Alchymie

SYMBOL

20. 10. 2010 09:36

Pojem odvozený z řec. slova „symbolon" nebo „symbalein", což znamená směs nebo sloveso smísit. Vyjadřuje se tím, že symbol, tj. nějaký předmět nebo obraz, je ve spojení s něčím, nebo přesněji, že něco zastupuje. Znamená to, že svými vlastnostmi vyjadřuje něco podstatného z toho, co zastupuje, co symbolizuje, a užívá sé ho proto, že podstaty některých věcí jsou těžko vyjádřitelné slovy. Tak např. kruh je symbolem věčnosti, vyjadřuje jako obraz něco podstatného z pojmu věčnosti. Nazíraje symboly proniká člověk k jejich slovy nesdělitelné podstatě, tj. k věcem, které zastupují. „Symbolické je zcela obecně ono vědění, onen stav lidského bytí, v němž je smyslově empirické živoucím výrazem jemu imanentní vyšší skutečnosti" (E. Dacqué 1929). V některých vědách se však pojmu symbol užívá v širokém významu zastupování vůbec: tak se např. v psycholingvistice chápe řeč jako soustava symbolů, zvukových či obrazových (mluvená a psaná řeč), protože slovo jako symbol zastupuje nějakou věcnou nebo jinou realitu (např. slovo „stůl" skutečný fyzický stůl apod.). Rozlišují se zde také symboly, symptomy, znaky a signály jako různé druhy nositelů významu. V hermetismu má symbol, resp. řeč symbolů dvojí zásadní význam: jednak symbol vyjadřuje to, co je slovy nesdělitelné nebo jen povrchně sdělitelné, jednak má funkci zakrývací, zastírá to, co nemá být předmětem obecného poznání, neboť některé úrovně poznání jsou v hermetismu již druhem zasvěcení, které je vyhrazeno jen těm, kdož prokáží, že jsou ho hodni. Podle J. W. Goetha je v symbolu, který převádí ideu v obraz, vždy něco „nevyslovitelně vyřčeného", symbol je mu „okamžité zjevení živoucího nevyzkoumatelného". A zdá se, dodali bychom, že symbol umožňuje intuitivní odhalování podstat, jimž nelze spolehlivě přiřadit žádný pojem. Symbol jako nástroj poznávání je účinný vždy tam, kde řeč, opírající se o strnulé, obsahově povrchní a významově nejednotné pojmy to jsou zvláště pojmy filosofické , není schopna vyjádřit, a tedy ani sdělit určitý obsah poznání. Platí to zejména pro vyjadřování transcendentna; symbol se tak stává nástrojem esoterního poznání, které je bez řeči symbolů nemyslitelné. Symbol je též charakteristickým sdělovacím prvkem mýtu a magického myšlení vůbec. Symbol je produktem čistě lidským a E. Cassirer chápe člověka především jako „bytost produkující symboly". Určitých symbolů používají ovšem i vědy (matematika, chemie, astronomie, logika a další), ale symboly tu mají jinou funkci, zastupují určité objekty, koncepty a operace. Tak jako je mýtus v určitém protikladu k logu, je symbol v určitém protikladu k pojmu. Avšak není zde dostatek místa na to, abychom symbol a pojem srovnávali. Myšlení v symbolech se obvykle nazývá mytické nebo magické a přesahuje oblast hermetismu. Vytváří-li symbol celé komplexní obrazy, jak je tomu např. v alchymistické ideografii, označují se takové obrazy jako alegorie (v.). Magické, resp. mytické, myšlení (v. Magické myšlení) bývá vědou pokládáno za praformu primitivního myšlení, tedy za něco méněcenného. Avšak to je zásadní omyl: symbol a myšlení v symbolech má svůj specifický předmět, o němž jazyk vědy není schopen nic vypovědět a jazyk filosofie jen velmi málo. L. Wittgenstein, který se zabýval podrobnou analýzou řeči a její úlohou ve filosofii, řekl: „Existuje zajisté cosi nevyslovitelného. Ukazuje se, že je to mystické." Avšak to, co je nevyslovitelné slovy, se dá, i když nikoli úplně, vyjádřit symboly. Symbol