ mlčením o skutečnostech, které nastaly „tam“. Jednu hodinu po okamžiku, kdy nastala smrt, je zvykem položit tělo na podlahu, nohama ke dveřím, a pietně je přikrýt. Jedna hodina, tj. šedesát minut je tzv. „nejmenší cyklus šesti“. Šestka v heb. myšlení reprezentuje cestu člověka resp. člověka vůbec. A jelikož všechno probíhá cyklicky, jsme schopni „střízlivě“ přistoupit ke každé nové skutečnosti teprve poté, až projde svojí nezbytnou cestou -- cyklem šesti. (Měřeno selským rozumem, začít nebožtíka „pohřbívat“, sotvaže teprve duši vypustil, nesvědčí příliš o tom, že nám přirostl k srdci.)

Při pokládání těla z lůžka na zem, zacházíme s mrtvým, jako by spal [Kic. 194;8]; tzn. nechováme se k tělu, jako by to byl kus hadru, dokonce se vystříháme zvyků a „zlozvyků“, které zesnulého ve spaní rušily, ať je to nepřirozená poloha, křik, hluk anebo naopak příliš opatrnické našlapování, světlo, tma, hudba apod. -- Od okamžiku smrti až do chvíle pohřbu je tělu nadále prokazována úcta jakožto B-žímu stvoření. Tato úcta jde takové hloubky, že odmítá dokonce i balzamování a kremaci.

Neortodoxní kruhy ovšem argumentují tím, že v Tóře není zcela jednoznačně předepsáno, že jedině pohřeb vložením do země je ten správný, protože i Bible uvádí případy, kdy došlo k pohřbu žehem, aniž by tak mělo jít o projev neúcty k tělu. Často se zmiňuje pohřeb Saulův /1Sam 31:12/

Vyžádala-li si smrt nepřirozenou polohou (zkroucení, křeče, atp. -- rozhodně není zvykem lámat kosti, aby se nebožtík vešel do rakve.)

Zároveň ale na druhé straně nařizuje pohřbít i popraveného zločince a dokonce i sebevraha stejným způsobem jako kohokoli jiného „mi-vnej Jisroel“ -- ze synů Izraele. /Dt 21:22-23/. Ačkoli trest smrti byl ve starozákonních dobách vyhlašován jen opravdu ve výjimečných případech (podle tradice soudní dvůr, který vynesl rozsudek smrti častěji než jednou za 70 let, byl považován za „krutý“) --a týkal se zpravidla orgiastické modloslužby spojené s lidskými oběťmi (Nejvyšší povinností /micvou/ je totiž v judaismu micva záchrany a ochrany života!), byl i takový přestupník po své smrti roven všem ostatním bytostem, neboť již překročil onen rozhodující práh. Jestliže ublížil své duši, přijme za to náležitou odpovědnost, ale tělo je H-spodinovým výtvorem a patří ve vší pietě zemi. Stejně tak tělo sebevraha, který se dopouští ještě většího zločinu, než jakým je kultické zabíjení lidských obětí, totiž svévolného zabití sebe sama.

Mrtvému tělu tedy „prostřeme na podlaze“ trochu slámy. U hlavy nebožtíka se zapálí svíce (v souladu s Př 20,27 -- Duše člověka jest svíce H-spodinova, kterýž zpytuje všecky vnitřnosti srdečné...) [Kic 194;4] -- A od okamžiku skonu až do pohřbu zůstává nebožtík neustále „ve společnosti“ živých. Není vhodné, aby zůstal sám. Je také zvykem vylít před práh veškerou vodu, která byla ve chvíli úmrtí v domě. Aby se nikdo z živých nenapil vody, v níž si anděl Smrti omýval svůj meč... /Nezapomínejme, že voda je také symbol plynutí času a v ghettu, kde se o naprostém soukromí a sídlištní anonymitě rozhodně mluvit nedalo, nahrazovalo její vylití před práh -- symbolické popření času -- všechna smuteční oznámení. -- O šabesu se voda nevylévá.) Zemře-li novorozeně do třicátého dne svého života, vylévá se tolik věder vody (odtáčí se tolik koflíků), kolik dní dítě pobylo na tomto světě. Důvod je celkem jasný. Anděl smrti musel mít tuze pádný důvod, proč zasáhl tak, jak zasáhl. (Moderní doba, která s sebou přinesla i vodovodní kohoutek si také vyžádala halachické „upřesnění“ odtočit z každého kohoutku alespoň osm /číslo života/ koflíků vody a tu pak vylít na zápraží.)

V souvislosti s dětskými úmrtími koluje krásný příběh: Za Beštem (Israelem Bal Šem Tovem) přišla mladá žena a s pláčem ho prosí, zda by se nemohl za ni přimluvit a způsobit zázrak. Je prý mladá, zdravá a silná, a pořád (podobně jako pramáti Sára) ne a ne přijít do jiného stavu. A oni by si s mužem tolik moc přáli potomka. nejlépe synáčka, aby za ně, až umřou, měl kdo odříkat Kadiš. „A jde vám o lásku anebo o pocty?“ zněla první Beštova otázka. „O lásku, samozřejmě, rebbe, jak se můžeš tak ptát?“ -- „A kdyby synáček Kadiš neodříkal, odpustíš mi?“ -- „Tobě i jemu, protože Tatenju ví, co má být a bude.“ -- „Říkáš, jsem zdravá a silná, ale jsi skutečně silná?“ -- „Rebbe, cítím, že snesu jakoukoli bolest...“

Tedy se spolu pomodlili a když se naplnily její dva ženské běhy a potom i devítka dělohy, rozrostl se Národ o zdravého, silného vřískajícího klučinu. Při obřízce dostal samozřejmě jméno Ruben, neboť Ruben ve Svatém jazyce znamená: „Vidíte, synáček!“ A do synagogální výbavky přibyl ten nejkrásnější pláštík na tóru, protože ho vyšívala matka naděje a bolesti.

