Obce

Rousínov

Rousínov

04. 12. 2009 08:56

Fotogalerie hřbitova (9.8.2015 Tomáš Plesinger); Velký hřbitov, udržovaný a v dobrém stavu. Velká různorodost náhrobní symboliky (ruce, jeleni, srdce atd.). Určitě stojí za navštívení. Tomáš Plesinger

Dříve Nový Rousínov, v něm. pramenech Neu-Raussnitz.
Město na Moravě, 200 km JV od Prahy, 11 km JZ od okr. města Vyškova. Už na počátku 15. stol. byl R. městečkem, na město byl povýšen r. 1967.

Ž. rodiny se zde usadily snad ve 2. pol. 15. stol., po vypovězení z moravských královských měst. Nejstarší dochovaná zmínka o ž. osídlení pochází z r. 1554, ŽO je doložena r. 1593. R. 1673 žilo v R. nejméně 29 ž. rodin, později jejich počet rychle vzrůstal. Od konce 18. do poloviny 19. stol. smělo v R. bydlet 195 povolených rodin (např. r. 1804 to bylo 1 063 osob). R. 1857 tu žilo 1 148 osob ž. vyznání (asi polovina obyvatel), r.1900 už jen 199 osob (13 %), r. 1930 pouze 31 osob (1 %). Po 2. svět. válce nebyla ŽNO obnovena.

Jménem je známo 20 rousínovských rabínů od 17. stol. (někteří z nich pocházeli z Frankfurtu n. M., ze Lvova apod.). Zdejší rodák Mordechaj ben Jesaja podnikl r. 1614 cestu do Svaté země a popsal ji ve spise Tocaot erec Jisrael. Z R. pocházela rakouská básnířka a prozaička Rosa Barachová (18411913 Vídeň), dále frankfurtský rabín pověstný svou cennou knihovnou o 10 000 svazcích Nehemias (Nahum) Brüll (1843-1891 Frankfurt n.M.), historik antiky a děkan pražské filoz. fakulty Siegfried Reiter (1863-snad 1942 konc. tábor) a vídeňská malířka a ilustrátorka Lisa (Elise) Franklová (1895-po r. 1940 neznámo kde).

Rozsáhlá ž. čtvrť J od hlav. náměstí. Rostla pravděpodobně od 16. stol. až do 19. stol.; kolem r. 1600 zde bylo 7 ž. domů, kolem r. 1650 už 35 domů, r. 1826 celkem 146 domů. Od pův. jádra (kolem synagogy) přibývaly ž. domy k S, Z a J. Osou ghetta bývala široká ul. V uličkách (Trávníky), která měla charakter náměstí. Čtvrť byla pustošena požáry (např. r. 1726 a 1825) i drancujícími vojsky. Většina domů je v přestavbách dochována.

V 1. čtvrtině 18. stol. patřily ž. majitelům i všechny domy v Z polovině hlav. náměstí, takže katol. kostel byl jimi obklopen ze tří stran. Tato skutečnost údajně vedla císaře Karla VI. k tomu, že r. 1727 nařídil zřízení ghett ve městech a obcích, která dosud ghetta neměla, a povinné vzdálení ž. domů od katol. kostelů. (V R. však uzavřené ghetto přesto zřízeno nebylo a ž. rodiny směly bydlet i na hlavním náměstí dál.)

Synagoga v ul. V uličkách, 100 m JZ od středu hlav. náměstí. Neznámého stáří (údajně z konce 16. stol.), víckrát stavebně upravována. Naposledy přestavěna (nebo nově vystavěna) r. 1842: převažují klasicistní slohové prvky. Bohoslužby do 2. svět. války, vnitřní zařízení za nacist. okupace zničeno. Od r. 1949 budova využita jako sbor církve čs. husitské, modlitebnu v patře užívá českobratrská církev evangelická.

Ž. obecní dům s výpomocnou modlitebnou a školními třídami zbořen po r. 1970.

Hřbitov 250 m JV od synagogy, vstup ze Skálovy ul. Neznámého stáří, nejstarší čitelný náhrobek z r. 1695, pohřby do 2. svět. války. Velmi cenný hřb. s náhrobky barokního a klasicistního typu.

Synagoga na J straně hlav. náměstí 1. máje (zcela ojedinělý případ, kdy syn. stojí na hlavním nám.). Postavena r. 1885 v novorománském slohu. Bohoslužby skončily před r. 1929 (pro malý počet věřících dále konány jen v menší modlitebně v jiném domě). V letech 1931-54 budova využita jako městské muzeum, od r. 1957 jako sbor církve čs. husitské (interiér přestavěn, orientace obrácena o 180 ).

Hřbitov 1 500 m V od synagogy, v Kroměřížské ul. (vedoucí do Hoštic). Založen koncem 19. stol., pohřby do 2. svět. války. Je zde jen málo hrobů, většina nevyužité plochy změněna v zahradnictví. Obřadní síň přestavěná na obytný dům.

Zdroj: Fiedler, Jiří - Židovské památky v Čechách a na Moravě (Sefer, Praha 1992)






Židovské památky

Hřbitov

Dochované židovské hřbitovy jsou v současné době na mnoha místech jedinou hmatatelnou připomínkou existence jednotlivých židovských obcí u nás. Samotné náhrobní kameny, stejně jako velikost či umístění hřbitova, mají velkou vypovídací hodnotu a hřbitovy se tak pro nás stávají důležitým pramenem, poskytujícím nám informace o charakteru, rozsahu a stáří místního židovského osídlení. Povinnost založit si vlastní hřbitov vychází ze základních předpisů judaismu. Hřbitov je nazýván „Bejt olam“, což znamená „Dům věčnosti“.



Rousínovský židovský hřbitov najdeme na jihovýchodním okraji židovské čtvrti, asi 250 metrů jihovýchodně od synagogy. Hřbitov o celkové rozloze 5 964 m2 je rovinný. Nepravidelný a protáhlý tvar hřbitova je po celém jeho obvodu obehnán převážně kamenocihlovou zdí. Nedaleko dvou kovaných vstupních bran se nachází pamětní kamenná deska, která byla umístěna ve vnitřní části ohradní zdi a je vzpomínkou na rozšíření zdejšího hřbitova, které proběhlo v roce 1902.[1]

Nejstarší dosud čitelný náhrobek pochází z roku 1621. Pokud jsme se zmínili o nejstarším náhrobku z roku 1621, musíme také uvést, že samotný hřbitov je pravděpodobně mnohem starší. Jeho stáří nelze přesně určit, dá se však předpokládat, že vznikl zanedlouho poté, co se zde začaly hromadně usazovat první židovské rodiny, tedy po první polovině 15. století. Jak již bylo několikrát řečeno, v tomto období, tedy přesně v roce 1454, došlo k vypovězení Židů z moravských královských měst a moravští Židé, hledajíce nové domovy, usazovali se právě v Rousínově a jemu podobných městech. Nejstarší písemně doložené záznamy dokumentující existenci židovského hřbitova pochází z let 1593. Jedná se o smlouvu o rozšíření hřbitova a o záznamy zapsané v souvislosti s vybíráním hřbitovních poplatků. V následujících stoletích byl hřbitov ještě několikrát rozšířen či jinak upravován.Poslední předválečný pohřeb, zjištěný podle data vytesaného na náhrobku, se zde konal 22. května roku 1938. Pochován tu byl místní židovský občan Richard Löw.



Počátkem roku 2006 byl na hřbitově pochován rousínovský rodák Felix Barber (nar. 2. září 1916), který emigroval se svým bratrem Štěpánem za války do Anglie. Zemřel dne 30. prosince 2005. Potomci Felixe Barbera splnili jeho poslední přání – chtěl být pochován se svou rodinou v Rousínově. Pozůstalí pravidelně navštěvují hrob.

