Obce

Telč

Telč

28. 04. 2009 08:50

Fotogalerie (30.6.2008)

Židovský hřbitov

Nový židovský hřbitov byl postaven v letech 1879-80 u trati U širokých luk za příměstským lesem Oslednice. Je ohrazen cihlovou zdí, výměra je 2784m. Na západní zdi vně hřbitova je obřadní síň. Po obou stranách vstupních vrat jsou na zdi umístěny gabrové leštěné desky s nápisy. Na hřbitově jsou tři řady novodobých náhrobků – v počtu asi 200, s hebrejskými, německými a českými nápisy. Během války i po válce byl hřbitov částečně zdevastován. Dnes je hřbitov pod správou ŽO v Brně.

Synagoga

Se stavbou se začalo v r. 1904 a byla zadána jihlavskému staviteli Karlu Wagnerovi. Ke stavbě byl využít dvůr domu čp. 41 na dnešním námestí Zachariáše z Hradce. Původní vchod do synagogy byl z průjezdu domu, tedy z náměstí, později byl zbudován kamenný můstek s kovovou branou směrem z ulice Na Parkaně. Vnitřní vybavení – schránka na tóru a v blízkosti čtecí pult a zbytek sálu byl uvolněn pro sedadla (mužských bylo 118, na ženské galerii 72). Během války byla synagoga uzavřena. Po válce sloužila synagoga k jiným účelům (mateřská škola). V současnosti je ve špatném stavu.

Telčské Tóry

Osud svitků Tór z Telče nám přiblížila jednak výstava v Galerii Roberta Guttmana v Praze, ale také pánové Henry Hahn z USA a Zdeněk Pošusta z Prahy. Podařilo se jim vypátrat cestu telčských Tór až k dnešním adresám.
České a moravské svitky na území Protektorátu musely v roce 1942 na příkaz Ústředny pro židovské vystěhovalectví všechny Židovské obce odevzdat do Židovského ústředního muzea v Praze.Skončilo zde 1800 svitků ze všech synagog.

Po válce, v roce 1950, byly svitky uloženy v připravovaném muzeu v Praze-Michli a měly se stát součástí sbírek Knihovny antického rázu. Vše dopadlo jinak.Tehdejší režim hledal finančně lukrativní odbyt a svitky byly v roce 1963 uvolněny za předem stanovenou cenu anonymnímu filantropovi. V roce 1964 byly poslány do Londýna a podle prodejní smlouvy se neměly stát předmětem dalšího obchodu. Tóry našly útočiště v sídle židovské kongregace ve Westminsteru a založený Memorial Scrolls Trust nabídl možnost zápůjček zájemcům: nepoškozené svitky mohou sloužit liturgickým účelům v synagogách a poškozené svitky jsou rozmístěny v muzeích, památnících šoa po celém světě.
Konkrétní svitky Tór z Telče jsou v kongregacích v USA: Oakdale, N.Y., Miami Beach, FL, East Brunswick, NJ, Oceanside, N.Y., Kiryat Gat v Izraeli.

Naše město oslovilo na náš popud uvedené kongregace dopisem, ve kterém jsme představili Telč s její historií, kulturou i vzpomínkami na židovskou minoritu, židovské památky v duchovních a historických souvislostech.

Jako první se ozvala kongregace z Oceanside, N.Y. a její zástupce pan Arnold Innerfield. Dostali jsme fotografie jejich synagogy i telčské Tóry, navázali i osobní kontakt. Manželé Innerfieldovi při své cestě do Evropy navštívili 31.10.2006 naše město. S upřímným zájmem si prohlédli židovské památky- synagogu, židovský hřbitov, pamětní desky obětem II. světové války, pamětní desku malíře F.M. Nágla.
Zajímal je osud židovských rodin v Telči i okolí, historie zdejší předválečné židovské obce. Podělili se s námi o své vzpomínky i osobní zážitky související s telčskou Tórou. Pan Arnold, pověřen kongregací, vyzvedl Tóru na letišti a dovezl domů. Při rozbalení celá rodina plakala- znali její předchozí osud.Na Tóru byl ušit nový pláštík s vyšitým nápisem“Za vás pláčeme“ hebrejsky a anglicky. U souvěrců bylo vybíráno po symbolických 18 dolarech.18 je v hebrejštině CH a J, znamená chajim-život. Všichni tak dali Tóře druhý nový život.

Oběti holocaustu

V roce 1942 bylo internováno ve sběrném táboře v Třebíči 78 telčských Židů. Odtud vedla cesta transporty Av 18.5. 1942 a Aw 22.5. 1942 do Terezína a dá na východ. Další osoby byly zatčeny a vězněny v koncentračních táborech . Celkový počet obětí holocaustu z Telče je 105 osob. Mezi nimi byly i děti.





Příběhy rodin

Osudy rodiny Neumannů za II. světové války
(Z dopisů babičky Helenky pro Karlovy paměti)

Cesta, která nás dovedla k tomuto příběhu, začala v Telči.
Ing. Marie Plačková, která nás informovala o osudech své rodiny, navázala ve svém vyprávění i na rodinu svých příbuzných, Neumannů, z domu č.16 na telčském náměstí. Z tohoto domu pocházela i aktérka tohoto příběhu, paní Helena Mikulíčková - Neumannová. Její vzpomínky uspořádala a zaznamenala snacha, paní Jindřiška Mikulíčková. Ing. J. Mikulíčková nám v Praze předala k publikaci nejen tuto kroniku, ale i autentické fotografie rodiny a dokumenty. Během přípravy naší výstavy se z Velké Británie ozval i pan Karel Neumann z anglické větve Neumannů. Vzpomínky na Telč, na mládí, autentické zážitky z II. světové války vydal vlastním nákladem ve Velké Británii jako „Letters to Marina“. S jeho svolením předkládáme knížku v anglickém originále a „Dopisy Marině“ budou přeloženy do češtiny.