má v tomto smyslu jedinečnou a nezastupitelnou funkci. Symboly jako by transcendentno k člověku přímo promlouvalo a ten, kdo se zabývá hermetismem, se proto musí zabývat především studiem jeho symbolické řeči. Nejvyšší metafyzické pravdy mohou být vyjádřeny jen symboly. H. Bergson, který bojoval proti přeceňování pojmově logického myšlení, napsal: „Protože jsme rozum umístili příliš vysoko, položíme posléze příliš nízko poznání, které nám skýtá. Toto poznání se stává relativním, jakmile je intelekt čímsi absolutním." Proto se „intelekt vyznačuje přirozeným nepochopením života", že je příliš strnulý, než aby v sobě pojal jeho dynamiku, a nehodí se k tomu, aby pronikl k hlubinám jeho tajemství. Tajemství je právě to, co intelekt zanechává jako neuchopitelné jsoucno. H. Leisegang (1928) poukázal na to, že racionalita myslící v pojmech koná vlastně regressus ad infinitum, neboť nemůže dospět ke konečnému, v pojmech vyjádřenému vysvětlení a točí se jaksi v kruhu. U každého vysvětlujicího pojmu si můžeme položit otázku „Co je to?" a tak stále pokračovat. Vědecké vysvětlení je založeno na tzv. explanačních konstruktech, které jsou logicky vysuzovány z výsledků pozorování a v přírodních vědách zejména vyjadřují obvykle jen výsledky operací, které jsou prováděny s předmětem pozorování. Proto věda nemůže nikdy dospět k posledním příčinám a filosofie o nich může jen spekulovat. Ideálem věd se nakonec stala matematická formalizace objevených zákonů, které jsou ovšem určovány použitými metodami. V symbolickém myšlení neplatí některé logické principy, např. kontradikce, a proto také toto myšlení může být kontradiktorické, aniž by se stávalo absurdní. Praví-li např. „temný filosof Hérakleitos, že „život a smrt je totéž", je to z hlediska formální logiky nesmyslné, neboť jde o vztah dvou protikladných pojmů a A nemůže být současně nonA. Není to však absurdní výrok, neboť naznačuje, že smrt je jen přechodem k jinému životu a že oba pojmy jsou protikladné jen z hlediska naší omezené empirie (smrt se jeví jako něco od života zcela odlišného, ale to, co chápeme jako život, je zase jen povrchní pohled na tento fenomén, je to povrchní klinickobiologické pojetí, které tento fenomén nevyčerpává, nejsme-li ochotni uznat, že jeho šíře se nevyčerpává definicí založenou na klinických příznacích). Pojmově logické myšlení je příliš statické a schematické, a proto není s to zachytit napětí a pohyb uvnitř věcí i mezi nimi a jejich esoterní podstatu. Proto např. určité procesy v alchymii nelze označit jinak než jako „svatbu červeného krále a bílé královny" nebo je symbolizovat obrazem této svatby, či v kabale definovat určitý aspekt bytí jako „palác se zářícími světly" apod. Symbol může mít formu obrazu jako takového (od jednoduchého geometrického tvaru až po komplexní obrazový děj) nebo formu slovního vyjádření takového obrazu. Vždy však poukazuje k obrazové (ikonické) struktuře, neboť právě ta je nositelkou nazírání esoterních podstat. Velmi výstižně charakterizuje tuto skutečnost J. E. Cirlot ve svém slovníku symbolů (1962): symbol odhaluje transcedentní pravdy a dává lidskému poznání dramatický charakter, má schopnost vyjádřit tezi i antitezi, tj. ideu jako jednotu protikladů. Proto i řeč hermetické symboliky proniká za svět jevů k jejich podstatám. Podle C. G. Junga (1936): „Žít plný život je možné, jen když jsme v harmonii se symboly; moudrost je návrat k nim. To není otázka víry nebo vědění, nýbrž souhlasu našeho myšlení s praobrazy nevědomí."