Na rousínovském hřbitově našli místo svého posledního odpočinku mimo jiné rabíni Meir b. hakodesh R. Jona, Michael Wronik či Michael H. Stössel. Hrob tu má i jeden z členů významné rodiny Gomperz. Jedná se o hrob Mayera (Maxe) Gomperze, který zemřel v roku 1804. Vícero náhrobků tu mají členové rodiny Gottlobovy, Lamplovy, Munkovy, Rosauerovy, Türklovy aj.

Náhrobní kameny ovlivněné jak dobovými uměleckými slohy, tak i místními a krajovými zvyklostmi, lze pro jejich výzdobu či způsob zpracování často označit nejen za umělecké dílo, ale zvláště významné a zajímavé jsou informace vytesané do nich. Přibližně 1 300 náhrobků je rozmístěno po celé ploše hřbitova v nepravidelných řadách. Pozdně barokní a klasicistní náhrobní kameny jsou obráceny nápisem k severovýchodu. Ke zhotovení náhrobků byl jako materiál použit pískovec, vápenec, mramor a žula. Většina náhrobků má podobu stély, což je deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země. Několik novějších pak nezapře podobnost s křesťanskou hrobkou (tzv. poemancipační náhrobky). Zvláště starší náhrobky vynikají nejen svou výzdobou (dekorační prvky jako srdíčka, věnce, květiny aj.), ale i celkovým architektonicko-řemeslným zpracováním (např. náhrobky „mikulovského typu“, stejně jako novější náhrobky z dílny Jana Tomoly[2]). Na některých náhrobcích najdeme taktéž plastické reliéfy, související s tradiční židovskou symbolikou. Nejčastěji je to symbolika potomků jednotlivých židovských rodů (Kohenové[3], Levité[4]), dále vyobrazení charakterizující zaměstnání zesnulého (had ovíjející kalich - lékař), nebo vyobrazení zvířat, symbolizující jméno či vlastnosti pohřbeného (jeleni, lvíčci ad.). Najdeme tu i různá vyobrazení koruny[5], Davidovy hvězdy, smuteční vrby, Urovora[6] aj. Na náhrobcích zhotovených do poloviny 19. století nacházíme převážně hebrejské nápisy, v období poté pak již zaznamenáváme výskyt především nápisů německých či kombinovaných německo-hebrejských.

Stav pískovcových a kamenných náhrobků je doposud dobrý. Snad jen starší pískovcové stély jsou méně či více poškozené, neboť tento materiál snadno podléhá vlivům podnebí, takže dochází k odlupování jednotlivých vrstev pískovce, což řadu náhrobků činí nečitelnými. Část náhrobních kamenů je vyvrácená či dokonce spadená na zem, ale to bylo spíše než z důvodu vandalismu zapříčiněno postupným tlením půdy. Dosti zachovalé náhrobky byly uchráněny před jakýmkoliv větším řáděním a ničením. Ostudnou výjimkou je počínání několika místních občanů, kteří krátce po odsunu židovských rodin z Rousínova v dubnu r. 1942 vtrhli na hřbitov a nenávistně shodili či jinak poškodili několik náhrobků. Druhým a posledním dochovaným dokladem o zpustošení zdejších náhrobků je archivní zpráva Židovské náboženské obce Brno ze dne 6. 5. 1958. Jediný svědek této události, tehdejší správce hřbitova pan R. Červinka v ní uvádí, že k tomuto činu došlo dne 29. 4. 1958. Správce Červinka dále popisuje jednání šesti místních mladíků, kteří uvedli v následném předběžném výslechu na stanici tehdejší Veřejné bezpečnosti, že důvodem jejich počínání byla snaha najít na hřbitově jakési letáky, které zde měly být uloženy. Zda bylo hledání letáků hlavní příčinou poničení hřbitova, nebo jen výmluvou, se už asi nikdy nedovíme.

Zvláštností nejen židovského hřbitova v Rousínově, ale v podstatě židovských hřbitovů vůbec, byl dřevěný sloupový pavilon zde stojící, který sloužil jako obřadní místnost. Na tomto místě probíhalo poslední rozloučení s mrtvým a byly zde pronášeny modlitby nad rakví zesnulého před jeho uložením do hrobu. Tento altán, jak lze také pavilon nazvat, se nacházel uvnitř hřbitova, respektive bezprostředně po vstupu na něj. Datum jeho vzniku bohužel není přesně známo. Ještě v roce 1961 byl tento altán shledán představitelem Židovské náboženské obce Brno, jenž měl zjistit jeho tehdejší celkový stav, jako velmi zachovalý a nepoškozený. Avšak v dopise zaslaném radou města Rousínova dne 16. března 1962 Židovské náboženské obci Brno se dočteme, že dřevěný pavilón ze hřbitova takřka zmizel. Předseda Městského národního výboru pan Sedlák popsal jeho stav takto: „Na zemi leželo jen několik sloupů, které jsou ze spodní části značně uhnilé. Kdy a za jakých okolností ku spadnutí pavilónku došlo, není přesně známo. Dotazem u občanky M. Dostálové, která hřbitovní domek obývala, bylo zjištěno, že pavilónek se zhroutil asi v polovině měsíce prosince 1961.“ V témž dopise je také uvedena výpověď bývalého správce hřbitova, pana Červinky. Ten tvrdí ve své výpovědi toto: „…dřevěný pavilon byl již zcela zchátralý, nosné sloupy uhnilé, kladina i ostatní dřeviny zcela provrtány červotočem.“ Altán podle jeho slov spadl někdy v měsíci prosinci roku 1961. Zda pavilon spadl samovolně z důvodu svého špatného stavu, nebo byl úmyslně poničen, se už dnes nedovíme. Jediné, co tedy víme jistě, je to, že s touto ojedinělou a tím pádem výjimečnou stavbou se na území rousínovského židovského hřbitova v roce 1962 již nesetkáme, neboť dřevo, které z něj zbylo, bylo záhy využito jako topivo.

Hrobnický dům, který byl taktéž součástí hřbitova až do roku 1978, kdy byly odstraněny jeho poslední zbytky, se nacházel v blízkosti vstupu na hřbitov a to tak, že jeho část byla vlastně součástí ohradní zdi. Domek, označený číslem 132 (st. č. 164, p. č. 135., vl. č. 364.), sloužil odedávna jako služební byt hrobníka. K domu náležela také zahrada s výměrou 94 m2. Po roce 1949 přešel společně se hřbitovem a synagogou do správy Církve československé husitské a byl využíván pro potřeby správce hřbitova. Zpráva Židovské náboženské obce Brno ze dne 20. 5. 1957 popisuje stav domu takto: „Hrobnický dům je skutečně neobyvatelný. Pan Červinka dal v pokoji obnovit podlahu a část stropu, provedl v celém domě omítku, kterou každým rokem obnovil. Prádelnu vybavil novým komínem, okna a dveře byly opraveny. Venkovní omítka byla obnovena a dům každoročně líčen. Důkladně vyspravil i střechu.“ Přes všechny tyto opravy nebyl dům vhodný k bydlení. Po panu Červinkovi zde později bydlel ještě pan Alois Vrána a posledním nájemníkem byla paní M. Dostálová právě proto, že dům byl v této době již hodně rozpadlý a neobyvatelný. Místo bývalého hrobnického domu bylo po odklizení posledních jeho zbytků využito ke stavbě garáží.

Velmi důležitým a významným dokumentačním procesem prošel rousínovský židovský hřbitov v roce 2003. V červnu tohoto roku byly všechny jeho náhrobky podrobeny geodetickému zaměření. Výsledkem je plán v měřítku 1 : 200, který se tak stal významným a unikátní pramenem, zaznamenávajícím a popisujícím

zdejší židovský hřbitov a jeho náhrobky. Plán poskytuje informace o výměře hřbitova, přesné poloze jednotlivých náhrobků, zaměřena byla také vegetace aj. Součástí plánu je i textová dokumentace. Vybrané náhrobky jsou jednak označeny číslem a taktéž popsány textem a to tak, aby bylo docíleno jednoduché orientace podle tohoto plánu na místě samotném. Zvolené číslování náhrobků bylo přizpůsobeno technickým možnostem použitých měřících přístrojů. Díky tomuto zaměření se stal rousínovský hřbitov jedním z mála zdokumentovaných židovských hřbitovů na území naší republiky, a právě proto si pro ukázku uvedeme 10 popisků u vybraných náhrobků.