Hned po příchodu Němců v r. 1939 byl jako první z rodiny Neumannů v Telči zatčen tatíček Neumann. Ale to byla jen první krátká episoda, při které ještě prakticky o nic nešlo. Byl zatčen jen proto, že patřil mezi členy městské rady v Telči a po výslechu byl zase propuštěn.
Toho roku na podzim, když začalo po 17. listopadu hromadné zatýkání studentů, jste s Otou utekli ze studentských kolejí do Telče a bydleli pár měsíců doma. Když Němci zavřeli vysoké školy,tajně jste se usnesli, že utečete za hranice a dáte se k Francouzům do armády k cizinecké legii. Za hranice se tehdy utíkalo z Moravy nejsnáz na Slovensko přes beskydské pohraniční stezky a tak jste to naplánovali tak, že pojedete v zimě jako na hory lyžovat a přejedete hranice po sněhu na lyžích.

Pamatuji se jako dnes na ten den v zimě r. 1949, kdy jste se chystali utéct. V našem domě jste stáli na schodech, šťuchali se lyžemi a hádali se.Já moc brečela a pořád jsem vám říkala, že budete mít teď už jen jeden druhého, ať se tedy snášíte. Odcházeli jste od nás a já to měla vysvětlit rodičům. Moc jsem se toho bála, ale maminka nakonec řekla, že to stejně tušila, že se už nevrátíte....To vy už jste byli bůhví kde, někde na cestě mezi Slovenskem, Balkánem a Sýrií, kde se dalo prchnout k francouzským jednotkám. O tom, že jste se šťastně dostali na druhou stranu jsme se dozvěděli až když přišel lístek z Maďarska. Byla to fotka malého Ivana s podpisem „Aranka“. To byla tajná domluva, abych jako mohla říkat, že mi posílá fotku svého dítěte jedna z mých vídeňských kamarádek. Jinak jsme o vás nevěděli nic. Ani vy jste ještě nevěděli, že se nakonec dostanete s francouzskou jednotkou po moři až do Anglie a tam zakotvíte jednou na celý život. Ale přesto vlastně už od těch dob se dá počítat začátek rozdělení rodiny Neumannů z Telče na větev českou a větev anglickou.

Osudy větve anglické ses rozhodl popsat pro potomky ty, jakožto její „praotec“. Ale v těch pamětech by neměla chybět taky vzpomínka na příslušníky větve české, kteří tenkrát zůstali doma a z nichž většina se konce války nedožila....
Hrůzy hitlerovského pronásledování začaly hned brzy potom, co jste s Otou utekli. V r. 1940 nastala v Telči druhá vlna zatýkání v souvislosti se šířením protifašistických letáků po městě. Maminka se ráda zúčastňovala tajného roznášení zakázaných letáků, přestože ji tatínek pořád varoval jak je to nebezpečné. Sama si ještě pamatuji, jak letáky strkala na dno nákupního košíčku a pak s nimi „nenápadně“ chodila po obchodech. Němci tenkrát kvůli letákům postupně pozatýkali spoustu lidí, až nakonec přišla řada i na maminku. Byla zatčena i s tetou Kamilou. Všichni byli odvezeni do kriminálu v Jihlavě. Do prázdného domu, kde zůstala jen teta Růža, už se nikdy nevrátili....Poslední, co mohli pro svoji Telč ještě udělat bylo, že při výslechu na gestapu nikoho nejmenovali, když Němci vymáhali další jména těch, co měli něco společného s letáky. A tak se stalo, že jako zázrakem po jejich zavření zatýkání v Telči skončilo a nikdo další už kvůli letákům po nich zavřen nebyl.
Neumannovi byli na konci řetězového zatýkání v r. 1940, ale tím se ocitli na samém začátku toho, co přišlo potom a z čeho už nebylo naděje na návrat.

Nastal rok 1941 a Němci začali v Protektorátě Čechy a Morava uplatňovat Norimberské zákony. Tyto „zákony“ vymysleli nacisti původně už v roce 1935 pro Německo, ale během války se rozšířily do všech okupovaných zemí v Evropě. Sloužily nacistům k tomu, aby mohli začít „legálně“ systematicky vyvražďovat miliony těch, kteří podle nich patřili k tzv. „méněcenným rasám“ a neměli čistokrevný „árijský“ původ. Zákony měly být „právním zdůvodněním“ existence koncentráků, vyhlazovacích táborů, transportů smrti, plynových komor a všech dalších absurdních a šílených metod hromadné likvidace, které jsou tak neuvěřitelné, že je pozdější generace dneska ani nepovažují za možné a jsou náchylné pokládat je za výmysl a fantazii. Ale my jsme to zažili sami na sobě...Podle Norimberských zákonů bylo proviněním mít „neárijský původ“, mít jakékoliv židovské příbuzné a kdo je měl, ztratil právo na normální občanský život. Omezení života bylo odstupňováno od zákazu jezdit v předních vozech tramvají, přes zákaz vstupu do hospody nebo do kina, až po zákaz chodit do střední školy, žít ve městě a nakonec žít vůbec.