Řada symbolů je tedy řečí obrazů, které vyjadřují neverbalizovatelné, neboť „zrak lépe než rozum postihuje příměr", uvádí do tajuplného poznání a současně do těsného vztahu k přírodním silám v člověku i mimo něj. H. Broch (Pokušitel, Praha 1969, s. 200), z něhož citujeme, dovedl skvěle popsat tuto moudrost symbolů: „Neboť jen v obrazech vlastních pozemskosti spatřuješ světlo, s nímž toužebně splýváš ..." (c. d., s. 514). A tak jako jsou tu pojmy pro naši každodenní praxi, jsou tu i symboly, umožňující tušení transcendence a cestu poznání od povrchu k hloubkám podstat, cestu z všedního do „stříbrného světa" tajemství půlnočního slunce. Pravda symbolů je pravda prastaré moudrosti, zapomínané a stále znovu objevované jako světlo v temnotách vezdejšího bytí.

Slovníček základních symbolů:
Alfa a omega (a co): první a poslední písmeno řecké abecedy, symbolizuje počátek a konec.
Bazilišek (bájné zvíře): symbol smrti, ďábla nebo hříchu (je zobrazován jako kontaminace kohouta a hada).
Blesk: symbol božské síly, ale také božího trestu - antický Zeus s bleskem může být chápán jako osvětlující i trestající.
Cesta: symbol životní pouti nebo hledání duchovních cílů, které jsou často zobrazovány jako „ostrovy blažených", zámky a svatyně (nejčastěji položené na horách).
Čerň: symbol smrti, temnoty, prachaosu, „rezignující" bolesti, smutku; jako barva noci participuje na komplexu symbolň matka plodnosttajemstvísmrt a je barvou kněžek, bohyň mateřství, ale také barvou zla.
Červeň: barva ohně, krve, lásky, života, vášně a v negativním smyslu pak barva války, nenávisti, prolité krve; v Egyptě byla symbolem zlého a ničivého; také Satan a „babylónská děvka" jsou rudě oděni.
Čtverec: symbol statického, nedynamického; v Číně byly kosmos a Země chápány kvadraticky; pythagorejci spatřovali ve čtverci sjednocené působení čtyř elementů a tím sil Afrodíty, Démétry, Hestie a Héry, jejichž syntézou byla matka bohů Rhea; v křesťanském umění je čtverec symbolem země, podle C. G. Junga je symbolem hmoty, života a pozemské reality
Dech: symbol kosmické oživující síly, tvořivého ducha na začátku světa; v hinduismu Atman (individuální duchovní já) byl původně chápán jako dech.
Devítka: troj i to st posvátné trojky, čísla dokonalosti; v antice symbolizovala devět Múz, tj. soubor umění a věd.
Diamant: symbol absolutní čistoty, duchovosti a nezměnitelnosti, v Indii též symbol nesmrtelnosti; čarodějnictví mu připisuje léčivé účinky, zejména zneškodňování vlivu jedů, a dále zahánění nečistých duchů a jiné způsobilosti.
Dítě: symbol nepředpojatosti a nevinnosti, ale také symbol počátku a naplnění možností.
Drak (bájné zvíře): ztělesňuje bohu nepřátelské prášily, které musí být přemoženy (v souvislosti s tím vznikly mýty a pohádky o boji s drakem Apollo, Siegfried a další hrdinové); v Apolakypse je drak jako symbol Satana přemožen archandělem Michaelem ; v pohádkách vystupuje drak jako strážce pokladu nebo unesené princezny a ztělesňuje tak těžkosti, které musí být překonány před dosažením cíle; C. G. Jung spatřuje v mýtech o boji s drakem výraz boje mezi já a regresivními silami nevědomí.