· 7/032 - Zčernalý náhrobek z bílého kamene, osmicípá hvězda, vyhotovení sloupů (symbolika: Joakim a Boáz), hebrejský text.

· 7/099 - David Brüll (4. Janner 1813 - 3. Oktober 1901), bílý kámen, text hebrejsko-německý.

· 7/168 - Antonie Barber († 17. April 1909 ve věku 90 let), žulová zdobená hrobka, zhotovitel Löwenstamm (Brünn), hebrejsko-německé nápisy.

· 7/171 - Eduard Gottlob († 6. Dezember 1916 ve věku 72 let), manželka Juda Gottlob († 7. Februar 1922 ve věku 66 let), černá náhrobní deska vsazená v bílém žulovém kameni, větší zachovalá hrobka, symbolika Magen David (Davidova hvězda), hebrejsko-německé nápisy.

· 8/215 - Jakob Barber, symbol Urovora, větší pískovcový náhrobek, méně čitelné hebrejsko-německé nápisy.

· 8/293 - Rosa Wlach (13. Janer 1814 - 30. October ?), méně čitelný pískovcový náhrobek s květinovým motivem v horní části náhrobku, hebrejsko-německé nápisy.

· 8/334 - Aron Barber († 7. April 1917 ve věku 86 let), vyšší bílý náhrobek s hebrejsko-německými nápisy.

· 8/426 - Karl Heimrath († 12. Juli 1919 ve věku 77 roků), černý náhrobní kámen, hebrejsko-německý text.

· 8/582 - Jsr. Reinisch (1778 - 1854), v horní části náhrobku vytesaná symbolika zaměstnání (had ovíjející kalich), text německý.

· 8/750 - Judith Pollitzer (8. Mai 1806 - 17. December 1870), pískovcový náhrobek částečně nečitelný, symbolika Magen David, hebrejsko-německé nápisy.

V současné době je židovský hřbitov v Rousínově majetkem Federace židovských obcí v Praze, která se nyní o tuto významnou památku stará společně se správcem tohoto hřbitova a také s pomocí města Rousínova. Doufejme, že nastolený trend povede ke zlepšení celkového stavu tak, aby tento hřbitov mohl být přístupný případným zájemcům o jeho prohlídku, podobně jak je tomu např. v Boskovicích, Brně a jinde.

[1] Text desky: Reguliert von der israelitischen Culturgemeinde. Neu-Raussnitz. Im Jahre 1902.

[2] Rousínovský rodák, významný sochař a kameník. Např. fasáda Domu pánů z Lipé nebo hlavní oltář v kostele sv. Jakuba v Brně aj.

[3] Symbolická dvojice Kohenských rukou na náhrobku znamená, že je zde pohřeben Kohen, potomek prvního velekněze Arona (příjmení Kohn, Katz, Cohen, Cohn aj.).

[4] Symbol levitských nádob na náhrobku znamená, že je zde pochován potomek tohoto rodu. Protože se Levité nezúčastnili uctívání zlatého telete, což bylo hříchem, dostali právo přisluhovat kněžím (Kohenům) v Jeruzalémském chrámu. Omývali jim ruce před požehnáním, což symbolizují právě levitské nádoby. Jména jako Levi, Lewi, Lewis, Siegel, Segal, Chagall aj.

[5] Koruna dobrého jména, nebo koruna Tóry (člověk silný v učení Tóry či ve víře).

[6] Urovoros (uroboros) – had požírající vlastní ocas. Kabalistický a alchymistický symbol vítězství nad časem. V Rousínově lze tento zvláštní a ojedinělý symbol spatřit hned třikrát.



Ghetto



Pro začátek je dobré vysvětlit si situaci, která v Rousínově panovala v dávných dobách v oblasti držení domů. Přestože snahou řady měst, stejně jako Rousínova, bylo zamezit usídlování Židů, či se alespoň pokusit o jejich separaci od křesťanského obyvatelstva, usazovali se rousínovští Židé nejen na území své obce, ale několik domů vlastnili i na území obce křesťanské. Obě obce, jak křesťanská, tak i židovská, se dosti prolínaly a vymezit přesně katastrální území jejich působnosti v jednotlivých obdobích je dosti komplikované, což vedlo k častým sporům a taktéž ke snaze tuto otázku řešit. Dokládá to např. smlouva mezi novorousínovskou a židovskou obcí ohledně vymezení působnosti z roku 1770. Již zmiňované prolínání mělo za následek i existenci rozdílného číslování domů, kde u domu židovské obce bylo vždy uvedeno malé písmeno „ž“.

Jak jsme se dozvěděli již dříve, usazovali se Židé v Rousínově ve větším počtu od poloviny 15. století. Avšak vznik a větší růst židovského ghetta je patrný až v době, kdy zde byla koncem 16. století vystavěna synagoga, která se záhy stala centrem, okolo kterého se postupně kupily nové židovské domy, a tak se tedy začala tato čtvrť rozrůstat. Samostatná židovská čtvrť se rozkládala v jihozápadní části města na ploše 0,05 hektaru (přibližně 250 x 200 metrů) a měla podobu malého náměstíčka. Byla tvořena severo-západní částí rousínovského náměstí ve směru od synagogy a od jiho-východu přilehlými uličkami, dnes ulice Trávníky, Skálova a V uličkách. S křesťanskou obcí (zvanou také „české město“) byla propojena průchody a uličkami v samotných domech (např. č. 46 a 47 aj.), z nichž některé lze spatřit ještě dnes. K původnímu jádru (okolí synagogy) přibývaly postupem času nové židovské domy. Osou gheta bývala široká ulice V uličkách. Většina zdejších domů byla přízemních, postavená z nepálených cihel a krytá šindelem. Obyvatelé této čtvrti byli často také nazýváni „Zábranští“, neboť jejich domy se nacházely právě za branou, respektive za městskými hradbami. Jiné pojmenování židovské čtvrti, „německé město“, bylo odvozeno z toho, že místní Židé mluvili převážně německy.



To, že Židům bylo v mnoha městech poskytováno jen minimum místa pro jejich usazování, dokazuje taktéž židovská část Rousínova. Domy byly k sobě velmi natěsno postavené, vznikalo mnoho různých přístaveb, chyběly jakékoliv dvorky a zvláště absence kanalizace a jímek v této části města byla trnem v oku ostatnímu obyvatelstvu, které mělo mimo jiné velký strach z případných nemocí. V průběhu 19. a 20. století lze zaznamenat několik pokusů obce křesťanské donutit její sesterskou obec k tomu, aby kanalizaci vybudovala. V roce 1910 sem z tohoto důvodu zavítal i zemský zdravotní referent doktor Salomon Spitzer, který společně s okresním doktorem Eduardem Singerem shledal bydlení v židovské čtvrti právě z důvodu úplné absence kanalizace za nevyhovující a doporučil její co nejrychlejší výstavbu. Vyměřit novou kanalizaci měl za úkol inženýr, který sem byl poslán dne 6. října 1915. Otázka kanalizace byla nakonec vyřešena až v období po konci II. sv. války.