V podstatě se čekalo jenom na to, o kolik měsíců komu bude oddáleno zařazení do transportu smrti. Odstupňování ortelů se řídilo podle toho, jak moc „znečištěná“ byla rasa v rodině postiženého. Tak například sestřenice maminky, teta Olga, byla mnohem „čistší“ případ, když měla za manžela árijce a dokonce příslušníka lepší německé rasy Huffera, než maminka, která měla neárijského původu nejen oba rodiče, ale i manžela.
Jestlipak by bylo někdy napadlo dědečka, který tak dbal na správný výběr ženichů pro své dcery, že odvážný sňatek s jinověrcem, kdysi odsuzovaný málem jako důvod k vyobcování z rodiny, se absurdním zvratem okolností stane jednou poukázkou na přežití a ten správný uspíší ortel smrti...Maminka s tatínkem na tom byli nejhůř nejen podle Norimberských zákonů, ale navíc taky ještě proto, že byli v době, kdy Němci zahajovali svůj vyhlazovací program, drženi v jihlavském kriminále kvůli letákům jako „nepřátelé Říše“. Na takové se vztahovala samozřejmě ta nejpřísnější měřítka a tak byli zařazeni do transportu hned mezi prvními. Bylo to v roce 1940. Tatínek byl odvezen do Buchenwaldu, maminka do Rawensbrücku.
Tatínkovi bylo 64 let a měl chatrné zdraví. Do roka přišla urna s oznámením, že zemřel. Teprve během doby jsme se dozvěděli od jednoho známého z Třebíče, že se znal s tatínkem přes mříže a věděl, že ho usmrtili jako práce neschopného injekcí do srdce... Mamince bylo 52 roků a byla by možná i přežila, protože v Rawensbrücku ji dozorkyně nedávaly do těch nejhorších podmínek v táboře. Uměla dělat krásné ruční práce a Němkyně ji potřebovaly pro sebe. Ale přišla heydrichiáda a Němci jako pomstu za atentát určili, že každý desátý český vězeň půjde do plynu. Jednou jsme se dozvěděli od známé z Přerova, že byla svědkem toho, jak maminka byla právě desátá...

Tatínek ani maminka nemají nikde svůj hrob, ale jejich jména patří do dlouhé řady těch, které nechala československá obec židovská vytesat do kamenných desek, kterými byly hustě pokryty stěny velké pražské synagogy. Za komunistů byla synagoga dlouho zavřená a nápisy poničené, ale teď se znovu opravují, aby po letech obnovily památku umučených příslušníků české židovské obce, mezi nimi i dlouhý seznam jen z rodiny Neumannů z Telče...
Z našeho domu sem patří kromě tatínka a maminky taky teta Kamila, která byla zatčena s nimi současně a taky odešla do transportu z kriminálu v Jihlavě. A patří sem i teta Růža, která musela odejít na smrt s transportem, vypraveným o rok později z Telče. I druhý dům Neumannů na náměstí v Telči zůstal skoro prázdný. Z rodiny strýce Oty odešla jako první do transportu naše sestřenka Věra se svým manželem Julkem Polákem. V té době žili už v Praze, kde jim rodiče postavili vilu. Z tohoto domu musela Věra s Julkem odejít do transportu dřív než ostatní, protože v Praze byli lidé stíháni nejdřív.
Stejně tak se uspíšil odchod do transportu tetě Matyldě, tatínkově sestře, která byla provdaná z Telče do Prahy a měla obchod blízko Stavovského divadla.
Neštěstí Věry neunesla její maminka, teta Elsa a spáchala sebevraždu. Protože byla zvyklá pomáhat doma v Otově ordinaci, nebylo pro ni problémem píchnout si sama smrtelnou dávku morfia, které dostávala od svého syna Zdeňka proti bolestem postupující rakoviny. Nechala po sobě dopis, aby bylo jasné, že si to sama přála a že už neměla vůli čekat na další neštěstí.
Strýc Ota byl mrtev už dřív a v domě zůstal jen Zdeněk s Jiřinou a malým Otíkem. Protože Jiřina Mikulíčková měla správný „árijský původ“, byl Zdeněk počítán do trochu lepší kategorie nežádoucích osob a nebyl zařazen do transportu, který se hromadně vypravoval z Telče. Jen v něm pomáhal jako lékař ošetřovat shromážděné, kteří sem byli sváženi z celého okolí před deportací do koncentráků. Nebyl s nimi transportován do tábora, ale byl „totálně nasazen“, jak se říkalo nuceným pracem ve prospěch Říše. Pracoval na stavbě trati a každý týden se mohl vracet domů.
Ale ani jeho „smíšené“ manželství ho nezachránilo před osudem ostatních z rodiny. Na jaře 1943, když odmítl rozkaz jít pomáhat konfiskovat majetek po lidech odvlečených do transportu, byl odvezen do jihlavského kriminálu a nakonec v Brně na gestapu umlácen k smrti.
Nikdy už se nedozvěděl, že se mu toho roku na podzim narodila dcera Mařenka.... Úplné genocidě celé rodiny unikly tety Marta a Ida, tatínkovy sestřenice, které žily ve Vídni a podařilo se jim z Rakouska včas před nacisty utéct.

