Alchymie

SPAGYRIE

20. 10. 2010 09:31

V termínu spagyrie se uplatňují dvě řecká slova: „spao", které znamená „vytahovat" (extrahovat), a „ageiro", které znamená sbírat, spojovat v pojmu je tedy obsažena základní alchymická zásada „solve et coagula" (odděluj a spojuj). V tomto smyslu je spagyrie vlastně jakousi praktickou fyzickou alchymií a základnou hermetického lékařství. Jejím cílem je totiž sestavování spagyrických přípravků, esencí nebo arkán (v. Arkánum) z tzv. kvintesencí, tj. „duchovních podstat" různých látek, především rostlin. Následovníci Paracelsa rozlišili ve spagyrii: spagyrické esence, tinktury a extrakty a životní elixíry (v. Elixír). Úkolem spagyrie bylo vyhledávat a zhotovovat balzamické přípravky z vegetabilií, animalii a mineralií, tj. z rostlinných, živočišných a minerálních látek, které měly léčebné účinky. J. R. Glauber pak popsal základní spagyrické metody ve svém díle Pharmakopea spagyrica (Amsterdam 1668). Celá příroda sestává z pozitivních a negativních stránek věcí a jevů, je důsledně polarizována a každý její prvek ve vztahu k lidskému organismu je buď léčící, nebo ničící a stává se tak balzámem, nebo jedem. Spagyrie byla založena na myšlence kvintesence (v.). Tento pojem zavedl do alchymie R. Lullus ve XIII. stol. a rozuměl jím chemickou podstatu určité látky, tedy to, co činí danou látku tím, čím je, tj. „duch látky". Ostatní přidružené látky tvoří balast, který alchymisté podle Paracelsa nazývali „caput mortuum" (lat. mrtvá hlava). Alchymisté, resp. spagyrikové se pak snažili různým působením na látky získat jejich kvintesenci, zejména prostřednictvím destilace. Kvintesence sama pak měla obvykle formu různých éterických olejů. Např. destilací vína získaný alkohol je jeho kvintesencí („alkohol" znamená v arabštině nejčistší, nejjemnější podstatu věci). Latinsky byl tento destilát nazýván „aqua vitae" (voda života). Alkohol byl pak ve středověku pokládán za kvintesenci prvního řádu (Rupescissa: La vertu et la propriété de la quintessence, Lyon 1549 tento spis je ódou na alkohol jako univerzální léčebný prostředek a alkohol je zde právě nazýván „duchem vína"). Kvintesencí zlata bylo „aurum potabile" (pitné zlato), které Paracelsus pokládal za „mocný léčebný prostředek". Předpisy na jeho výrobu jsou však rozmanité, jeden z předpisů podal A. Müller (in Aichemistische Blättern čís. 46, ročn. 1927). Také stříbro mělo svou kvintesenci. Podle E. Hentgese (1932) celé tajemství spagyrie spočívá v putrefakci (očištění) dané látky. Příslušná kvintesence pak působí v organismu na dva základní procesy, které se pak nazývají fermenty. Řada těchto fermentů byla již biochemicky zhotovena (např. nositelem Nobelovy ceny za rok 1930 prof. H. Fischerem a dalšími). Spagyrické preparáty jsou založeny na stejných účincích jako biochemické fermenty. Termín spagyrie byl zaveden Paracelsem, který patřil vedle Glaubera a van Helmonta mezi nejvýznamnější spagyriky středověku. Pro výrobu nerostných kvintesencí se používalo dokonalého rozpouštědla, tzv. menstrua či alkahestu. Rostlinné kvintesence se získávaly vytlačováním šťávy rostlin a její destilací. Spagyrická arkána pak byla podávána ve formě „tinktur", olejů, balzámů, solí, vodních nebo lihových nálevů i jinak. Důležitou součástí spagyrie byla nauka o živlech a ovšem astrologie, neboť při sbírání i zhotovování spagyrických látek bylo třeba dbát astrologických konstelací. V kvintesenci činné agens nazýval Paracelsus „archeus" a chápal toto agens jako „životní sílu", spiritus nebo liquor vitae, či také mumia. Archeus byl nižší, animální složkou duše. Nejvyšší formou spagyrického umění bylo zhotovení všeléku, který se nazýval „panacea", a velmi složitou a tajemnou spagyrickou operací byla