Obce

Praha

Praha

08. 11. 2009 12:01

Hřbitov

Starý židovský hřbitov v Praze, ležící v Josefově na Starém Městě, fungoval pravděpodobně od roku 1439 do roku 1786. Jeho předchůdcem byl hřbitov z Nového Města nazývaný Židovská zahrada. Na hřbitově je pohřbena řada významných osobností židovské komunity, jako: Jehuda Liva ben Becalel zvaný Rabi Löw (1609), Mordechaj Maisel (1601), David Gans (1613) a David Oppenheim (1736). Po jeho uzavření začala využívat židovská komunita původně morový hřbitov v Praze na Žižkově. ten fungoval od roku 1680 až do 1890 a jeho zbytky dnes leží pod žižkovskou televizní věží. Od r. 1891 je používán hřbitov, který je součástí areálu Olšanských hřbitovů.

Historie


Přesné datum založení Starého židovského hřbitova neznáme. Nejstarší náhrobní kámen zde nalezen patří Avigdoru Karovi, pražskému rabínoví a básníkovi, z r. 1439. Někteří renomovaní vědci, například Gelasius Dobner nebo Jaroslav Schaller (zakladatel pražského vědeckého místopisu), v minulosti nesprávně posouvali založení hřbitova až o tisíc let nazpět. Kritika názorů zastávajících se vysokého stáří hřbitova započala až s nástupem pozitivismu v polovině 19. století. Hlavním kritikem se stal vrchní rabín pražský Šlomo Jehuda Rappaport (1790-1867). Ačkoli patřil k rodu kohenů, kteří se nesmí pohybovat po hřbitově (pouze po jeho okraji), znovu přečetl nápisy na řadě náhrobků.
Starý židovský hřbitov se stal svou historií a osudem inspirací mnohým českým umělcům. Můžeme jmenovat Antonína Mánesa s jeho krajinářskou školu, Jaroslava Čermáka, Jindřicha Štýrského nebo básníky Jaroslava Vrchlického a Vítězslava Nezvala.

První nepřímé zmínky o existenci Starého židovského hřbitova zaznamenáváme v polovině 13. století v privilegiu Přemysla Otakara II., které upravovalo postavení Židů v Čechách:
"Taktéž zpustoší-li křesťan jakýmkoliv zlomyslným činem jejich hřbitov, anebo násilím se v něj vloupá, k smrti bude odsouzen a všechno jeho jmění připadne komoře královské." [1]
Nejstarší místo k pohřbíváni židů se nacházelo v prostoru dnešní Míšeňské ulice, druhý takový hřbitov se jmenoval Zahrada židovská a ležel v blízkosti Vyšehradské cesty se na Novém Městě pražském do roku 1489, kdy ho nechal na četné žádosti měšťanů zrušit český král Vladislav II. Z toho vyplývá, že je Starý židovský hřbitov třetím židovským hřbitovem v Praze. Dnes převládá názor, že tento hřbitov neexistoval ještě ani v roce 1389, kdy Avigdor Kara ve své elegii Všechno to neštěstí, ve které popisuje velikonoční pogrom 1389, uvádí, že během útoku na ghetto rabující lůza dokonce vyhrabávala mrtvé z hrobů a tato těla pak spalovala (tuto událost také popsal Alois Jirásek v druhém díle Syn Ohnivcův trilogie Mezi proudy), kde píše o rabování na židovském hřbitově. Podle popisu však není jisté, kde se tento hřbitov měl nacházet. Nejstarším dochovaným kamenem na Starém židovském hřbitově je právě náhrobní kámen Avigdara Kara, datovaný 23. dubna 1439. Od tohoto letopočtu začíná kontinuální řada pomníků až do roku 1787, kdy byl vyhlouben poslední hrob pro Mojžíše Lipmana Becka.