Teta Ida se dostala až do Austrálie a její jediný syn Felix tu strávil prakticky celý život jako Australan. Své příbuzné přišel hledat do Telče až když mu bylo skoro 70 let. To už tu našel ovšem jedinou paní Neumannovou a to byla právě Jiřina. Teta Marta se snažila zachránit sebe a svoje děti útěkem na západ. Dostala se do Francie, odkud se podařilo jejímu synovi uniknout před nacisty do Ameriky, ale její dcera zemřela ve Francii na záškrt. Teta Marta se odstěhovala v padesátých letech do Anglie a stala se tak také součástí Neumannovské větve anglické.

Z naší větve české zůstala tedy tenkrát ve válce doma jen Jiřina, rozená Mikulíčková, se dvěma malými dětmi, Otíkem a Mařenkou. A pak jsem tu zůstala já, Helena Mikulíčková, rozená Neumannová, také se dvěma malými dětmi, Jirkou a Ivanem, ale navíc taky ještě s manželem Jendou. Díky jemu jsem na tom byla podle tehdejšího „práva” podobně jako Zdeněk. Jenda byl ze stejně „rasově čisté” rodiny Mikulíčků jako Jiřina a tak naše manželství bylo taky smíšené.
Jenže mělo to dvě stránky. „Zákony” sice činily na jedné straně „lepšími” ty, kteří by jinak museli rovnou na smrt, ale na druhé straně odsuzovaly ty z „lepší” poloviny, že se „smíšeným“ manželstvím „dopouštějí“ prznění rasy. Takto špatné árijce odsuzoval zákon také k různým postihům, mimo jiné nesměli být státní zaměstnanci. A Jenda byl profesorem na státním gymnáziu v Třebíči...
Nesnesla jsem pomyšlení, co by kvůli mě čekalo celou rodinu, kdyby manžel ztratil zaměstnání a navíc děti by byly vedeny jako „míšenci”, nezpůsobilí pro školu. Za každou cenu jsem chtěla vymoci na Jendovi rozluku a rozvod. Takových případů bylo tenkrát v Třebíči víc mezi našimi známými a po městě se o tom hodně mluvilo. Někteří odsuzovali, že je hanebné obětovat kvůli kariéře manželku, ale na druhé straně jsme zažili i to, že jedna moje přítelkyně, když nemohla tento účelový rozvod na svém manželovi vymoci, spáchala radši sebevraždu....
Abych si rozvod vymohla, vyhrožovala jsem tím taky. Jirka měl tenkrát od očního doktora předepsaný atropin a já byla odhodlaná ho vypít.
Když nás nakonec advokátka v Jihlavě ujistila, že děti po rozvodu připadnou árijskému otci a nebudou považovány za „smíšené”, tatínek konečně připustil, že to tedy provedeme, ale po válce že se zase hned vezmeme. Do rozvodových papírů jsme museli uvést „nepřekonatelný odpor z rasových důvodů a trvalé hádky”... Přitom svědek Jozka, Jendův bratr, který naše manželství znal, div nebrečel, když musel svědecky potvrzovat, jak jsme si odporní a jak se hádáme... Abych demonstrovala odluku, odstěhovala jsem se v r. 1942 zpátky do Telče.
S sebou jsem si vzala Ivana, kterému tehdy ještě nebylo ani šest roků a nebyl vázaný v Třebíči na školu. Jirka už do školy chodil čtvrtý rok a protože tenkrát se chodilo do primy ze 4. obecné, byl by měl zrovna toho roku začít chodit do gymnázia. Jenže na to nebylo ani pomyšlení. Na střední školy se směly hlásit děti jen čistě árijského původu a kdo měl třeba jen jednoho pradědečka židovského, nebyl vůbec ke zkoušce do gymnázia připuštěn. Na farách se sháněly opisy prastarých křestních listů až do čtvrtého kolena.
Takže náš rozvod nic nepomohl k tomu, aby děti byly uznané za árijské, jak nám původně advokátka slibovala a Jirka se nesměl ke zkoušce do gymnázia ani přihlásit. Směl v Třebíči chodit jen poslední třídy obecné školy. Když jsem odjela do Telče, do našeho rodného domu už jsem nesměla. Tatínek s maminkou byli v té době už oba v koncentráku a náš dům jako majetek po odsouzených Němci zabavili. Tetě Růže, jako jediné obyvatelce domu byl přidělen byt na protější straně náměstí v domě č. 65, který patřil jedné mojí přítelkyni. Sama žila jako já taky ve smíšeném manželství a to ji ochránilo skoro až do konce války. Transport ji postihl až na jaře v r. 1945, takže všechno dobře přežila. V tom roce, kdy jsem přijela do Telče demonstrovat odluku od manžela, mě nechala u sebe v domě taky bydlet i s malým Ivanem. Brzy po přestěhování jsme v Telči zažili přípravu toho transportu, kterým odcházela na smrt teta Růža a ve kterém pomáhal Zdeněk jako lékař. Ani já jsem tenkrát nemusela s transportem odejít a snažila jsem se jako Zdeněk těm ubožákům, kteří sem byli sváženi z celého okolí, aspoň pomáhat. Vařila jsem pro ně v kuchyni obědy.
Jenda zůstal s desetiletým Jirkou v Třebíči a každou sobotu jezdili za mnou do Telče na kolech a v neděli zase zpátky. Ale ani tento způsob smutného provizorního života, který mi dovoloval jednou za týden vidět všechny svoje pohromadě, mi nebyl dopřán na dlouho.