Dub: posvátný strom mnoha indogennánských národů, u Germánů byl zasvěcen Donarovi, u Reků Jupiterovi, u Římanů Diovi; pro své tvrdé dřevo byl v antice symbolem síly, mužnosti a vytrvalosti.
Fénix: posvátný bájný pták Egypťanů, zobrazovaný jako zlatý sokol s hlavou volavky; byl pokládán za ztělesnění slunečního boha; rozšířený symbol ptáka, který se v určitých časových údobích (500, 1 000, 1 481 let) sám spálí a znovu povstane ze svého popela (v tomto smyslu i symbol Krista a nesmrtelnosti).
Had: mužský sexuální symbol, v psychoanalýze symbol libida, jinak také ale strážce tajemství a posvátného; v mýtech vystupuje často okřídlený had a zvláštní druhy hadů (Uroboros, Ureus a další); had je i symbolem chytrosti, ale také ztělesnění zla a ďábelství; v bibli se objevuje jako pokušitel a svůdce k hříchu.
Havran: je brán jako zlé znamení nemoci a smrti, v bibli patří k nečistým zvířatům; symbol osamělosti, v křesťanství pak odpadlíků a nevěrců; v alchymii symbolizuje černou fázi Velkého díla.
Hora: symbol spojení země a nebe, duchovního vzestupu, vyššího vývoje; často uváděna jako sídlo bohů'a symbol neotřesitelnosti. pevnosti.
Hrad (zejména ležící na výšině): znamená ochranu, jistotu, pevnost; v křesťanství je symbolem útěku k bohu nebo víře („hrad nitra" v mystice).
Hůl: symbol moci a magického vědění (indická božstva nesou hůl jako znak moci); v psychoanalýze falický symbol.
Hvězda: symbol světla pronikajícího duchovní temnotu, ale také symbol vysokých ideálů, ušlechtilosti a vysoké hodnosti.
Chléb: symbol „duchovní potravy" (Kristus jako živoucí chléb, který sestoupil z nebe).
Jablko: symbol plodnosti, „červené lásky"; u Keltů symbol spirituálního vědění; zlatá jablka Hesperidek byla symbolem nesmrtelnosti; v křesťanství symbol svůdnosti světa.
Jednička: symbol ještě nediferencovaného počátku (prapočátku) a současně symbol totality veškerenství, úplností, k níž směřují všechny věci a bytosti, a jako jednota též symbol boha.
Jednorožec: později vystupuje obvykle v podobě koně s jedním rohem, který je chápán jako falický symbol, ale protože sedí na čele, sídle ducha, je chápán současně jako symbol sublimace sexuálních sil a tím vystupuje i jako obraz panenské čistoty; v zoroastrismu symbol čisté síly, v Číně symbol ctnosti, v křesťanství symbol síly a čistoty; podle pověsti může být chycen a zkrocen jen pannou, v jejímž klíně spočine.
Jeskyně: uctívány jako místa, kde přebývají bohové a démoni; chápány jako vchod do říše mrtvých; důležitou roli hrály jeskyně v iniciačních rituálech, např. v eleusinských mystériích.
Jezdec: symbol ovládání divoké síly; čtvrtý jezdec z Apokalypsy symbolizuje patrně Krista jako vítěze.
Kentaur (bájné zvíře řecké mytologie v. Mínótauros): spodní část tvoří tělo koně, hořejší hruď a hlava člověka; symbol temných a ničivých sil.
Kniha: symbol moudrosti a vědění a také totality univerza (z mnoha písmen a listů vytvořená jednota); kniha světa (liber mundi) obsahuje všechny zákony utváření světa božskou inteligencí; „kniha sedmi pečetí" ze Zjevení sv. Jana je symbolem esoterního, tajného vědění.
Kočka: posvátné zvíře egyptské bohyně Bastet, ochránkyně domova, matek a dětí; v čarodějnictví je černá kočka brána jako obraz ďábla a věří se, že přináší neštěstí.