Hřbitov byl situován na nejvyšším pahrbku židovského města (kóta 192). Velikost úložního místa se po krátkém čase ukázala být nedostatečnou, a tak již roku 1440 byl přikoupen pozemek od pivovarníka Hanuše. Někdy v průběhu dalšího století došlo k propojení východní a severozápadní části hřbitova a roku 1574 je dokoupen Malířovský dům se zahradou od Ondřeje Vocáska (za 245 kop grošů). V rozšiřování pokračoval koncem 16. století Mordechaj Maisel a další parcelu židé získali roku 1630. Díky morové ráně, která Prahu zasáhla v roce 1680 byl zrušen tehdejší nový židovský hřbitov mezi dnešním Žižkovem a Vinohrady (nedaleko kostela sv. Kříže). Starý židovský hřbitov tak zůstal v pohřbívání židů osamocen. Poslední rozšíření se datuje k 10. listopadu 1768, kdy židovská obec odkoupila od Staroměstské obce zchátralou katovnu za 200 zlatých. Tím se rozrostl jižní pozemek vedle Pinkasovy synagogy, na kterém se již ale nepohřbívalo, a který byl znova od hřbitova oddělen v 19. století.

Podle halachy nesmějí židé jednotlivé hroby rušit a především se musí zachovat náhrobek zesnulého. Nedostatek úložného prostoru na Starém židovském hřbitově způsobil, že se již stojící vrstva hrobů začala zahazovat hlínou, do níž byla vsazena vrstva dalších náhrobních kamenů. Tímto procesem došlo v některých místech až k dvanácti vrstvám hrobů nad sebou. Náhrobky byly vždy vyjmuty a zasazeny na nově zvýšený povrch hřbitova, což vysvětluje jejich nahromadění těsně vedle sebe. V období vlády Františka I. existovaly návrhy na částečné zrušení hřbitova, které ale nebyly realizovány zejména pro kategorický odpor arcibiskupa pražského Chlumčanského. Přesto k redukci hřbitovních ploch došlo v průběhu asanace Starého Města a Josefova v roce 1903. Severní a jihozápadní cípy byly věnovány na rozšíření ulic navzdory židovským protestům. Část pozemku hřbitova zabralo Umělecko-průmyslové muzeum.Pomníky z těchto parcel byly zakopány na prázdných místech hřbitova eventuelně zazděny do boční zdi hřbitova, kde jsou dodnes k vidění, a příslušné kosterní ostatky pohřbeny na vyvýšenině zvané „nefela“ u Klausové synagogy.



Obřadní síň
Fotogalerie
V ul. U starého hřbitova. Novorománská budova asi z r. 1906-08 (arch. J. Gerstel), od r. 1926 využitá pro muzejní expozice. Dnes výstavní síň Stát. ž. muzea: od r. 1978 je zde expozice dětských kreseb z terezínského ghetta.
Nejstarší známý hřbitov na Malé Straně, existující pravděpodobně už v 11. stol., zanikl beze stopy. - Druhý hřbitov na Novém Městě, v místech Vladislavovy a Purkyňovy ul., existoval ve 13.-15. stol., zlikvidován po r. 1477. Nalezené zlomky náhrobků přeneseny v 19. stol. na hřb. v Josefově.

