Obce

Mikulov

Mikulov

30. 06. 2009 09:40

Fotogalerie hřbitova (4.7.2009)
Fotogalerie synagogy (4.7.2009)

Historie židovské čtvrti

I přes rozsáhlé demolice v minulých dobách se zachovala řada domů původních židovských obyvatel, pocházejících již z poloviny 16. století, tj. z doby výstavby prvních kamenných domů. Řada z nich obsahuje architektonické prvky typické pro židovské domy, a proto byla celá polovina dosud stojících budov (45) prohlášena za nemovitou kulturní památku.
Počátky mikulovské židovské obce můžeme doložit do doby po roce 1421, když byli Židé vypovězeni vévodou Albrechtem V. Habsburským z Vídně a Dolních Rakous a část z nich nalezla útočiště v blízkém Mikulově. Další příliv nastal po vyhnání Židů z moravských královských měst, především Brna a Znojma. Příslušníci této ve středověku opovrhované menšiny se usadili v ulici Za Hradem, zpočátku v sousedství křesťanských domů. Ty ale časem vykoupili a vznikla zde samostatná židovská čtvrť. Samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami mikulovským Židům udělil až v roce 1591 Maxmilián z Dietrichsteina.

Postupně se mikulovská obec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě a sem také byla po svém vzniku před polovinou 16. století umístěna instituce moravského zemského rabína, který v Mikulově sídlil do roku 1851. Mikulov byl rovněž významným duchovním centrem židovství. Obyvatelé obce se živili především drobným obchodem, v 17. a 18. století vzrostl počet řemeslníků.

Život nejen židovské obce, ale i celého města poznamenal rozsáhlý požár z 10. srpna 1719, kdy celá židovská čtvrť vyhořela. Po novém vybudování ghetta přišel 22. dubna 1737 další požár. V této době byla mikulovská židovská obec s 600 usazenými rodinami nejpočetnější na Moravě, později jejich počet ještě vzrostl. Díky rozsáhlým změnám společnosti v polovině 19. století byli i Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, takže mohli volně nabývat majetek a svobodně se stěhovat. Důsledkem těchto změn byl příchod nových židovských rodin z přeplněných ghett velkých měst Brna a Vídně. V roce 1848 se židovská obec stala samostatným subjektem s vlastním starostou i dalšími orgány, zcela zrušena byla v roce 1919. Od té doby byla součástí města. Konec židovským obyvatelům v Mikulově přinesla léta druhé světové války, kterou z nich přežila jen hrstka, a k obnovení obce již nedošlo.

První domy v židovské čtvrti byly dřevěné, teprve po zhoubných požárech v polovině 16. století nahradilo dřevo kámen. Proto má také většina dochovaných domů renesanční jádro. Postupným přílivem dalších židovských rodin se zvětšoval i rozsah židovské čtvrti, která po příchodu utečenců z Vídně v roce 1670 zahrnovala krom Hlavní a Příčné ulice (dnes Husova a Alfonse Muchy) též Zámeckou a Úzkou (proti synagoze), na opačném konci sahala až k židovskému hřbitovu. Zcela nově bylo ghetto koncipováno po požáru roku 1719, zcela odděleny byly židovské a křesťanské domy, vybudovány byly ochranné zdi proti dalším požárům a na střechy nesmělo být použito dřevo a šindele. Lepší prostorové podmínky přinesly židovské menšině až změny v polovině 19. století a konec izolace. Po roce 1945 byla řada domů bývalého židovského ghetta zničena, z původních 317 zůstalo 90 domů. Polovina ze zachovaných domů byla právem v nedávné době prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Židovský hřbitov

Rozsáhlý mikulovský židovský hřbitov patří k nejvýznamnějším památkám tohoto druhu u nás. K prvním pohřbům zde po vzniku místní židovské obce došlo již někdy kolem poloviny 15. století. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z roku 1605. Hřbitov vznikal postupně ve třech etapách, nyní se zde nachází kolem 4 000 náhrobků. Nejcennější a zároveň nejnavštěvovanější částí je rabínský vršek s náhrobky mikulovských a moravských zemských rabínů.