Kromě úplné absence kanalizace bylo žití v této části znepříjemňováno častými požáry, např. v roce 1726, 1825 a 1850. Požár se zde také připomíná 4. října 1916. Nebyl velký a zachvátil pouze půdu jednoho židovského domu. Daleko více škod utrpěla židovská čtvrť v důsledku drancování vojsk, neboť se nacházela za hradbami města a nebyla proto nijak chráněná. Například škody způsobené v průběhu Třicetileté války byly židovskou obcí odhadnuty na 1 819 zl. Nejinak tomu bylo i při vpádu pruských vojsk na Moravu v roce 1742. Ten znamenal v židovském ghettu škody za 1 612 zl. Další škody zaznamenáváme v souvislosti s povodní v roce 1857, kdy velká voda úplně strhla několik židovských domů.



Více o vývoji počtu domů nejen v židovské čtvrti nám napoví statistické údaje z několika období, které byly vybrány tak, aby obecně charakterizovaly osídlování města židovským obyvatelstvem. Z těchto údajů je také patrné již zmiňované židovské osídlování domů jedné i druhé obce (křesťanské i židovské). První záznam k této problematice uvádí 7 domů kolem roku 1600. Celkový rozkvět židovské obce před bitvou na Bílé hoře je zaznamenán ve Slavkovském urbáři, kde se k roku 1617 uvádí celkem 34 židovských domů, z toho 13 za branou.

O škodách způsobených Třicetiletou válkou jsme si již pověděli. Zajímavé jsou údaje zaznamenané po skončení války, kdy bylo roku 1656 napočítáno celkem 37 židovských domů, z toho 19 staveb bylo v důsledku války opuštěných (např. dům Michaela Pettera, Židovky Sary či Žida Schlemera a Ebeonecha. Po roce 1657 uvádí písemné zprávy již 31 obydlených domů. Z toho nově obsazené domy: Abrahama Bosse (namísto domu Žida Wollfa v roce 1668), Eliase Bima, Jakuba Markuse, Kopla Peterzelkeho, Zirla Wittiba (namísto domu Žida Lippana v roce 1672), Handeleho Wittiba (namístě domu Lazara Waczkeho v roce 1662), Issaka Zelükha (namísto domu Josepha Haussnerse v roce 1665), Herschla Schneydera (namísto domu Žida Veischla v roce 1673), Gelleho Wittiba (namísto domu Mauschla, svolávače k bohoslužbám, v roce 1659), Herschla Crembsiera (namísto domu Židovky Esterle v roce 1663) a Israela Schneidera. Nesmíme také zapomenout ani na dvě významné budovy, které si tu Židé v roce 1658 zřídili. Na místě bývalého domu Žida Lazara vystavěli špitál a na místě domu Žida Gerschla obecní dům. K výše zmiňovaným musíme ještě připočítat domy Daniela Issaka, Löbla, Isaaka Corytschannera, Schollama Stiera, Schollama Fleischhackera, Issraela Isaaka, Samuela Franckforttha, Josepha Löbla, Löbla Castriela, Joseffa Pouzramského, Issaaka Löebla, Schinmerleho, Arona Schneydera, Herschla Fleischhackera, Mächerleho Löebla, Rachel Wittibové, Eliase Löbla a Samuela Löbla.



V první čtvrtině 18. století patřily Židům i všechny domy v západní polovině rousínovského náměstí, takže katolický kostel byl jimi obklopen ze tří stran. Podobný vývoj v mnoha dalších českých městech vedl císaře Karla VI. k vydání tzv. Translokačního reskriptu, podle kterého mělo dojít k oddělení židovského obyvatelstva od křesťanského. Toto nařízení se týkalo tedy i Rousínova, kde měli být Židé odděleni od ostatních obyvatel nejen zdmi, ale také křesťanské domy nacházející se v místě židovské čtvrti měly být vyměněny s židovskými majiteli domů v křesťanské části města. Pro tuto situaci byly vyhotoveny tzv. separační plány. Židé měli být soustředěni do židovské části a do domů nacházejících se po obou stranách brněnské brány - tzv. Za branou. Budoucí zeď měla procházet přes náměstí za kostelem a starou hřbitovní zdí. Druhá zeď pak od kostela k domu Záložny, který byl z půlky taktéž ve vlastnictví Židů. V obou zdech pak měly být ponechány potřebné průchody mezi oběma částmi. I když tato akce směřovala proti Židům, stala se svým způsobem velkým problémem i pro ostatní rousínovské obyvatelstvo. Právě tento fakt zapříčinil, že se plánovaná separační opatření v Rousínově neuskutečnila, a tak se vývoj v této oblasti nijak nezměnil a Židé měli možnost i nadále obývat domy v obou částech města. Již v roce 1753 bylo v židovském městě napočítáno celkem 45 domů a sčítání v roce 1790 toto číslo opět potvrzuje. Částečné informace o dobových poměrech v Rousínově přináší listina z roku 1765, ve které žádají křesťanští obyvatelé města o zvýšení zdi u farního kostela, a to z těchto důvodů: Židé prý do něj vidí a také v případě požáru jejich domů existuje možnost, že oheň zachvátí samotný kostel.



Od počátku 19. století dochází k nárůstu počtu domů, které byly v držení rousínovského židovského obyvatelstva. Židé začali skupovat krámky a domy na náměstí, z čehož plyne úplné prolínání obou částí města. Naopak do židovské čtvrti se začalo stěhovat chudší křesťanské obyvatelstvo. Z důvodu velké stísněnosti ghetta povolil panovník rousínovským Židům v roce 1843 koupi křesťanských domů č. 1, 2, 3 a 72. Ve stejném roce bylo napočítáno 56 židovských domů obsahujících 223 bytových jednotek. Úplné prolínání obou částí z hlediska vlastnictví domů lze pozorovat po roce 1849 a především pak po přijetí tzv. Prosincové ústavy v roce 1867. Židé díky ní nabyli právní volnosti, získali svobodu pohybu a usídlení, což vlastně vedlo k zániku samostatných ghett, neboť Židé již nebyli nucení usazovat se pouze zde. Od tohoto období se množství domů v rousínovské židovské části ustálilo na počtu 132, v nichž např. v roce 1890 bydlelo z celkového počtu 587 obyvatel už jen 248 Židů. Přesnější údaje k problematice domů, obydlených Židy v místě bývalého židovského ghetta, získáme především studiem tzv. sčítacích operátů[1], a to např. operátů právě z roku 1890. Z nich se dovídáme, že dům č. 1 v židovské části obývali členové rodiny Sachsovy; v domě č. 3 bydlel David Brüll; v domě č. 4 rodina Emanuela Bauera a Benedikta Barbera; v č. 5 rodina Ernstova; v č. 9 rodina Deutschova; v č. 10 Gollecovi, Glaserovi a Stoplerovi; v č. 11 rodina Stöplerova; v č. 12 rodina Arona Barbera; v č. 13 Krivankovi a Fuchsovi; v č. 14 rodina Solomona Steinera a Funk Wilhelm; v č. 15 rodina Lazara Rousauera; č. 17 a 18 vlastnila Piskerová Marie; v č. 20 Veifs Ignac; v č. 21 Frankovi; v č. 22 Rybarschovi; v č. 23 rodina Beckova a Reis Josef; v č. 25 Greinerovi; v č. 26 rodina Josefa Frankla; v č. 27 rodina Elkana Gottloba; v č. 29 Rosnerovi; v č. 30 rodina Jacoba Bauera; v č. 31 Wlachovi; v č. 32 Grünhutovi; v č. 34 rodina Fuchsova; v č. 37 Grossovi; v č. 38 Türkl Moses; v č. 40 rodina Kleinova; v č. 41 Türkelovi; v č. 42 Hicklovi; v č. 43 Hickl Rosa; v č. 45 Sommerovi; v č. 47 Lauferovi; v č. 48 Reis Betti; v č. 49 Blumovi; v č. 54 rodina Mährisehlova a rodina Adolfa Grünhuta; v č. 55 Oppenheim Moritz; v č. 57 rodina Friedova; v č. 59 rodina Jellinekova; v č. 60 Spieglovi; v č. 61 rodina Adolfa Rousauera a Pollakovi; v č. 62 rodina Eduarda Gottloba a Emana Steinera; v č. 63 rodina Angieluse Rousauera a Bernarda Frankla; v č. 64 Vlachovi; v č. 65 Mukdenovi; v č. 68 Horowitz Herman; v č. 72 Lamplovi; v č. 73 rodina Piskerova; v č. 77 rodina Sigmunda Gottloba; v č. 78 rodina Nathana Frankla a Bergerovi; v č. 84 Müllerovi; v č. 86 rodina Hermanna Lampla; v č. 89 Brüllovi; v č. 90 rodina Lamplova; v č. 91 Strümpel Ignatz; v č. 96 Blumovi; v č. 97 rodina Frankova; v č. 98 Plačakovi; v č. 99 Schweissovi; v č. 103 Blitz Susane; v č. 109 Frei Isidor; v č. 114 rodina Springerova; v č. 115 Schlesingerovi; v č. 120 Gottlobovi; v č. 125 rodina Isaka Lampla a Glaserovi; v č. 126 Bauerovi a nakonec v č. 127 bychom našli Fleschovi.