Náhrobní kameny

U nejstarších náhrobků vidíme jednoduchost provedení, jedná se o pískovcové desky zakončené půlkruhem , štítem či rovinou, do nichž jsou okrasným písmem vytesány příslušné údaje o zemřelém. V renesanci dochází k typické profilaci, která odděluje nápis od okraje kamene. Až s počátkem 17. století lze spatřovat změnu, kdy se namísto náhrobků objevují první pomníky členěné portálovou architekturou a krášlené ornamentálními prvky. Právě v této době se rozmáhá móda plastických symbolů, které značí kmen, rod, jméno, stav a povolání dotyčného. Od roku 1600 lze vystopovat prvky baroka, kdy se začínají prosazovat čtyřstěnné tumby (hebrejsky „ohel“, tj. stánek), za do té doby používané plošné stély (tj. sloupek či stojící deska zapuštěná v zemi s funkcí náhrobku). Přesto rakev s ostatky není umístěna uvnitř tumby, ale až v zemi. Nejstarších tumbou je hrob Mordechaje Maisla, tumba je také náhrobkem Maharala. Barokní náhrobky jako první nesou i různá vyobrazení zvířat, lidí či příběhů, které odkazují na příslušnost ke konkrétnímu biblickému kmeni (Kohen - žehnající ruce a Levi - konvička), profesi (nůžky označovali krejčího, pinzeta lékaře, hmoždíř lékárníka, housle hudebníka, kniha knihtiskaře nebo chazana, etrog obchodníka s těmito plody, které jsou nutné k oslavám svátku Sukot) nebo jméno dotyčného. Lev připomíná jméno Jehuda/Juda (jehož symbolem je v Bibli lev), jelen hebrejské jméno Cvi (německé Hirsch - jelen), medvěd hebrejské jméno Dov (Baer - medvěd), vlk hebrejské jméno Ze’ev (Wolf - vlk), myš jméno Maisel, scéna z ráje ukazuje na ženu jménem Eva (Chava), hrozen nebo piniová šiška znamená plodnost a moudrost. Lidské figury naznačují mladý věk mrtvého. atd. Od poloviny 18. století nastupují rokokové doplňky (např. na hrobě rabína Majera, syna Efrajíma Fischla z Boleslavě, z roku 1769).



Nápisy

Na pomnících je použito běžné hebrejské písmo. Do roku 1500 vidíme rytí do kamene, přibližně od této doby začíná převažovat plastické písmo. Obsahem je jméno zemřelého, jméno otce (u ženy jméno jejího manžela), povolání a čestný titul získaný v obci. Nesmí zde chybět datum úmrtí či pohřbu zapsaného formou normálního letopočtu, anebo tzv. chronostichem, ve kterém se letopočet udává součtem zvlášť podtržených písmen nebo slov. U jména zemřelého bývají eulogie (např. "blažené paměti") vyjadřované zkratkami. Další částí textu je chvalořeč na zbožný život a oddanost Bohu odešlého, dobročinnost, učenost, charakter a další vlastnosti. Zde je zjevná renesanční stručnost, která je vystřídána barokní a rokokovou mnohomluvností. Od 16. století je pro židy typické, že ke svému prvnímu jménu přidávají název obce (země) ze které pocházejí, nebo kde žili. Tak jenom na Starém židovském hřbitově zaznamenáváme přes 250 „příjmení“ Lieben (=z Libně), 150 Roudniců, 100 Sobotků, 80 Kolínů, 60 Příbramů, 48 Náchodů a Jičínů, 42 Libochoviců, 32 Pardubiců, 22 Knínů, 15 Žebráků, 13 Rožďaloviců, 12 Choceradů, 10 Jeníkovců, 9 Měcholupů, 6 Mělníků, 5 Poděbradů, Přesticů a Městců, 3 Zbraslavi, Litomyšle, Protivíny a Hořice, atd.

Topografie hřbitova



U vchodu

Naproti vchodu vedle Klausovy synagogy (používaném v 19. století) nalezneme:
- Náhrobky lékařů Beera Tellera (zemřel 1688) a jeho syna Löwa Tellera (zemřel 1697)
- Rokokový dvojitý pomník lékařů Šalamouna Gumperce, syna Bendita (zemřel 1729) a jeho syna Mojžíše (zemřel 1742)

Po levé straně

Po levé straně jsou ve zdi zazděny zbytky nejstarších gotických náhrobků, které byly objeveny roku 1866 při stavbě Měšťanské besedy, v dnešní Vladislavově ulici. Naproti vyvýšenině "nefele" je ukrytý:
- černý náhrobek Aharona Mešulama Horowitze, úředně Žalmana Hořovského (nebo Žalmana Munku, zemřel 1545), který postavil Pinkasovu synagogu jako rodinnou synagogu Horowitzů/Hořovských.
- pomník Mojžíše Lipmana Becka (pohřbeného 1787), který leží na cestě k původnímu vchodu do hřbitova. Jeho pohřeb 17. května 1787 byl posledním na tomto hřbitově. Po tomto datu se pohřbívalo už jen na židovském hřbitově mezi dnešním Žižkovem a Vinohrady, založeném v době moru roku 1680, a to až do otevření nového židovského hřbitova ve Strašnicích.