tzv. „palingeneze", tj. „fantomální reprodukce organismů předem zpopelněných nebo jinak zničených" (P. de Lasenic 1936); podle téhož autora „základní esence nebo sůl z popela či šťávy rostliny nebo jiného jedince udržuje v sobě nezvratnou tendenci vytvořit znovu tentýž tvar, z něhož byla extrahována". V léčebné aplikaci spagyrických přípravků se uplatňovaly astrologické korespondence látek, z nichž byly zhotovovány, s orgány lidského těla, a také princip analogie. Tak např. proti jaterním chorobám byly podávány kvintesence zhotovené z jaterníku, rostliny, jejíž listy se podobají játrům apod. Spagyrie má prastarou historii, objevuje se již v nejstarších kulturách (Egypt, Indie, Čína). V Indii byly spagyrické přípravky součástí tzv. „siddhamedicíny", ayurvédické medicíny a později, s muslimy v Indii vzniklé „unanimedicíny" (M. M. Junius 1984). Podle téhož autora se spagyrie liší od farmakologie především metodou: nestaví na měřítkách analytické chemie, ale má svá vlastní měřítka, podobně jako např. homeopatie, která není vysvětlitelná dosud známými chemickoanalytickými poznatky. Proto také spagyrie a alchymie nejsou předstupni pozdější chemie, neboť jsou založeny na zcela jiném pojetí přírody. Mezi chemií a alchymií je podobný vztah jako mezi neurofyziologií a akupunkturou. Proto také nelze měřit spagyrii poznatky současné vědy. Analytická zkoumání laků starých houslařských mistrů také nevedla k odhalení výrobních tajemství slavných houslařů z Cremony a kvalita mistrovských nástrojů Stradivariho zůstala podnes nedosažitelná. Tajemství jsou v poznání pravých přírodních zákonů (Junius). Citovaný autor, dnes patrně největší znalec spagyrie, uvádí jako příklad lék „bhasmas" indické ayurvédamedicíny, který byl chemicky vzato oxidem kovů; např. „lohabhasma" byl oxid železa, který neměl žádný ze známých negativních vedlejších účinků západních železitých preparátů: rychle vplynul do krve a rychle zvýšil obsah hemoglobinu, zatímco dnešní vědecké preparáty, i když jsou intravenózně vstřikovány, vedou k žaludečním potížím a dalším nežádoucím vedlejším účinkům. Tyto ayurvédické „bhasmas" byly zhotovovány kalcinací kovů, přičemž byl proces mnohokrát opakován, až preparát dosáhl žádoucího stavu. Alchymisté hovoří o povyšování (exaltaci) základní substance a spagyrikové jsou názoru, že tato povyšování souvisejí s určitými energiemi, takže se tu jedná o uvolňování „vyšších energií". Také spagyrie pracuje s třemi tzv. „esenciáliemi" jako podstatnými nositeli léčebných účinků. Jsou označovány jako „Merkur" (rtuť), „Sulfur" (síra) a „Sal" (sůl), mají ovšem svůj specifický význam a nelze je srovnávat s významem prvků v současné chemii. Tyto esenciálie jsou získávány z určitých látek separací, pak jsou očisťovány a konečně zase sjednoceny „chemickou svatbou". Podle Junia farmakologie provádí jen separaci (alchymické „solve") a jen zřídkakdy také „coagula". Současná věda však nezná takové jemné, ale nesmírně účinné energie, s nimiž spagyrie pracuje (v. Transmutace). V XIX. stol. začal německý lékař C. F. Zimpel s výrobou spagyrických preparátů, vycházeje z děl Paracelsa a Glaubera. R. 1921 založil pak lékař A. Bernus Soluna Laboratorním, které působilo později na zámku Donaumúnster v Donauworthu a vyrábělo množství spagyrických přípravků. Zhruba v téže době prosazoval hermetickou medicínu ve formě „životních elixírů" německý hermetik G. W. Surya (D. G. Weitzer). Klasickým se stalo dílo, které o hermetickém rostlinném lékařství napsal J. Mavéric (1921). Klasikem spagyrie byl benediktinský mnich ze XVI. stol. Basilius Valentinus, který vyžadoval vysoce spirituální přístup k práci se spagyrickými látkami, neboť se zde uplatňuje interakce duchovních principů a hmot, nikoli jenom čistě materiální procesy.