V zimě r. 1943 přišel den, na který nezapomenu do smrti. Bylo krásně, všude napadlo plno sněhu a my jsme se s Jiřinou domluvily, že vytáhnem naše kluky na sáňky. Ale k tomu už nikdy nedošlo. Venku na mě čekalo gestapo a nařídili dostavit se 23. ledna do Jihlavy k výslechu. Pamatuji se dokonce, že to bylo pondělí a 23. připadlo na čtvrtek, takže mi zbývaly dva dny, abych se mohla s Jendou domluvit, co bude dál. Proč jsem byla zatčená, to jsem se vlastně nedozvěděla nikdy, i když jsem uměla dobře německy a gestapákům jsem rozumněla všechno, i to, jak o nás mluví. Ptala jsem se jich rovnou: „Proč nás tolik nenávidíte? Co jsme vám udělali?“ A oni byli na rozpacích, koukali se po sobě a říkali jen: „Vůdce to tak chce...“
Byla jsem vedená jako politický vězeň, takže mě musel někdo udat. Ale nikdy jsem se doopravdy nedozvěděla, za co, ani kdo mě udal. Ještě jsem ani neodložila smutek po tatínkovi a mamince, kteří už byli v té době oba mrtví a šla jsem v černých šatech do stejných míst, odkud oni odešli na smrt. V cele se mnou seděla cikánka a ta mi předpovídala z ruky. Jak mi v té situaci zněla její věštba absurdně!... „Vrátíš se a budeš mít dceru!“
Nic se mi tenkrát nezdálo víc nepravděpodobné. A přece se to vyplnilo... Přihlásila jsem se dobrovolně do pracovního komanda a v dubnu 1943 jsem byla poslaná do Terezína. V Terezíně vedle malé pevnosti, kde byl koncentrák, Němci rok před tím zřídili něco jako městské ghetto, kde se mělo soustřeďovat židovské obyvatelstvo z celého protektorátu. Měla to být také výkladní skříň pro Mezinárodní červený kříž, jak „humánně“ se zachází s těmito občany. Dokonce mi bylo povoleno v doprovodu strážce z židovské obce odejít ještě domů a rozloučit se. Pak teprve jsem odjela do Prahy, kde se ve Veletržním paláci shromažďovali lidé do terezínského transportu.
Všechno, co následovalo potom, jsem se tak strašně snažila zapomenout, že když jsem se jednou dlouho po válce odvážila do Terezína znovu podívat, neříkalo mi to nic a nic jsem tam nepoznávala. Terezín byl přes všechny řeči o starobním ghettu ve skutečnosti jen přestupní stanicí do táborů smrti. Terezínem prošlo za za tři a půl roku, co v něm ghetto existovalo, 150 tisíc vězňů a z toho víc jak 117 tisíc jich bylo vyhlazeno. Já jsem tam strávila víc než dva roky...
Přežít mi pomohlo asi hlavně to, že jsem byla mladá (bylo mi 31 let, když mě zavřeli) a že jsem měla dost síly a hlavně odhodlání těžce pracovat. Protože kdo nechtěl, nebo nemohl pracovat, byl okamžitě vytříděn mezi „práce neschopné“ a při nejbližší příležitosti poslán na smrt.
Přihlásila jsem se do ženské čety pro těžce pracující a stala se dokonce vedoucí čety, protože jsem se uměla domluvit stejně dobře s německými dozorci jako s českými četníky a vězni a to bylo pro takovou službu zvlášť potřebné. Čeští četníci dělali pro nás co mohli, i když nemohli dělat moc. Ale stačilo, že nám naddržovali jak se dalo. Naše četa byla posílána buď za bránu na terénní práce nebo do města uklízet v barácích starých a těžce nemocných lidí, hlavně čistit záchody.
Jedna z mých dvou přítelkyň, se kterými jsem se v Terezíně sblížila, odmítla tu špinavou práci, protože se bála nákazy a hned byla poslána do transportu. Ironií osudu zemřela ve vyhlazovacím táboře právě na nákazu. Dostala záškrt... Než se to stalo, byly jsme já a ty dvě přítelkyně - Hedvička a Olinka z Nového Města - nerozlučná trojice, protože jsme měly společné osudy. Všechny jsme měly své manžely na svobodě a když jsme jim to o sobě napsaly, začali se i oni spolu kamarádit a navštěvovat se. To nám vydrželo ještě dlouho po válce.
Jeden z nejsmutnějších momentů v Terezíně byl okamžik, kdy jsme se ve frontě na balíčky poznaly s tetou Olgou, maminčinou sestřenicí, a stačily jsme se dorozumět o tom, že všichni z rodiny, co odešli do transportů, už jsou mrtví.... Teta byla prominentní vězeň, protože její manžel Huffer byl přece jen něco lepšího, když byl Němec, takže Terezín přežila. Taky její dcera, „teta Edka“, se zachránila před genocidou výhodným sňatkem s italským fašistou De Tonim. Přežila s ním válku bez úhony, ale těsně po válce přišla o svoje jediné dítě, holčičku Janičku, kterou poslala jednou přes ulici pro pivo a přejelo ji ruské vojenské auto. I já jsem Terezín přežila a dočkala jsem se splnění první poloviny cikánčiny věštby, že se vrátím. Bylo to 13. května 1945. Dostaly jsme se s Hedvičkou z Terezína vlakem po trati, která tu při našem příchodu ještě nebyla a kterou mezitím postavili vězni, takže jsme nemusely z Terezína pěšky, jako když jsme šly tenkrát sem.
Vlak jezdil do Prahy jenom do Dejvic. Došly jsme z nádraží pěšky až na Bořislavku, kde bydlela teta Anička, Jendova sestra. Podařilo se mi dovolat domů telefonem. Po víc jak dvou letech jsme se zase slyšeli s Jendou, Jirkou a Ivanem... Sešli jsme se v jednu hodinu v noci na nádraží v Jihlavě. Tím pro nás skončila válka...
Druhá polovina cikánčiny věštby, že budu mít dceru, se mi splnila nakonec taky. Ale to nebylo hned,to už patří do další kapitoly o našich osudech po válce....