Na pahorku nefel

Na pahorku „nefel“ (nefel = potrat), kde stála dříve židovská nemocnice (shořela roku 1689), se od počátku 18. století pohřbívaly děti, které zemřely před dosažením jednoho měsíce věku. Tady jsou také uloženy ostatky, které musely být odstraněny z částí hřbitova, která podlehla asanaci v roce 1903.

Památky u novostavby staré nemocnice

Cestou kolem novostavby na místě staré nemocnice najdeme:
- pomník Avigdora Kara, syna Izákova (zemřel 25. dubna 1439, je to nejstarší zjištěný datum na hřbitově), který byl přítomen velikonečnímu pustošení židovského ghetta v roce 1389, o němž napsal žalozpěv (přeložený do češtiny v roce 1936 Jiřím Langerem), a podle některých vědců měly jeho spisy vliv na učení Mistra Jana Husa.

Památky u Pinkasovy synagogy

U Pinkasovy synagogy se začalo pohřbívat někdy kolem poloviny 16. století, kde jsou:
- Malý pomníček se špičatým štítem, což je hrob Davida Ganse (1541 - 1613) astronoma, matematika, zeměpisce a historika, který byl v kontaktu s dvorem Rudolfa II. Napsal hebrejskou kroniku Ratolest Davidova (Cemach David), v níž popsal mimojiné i české dějiny.
- Pomník tiskařů Mordechaje Katze (zemřel 1592) a jeho syna Becalela (zemřel 1589). Mordechaj byl synem Gersona Kohena, který v Praze založil slavnou židovskou tiskárnu, ve které byly vytištěny důležité knihy, např. Pesachovou hagadu (1526), která proslavila pražské tiskaře po celém světě. Mezi odborníky byli zváni Gersonidové.
- Tumbu Davida Oppenheima , vrchního rabína pražského a zemského rabína českého (1664 - 1736), jehož vzácná knihovna je dnes umístěna v Bodleyánské knihovně na univerzitě v Oxfordu.

Další hroby
- Renesanční tumba Mordechaje Maisla (1528 - 1601), který byl filantropem a primasem židovské obce. Nechal postavit mnoho veřejných budov - Vysokou a Maislovu synagogu, stejně jako židovskou radnici nebo tři malé budouvy, klausy, na jeichž místě dnes stojí Klausová synagoga. Působil jako dvorní žid Rudolfa II.

- Renesanční tumba Jehudy Löwa, syna Becalelova je lokalitou, kam se ubírají návštěvníci hřbitova nejdříve. Celým jménem Jehuda Liva ben Becalel, zvaný též Maharal z Prahy nebo vznešený rabi Löw, byl mimořádným hebrejským učencem, autorem biblických textů a komentářů. Jeho žákem byl např. David Gans. Život Jehudy Löwa je opředen četnými legendami, z nichž nejslavnější pochází z 18. století o umělém člověku Golemovi.
- Mramorová tumba na jejíž čelní desce je lev, který svírá znak. Jedná se o náhrobek Hendel Baševi, dcery Eberla Geronima, ženy Jakuba Baševiho z Treuenberka (zemřela 1628) a byla známá jako „matka chudiny“. Její manžel Jakub Baševi (1578 - 1634) byl primasem židovské obce a prvním židem v Čechách, který byl povýšen do šlechtického stavu. On sám je pochován na hřbitově v Mladé Boleslavi.
- Tumba Josefa Šeloma Delmediga de Candia (1591 - 1655) věhlasného matematika, filosofa, přírodovědce a lékaře, který pocházel z Kréty.

Literatura
FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8.
OBŮRKOVÁ, Eva. Kam v Praze. Brno : Computer Press, 2006. 176 s. ISBN 80-251-1282-9.
JEŘÁBEK, Luboš. Starý židovský hřbitov pražský. Praha : Kočí, 1903. Dostupné online.
Starý židovský hřbitov v Praze, Pražská informační služba, Praha 1997.