Postup spagyrických prací na rostlinných látkách popisuje M. M. Junius takto: rozložení rostliny na tři „filosofické principy" (Merkura, Síru a Sůl), čili na esenciálie, začíná extrakcí éterických olejů, které představují prchavou část Síry. Děje se tak proto, že éterické oleje jsou rozpustné v alkoholu. Rostliny se nechají projít zkvašením, abychom dostali Merkura (etyialkohoi), který při ustátí „vytáhne" z rostlin éterické oleje, ale vazba mezi Sírou (éterickým olejem) a Merkurem (etylalkoholem) je v tomto případě tak úzká, že je lze sotva od sebe oddělit a je otázkou, zda je to vůbec nutné ve všech případech spagyrické praxe. Vzniká Sulfurický Merkur, který je už sám o sobě v mnoha případech použitelným prostředkem. Jdeli však o rozložení rostliny ve tři esenciálie, musí se začínat extrakcí prchavé Síry (duše), íj. éterických olejů. Glauber doporučuje: „Jako první bys měl vždy vytáhnout duši. . ." S oblibou se při tom užívá zejména meiisy, rozmarýnu a máty, přičemž obsah prchavé Síry lze zvětšit tím, že tyto rostliny pěstujeme v sousedství jiných, zejména kopřiv. Metody extrakce jsou následující: vaření rostlin ve vodě se současnou destilací páry a olejů, které pak na vodě plavou; destilace s pomocí páry; extrakce s tzv. odlučovačem olejů, kterou Junius označuje za nejlepší metodu. Po extrakci éterických olejů je pozůstatek rostlinné „polévky" podroben kvašení, v němž pak nacházíme přítomnost čtyř elementů: cukr představuje element země, element vzduchu se osvobozuje ve formě plynu (dioxid uhlíku), element ohně je přítomen v tepelné energii vyvinuté během kvašení a konečně je tu přítomen i element vody. Uvnitř těchto elementů povstává alkohol, Merkur, „pátá esence" (quinta essentia). V tomto alkoholu se zhušťuje životní princip, a proto bývá též nazýván „vodou života" (aqua vitae). Po vydestilování Merkura je nutno zbytek rostlinné „polévky" převést v páru. Dostaneme masu podobnou medu nebo smole, a to je fixní rostlinný Sulfur, který je pak kalcinován, tj. zbělen. Sůl dostaneme ze zbylého pevného rostlinného pozůstatku a označuje se také jako „sůl těla", zatímco SalSulphuris (Sůl Síry) se také označuje jako „Sůl duše". Suché zbytky jsou nejprve zpopelněny a popel je pak kalcinován. Potom jsou odděleny rozpustné soli od nerozpustných pomocí destilované vody. Roztok je filtrován a ve vodě rozpustné soli jsou získány opatrným odpařováním vody. Dostaneme bílou, silně hydroskopickou sůl, vlastní Sůl a určité množství světle šedého „caput mortua". Obě substance se uchovávají v uzavřených sklenicích. Tím je rozklad rostliny ve tři filosofické principy ukončen. Dostali jsme: (1) Merkura, čistého „ducha" rostliny, bezbarvý, prchavý alkohol; (2) Síru, individuální „duši" rostliny, která sestává z prchavé a fixní části; (3) dvoudílnou Sůl, „tělo" rostliny, rozpustnou „Sal Salis" a nerozpustné „caput mortuum". Merkurovský princip je ženský a pasivní, v těle je zvláště silný v krvi a semeni, v dechu a srdci. Síra je mužský aktivní princip „neviditelného ohně" a tvoří polaritu s Merkurem (asi jako čínské principy Yang a Yin v.); je základem tzv. aromaterapie (léčby pomocí vůní). V různých arkánech se pak tyto esenciálie, k nimž patří ovšem i Sůl, spojují k dosažení specifických léčebných účinků.
Ke spagyrickému umění, pokud je zde nyní omezíme jen na výrobu rostlinných kvintesencí, patří také určité zásady pro sběr a uchovávání rostlin. Nejcennější na rostlině je její šťáva. Rostlinu uchováváme sušením, aromatické rostliny, kde jde o zachování vůně, sušíme vždy jen na slunci, ale při výrobě parfémů se květy nesuší. Kořeny je nutno před sušením na slunci nebo v peci omýt a rozkrájet. Rostliny trháme za květu, v době, kdy mají semena, při východu slunce a za suchého, klidného počasí (Paracelsus doporučuje sbírat rostliny před východem slunce, když je na nich ještě rosa). Při sběru a zpracovávání rostlin jsou důležité lunární aspekty: nikdy nepracujeme za ubývající luny.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Ivo Železný - Praha 1995
 

zpět