Nové a hlavně přehlednější číslování rousínovských domů nahradilo staré v roce 1899. Do té doby neexistovalo pojmenování jednotlivých ulic a město bylo pouze rozděleno na 6 částí: Náměstí, Za humny, Františkov, Na trávníkách, Za branou a poslední část se jmenovala U cihelny. Ze seznamu, vyhotoveného právě pro účely již zmiňovaného přečíslování, můžeme mimo jiné zjistit, které domy obývali Židé v obci křesťanské. Obchodník Emanuel Steiner bydlel se svou rodinou v domě č. 1 (st. č. 1). Jiný obchodník Jan Lampl vlastnil dům č. 3 (st. č. 3) a jeho sousedem v č. 4 (st. č. 4) byl Emanuel Bauer, taktéž obchodník. Rodinu dalšího obchodníka Josefa Veisera bychom našli v domě č. 28 (st. č. 25). Dům č. 80 (st. č. 56) vlastnil židovský řezník Antonín Kleiber. Sousedkou mu byla v domě č. 81 (st. č. 57) Žofie Ernstová, vdova po lékaři. Dále připomeňme rodinu hostinského Adolfa Rousauera obývající dům č. 85 (st. č. 61), pak také dům č. 86 (st. č. 62) rodiny obchodníka Eduarda Gottloba, stejně jako budovu č. 87 (st. č. 63) dalšího obchodníka Frankla Bernarda. Postupem času stejně jako ubývalo židovského obyvatelstva v Rousínově, tak i jejich domy přecházely do vlastnictví ostatních obyvatel, což lze pozorovat i ve století následujícím. Například v polovině března roku 1918 koupil Jan Černý židovský hostinský dům č. 61 od Marie Rousauerové a tím se množství domů v židovském vlastnictví ustálilo na celkovém počtu 5 (mimo synagogu, hrobnický domek patřící ke hřbitovu a obecní dům). Byly to domy č. 65 Gustava Lampla (2 pokoje), č. 3 Jana Lampla, č. 86 Betty Lamplové (2 pokoje), č. 159 Marie Piskerové (2 pokoje) a dům č. 62 Rudolfa Gottloba (3 pokoje), který byl nakonec ve 30. letech 20. století zakoupen Obilní společností z Prahy. Rozlišování domů židovské a křesťanské části končí počátkem 20. století, kdy došlo ke spojení obou obcí.

V době okupace německými vojsky byl postupně Židům zabaven veškerý majetek. Podobný osud stihl i poslední 3 obytné domy v jejich držení. Do domu č. 86 byl dosazen německý občan Johan Helleport i s rodinou, do domu č. 159 byla nastěhována Marie Czerna, žena vojáka Wermachtu Albína Czerneho. V domě č. 65 se uvádí „Oberwachmeister“ Mikel. Po skončení války se již neměl kdo přihlásit o vlastnictví těchto domů, které tak přešly pod správu města či Židovské náboženské obce Brno.

Z významnějších židovských staveb vedle synagogy, které je věnována větší pozornost v samostatné kapitole, si připomeňme obecní dům (č.105), jenž byl postaven roku 1658. V budově sídlila správa židovské obce, část budovy sloužila taktéž jako židovská škola, ale našli bychom tu i místo vyhrazené pro bohoslužebné účely. Co se týká samotné školy, nemáme o její historii dosud mnoho informací. Víme, že zde působili židovští učitelé Michl Salomon, Izák Josef, David Hirschl, a jako vychovatel či zastupující učitel také Herschl Mandl. Z ředitelů školy jmenujme Chajima Freie, Emanuela Munka, Sigmunda Bergera. Jako poslední ředitel je v archivních pramenech uváděn Rudolf Beck. Místní židovská škola byla v roce 1869 změněna na dvoutřídní německou školu a pro nedostatek žáků pak v roce 1893 opět změněna na jednotřídní. V roce 1919 byla školní výuka nakonec úplně pozastavena a židovské žactvo začalo navštěvovat školu postavenou křesťanskou obcí. Od této doby sloužila obecní budova k různým společenským akcím a později jako nájemní dům[2] i přesto, že pro svůj velmi špatný stav byla určena k demolici. Jelikož budova nebyla zapsaná do seznamu chráněných objektů státní památkové péče, byla nakonec rozhodnutím stavebního úřadu v polovině 80. let 20. století zbourána. Jediná část, která se nám z tohoto domu zachovala, je kámen z klenby hlavních vstupních dveří s hebrejským textem a s vyznačením roku 1811, kdy pravděpodobně došlo k renovaci a přestavbě původní budovy. V dnešní době by měl být tento kámen uložen v depozitáři Muzea Vyškovska.

Vícero informací se nám také dochovalo o domech, které jsou spjaty s příslušníky početné rodiny Lamplovy. Zprávy o tzv. domě Žida Lampla pochází již z konce 17. stol. a informují nás o tom, že byl postaven na sporném pozemku. Jiný dům této rodiny tzv. „Lamplák“ lze ještě dnes nalézt na adrese Skálova ulice č. 35 (st. č. 55/56), kde v současnosti sídlí několik firem. O dalším domě, jehož vlastníkem byl Jan Lampl, se dozvídáme ze stavební dokumentace, která byla vyhotovena roku 1902 pro účely úplné přestavby jeho dosavadního starého domu č. 3 naproti kostelu. Dům byl nakonec vystavěn takto: v přízemí se nacházel průjezd, místnost obchodní vpředu i ve dvoře, schodiště a dva záchody, mezi nimi průchod a za obchodní místností směrem do dvora byly dvě světnice. V prvním patře pak pokračovalo schodiště, vedle byla kuchyň a chodba, dále dva záchody, koupelna, ohrazená chodba a 7 světnic. V městské kronice se dočteme, že tento dům poté odkoupil v březnu roku 1938 za 250 000 Kč Jan Baťa a zřídil zde obchod s obuví. Budovu sloužící i nadále jako obchod bychom tu našli i v současné době.



Naši pozornost si určitě zaslouží také židovské obchůdky, o jejichž existenci máme písemné zprávy již ze 17. století. Krámky se nacházely nejen v průčelí jednotlivých židovských domů, ale postupně zaznamenáváme jejich existenci např. i na náměstí u radnice či naproti kostelu. V těchto nabízeli zdejší Židé výsledky své řemeslné činnosti ševcovské, řeznické, pekařské, krejčovské, kloboučnické aj. V roce 1694 bylo postaveno na místě staré rousínovské lázně 5 nových krámků, které si Židé v různých obdobích pronajímali. Jiný drobný krám, zbudovaný v roce 1698, byl přes den využíván židovským obchodníkem a v noci byl pro změnu k dispozici rousínovským vartýřům. U moučnice vyrostlo v roce 1702 ještě dalších šest nových krámků a z roku 1761 máme zprávy o tom, že např. takový krámek u radnice měl hodnotu kolem 200 zl. Informace převzaté z „Knihy židovských krámků z let 1839 - 1884“ nás informují o existenci celkem 29 krámků. Stejně jako se počet těchto obchůdků v 18. a 19. století zvyšoval, tak již od počátku 20. století dochází k postupnému úbytku těchto drobných domovních krámů. V roce 1939 se v rousínovské kronice uvádí v souvislosti s nacistickým nařízením, přikazujícím označit židovské obchody nápisem „Jüdisches Geschäft“, poslední 2 židovské krámky. V majetku Rudolfa Gottloba byl obchod se zbožím smíšeným (nám. Palackého 62). V druhém krámku se zbožím střižním, umístěném v radnici, nabízel své zboží Gustav Lampl. Poslední zmínka o těchto krámcích je z roku 1940, kdy 31. března vypršela lhůta pro odevzdání všech židovských obchodů nacistickým okupantům.