Kolo (souvisí se symbolem kruhu v.): sluneční symbol a hlavní symbol buddhismu, kde vyjadřuje různé formy bytí, směřující k vykoupení, ale je také symbolem celého kosmu („rota mundi" rosekruciánů); na původních křesťanských náhrobcích bylo kolo symbolem boha a věčnosti; podle C. G. Junga je to symbol jednoty v mnohosti a forma mandaly (v.).
Koruna: participuje na symbolice kruhu a je výrazem vznešenosti a moci, něčeho výjimečného; v Egyptě byly koruny bohů a králů chápány jako magické předměty.
Kovy: astrologická symbolika kovů je následující zlato (O), stříbro (D), rtuť ( 0 ), měď ( 9 ), železo (d), zinek (21), olovo (2).
Kozel: pozitivní nebo negativní ztělesnění mužské sexuality; obětní zvíře Dionýsovo, Afrodítino a Panovo ; ve vztahu k čarodějnicím symbolizuje neřest („mendéský kozel sabatu").
Král: často je ztělesněním boha, slunce, nebe, centra kosmu; C. G. Jung přisuzuje ve snu vystupující postavě krále archetypický význam moudrosti kolektivního nevědomí; v pohádkách je král často symbolem vývoje já; v alchymii reprezentuje král prvotní hmotu.
Krev: platila za sídlo duše a životní síly; v kultech Kybelé a Mithry byli mystové křtěni krví obětních zví
" řat; ale i naopak je krev pokládána za něco znečišťujícího (zejména krev menstruační); v křesťanství má prolitá krev Kristova význam vykupitelský; význam krve je obsažen i v biblickém výroku „krev jest život" (Mojžíš I., 12, 23) a v přinášení krvavých obětí.
Kruh: symbol jednoty a absolutna, dokonalosti (zakládá též symbolický význam kola v.), je symbolem času a nekonečnosti, věčnosti a věčného opakování života; v zenbuddhismu reprezentují kruhy nejvyšší úroveň zasvěcení (osvícení); do čtverce vepsaný kruh znamená v kabale ve hmotě skrytou jiskru božského ohně; podle C. G. Junga je kruh symbolem duše a jáství.
Křest: ve spojení s rituály narození a smrti má význam duchovního očištění (rituální omývání, postříkání vodou, ponoření se do vody).
Kříž: jeden z nejstarších symbolů; vyjadřuje číslo čtyři a pronikání dvou protikladných oblastí, nebe a země, času a prostoru, mužského a ženského (aktivního a pasivního); kříž může být chápán také jako znamení rozcestí (místo, kde se křižují cesty živých a mrtvých) a je dále symbolem vyrovnání protikladů (existují různé formy kříže v. Kříž).
Květina: symbol ženské krásy a pasivního odevzdání se (oddání se), ale také vyvrcholení něčeho; jako odkvětající je symbolem pomíjivosti; bílá je znakem neviny, ale i smrti, rudá krve, modrá snu a tajemství, zlatá květina symbolizuje duchovní životní elixír; (v taoismu) je symbolem nejvyššího duchovního života.
Lampa: obecně vyjadřuje světlo nebo individuální duchovní podstatu; v antice symbolizovala život a smrt.
Lázeň: v alchymii místo mystického očisťování; v psychoanalýze nevědomý pokus o návrat do dělohy (regrese).
Lotos: hraje významnou roli v symbolice Egypta a Indie; protože večer uzavírá své květy a stahuje se 1' * vody a vynořuje se a otevírá při východu slunce, je starým symbolem světla; protože jeho bílé, modré nebo červené květy vyvstávají z bahnité vody, je také symbolem čistoty překonávající nečistotu; v Egyptě byl též symbolem vzniku světa; osmilistý lotosový květ je symbolem harmonie a bývá předmětem meditace.
Lov: symbol pro vášnivé hledání duchovních cílů, obraz překonávání a zničení hrubosti, neuspořádanosti, nevědění.
Luk a šíp: luk poukazuje na napětí a životní sílu. na rychlost; obojí je symbolem boje a moci.