Jeden z nejstarších a nejrozsáhlejších židovských hřbitovů u nás pochází patrně již někdy z poloviny 15. století, když byla v Mikulově založena židovská obec. Rozkládá se na západním svahu Kozího vrchu, přístupný je od jihu, od města. Díky konfiguraci terénu má hřbitov velmi nepravidelný tvar a jeho výměra činí téměř 20 000 m2. Z podoby hřbitova je možné vysledovat tři fáze postupného rozšiřování, nejstarší je jihovýchodní část podél východní zdi mezi dnes zazděným vstupem a památníkem obětem I. světové války s původní vstupní cestou. Počátkem 17. století byla plocha hřbitova rozšířena o severovýchodní část až po západní zeď a uličku za rabínským vrškem, kde byli pochováváni místní rabíni, později též moravští zemští rabíni. Jedná se o nejcennější část hřbitova, která je nejčastěji navštěvovaná. Svůj současný rozsah hřbitov získal koncem 19. století připojením pozemku na severní straně za rabínským vrškem s malou brankou v západním rohu. V jižní části hřbitova byl upraven nový vstup s kovanou vstupní brankou. Zde byla postavena nová obřadní síň s márnicí v historizujícím slohu podle návrhu vídeňského architekta Maxe Fleischera (1898).

Celý hřbitov je obehnán masivní ohradní zdí z kamene a cihel, pocházející pravděpodobně z 60. let 18. století. Na hřbitově je možné nalézt kolem 4 000 náhrobků, umístěných v hustých nepravidelných řadách ve směru východ-západ, velmi názorně ilustrujících vývoj židovské funerální plastiky na Moravě.

Koncem 19. století byl celý areál rozdělen do sedmi skupin a řad, označených kombinací římských a arabských číslic. Nejstarším dochovaným čitelným náhrobkem je náhrobek Samuela ben Leb Aškenaziho z r. 1605.

Kromě náhrobků je na židovském hřbitově instalován pomník 25 padlým mikulovským vojákům v letech I. světové války a 21 židovským vězňům z Maďarska, zastřelených Němci v Mikulově 15. dubna 1945. Tento byl odhalený v roce 1975. Současným majitelem hřbitova je Židovská náboženská obec v Brně, která v současné době zahájila práce na celkové údržbě tohoto areálu.

Synagoga

Jediná na Moravě dochovaná synagoga tzv. polského typu pochází v jádře z poloviny 16. století. Její podobu nejvíce pozměnila zásadní přestavba v barokním slohu po požáru roku 1719, která synagoze vtiskla její dnešní podobu. Na přestavbě se podílel tehdejší dietrichsteinský architekt J. Ch. Oedtl, který řídil i přestavbu zámku.
Poslední úpravy v 19. století se dotkly již jen detailů, především oken. Po nákladné a dlouhodobé rekonstrukci byla synagoga počátkem 90. let zpřístupněna. V současné době je zde Regionálním muzeem instalována expozice o mikulovské židovské obci a její historii.

Z mnoha mikulovských synagog se dochovala pouze tzv. Horní synagoga, jejíž existenci je možné předpokládat již v 15. století. Dnešní budova synagogy pochází z poloviny 16. století (1550) a z důvodu nutné orientace vůči světovým stranám byla v ulici vystavěna na koso. Po požáru v roce 1561 byla synagoga, zvaná někdy též Stará, Velká nebo Dómská, přebudována. Největší změnou byla přístavba jednosloupové lodžie na nároží do hlavní ulice. K dalším stavebním úpravám se přistoupilo v letech 1688–1689, kdy musela být z kapacitních důvodů přistavěna na jižní straně přízemní ženská modlitebna trojúhelníkového půdorysu s vlastním vchodem. Synagoga byla vážně poškozena při velkém požáru města roku 1719. Stavební práce na obnově trvaly do roku 1723 a nesly se zcela v novém barokním duchu. Zachováno zůstalo obvodové zdivo, na které byly vyneseny čtyři kopule, sklenuté na střední čtyřsloupový pilíř, zcela nově byl pojat vnitřní liturgický prostor. Na přestavbě se zřejmě podílel architekt souběžných stavebních úprav na zámku Johann Christian Oedtl. Zároveň byl malbami a barokní štukaturou velmi bohatě vyzdoben interiér synagogy.
Poslední úprava byla realizována po požáru v roce 1819, když byla na místo zničených oken vložena nová, menší stavební zásahy proběhly naposledy v letech 1840 a 1892. Jižně od synagogy byl vybudován tzv. obecní dvůr, od roku 1837 oddělený cihelnou zdí. Svůj účel přestala synagoga plnit po okupaci pohraničí v říjnu 1938. V roce 1960 se majitelem synagogy stal stát, budova ale chátrala. V 70.–80. přistoupil nový vlastník – Regionální muzeum v Mikulově – k náročné a dlouhotrvající rekonstrukci. Od počátku 90. let je synagoga využívána muzeem k příležitostným koncertům a výstavám a je zde nainstalována stálá expozice o historii mikulovské židovské obce.