Drobnou zajímavostí je také budova Občanské záložny, která vznikla společným sloučením domu č. 2 křesťanské a domu č. 13 židovské obce, což znamenalo, že pouze určitá část budovy patřila do té které obce. Celá instituce však byla určená samozřejmě všem občanům bez rozdílu. Naopak jiný jev nazývaný reálné dělení vlastnictví lze pozorovat např. u židovských krámků nebo u některých budov židovské čtvrti, kde např. místnost jednoho domu přesahuje do sousední budovy jiného majitele, nebo vchod do bytu se nachází v domě vedlejším apod.

Nesmíme zapomenout ani na tzv. rituální lázeň (mikve), bez které se neobešla žádná ortodoxní židovská komunita. Mikve musela obsáhnout nejméně 762 litrů vody a její hloubka musela být taková, aby se do ní mohl člověk zcela ponořit. Písemné zprávy o existenci této lázně jsou již z počátku 17. století, avšak kde přesně bychom ji hledali, nebylo dosud s určitostí zjištěno.

Přestože se nám část původních židovských domů zachovala do dnešní doby, stala se bohužel obětí mnoha různých nešetrných přestaveb, uskutečněných převážně v období komunistické vlády. Přesto lze i dnes obdivovat některé pozůstatky úzkých uliček a průchodů s jediným přáním, aby alespoň tyto zbytky zůstaly zachovány pro další generace jako jeden z dokladů nejen zdejšího židovského osídlení, ale i samotné historické podoby města.

[1] Sčítací operáty jsou úřední listiny používané ke konskripci (soupisu) obyvatelstva. Sestavovány byly úředníky v určitém politickém okrese a sloužily především pro účely sčítání obyvatel ve vybraných obdobích.

[2] Nájemníky v roce 1946 byli Marie Medková, Karel Medek, Jan Winkler, Hilda Horáková, Eduard Hunka a Marie Petříková.


Synagoga

K nejdůležitějším stavbám každé židovské obce patří bezesporu synagoga, která je duchovním centrem obce. Tato budova, postavená za účelem každodenních modliteb, je mimo jiné často také obecním, vzdělávacím nebo společenským střediskem Židů. Konají se zde kázání, předčítána a vykládána je tu Tóra, na tomto místě probíhají rovněž židovské obřady (např. bar micva[1]), našli bychom zde i studovnu či menší knihovnu aj. Je tedy zcela logické, že početná a významná židovská obec rousínovská nemohla taktéž tuto stavbu postrádat. Než se však dostaneme k podrobnějšímu popisu samotné synagogy, musíme si nejprve objasnit jeden důležitý fakt, a to ten, že v Rousínově máme od konce 18. století písemně zaznamenánu existenci dvou synagog. Alespoň tak to lze odvodit z archivních knih[2], které si pro své potřeby vedla zdejší židovská obec. Po jejich podrobném prostudování se dozvídáme, že popisovaná sedadla či lavice se nacházejí jednak ve staré bohoslužebné budově, myšleno tedy v samostatné budově synagogy st. č. 192 (něm. Selbeshaus), zároveň ale i v budově nové malé synagogy. Ze záznamů dále odvodíme, že v tomto případě šlo o dům č. 105, který si nechala jako obecní a školní dům vystavět židovská obec v roce 1658. Z toho tedy vyplývá, že k bohoslužebným účelům byla vyhrazena místa dvě. Synagogální část v budově č. 105 byla spíše výpomocnou modlitební místností, na rozdíl od vlastní samostatné budovy synagogy, která byla postavena výhradně pro tyto účely. Z tohoto důvodu se v následující části budeme dále zabývat pouze budovou samotné synagogy, neboť tato je bezpochyby významnější a také proto, že více informací k otázce výpomocné modlitebny ve školní budově nebylo doposud zjištěno.



Budova rousínovské synagogy se nachází nedaleko od centra na adrese V uličkách 6. Původní synagoga, která byla postavena v roce 1591, prodělala během doby své existence několik přestaveb. Pozdně klasicistní podobu získala v roce 1842, kdy byla přestavěna naposled, což nám mimo jiné dokládá i pamětní deska nacházející se na severo-západním štítu budovy. Synagoga, tak jak zde byla postavena, tvořila již od svého počátku jakýsi pomyslný střed židovské čtvrti, což mělo mimo jiné za následek, že se právě tady začalo židovské obyvatelstvo postupně usazovat ve větším počtu. V době, kdy byla budova postavena, byl její vnější vzhled častokrát ovlivněn i vrchnostenskými nařízeními. Ta např. přikazovala to, že synagoga nesmí poutat pozornost, musí být svým vnějškem prostá a nezdobná, mít stanovenou výšku či absenci věží z toho důvodu, aby nepřesahovala svou výškou křesťanský kostel. Její podoba i proto vypadá dnes následovně. Synagoga je patrová halová budova se sedlovou střechou. Hlavní předsunutý vstup ústí do budovy z jihozápadu a vede do malé vstupní předsíně. Nad tímto vstupem bylo možné ještě počátkem 20. století spatřit kamenné desatero umístěné na stříšce vchodové části. Druhý vchod se nachází v severozápadní stěně budovy. Lze se domnívat, že jde o původnější vstup do synagogy. Tento vchod plnil mimo jiné funkci odděleného vstupu pro ženy, neboť odtud vedlo schodiště do patra na tzv. ženskou galerii.

Co se týká původního interiéru rousínovské synagogy, byl doposud nalezen pouze jediný pramen dokumentující jeho podobu. Jde o foto z počátku 20. století, na kterém je zachycen pohled na tzv. svatostánek.



Modlitební sál rousínovské synagogy tvoří hlavní dominující prostor, jenž byl v nižší úrovni vůči okolí tak, aby byla naplněna slova Žalmu 130: „Z hloubky volám k Tobě, Pane.“ Naproti vchodu po vstupu do předsíně, kde byla umístěna kamenná nádoba pro rituální očistu rukou („kijor“), se ve východní stěně budovy nacházel aron ha-kodeš (svatostánek), kde byly umístěny svitky Tóry a jiné bohoslužebné předměty, mezi něž patří např. koruna na Tóru, ukazovátko na Tóru[3], poháry, svícny aj. Když uvedeme, že Židovská náboženská obec Rousínov měla na počátku 20. století ve svém majetku 17,17 kg stříbra, hovoříme v tomto případě právě o těchto rituálních předmětech. Vraťme se ale nazpět k otázce původního interiéru synagogy. Svatostánek, před kterým viselo na kovovém řetízku „ner tamid“ - věčné světlo či věčná lampa, byl zakryt vyšívaným závěsem nazývaným „parochet“. Nesmíme zapomenout ani na „bimu“, pódium či řečniště, odkud byla vedena bohoslužba, čtena Tóra aj. Jak hlavní sál, tak i prostor ženské galerie vyplňovaly dřevěné lavice, které byly v jednom směru seřazeny čelem k svatostánku.