Zdroj: Wikipedia


Synagogy

Staronová synagoga
Fotogalerie
V Červené ul. Dnes nejstarší dochovaná syn. S od Alp. Postavena pravděpodobně v poslední čtvrtině 13. stol., J předsíň ve 14. stol., Z ženské křídlo asi v 16.-17. stol., S ženské křídlo r. 1723. Poškozena požárem r. 1689 a 1754. Renovována r. 1883 (puristická úprava gotických cihlových štítů), v letech 1921-26 a 1957. Dvoulodní sál s bimou uprostřed, obklopenou pozdně gotickou železnou mříží. Kamenný goticko-renesanční aron ha-kodeš. Lustry ze 16.-19. stol., korouhev ŽO z počátku 18. stol. Gotický portálek sálu. Syn. nemá ženskou galérii, ženy sledují bohoslužby z přilehlých křídel okénky. Pravidelné bohoslužby (tradičního ritu) se konají dodnes. - V parčíku S od syn. socha Mojžíše z r. 1905 od Františka Bílka (jde o kopii z r. 1948: pův. odlitek zničili nacisté).

Pinkasova synagoga
Fotogalerie
V Široké ul. Pův. soukromá modlitebna (doložená v 15. stol.) zvětšena v 1. pol. 16. stol. v synagogu (goticko-renesanční stavba dokončena r. 1535). V 1. čtvrtině 17. stol. pozdně renes. přestavba (zřízena J ženská loď aj.), r. 1861-62 interiér částečně zmodernizován. Renesančně-barokní kamenný aron ha-kodeš, kamenná bima s rokokovou mříží z r. 1798. Ve dvoře dochována rituální lázeň a studna. Bohoslužby do 2. svět. války. V letech 1950-59 budova restaurována a r. 1959 zde otevřen Památník obětí nacistické perzekuce: na stěnách hlav. sálu byla napsána jména 77 297 ž. obětí z českých zemí. Od r. 1968 budova v rekonstrukci, jména na stěnách (poškozená vzlínající vlhkostí) byla zbytečně odstraněna.

Vysoká synagoga
Fotogalerie
V Červené ul. Renesanční stavba dokončena r. 1568 (stavitel P. Roder). Původně existoval vchod pouze ze sousední radnice: syn. sloužila ke shromážděním představenstva Ž. Města. R. 1689 poškozena požárem. Opravena koncem 17. stol. (zřízena ženská loď), r. 1883, 1961, 1977-79 a 1982. Raně barokní kamenný aron ha-kodeš z r. 1691. Bohoslužby do 2. svět. války a znovu v letech 1946-50. Od r. 1950 součást Stát. ž. muzea (od r. 1982 expozice synagogálních textilií).

Maislova synagoga
Fotogalerie
V Maislově ul. Postavena r. 1591-92 jako soukromá syn. primase Ž. Města Mordechaje Maisla (stavitelé J. Wahl a J. Goldschmied de Herz). R. 1689 zničena požárem (při obnově budova zkrácena), znovu poškozena požárem r. 1754. Přestavěna v letech 1862-1864 a znovu novogoticky v letech 1893-1905 (arch. A. Grotte). Bohoslužby do 2. svět. války. R. 1963-64 opravena, od r. 1965 expozice Stát. ž. muzea (stříbrné synagogální předměty).

Klausová synagoga
Fotogalerie
V ul. U starého hřbitova. Raně barokní stavba dokončena r. 1694: stojí na místě menší synagogy a dalších budov, zvaných klausy. R. 1883-84 prodloužena k Z a zřízena ženská galérie. Restaurována r. 1910, 1960 a 1979-84. Kamenný aron ha-kodeš z r. 1696. Bohoslužby do 2. svět. války, r. 1942 zde zřízena neveřejná muzejní expozice pro nacisty (ž. zvyky a ž. rok), od r. 1946 byla tato expozice veřejně přístupná. Od r. 1984 je tu expozice Stát. ž. muzea (staré hebrejské rukopisy a tisky). Při Z stěně dřevěný aron ha-kodeš ze syn. v Podbořanském Rohozci.