Měsíc: u mnoha národů byl ctěn jako božstvo (u Řeků jako Selené, u Římanů jako Luna), symbol ženského, nočního; odpovídá čínskému principu Yin.
Mínótauros (bájné zvíře řecké mytologie): bytost s lidským tělem a býčí hlavou; držený v labyrintu na Krétě, kde byl posléze zdolán Théseem s pomocí Ariadniny nitě; symbol temných, skrytých ničivých sil (identický se symbolickým významem Kentaura v.).
Modrá (barva nebe, dálky, vody): barva ireálného, fantastického, barva božství a pravdy; „modrá květina" (Novalis) je symbol touhy.
Moře: symbol nevyčerpatelné životní síly, ale také všepohlcující propasti; v psychoanalýze má dvojí tvář dávající a beroucí, chránící a trestající matky; místo četných nevyzvednutých pokladů, v temnotě skrytých tvarů a také symbol nevědomí.
Most: spojuje prostorově oddělené; symbol spojení a zprostředkování duha byla chápána jako most spojující nebe a zemi.
Mušle: pro svou podobu s ženskými vnějšími genitáliemi byla spojována s Afrodítou (v Indii s bohyní Lakšmi) a s měsícem (ženský symbol); v křesťanství symbolizuje hrob a je též symbolem mariánským, protože ve svém lůně chová krásnou perlu.
Nádoba: symbol přijetí a uchování, proto též často symbol ženského klína; křesťanství srovnává Pannu Marii, která do sebe přijala Ducha svatého, s nádobou; hliněná nádoba je symbolem těla, které je nádobou duše.
Nebesa: v mýtech mnoha národů sídlo bohů a místo, kam se odebírá duše po smrti; symbol mužského, aktivního (v protikladu k zemi), obraz oplodnění země (déšť přicházející z nebe).
Noc: symbol tajemné temnoty, nebezpečí, iracionálního, nevědomého a smrti, ale i uchovávajícího a plodného mateřského klína.
Nula: symbol nicoty a znehodnocení, ale také symbol počátku jako východiska vývoje (počátek číselné řady) ; vyjadřuje také nic a nebytí, ale i jeho možnost.
Obři: ztělesnění přírodní síly; boj s obrem symbolizuje sebeutvrzení člověka v konfrontaci s přírodou.
Oheň: platí ú mnoha národů za posvátný, očisťující a obnovující (!); božstvem ohně je v Indii Agni, v Řecku Hestiá; v bibli se bůh zjevuje jako ohnivý sloup nebo hořící keř; v mnoha kulturách vystupuje oheň ve spojení se sexualitou, v okultismu též ve spojení s astrálem. Prométheus přinášející lidem z nebes oheň je symbolem světla ve smyslu poznání, které je životodárné.
Oko: symbol duchovního zření, ale také „okno duše"; tzv. „třetí oko" je symbolem vnitřního zření, tzv. „sokolí oko" Horovo (egyptské „udjat") je symbolem vševědoucnosti, ale i oběti; oko v trojúhelníku znamená poznání, které proniká tajemství.
Olovo: symbol těžkosti, zátěže; v alchymii je symbolizováno Saturnem a znamená tu chlad, vlhkost, chorobnost, melancholii.
Opice: se zrcadlem v ruce je symbolem úpadku člověka, marnivosti; plášťový pavián s měsíčním srpkem na hlavě a erigovaným penisem byl symbolem měsíčního boha Thovta, ochránce učenců.
Orel: symbol síly, vytrvalosti, kontemplace a spirituálního poznávání; v řecké mytologii král ptactva a průvodce bohů; podle C. G. Junga symbol otce.
Osmička: číslo kosmického řádu a rovnováhy, hraje důležitou roli v hinduismu (osm cest vede k duchovní dokonalosti, osm plátků má posvátný lotos atd.).
Panna: symbol nevinnosti a obraz plnosti ještě neuskutečněných možností.
Pentagram (pěticípá hvězda): symbol poznání, ale také člověka (který do něho byl zakreslován); ochranný magický prostředek proti zlým silám.