Příběh Melanie Reitzerové

Melanie Reitzerová nebyla telčskou rodačkou. Přistěhovala se do Telče z Berlína asi v letech 1935-1937,v době, kdy už v Německu platily tzv. „norimberské zákony“.Nový domov našla v Československé republice, v Telči, v rodině židovského obchodníka Oty Steina.Dům č. 18 stál na náměstí, tehdy Přemysla Otakara II.Ke Steinům,pravděpodobně jejím příbuzným, se přistěhovala sama a tak nevíme, zda byla paní či slečna.
V Berlíně působila jako herečka s vynikajícími recenzemi a kritikami.V tehdejších kabaretních divadlech mohly mít programy někdy i protinacistický podtext, její angažovanost mohla být i jedním z důvodů odchodu z Německa. V té době jí bylo něco málo přes 50 let.
Přišla bez finančních prostředků, jen s nejnutnějšími zavazadly a vzpomínkami na herecké úspěchy. Právě tyto úspěchy jí připomínaly výstřižky z novin, děkovné věnce, pochvalné kritiky a dopisy. Melanie byla zřejmě obsazována i do charakterních rolí, přestože nebyla příliš atraktivní, avšak duchem bystrá, inteligentní , vnímavá a talentovaná.
Okolnostmi odchodu z Německa byla donucena žít velmi skromně.V Telči dávala lekce z němčiny nejen studentům, ale také profesorům zdejšího gymnázia.Způsob její výuky byl velmi různorodý a zajímavý-nevyučovala jen v bytě, ale chodila se studenty na procházky po Telči a okolí, konverzace se týkala i umění- předválečných filmů,literatury , vyprávěly se i protinacistické anekdoty,probírala se politická situace.
Jediným bližším členem „rodiny“ byl pejsek, kterého si pořídila a brávala ho s sebou na procházky.Do doby, než začal pro Židy platit zákaz, chodila se koupat na tehdy novou plovárnu k rybníku Roštejnu. Její čeština byla velmi špatná a používala jen pár nejnutnějších frází či slovíček tak, aby si mohla nakoupit v obchodě.Jediné informace získávala Melánie na konverzačních schůzkách a od pana Samka, tehdy studenta, který jí vyprávěl o všem, co se psalo v novinách či hlásil rozhlas BBC v Londýně. Avšak tyto informace se k lidem v Protektorátu Böhmen und Mähren vůbec neměly dostat, odpovídala tomu i povinná varování napsaná na radiopřijímačích: „Poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí“. Melanie byla povzbuzována , avšak zprávy byly neustále velice nepříznivé.V posledních měsících před transportem se musela vystěhovat od Steinů a bydlela ve skromném podnájmu na náměstí Přemysla Otakara II v č. 39.
18.5. 1942 spolu s částí telčských Židů nastupuje ve sběrném táboře v Třebíči do transportu Av, směr Terezín. Z Terezína je deportována 25.5.1942 transportem Az, pod číslem 344 do Lublinu. Ovšem Melanie tehdy tuto hroznou skutečnost neznala. „My jdeme na páci do Polska“, říkala a nevěděla nic o vyhlazovacích táborech.Předpokládala, že se vrátí. Neměla nejmenší tušení, že následující okamžiky jejího života budou tak kruté. Před odjezdem se rozloučila se studentem Jaroslavem a na památku mu věnvala německo-český slovník. Jsme nesmírně vděčné panu ing.Jaroslavu Samkovi, že si na nás udělal čas a dokázal se s námi podělit o vzpomínky, ač někdy ještě stále velmi smutné.Upřímně mu za to děkjeme a jsme velice rády, že jsme potkaly dalšího pamětníka, který v nás probudil chuť a touhu dovídat se i o tak bolestné době, která je ještě někdy zahalena tajemstvími lidských osudů. Vzpomínky zaznamenala M.Maříková, tercie 9.4. 2008.