Španělská synagoga
Fotogalerie
V Dušní ul. Postavena r. 1867-68 na místě nejstarší pražské syn. zvané Stará škola (neznámého stáří, doložená v 1. pol. 13. stol., zbořena r. 1867, před r. 1845 zde byl varhaníkem hud. skladatel František Škroup). Budova v tzv. maurském slohu (arch. V. I. Ullmann, interiér arch. J. Niklas), bohatá vnitřní arabesková výzdoba z let 1882-93 (arch. A. Baum a B. Münzberger): podle maurskošpanělských prvků byla syn. pojmenována. Bohoslužby do 2. svět. války. V r. 1958-59 budova restaurována. V letech 1960-82 zde byla expozice Stát. ž. muzea (synagogální textilie). Moderní jižní přístavba z r. 1935 (arch. K. Pecánek) sloužila do 2. svět. války jako zimní synagoga. Od r. 1982 jsou obě spojené budovy v rekonstrukci.

Nová synagoga
Postavena koncem 16. stol., po požárech obnovena r. 1703 a 1755, zbořena r. 1898. Stála v místech nároží Pařížské tř. a Široké ul. - Cikánova, též Zigeinerova synagoga snad z počátku 17. stol., po požáru nově postavena r. 1701, zbořena r. 1906. Zde měl r. 1896 bar micva třináctiletý Franz Kafka. Budova stála v Z části Bílkovy ul. -Velkodvorská, též Řeznická synagoga zbudována po r. 1626 finančníkem Jakubem Baševim z Treuenbergu, po požáru nově postavena r. 1708, přestavěna ve 2. pol. 19. stol., zbořena r. 1906. Stála v Z části Bílkovy ul.

Jubilejní synagoga
Fotogalerie
V Jeruzalémské ul. (mimo Ž. Město, ve čtvrti Nové Město). Postavena v kombinaci tzv. maurského a secesního slohu r. 1905-06 (arch. W. Stiassny) jako náhrada za tři synagogy (Novou, Cikánovu a Velkodvorskou) zbořené při přestavbě Josefova. Pravidelné bohoslužby (tradičního ritu) se konají dodnes. K sobotním bohoslužbám se užívá zimní modlitebna v patře.




Historie

Hlavní město Československa a České republiky. - Pražský hrad byl založen ve 2. pol. 9. stol., pod ním na obou březích řeky Vltavy vznikaly osady. Nejstarší tržní osada byla zřejmě v podhradí na Z břehu (dnešní čtvrť Malá Strana). Ve 13. stol. postavením hradeb kolem osad na V břehu vytvořen nejstarší městský útvar - dnešní čtvrť Staré Město.

Nepřímý doklad o přítomnosti ž. obchodníků v P. pochází z počátku 10. stol. V 11. stol. zde existovaly nejméně dvě oddělené ž. osady: na Z břehu Vltavy, snad v okolí Maltézského nám. (tato osada se synagogou vypálena r. 1142), a na V břehu, snad v místech Charvátovy ul. (osada zanikla snad ve 14. stol.). Třetí ž. osada v místech pozdějšího Žid. Města vznikla nejpozději ve 12. stol. Čtvrtá osada zřízena snad r. 1348 při založení Nového Města (nejméně 12 domů v místech Školské ul.), zanikla koncem 15. stol. Páté ghetto bývalo od 16. nebo 17. stol. ve vsi Libeň (4 km SVV), připojené k Praze r. 1901.

Od středověku bylo pražské ž. obyvatelstvo povinně soustředěno v Židovském Městě, největším středoevropském ghettu. Od počátku 19. stol. směli mimo ghetto bydlet ž. podnikatelé (továrníci a finančníci), po zrušení ghett r. 1848 se ž. obyvatelstvo smělo volně usazovat i jinde. Počet ž. rodin v P. pak stále stoupal: r. 1848 tu žilo asi 10 000 osob ž. vyznání (přibližně 15 % obyvatel), r. 1890 už 23 400 osob (asi 6 %), r. 1930 dokonce 35 463 osob (4 %). R. 1940 podléhalo nacistickým rasovým zákonům asi 54 500 osob (za okupace z nich zahynulo 36 500, tj. 67 %). - Po transportech do ghett a konc. táborů, před osvobozením r. 1945, žilo v P. asi 4 300 osob ze smíšených manželství a tzv. míšenců, r. 1947 už zde bydlelo 7 614 osob ž. vyznání.