Naučná stezka židovskou čtvrtí

Naučná stezka židovskou čtvrtí obsahuje zhruba na kilometrové trase celkem 13 zastavení. Označeno a podrobně popsáno je 13 domů v bývalém židovském ghettu. Trasa naučné stezky vede centrem města a je napojena na pěší turistické trasy.

Mapka židovské naučné stezky: ZDE

Významné domy naučné stezky

Více fotek synagogy: ZDE

1. Horní synagoga
Zvaná též Stará škola, stavba původně z r. 1550, rozšířená r. 1689. Po požáru vznikl v letech 1719–23 (snad za účasti zámeckého architekta J. Ch. Oedtla) nový barokní rozvrh, kde čtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly, jenž tvoří řečniště – almemor. Představuje tak poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v republice. Svatostánek byl dílem sochaře I. Lengelachera. Výzdobu kleneb tvoří štukatura a původně hebrejské liturgické texty. Synagoga byla celkově opravena v letech 1977–89 ke kulturně-společenským účelům. Kulturní památka.

2. Dům Husova 30
Řadový dům židovské čtvrti s renesančním jádrem a klenbami, přestavěný klasicistně včetně fasády, kulturní památka. Základní půdorysný rozvrh a dispoziční řešení většiny domů je ještě renesanční – dokládají to křížové klenby s hřebínky na masivních kamenných zdech (např.Husova 15, 19, 42). Domy židovské čtvrti bývaly pro odlišení od křesťanských značeny římskými čísly I až CLXIX. Častým jevem v ghettech bývá tzv. kondominium, tj. reálné rozdělení domu na několik dílových vlastníků, a to horizontálně i vertikálně – popisná čísla pak dělena na a, b, c či více.

3. Dům Husova 32
Typický dům židovské čtvrti s někdejším vnitřním veřejným průchodem, jádro renesanční, dvorní křídlo s vnějším schodištěm klasicistní, kulturní památka. Ve stísněných prostorech ghetta sloužily vnitřní průchody (zpravidla úzké a klenuté) k příčnému propojení páteřních ulic, zde z Hlavní = Židovské ulice na Alejní náměstí. Průchod byl žel – jak je nyní obvyklé – novými majiteli uzavřen a stal se součástí domu. Přízemí většiny židovských domů bylo využito jako obchodní krámky a řemeslnické dílny, patra a dvorní křídla sloužila k bydlení.

4. Dům Husova 48
Bývalá židovská chlapecká škola od r. 1845 do 60. let 19. stol., kdy pro ni byl adaptován dům Hlavní 28/1082 (existovala zde pak až do zrušení r.1919). Dům s renesančním jádrem a klenbami, přestavěn klasicistně (z té doby pruské klenby), v patře dřevěné trámové stropy, sklep o dvou podlažích, celková oprava na lékárnu v r.1995, kulturní památka. Židovskou základní školu (cheder) navštěvovali od konce 18. stol. povinně na základě osvícenských reforem císaře Josefa II. chlapci od pěti let věku. Vyučovalo se hlavně v hebrejštině, tóře a základům judaismu.

5. Dům Husova 50
Dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové s vytaženými hřebínky) a jednosloupovým rohovým loubím na průčelí, typickým prvkem pro výstavnější budovy v moravských židovských čtvrtích, kdy na jeden toskánský sloupek je sklenuto pole křížové klenby. Fasáda z klasicistní přestavby, kulturní památka. Ulice dřívější židovské čtvrti bývaly dlážděny nepravidelnými valouny. Již od 2. pol. 17. stol. mělo mikulovské ghetto vlastní vodovod a jednoduchou kanalizaci.

6. Dům Husova 52
Bývalý židovský pečovatelský ústav-starobinec, pravděpodobně od pol.18. do konce 19.stol. Dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové a valené s lunetami), později upravovaný, fasáda empírová. Vznikl spojením dvou renesančních domů po požáru r.1784, dvorní křídlo postaveno r.1824, kulturní památka. Ve dvoře stojí někdejší Michlštetrovská synagoga, již si k soukromým bohoslužbám vystavěl r.1697 David Michelstädter. Sloužila pak obyvatelům starobince, poté interiér upraven ke světským účelům. Do někdejší modlitebny v patře vede ze dvorku úzké stylové schodiště.

7. Domy A. Muchy 18–20
Budovy s renesančními jádry a klenbami (valené s křížovými lunetami), dům č. 20 zdobí secesní fasáda, kulturní památka. Ve dvorní části obou domů zbytky Aškenázské synagogy. K soukromým modlitbám si ji barokně vystavěl Lazar či Beer Salomon již v r. 1675, užívána byla do zač. 2. pol. 19.stol. Přístup k ní byl chodbou domu č. 18 a ze dvorku po kamenných schodech do patra. Místnost o rozměrech asi 9x5 m byla plochostropá. Zbytek kamenocihelných obvodových zdí s výklenkem pro tóry mezi dvěma okny na východní straně a kamenné umývadlo bývalé předsíně na západní straně dosud stojí. Šikmo naproti stával dům staré čp.104, který na průčelí nesl hebrejské znamení pro ukončení či oddělení židovské čtvrti – eruv.