Perla: měsíční a ženský symbol dokonalosti, v Indii a Číně též nesmrtelnosti (pro svou tvrdost a neměnnost), v Persii symbol panenství; perlový náhrdelník je symbolem z mnohosti vytvořené jednoty.
Plod: symbol zralosti, uzavřeného vývoje; různé konkrétní plody symbolizující svádění k hříchu.
Popel: symbol smrti, pomíjejícnosti, ale i lítosti a vzkříšení, pokání a očisty.
Prsten: symbol věčnosti (kruh), později spojení a věrnosti, přináležení k nějakému společenství a také znak vznešenosti.
Rozcestí: místo setkávání s nadpřirozenou mocností (bohy, duchy, mrtvými), místo schůzek čarodějnic a zlých démonů; symbolizuje volbu.
Růže: hraje v západní symbolice roli lotosu v symbolice východní; rudá růže je symbolem lásky, ale poukazuje též na prolitou krev a na rány Kristovy.
Ryba: souvisí s vodou jako symbol plodnosti a smrti; nejstarší tajný symbol křesťanů, neboť řecké slovo pro rybu (ichthys) je akrostichonem slov „Ježíš Kristus syn boží"; současně má vztah ke křtu a je symbolem duchovní potravy.
Sedmička: magické číslo, číslo dokončení, naplnění, dokonalosti (u židů vyjádřeno sedmiramenným svícnem); hraje centrální roli v pohádkách a hlavně v řecké mytologii.
Sfinga (bytost s tělem lva a hlavou člověka): u Féničanů, Hetinů a Asyřanů vystupovala jako okřídlený lev; v symbolistním umění vyjadřuje záhadnost ženy, její rozporuplnost (krutost a něžnost zároveň) a byla symbolem pro „femme fatale".
Slepota: slepí starci symbolizují moudrost, vnitřní světlo a zření, vizionářství (Teiresiás, slepý věštec).
Sloupy: symboly spojení nebe a země, ale i pevnosti, nosné síly a ve smyslu pars pro toto (část za celek) také budovy; v zednářské a tarotové symbolice vyjadřují také dvojí podstatu (Jakin a Boas v.).
Slunce: ctěno v mnoha kulturách jako božstvo; ztělesňuje světlo a teplo, jakož i životodárnou sílu, nejvyšší inteligenci, oheň; v Egyptě ztělesňovalo slunečního boha Re; v křesťanství je se sluncem srovnáván Kristus; v astrologii má hodnotu mužskou.
Strom: symbol života a spojení země a nebe (kořeny, kmen, koruna); v Indii je strom identifikován s člověkem; strom poskytující stín a ochranu je chápán jako symbol ženskosti, resp. mateřskosti; kmen stromu je symbolem falu; v kabale znázorňuje uspořádání sefír („strom života"); zobrazen s plody je symbolem vábného světa; psychoanalýza spatřuje ve stromu symbol matky, ale také duševněduchovního vzepětí.
Studna: symbol hloubky tajemství a přístupu k zakázaným pramenům; sestup do studny znamená přístup k esoterním tajemstvím nebo cestu do oblasti nevědomí; ponoření se do studně je symbolem pití elixíru nesmrtelnosti a mládí.
Svatba: symbol pro spojení a sloučení (v alchymii pro spojení protikladů, duše a těla, mužského a ženského); v antice božský pár Jupiter (Zeus) a Juno (Héra) a také spojení bohů se smrtelnými ženami; ve Starém zákoně spojení Jahveho s Izraelem.
Trn: symbol překážek a utrpení, současně trnová koruna Krista, je symbolem bolesti a posměchu, trnová větévka je symbolem věčného zatracení.