P. byla od středověku významným střediskem ž. vzdělanosti: teologického a filozofického myšlení, historické vědy, školství a umění. Pověstné byly zdejší hebrejské tiskárny (nejstarší dochovaný tisk z r. 1514). Od 18. stol. byla P. centrem ž. osvícenství a emancipace. Od 2. pol. 19. stol. zde - v místě styku české, německé a ž. kultury - vznikalo mnoho významných uměleckých děl, především literárních. R. 1906 tu bylo založeno spolkové ž. muzeum. Za 1. svět. války žilo v P. přes 30 000 ž. uprchlíků z Haliče a Bukoviny, po r. 1932 přijala P. mnoho ž. emigrantů z Německa a r. 1938 i z Rakouska. R. 1933 se zde konal 18. světový sionistický kongres, jednající o pomoci ž. obyvatelstvu Německa, ohroženému nacismem. R. 1941 se v okupované Praze konala nacist. konference o konečném řešení ž. otázky (R. Heydrich, A. Eichmann, K. H. Frank aj.), po níž následovaly transporty ž. obyvatel z nacisty okupované části Evropy do ghett a vyhlazovacích táborů.

Po osvobození r. 1945 byla činnost ŽNO obnovena. Dnes v P. sídlí ŽNO s působností pro město P. i pro býv. Středočeský, Jihočeský a Východočeský kraj, sídlí zde také Federace ž. obcí v České republice (FŽO). Pravidelné bohoslužby se konají ve Staronové synagoze a v Jubilejní syn.

Židovské Město, od konce 18. stol. s názvem Josefov / Josefstadt. Rozsáhlé ghetto tvořené dvěma nestejně velkými enklávami v SZ části Starého Města, mezi Staroměstským náměstím a Vltavou. Menší část ghetta obklopovala Španělskou synagogu (ž. osada tu existovala snad od 11., nejpozději od 12. stol.), větší část se rozkládala kolem Staronové syn. a dalších syn. ( zde bylo ž. osídlení snad mladší, z 12.-13. stol.). Ghetto bývalo odděleno od Starého Města zdmi a branami. Až do 17. stol. rozšiřováno přikupováním křesť. domů a pozemků. Stavební rozmach v době renesance, za ž. primase Mordechaje Maisla (1528-1601). R. 1792 se Ž.M. skládalo z 274 obytných domů, 10 synagog a mnoha veřejných budov (lázní, špitálů, škol ap.), byl tu větší počet nadačních i soukromých modliteben.

Ž.M. bylo mnohokrát zničeno požárem (např. r. 1240, 1336, 1389, 1523, 1689, 1754), postiženo krvavými pogromy (nejhorší r. 1389), morovými epidemiemi (r. 1348-49, 1680, 1713-14), několikrát bylo ž. obyvatelstvo z P. dočasně vypovězeno (např. v letech 1543-45, 1557, 1745-48).

R. 1636 žilo v hustě zastavěném a přelidněném Ž.M. 7 815 osob (nejstarší dochovaný přesný počet), r. 1729 už 12 796 osob (druhá nejpočetnější ŽO v Evropě - po Istanbulu). Po r. 1848 se většina ž. rodin ze Ž.M. - Josefova vystěhovala a bývalé ghetto se stalo čtvrtí křesť. a ž. chudiny. V letech 1896-1911 byl starobylý Josefov s mnoha renesančními a barokními domy zbořen a nahrazen novou, většinou secesní zástavbou. Z pův. ghetta zůstala částečně zachována uliční síť, hřbitov (na zmenšené ploše), šest synagog a radnice.

Zdroj: Fiedler, Jiří - Židovské památky v Čechách a na Moravě (Sefer, Praha 1992)
 

zpět