Ale ouha. Za tři roky, dříve než maminka stačila napéci tradiční perníčky Alef-Mem-Šin, aby Rubenovi studium tóry zůstalo slaďoučké, prošel kolem jeho postýlky Vznešený anděl a Rubenka nebylo.

Pohřbili ho ještě týž den, ale matka málem přišla o rozum. Po čase, když už skončilo *šlošim, ji Bešt navštívil a celý příběh dovysvětlil.

„Neplač Mirjam, a nevyčítej sobě ani Nebesům. Povím ti něco, co víš sama líp než já,“ oslovil ji rebbe. A začal vyprávět, že cesta všech bytostí tímto světem je cestou časem, který ale neexistuje. Jen protéká jako voda. Ta životodárná ale plynoucí a odplývající voda majjim, kterou podle tajemství Svatého jazyka obhospodařuje znak Mem. A gematrie Mem je přeci čtyřicet. Stejně jako gematrie slova mléko - chalav. A všechno, co dítka nasají s mateřským mlékem, je pro ně nejen chlebem -- lechem, ale solí a snem -- melach a cholem pro cestu, která je čeká. Duše, která nenasaje dost lásky, nemá pak dost sil, aby došla až do cíle. Kde jedna bytost sebere, tam musí jiná vrátit, protože lidstvo je rozbité zrcadlo obrazu H-spodinova, a každý střípek tohoto zrcadla je odpovědný za blaho i neblaho toho druhého, a naopak blaho i neblaho jedněch, nechává pečeť, třeba i po generacích, na někom jiném. Tvá láska, Mirjam, a tvá touha po děťátku byla tak silná, že jedině tvé mléko mohlo nahradit Rubenkově duši to, co mu kdysi jeho první maminka snad pro bolest anebo pro samé starosti upřela. Díky tobě se Ruben napil lásky a mohl v klidu odejít do světa Pravdy...

Na svém odchodu zanechal Bešt Mirjam ještě uplakanější, než když byl přišel, ale byla to již jen vláha úlevy. Úrodná slza Pokoje. Když ale snímali závoj s Rubenkovy maceby, bylo to zrovna na jeho jarcjajt, Mirjam už na hřbitov položit kamínek nezašla. Pro nastávající maminky se to totiž příliš nehodí. A tak zase pilně vyšívala povijánky a brzičko poté přivedla na svět dvojčátka. Hatikvu a Chajjimka, což ve Svatém jazyce znamená naději a život...

Zvyk nenechávat mrtvé tělo samotné *Šmirat ha-met však nemá nic společného s tradičním „civilním“ výstavem mrtvého, během něhož kolem otevřené rakve defilují příbuzní, známí a veřejnost. Židovská *šmirat zůstává ryze na úrovni cudné a soukromé služby mrtvému. (Smrt je před přirozenou součástí života, ne-li dokonce nejkrásnějšími dveřmi -- pokud ruce a duše stačily vybudovat ten správný pomníček -- do světa, který přijde, není tedy důvodu ji zbytečně „okukovat“.). [Kic 194;10-11]

Kohanim se mají styku s mrtvými vyvarovat. Není dovoleno, aby zůstávali v místnosti, kde leží mrtvé tělo. (V ortodoxnějším prostředí, dokonce ani ne pod jednou střechou.) S výjimkou úmrtí

· rodičů
· dětí
· manželů
· sourozenců ze společné matky
· neprovdané sestry z otcovy strany

Ale ani v tomto případě se k nim nemají přibližovat na kratší vzdálenost než osm stop. (Osm je symbolické číslo života -- heb. chaj).

Podle talmudu se za „jednu místnost“ považují všechny prostory, které nelze jednoznačně uzavřít dveřmi, tj. i , přilehlé prostory, výklenky, haly spojené s místností, chodby apod.

Prvoplánově se toto nařízení vysvětluje „rituálním znečištěním“, kořeny tohoto ustanovení však tkví hlouběji. Kdo je oddělen a vyvolen „obětovat chléb H-spodinu“ se musí cele věnovat otázkám života a ducha [263 - 5]; a obojí /tedy život i duch/ jsou ve chvíli skonu již „na druhé straně“ a připravují se na novou obřízku a novou svatbu. Není tedy důvod k truchlení. Navíc judaismus silně podtrhává moment spolunažívání a spolu-odpovědnosti, takže o „tělesné“ záležitosti a pietní uložení bytosti osvobozené od prachu země a návrat její schránky do prachu země, kam podle Zákona náleží, se starají bratří, zatímco kohanim za ně zase předkládají „chléb“ H-spodinu...



Autor: Achab Haidler, zdroj: Chewra
 

zpět