Jak už bylo řečeno, sloužila rousínovská synagoga ke svému náboženskému účelu již od roku 1591, a to nepřetržitě až do počátku německé okupace naší země v roce 1938. Dne 5. března 1940 byla budova synagogy na základě rozhodnutí říšského protektora zahrnuta do majetku Vystěhovaleckého fondu. V průběhu války došlo k jejímu poničení a mnoho součástí synagogy bylo rovněž rozkradeno. Po ukončení války v roce 1945 nastal problém s využitím této budovy, neboť nikdo z místních Židů se již do Rousínova nevrátil, čímž budova pozbyla svůj původní účel, pro který byla zřízena. Více informací o poválečném stavu synagogy přináší řada písemností, uložených v archivu Židovské náboženské obce Brno. Dosti podrobný je např. protokol sepsaný dne 15. listopadu roku 1945 za účasti představitelů výše zmiňované obce, sboru Církve československé husitské a stavebního odboru města Rousínova, kteří se tu sešli, aby zhodnotili poválečný stav synagogy. V protokolu se dočítáme, že omítka byla z důvodu neudržování ve velmi špatném stavu, takže v případě její budoucí renovace bylo doporučeno omítku raději úplně odstranit. Okapní žlaby a roury byly taktéž ve špatném stavu. Okenní křídla, rámy a dveřní křídla byly jednak válečnými událostmi poškozeny, jednak vlivem povětrnosti prohnilé, skla úplně chyběla. Také stav střechy byl dosti špatný, což bylo dáno jejím stářím a také vlivem válečného počínání. Vnitřní omítky jak v hlavní, tak i ve vedlejších místnostech byly z jedné třetiny poškozené. Elektrické vedení bylo vytrhané a osvětlovací tělesa úplně chyběla. Z vnitřního zařízení se zachoval pouze oltář (aron ha-kodeš), a to navíc mimo dvířek do schránky. Z lavic zůstaly v přízemí 3, na galerii pak 8 šestisedadlových a 10 třísedadlových. I přes tento nedobrý stav, rozhodla se nakonec Církev československá husitská odkoupit budovu za 50 000 korun a upravit pro své náboženské účely. Prodej byl uskutečněn v roce 1949 a byl podmíněn několika body, které se Církev československá husitská zavázala dodržovat:

budova musí sloužit jen bohoslužebným či jiným jmenovaným účelům (důstojné, kulturní a osvětové účely);
církev společně se synagogou převezme i správu nad židovským hřbitovem;
veškeré bohoslužebné předměty, které se v budově ještě nacházejí, stejně tak jiné cennosti, které se případně najdou např. při úpravách této budovy, budou předány Židovské náboženské obci Brno;
na budovu bude umístěna pamětní deska, která bude připomínkou toho, že budova sloužila původně židovským bohoslužebným účelům.



Pamětní deska byla podle příslibu zhotovena a umístěna na venkovní zdi. Její přesný text zní takto: „Tato budova sloužila jako synagoga bývalé Židovské náboženské obci v Rousínově, která byla nacisty úplně vyhlazena.“

Budova synagogy, nadále ve vlastnictví Církve československé husitské, prodělala během krátké doby několik stavebních úprav, především se však změnila podoba interiéru, který byl zcela přizpůsoben potřebám nového majitele. Z mnoha vnitřních úprav zmíníme např. zbudování oltářního cyrilometodějského reliéfu namísto původního svatostánku. Na druhou stranu je třeba říci, že kdyby Církev československá husitská tuto budovu nezakoupila pro své účely a neudržovala ji, došlo by pravděpodobně k jejímu úplnému zchátrání a nakonec by byla odsouzena k demolici, podobně jako tento osud potkal, zvláště v době vlády komunismu, několik původních rousínovských židovských objektů (viz. židovský obecní dům č. 105 aj.).

Koncem roku 1994 byl po prozkoumání půdního prostoru synagogy učiněn velice významný nález historických předmětů. Pod zbytky staré střešní krytiny a usazeným prachem tu bylo objeveno „pohřebiště“ knih, textilií, pergamenů, rukopisů a dalších předmětů. Veškeré knihy byly záměrně vytrhány z vazeb či dále roztrhány na menší části případně na jednotlivé listy. Textilie byly poškozeny a mnoho z nich mělo taktéž odpárané texty. Nalezeny byly i tzv. tality (modlitební pláště s třásněmi), a to jednak klasické vlněné s černými pruhy, stejně jako hedvábné s hnědými a zelenomodrými pruhy. Vyzvednuta odtud byla taktéž část pergamenového svitku knihy Ester, mezuzy[4], modlitební řemínky či lístky s textem na ochranu rodičky. Nález dále obsahoval velké množství rukopisů, dopisy a poznámky v jazyce jidiš či němčině. Veškeré nálezy jsou doposud v soukromém vlastnictví. V budoucnu by měly být předány městu Rousínovu.

Vraťme se ještě jednou k dříve zmiňovaným tzv. knihám mužských a ženských sedadel v synagoze. Z těchto knih lze vyčíst nejen to, že existovala dvě bohoslužebná místa, jak zde bylo již uvedeno. Knihy jsou vedeny podobným způsobem jako pozemkové knihy. To znamená, že tu najdeme informace o vlastnickém právu ke každému sedadlu. Jednotlivá místa jsou popsána v částech „závady“, „vklady“ aj. Knihy nám poskytují informace nejen o ceně sedadel, nýbrž např. i o jejich pronájmu a zástavě, jakožto cenného majetku. Pokud bychom chtěli pátrat hlouběji, je možné ke každému místu v příslušné lavici zjistit, kdo byl kdy jeho vlastníkem, v jakém stavu se toto sedadlo nacházelo, případně jaké opravy na něm byly prováděny aj. Přesné rozlišování mužských a ženských míst nám dále potvrzuje, že i v Rousínově bylo ženám vyhrazeno zvláštní bohoslužebné místo. Tímto místem byl již výše zmiňovaný ženský balkon (galerie) v horním patře budovy, což svědčí o ortodoxním zaměření místní komunity. Pro ukázku si uvedeme několik málo vybraných informací z těchto starých židovských knih, a to z období konce 18. století. Například sedadla lavice č. 3 v mužské části nové synagogy byla ve vlastnictví Judy a Markuse Katschera. U lavice č. 25 umístěné v ženské části staré synagogy čteme jména Rachel Pollitzer, Veronika Pollitzer a Veronika Oppenheimer. Naopak u lavice č. 13 nacházející se v nové synagoze jsou jako majitelé postupně uváděni Isaac Schüller a Abraham Deutsch. Nebo ženské sedalo č. 12 Esther Bloch (rozené Löwenthal) v té samé synagoze atd.

Vraťme se ale zpět z historických dob do přítomnosti. V současné době je synagoga stále majetkem Církve československé husitské, která zde koná nejen své pravidelné bohoslužby a jiné církevní akce, ale i výstavy a menší koncerty určené pro širokou veřejnost. Poslední dva roky taktéž otevírá budovu veřejnosti, a to v rámci Evropského dne židovských památek. Velké úsilí věnuje také postupné obnově a zlepšení celkového stavu budovy, aby tato stavba mohla být i nadále památkou na místní židovskou kulturu.


[1] Bar micva: ve věku 13 let se židovský chlapec stává dospělým a je při tomto obřadu vyzván k předčítání z Tóry (čerpáno z: Pěkný, T. - Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 162).

[2] Kniha mužských a ženských sedadel v synagoze z let 1787 - 1870; Kniha mužských a ženských sedadel pro obě synagogy z let 1788 – 1803; Kniha mužských a ženských sedadel v nové malé synagoze z let 1817 – 1871; Kniha mužských a ženských sedadel v malé synagoze z let 1817 - 1868.

[3] Ukazovátko na Tóru (jad), které bylo používáno v rousínovské synagoze, je součástí expozice Židovského muzea v Praze.