Trojka: syntéza jedničky a dvojky, symbol všezahrnujícího principu; v protikladu k číslu země čtyřce, je trojka číslem nebes; triáda je základnou řady systémů (v křesťanství boží Trojice a trojice ctností víry, naděje, lásky; v alchymii tří základních principů síry, soli a rtuti; v Egyptě trojice bohů ísis, Osíris , Hóros; v hinduismu Bráhma, Višnu, Šiva); jako číslo naplnění (muž žena dítě) vystupuje trojka v pohádkách jako počet zkoušek, které je nutno podstoupit, než se dosáhne cíle.
Trojúhelník: má relaci k symbolickému významu čísla tři; ve starověku byl chápán jako symbol světla; obrácený špičkou nrhoru je symbolem ohně, obrácený špičkou dolů symbolizuje vodu a ženské pohlaví; rovnostranný trojúhelník je znamením boha nebo harmonie; ve svobodném zednářství je symbolem síly, krásy a moudrosti boží; v alchymii reprezentuje tři stupně duchovního vývoje člověka (separatio, fermentatio, putrefactio).
Třináctka: vě starověku často platila za nešťastné číslo, u Babyloňanů byla číslem zničení dokonalosti a číslem podsvětí (také kabala zná třináct zlých duchů atd.), ale v antice byla třináctka symbolem síly a vznešenosti.
Údolí: v protikladu k hoře symbol sestupu a hloubky v negativním smyslu, v kladném smyslu prohloubení zážitku a vědění.
Uroboros (had stočený do kruhu a držící v tlamě vlastní ocas): symbol nekonečnosti, věčnosti, věčného návratu, transmutace, sestupu ducha do fyzického světa a jeho návrat.
Vejce: v mytologii řady kultur vystupuje jako „vejce světa", obraz totality všech tvořivých sil prapočátku, a s ohledem na svůj tvar je též symbolem dokonalosti; v alchymii tzv. „filosofické vejce" je obrazem prvotní hmoty; v křesťanství symbol zmrtvýchvstání.
Víno: „životní šťáva", symbol krve (u Řeků Dionýsovy, u křesťanů Kristovy); symbol radosti.
Voda: symbolizuje prapočátek všeho jsoucího (pravodstvo) a prvotní hmotu alchymistů, ale také očisťování ; má hodnotu lunární, ženskou.
Zahrada: symbol pozemského a nebeského ráje (zahrada Eden), ale také kosmického řádu, hříchuprostého stavu pračlověka; zahrada obehnaná zdí a opatřená malou brankou symbolizuje obtíže a překážky před dosažením vyššího stupně duchovního vývoje.
Závoj: symbol zahalení nebo odhalení tajemství (ísidin závoj), zjevení, poznání, zasvěcení; rituální sejmutí ísidina závoje bylo symbolem zjevení se božího ho světla.
Země: v mytologii často představuje ženské božství, má význam ženského, pasivního, temného a je protikladem nebe; srovnávána s dělohou ale není jen klínem, z něhož vychází vše živé, ale také hrobem, do něhož se vše vrací; odpovídá ambivalentnímu tvaru Velké Matky, dárkyně života, která je však prožívána též jako hrozba.
Zuby: symbol síly a vitality, ale také agresivity; v psychoanalýze ztráta zubů ve snu je interpretována jako slabost a prožívání frustrace.
Zvíře: reprezentuje božské a kosmické síly, a zejména síly nevědomí a instinkty; různá zvířata mají různý specifický význam.
Žába: lunární zvíře, v bibli přítomno jako nečisté, v Egyptě však bohyně s žabí hlavou propůjčovala dlouhý život a nesmrtelnost a byla symbolem vzkříšení; církevní otcové ji pokládali za symbol ďábla a v lidové pověře je pokládána za zvíře čarodějnic (zejména ropucha, s níž se v černé magii provádějí různá očarování).
Žezlo: atribut králů a bohů, symbol nejvyšší moci a vznešenosti, přeneseně symbolizuje božské síly.
Žluť: jako barva podzimu je symbolem zralosti; je barvou slunce, světla, ale již v Egyptě byla barvou závisti a ve středověku byla barvou ostudy (byli jí označováni židé, kacíři, prostitutky).

 

zpět