8. Dům Husova 9
Velmi cenný a malebný dům s renesanční dispozicí a klenbami (valené s křížovými lunetami a hřebínky), dvorní křídlo barokní. Jeho průčelí zdobí vstupní dvousloupová arkáda. Novodobě spojen se sousedním, též renesančním domem č.11, kompletně obnoven v letech 1993–4, kulturní památka. K pozoruhodným stavebním detailům domů mikulovského ghetta patří kamenná profilovaná ostění portálů, železné plátované dveře a ušlechtile tvarované kované mříže, žel ani památky není po tak typických prvcích jako jsou mezúzy či hebrejské nápisy.

9. Hotel Tanzberg, Husova 8
Nadzemní část dřívějšího rabinátu s rohovým loubím byla v 70. letech 20. stol. snesena a vystavěn zde stylový hotel s restaurací. Ve druhém suterénu, v hloubce 10,5 m od úrovně uličního terénu, se zachovala mimořádně cenná památka středověkého původu – válcovitá cisterna na vodu, pravděpodobně součást rituální lázně (mikve). Lázeň sloužila věřícím Židům, mužům i ženám, ke každotýdenní symbolické očistě před svátkem šabatu. Busta Alfonse Muchy na průčelí domu připomíná malířův pobyt v roce 1935.

10. Dům Husova 4
Bývalá chlapecká židovská škola, dům s barokní dispozicí a klenbami (valené s lunetami, pruské klenby, placky), po 2. světové válce upravený pro bytové účely, kulturní památka. Prvotní sídlo židovské základní školy (chederu) od konce 18. stol. do r. 1844, tehdy šestitřídní, poté v letech 1844–52 zde umístěn židovský ústav pro hluchoněmé, který vedl Josua Hirsch Kollisch a učitel Joel Deutsch (ústav byl r. 1852 přeložen do Vídně). Sousední dům Husova 6 má pěknou barokní fasádu.

11. Dům Brněnská 9
Vynikající příklad renesanční měšťanské architektury z doby kolem r. 1590 s původní dispozicí, hřebínkovými křížovými klenbami a vnitřním dvorem s patrovým arkádovým ochozem. Židovská obec jej koupila s vrchnostenským povolením při rozšiřování čtvrti r. 1798, výnos z jeho nájmu sloužil nadaci Davida Oppenheima k provozu náboženské učebny (bet ha-midraš). Kulturní památka. Povinná separace ghetta od ostatní zástavby města se realizovala branami (zřejmě na třech místech), dřevěnými závorami, nataženými řetězy a ohradní zdí.

12. Obřadní síň
Kultivovaná stavba v historizujícím slohu zbudována v r. 1898 podle plánů významného architekta Maxe Fleischera (1841 Prostějov–1905 Vídeň). Budova sloužila po válce ke skladování, nyní se postupně upravuje na výtvarný ateliér, kulturní památka. K nezbytnému vybavení hřbitovů patřívá vždy márnice čili umrlčí komora, od 2. pol. 19. stol. si větší židovské obce stavěly honosné obřadní síně, kde se jednak v hlavním sále odbývalo rozloučení se zesnulým, navazující místnosti sloužily k poslední očistě (tahara), jako sklad rekvizit, šatna, vozovna pohřebního kočáru, příp. byt správce či hrobníka.

13. Židovský hřbitov
Rozložen na západním svahu Kozího hrádku, pochází z 15. stol., několikrát byl rozšiřována až na dnešní výměru 19.180 m2. Z asi 4000 náhrobků nejstarší čitelný dochován z r.1605. Mimořádně cenné pohřebiště s náhrobky renesančního, barokního a klasicistního typu. Jejich výtvarné zpracování a ornamentika se staly vzorem pro ostatní jihomoravské židovské hřbitovy. Na rabínském vršku leží věhlasní moravští zemští rabíni M. M. Krochmal (z. 1637), Š. Š. Horovic (z. 1778) a M. Benet (z. 1829), cíl poutníků z celého světa. Areál doplňuje památník vojáků padlých v 1. světové válce a pomník 21 maďarských Židů zavražděných v r. 1945. Kulturní památka.

Mapka židovské naučné stezky: ZDE


Zdroj: Mikulov
 

zpět