Příběh pana André Spitzera z Jihlavy

S panem Spitzerem jsme se seznámili osobně na besedě ve škole v dubnu 2004.
Žije s manželkou v Jihlavě, ale do Telče občas jezdí na židovský hřbitov navštívit hroby svých blízkých příbuzných i známých, položit kamínky na náhrobky a zavzpomínat na ty, kteří svůj hrob nikde nemají – i tak končilo „konečné řešení“ židovské otázky. Rodina pana Spitzera žila v Jihlavě. Tatínek byl spoluvlastníkem Továrny na uzeniny a konzervy a.s. Kostelec u Jihlavy. Zemřel v roce 1946.
Maminka mimo péči o rodinu jako klavírní virtuozka doprovázela některé osobnosti tehdejší hudební scény v ČSR. Pocházela z Kutné Hory, kde do doby holokaustu žili oba její rodiče. V rodině Spitzerových byly tři děti. Nejstarší sestra žila před válkou v Praze ve smíšeném manželství, transport do koncentračního tábora se jí naštěstí vyhnul.
O tři roky starší bratr se vyučil cukrářem těsně před vyhlášením Norimberských zákonů. Panu André Spitzerovi bylo v té době 14,5 roku a studoval.
Osudy celé rodiny poznamenaly nejdříve tzv. Norimberské zákony – od června 1939 vydávaly Okresní úřady konkrétní vyhlášky týkající se protižidovských opatření v jednotlivých místech. Rodina musela odejít do Kutné Hory, která byla domovskou obcí maminky a kde žil dědeček s babičkou.
Celý systém diskriminačních opatření postupně vyřazoval židovské obyvatelstvo – omezení se týkala zabavení veškerého majetku, cenností,šperků, kol, psacích strojů, lyží, rádií, telefonů, zvířat. Zákazy se týkaly vstupu na veřejná prostranství, přídělů potravin s omezením prodejní doby, vyloučením židovských žáků a studentů ze škol, uzavřením synagog. Od 17.9. 1941 museli všichni Židé nosit tzv. Davidovu hvězdu s nápisem Jude – musela být viditelně našita na oblečení. Kutnohorští občané se rodině snažili usnadnit komplikovaný život a s rizikem uschovali některé věci Spitzerových přes válku. V roce 1941 byla odvlečena rodina strýce ing. Josefa Spitzera, který zemřel ještě v době 1. republiky a je pochován na židovském hřbitově v Telči, ale jeho žena Anna a syn Ferry Spitzer zahynuli v polské Lodži.
Transport rodiny do Terezína proběhl 2.6. 1942. Oba bratry nakomandovali do práce. Bratr, jako vyučený cukrář, pracoval v pekárně ghetta a tak mohl rodině přilepšit občas kousíčkem chleba. Pan André pracoval v uklízecí četě, později jako pomocný kuchař. V r. 1944 došlo k dalším transportům z Terezína do Osvětimi. Nejdříve odešel bratr, bratranec a maminka. Rozloučení s maminkou před osvětimským transportem bylo bohužel posledním, maminka zahynula v plynové komoře v Osvětimi.
Pan André následoval rodinu dalším transportem. V Osvětimi proběhly během deseti dnů tři selekce a oba bratři byli posláni jako zdatné pracovní síly do pracovního tábora v Kauferingu v Německu. Fašisté zde budovali podzemní továrnu. Podmínky vězňů byly hrozné – těžce pracovali 12 hodin denně s výjimkou každé druhé neděle. Pro těžce pracující byly takovéto denní příděly: ráno hrneček náhražkové kávy, krajíček chleba, v poledne litr polévky z vody a nahnilé zeleniny, večer, po návratu z práce, krajíček chleba s margarínem nebo malým kouskem náhražkového salámu. Ke konci války se příděly snížily na 5 dkg chleba denně. Spalo se v malých zemljankách s nízkou stříškou, po 25 vězních v jedné řadě. Chtěl-li se jeden z vězňů otočit, musela se otočit celá řada.
Hygienické podmínky byly otřesné – vězni se umývali ve studené vodě, která vytékala z rezavé trubky, bez mýdla. V těchto podmínkách se množily šatní vši, které přenášely skvrnitý tyfus. Pan Spitzer v zimě 1944 onemocněl. Desetidenní vysoké horečky přežil jen díky bratrovi, který mu schovával část svého přídělu a po práci o něj pečoval. Po tyfové epidemii vypukla v táboře úplavice, ta přinesla úplné vyčerpání a smrt mnoha vězňům. 29. 4. 1945 byli vězni osvobozeni americkou armádou. Po několika dnech ve vězeňském revíru (nemocnici) byl pan Spitzer s bratrem převeden do amerického vojenského lazaretu. 25. 5. 1945 byli evakuováni do Dachau. Oba bratři si v americkém vojenském lazaretu začali zvykat na mírový život. Těžce nemocným vězňům se dostalo dokonalé péče, příděly potravin se postupně zvyšovaly tak, aby si organismus zvykl, nemocným byl podáván vzácný penicilin.
Americká armáda na 150 vojenských kamionech doprovodila vězně jen do Plzně, v Rokycanech začínala sovětská zóna. Oba bratři se jako jedni z 35 českých vězňů, z 5000 přivezených z Osvětimi do koncentračního tábora Kaufering 4, dočkali návratu domů. Panu Spitzerovi bylo 18,5 roku, vážil 32 kg. Bratr, jehož zdraví bylo všemi útrapami poznamenáno, zemřel v 56 letech a je pochován na telčském židovském hřbitově.
27. a 28. 5. 2004 se pan Spitzer společně s manželkou účastnil pietního zájezdu do Kauferingu a Dachau. V tyto dny byl odhalen pamětní kámen, věnovaný českým občanům, kteří zde zahynuli a jsou uloženi ve společných hrobech.