[4] Malá schránka, která bývá umísťována na pravé straně zárubně dveří. Ve schránce je uložen pergamenový svitek s vybranými biblickými verši. Mezuza má všem příchozím připomenout, že dům či místnost jsou posvěceny zákony judaismu.


Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel

Již od dávných dob nebyl život židovského obyvatelstva nijak lehký. Z důvodu častých omezujících zákonů a nařízení vydávaných panovníkem či šlechtou byli Židé nejednou nuceni ze dne na den opustit svá bydliště a hledat si nové domovy.1 Také počet židovského obyvatelstva byl ze strany vrchnosti ve velké míře omezován.2 Tento vývoj má samozřejmě určitou spojitost také s usazováním židovského obyvatelstva v Rousínově. Je velmi pravděpodobné, že několik Židů pobývalo v Rousínově již od dávných dob, a to zvláště proto, že se Rousínov, s velkým množstvím královských privilegií a pro svou dobrou polohu, stal velmi brzy výhodným místem pro obchodní a jiné aktivity zdejšího obyvatelstva.



Důležitým okamžikem v otázce osídlení Rousínova židovským obyvatelstvem bylo právě jedno ze zmiňovaných panovnických nařízení, a to nařízení vydané panovníkem Ladislavem Pohrobkem v roce 1454, jímž byli Židé vypovězeni z moravských královských měst Brna, Jihlavy, Olomouce, Uničova a Znojma. Rok 1454 je pro nás proto významný, neboť vypovězení Židé, zvláště pak z Brna, byli pravděpodobně na počátku prvního většího židovského osídlování Rousínova. První dochovaná písemná zmínka o Židech v Rousínově je však zaznamenaná až v roce 1554. Hovoří o Židu Gerstelovi původem z Mikulova a mimo jiné nám potvrzuje domněnku, že většina rousínovských Židů se zde usazovala jako přistěhovalci z jiných míst.

Počty místního židovského obyvatelstva se začaly postupně rozrůstat po roce 1584, kdy přešla pravomoc nad ním do rukou vrchnosti. Nejstarší nalezený doklad o počtu Židů v Rousínově přiznává k roku 1639 celkem 154 obyvatel židovského vyznání. Z roku 1656 se nám dochovala zpráva, že do Rousínova přibylo dalších 13 nových Židů. Následný statistický údaj z roku 1673 pak uvádí pouze to, že zde pobývalo nejméně 29 židovských rodin, přesný počet obyvatel ale neuvádí. Počty z roku 1791 jsou již v tomto ohledu přesnější, neboť se z nich dozvídáme, že v Rousínově bylo napočítáno 902 Židů z celkového počtu 1 637 obyvatel. Při porovnání obou čísel získáme zajímavou informaci o tom, že židovské obyvatelstvo tvořilo již v této době větší část populace města, a to přesně 55.

Pozdější vládní nařízení vydaná v letech 1726 - 1727 určila přesný počet povolených židovských rodin jak pro území Čech, tak i pro Moravu. V Rousínově tak smělo bydlet od konce 18. století celkem 195 povolených tzv. familiantských rodin, kde právo založit si rodinu přecházelo vždy pouze na nejstaršího syna. I přes tato omezující nařízení zaznamenáváme v Rousínově velký přírůstek židovského obyvatelstva, což potvrzuje další statistická zpráva z roku 1804. V ní se celkový počet židovských usedlíků zastavil na čísle 1 063. Pokud číslo porovnáme s výměrou židovské čtvrti (0,05 km2), získáme údaj o tamní hustotě osídlení, která činila 21 260 obyvatel na 1 km2. Přestože byli Židé nuceni žít ve velmi stísněných a často nevyhovujících podmínkách svého ghetta, dozvíme se ve zprávě z roku 1835, že se jim v Rousínově vedlo stále velmi dobře. Z celkového zaznamenaného množství 2 080 místních usedlíků bylo 52 Židů, tedy 1 086 obyvatel. V roce 1857 bylo v Rousínově napočítáno dokonce 1 148 Židů, což je jejich nejvyšší písemně doložený počet v celé historii města.

Jak uvádí Tomáš Pěkný ve své knize Historie Židů v Čechách a na Moravě, přinesly Židům revoluční roky 1848 - 1849 a zvláště pozdější Prosincová ústava z roku 1867 spoustu nových práv, zvláště pak svobodu osobní, náboženskou či svobodu pohybu a usídlení. Židovské obyvatelstvo získalo možnost usazovat se na místech dle své libosti, což doposud až na pár výjimek povoleno nebylo. Možnost libovolně se stěhovat byla rousínovskými Židy využívána spíše k odchodu do Brna a do dalších větších moravských měst, než k přestěhování se z ghetta do křesťanské části města. Postupný odchod židovského obyvatelstva z Rousínova v období po roce 1867 nejlépe charakterizují údaje o obyvatelstvu z roku 1880. Z celkového počtu 1790 obyvatel se zde uvádí už jen 477 Židů, jejichž počet se v roce 1890 opět snížil na 248 Židů bydlících v židovské části a dalších 61 Židů, které bychom našli v části obce křesťanské (celkem tedy 309). Porovnáním počtu obyvatelstva zaznamenaného v roce 1900 získáme informaci o tom, že židovská komunita čítající 199 osob, tvořila v tomto roce už jen 13 podíl z celkového počtu obyvatelstva a krátce před I. sv. válkou bychom v Rousínově našli dohromady 144 Židů. Následná I. sv. válka samozřejmě žádnou změnu v tomto nepříznivém vývoji nepřinesla. Zvláště pak proto, že většina mužského obyvatelstva, vázaná brannou povinností již v dobách dřívějších (viz. obrázky níže), byla nucena odejít bojovat na frontu, odkud se již někteří nevrátili. Do války byli povoláni Gustav Lampl, Josef Heller, Izak Blond, Julius a Rudolf Gottlobové, Viktor Rosauer, Václav Hermann a několik dalších.

Jen na krátkou dobu se počet Židů v Rousínově znovu zvýšil, a to v roce 1917, kdy se sem nastěhovalo přibližně 60 haličských uprchlíků, kteří již v roce následujícím, tedy až na pár výjimek, opět město nadobro opustili. Poslední ucelený statistický výčet před příchodem II. sv. války zcela přesně uvádí už jen 27 Židů, zapsaných při sčítání lidu v prosinci roku 1930. Počet rousínovských židovských obyvatel se nezvýšil ani v roce 1938, kdy došlo k připojení Rakouska k Německu. Tento fakt uvádíme zvláště proto, že část rousínovských Židů se po přijetí Prosincové ústavy postupně odstěhovala do Rakouska. Velká snaha těchto Židů a jejich rodin o zpětné navrácení do Rousínova je patrná z mnoha žádostí, kterým však nebylo vyhověno.

Během II. světové války se snažila většina rousínovských Židů opustit republiku, stejně jako zbytek židovského obyvatelstva kdekoliv jinde, což bylo vlastně jedinou reálnou možností, jak se vyhnout nacistickému protižidovskému počínání a zachránit si tím život. Dvě desítky rousínovských Židů, kteří již nestihli odcestovat nebo se naopak rozhodli zůstat ve svých domovech, bylo nakonec 4. dubna roku 1942 transportováno ze sběrného tábora v Brně do Terezína a odtud následně do dalších koncentračních či vyhlazovacích táborů, odkud se již nevrátili.

1 Například postupné vypovězení českých a moravských Židů ze země v letech 1744 - 1748 aj. (čerpáno z: Pěkný, T. - Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 98).

2 Jedním z těchto omezení byl např. familiantský zákon vydaný panovníkem Karlem VI. v roce 1726. Ten stanovil počet rodin, který nesměl být v jednotlivých židovských obcích překročen (čerpáno z: Pěkný, T. - Historie Židů v Čechách a na Moravě, s. 95).

Zdroj: Židé v Rousínově
Informační zdroje: Zdroje
 

zpět