Rodina Hahnova

Hned po prvním kontaktu s panem Henry Hahnem nám bylo zřejmé, že jsme našli někoho, kdo náš projekt nejen podpoří jako zprostředkovatel informací, ale že bude i konzultantem při naší cestě za objevováním opomíjených skutečností v minulé historii. Kontakt nebyl osobní - informace, otázky, fotografie, ale i rady cestovaly z Ameriky do Telče e-mailem, přes internet.
Pan Henry Hahn poskytl naší skupině i rodinnou kroniku v anglickém originále, kterou přeložila paní Marie Rodová. Tuto kroniku psal pan Hahn pro své blízké v rodině tak, aby své dceři Anitě, synovi Jeffovi i vnoučatům přiblížil evropské kořeny rodu a pomohl pochopit identitu i z důvodů příslušnosti k židovské kultuře. Při psaní určitě netušil, jak osloví jeho vzpomínky nás v Telči. Jsou dokladem charakteru doby před i za 2. světové války v Evropě, v našem městě. Některé vzpomínky jsou tak autentické, že se svolením autora budeme některé okamžiky citovat.
Těšíme se na osobní setkání, neboť v květnu 2005 pan Hahn přijede do Telče a my ho budeme moct provést výstavou – výsledkem našeho společného snažení.
Dědeček pana Henryho – Hanuše Hahna, Herman Hahn, se přistěhoval s manželkou Adélou, roz. Schwarzovou do Telče z Dačic v roce 1870. Rodina byla obdařena devíti dětmi, ale kojenecký věk přežily jen čtyři: Alfréd, který žil a zemřel později ve Vídni, jediná dcera Hedvika, provdaná v Telči za ing. Laufera, zemřela v roce 1935, a Ludvík a Oskar, nástupníci Hahnova rodu v Telči. Zakladatel rodu Herman Hahn zemřel v roce 1899.
Ludvík a Oskar se stali spolumajiteli firmy, která sídlila ve Furchově ulici na Podolí. Obchodovalo se především s obilím, později k obchodnímu artiklu patřil i mák a lněné semínko. Firma rozšiřovala nejen sortiment, ale po 1. svět. válce expandovala i do Německa, Rakouska, na Slovensko. V některých obchodech byl společníkem i pan Taub. Bylo zde zaměstnáno několik pracovníků, k základně patřily sklady, konírna, kancelář.
Název firmy „Sklady obilí - Herman Hahn a synové“ je čitelný dodnes a nepodařilo se ho zamalovat ani nacistům, ani komunistům. Říká se mu „stálí Hahnové“.

Rodina Ludvíka Hahna – strýce pana Henryho Hanuše Hahna

Ludvík Hahn se oženil s Marií (Mitzi) Mannabergovou, rodačkou ze Zakopaného v Polsku. Bydleli v dnešní Svatoannenské ulici č. 125 nahoře v domě, dole byla kancelář firmy. Dnes je zde obchod Praktik. Ve 20. letech Hahnovi adoptovali holčičku Vandu, pocházející z židovské rodiny, která se do Telče dostala v době 1. svět. války. Brzy po adopci Vandy se narodil syn Kamil (Kamillo). Obě děti vyrůstaly spolu. Vanda byla moc hezká dívka, spolu s Kamilem jezdili na koni Alanovi, hráli tenis na kurtech v Lannerově parku, v Telči měli spoustu přátel. Kamil studoval na telčském gymnáziu, později na anglické střední škole v Praze. Rád jezdil po Telči na motorovém kole s přáteli. Vanda se ve třicátých letech provdala za JUDr. Ernsta Kohna a bydleli na velkostatku v Jemnici. Měli jednoho syna Alexandra.
Rodina praktikovala židovské náboženství, pan Ludvík byl členem Chevra Kadiša a jako člen tohoto spolku dal na vstupní bránu židovského hřbitova zasadit dvě černé desky s nápisy „Nemáme všichni stejného Boha?“ a „Neuctíváme všichni stejného Boha?“ Přišel 15. březen 1939 a už od června 1939 začalo židovské obyvatelstvo podléhat rasovým zákonům, které se postupně stupňovaly, zasahovaly do všech sfér života.
Do firmy byl dosazen německý správce, později pan Ludvík už nesměl docházet do kanceláře. Kamil nemohl dostudovat a nastoupil jako cukrářský učedník. Vroce 1940 byla zavřena i synagoga a tak Hahnovi slavili v krásné místní synagoze poslední svátky Roš Hašana a Jom Kippur. Rodina Ludvíka neuvažovala o emigraci a spolu s ostatními židovskými přáteli se rozloučila s rodinou bratra Oskara Hahna, která se vydala na nejistou a dalekou cestu pronásledovaných do exilu. První je do Terezína povolána Vanda s rodinou Kohnových. Všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Polsku. Ludvík, paní Mici a Kamil odjíždí s ostatními telčskými židovskými rodinami do Terezína a odtud 1. 9. 1942 transportem Be do Raasiky na východě Evropy. Z rodiny nikdo holokaust nepřežil.

Rodina pana Henryho – Hanuše Hahna

Rodiče Henryho Hahna, Oskar Hahn a Helena /Heli/, rozená Gottliebová, bydleli po svatbě v roce 1923 v Telči dnešní Svatoannenské ulici. Dům je dnes částí objektu Strojírenské, a.s. (dříve Motorpal). Oskar Hahn spolu s bratrem Ludvíkem byli spolumajiteli firmy H. Hahn a synové a ve skladech i kanceláři často pomáhala i paní Heli. V roce 1928 se manželům narodil syn Hanuš, o rok později dcera Suzi, která zemřela ještě v kojenecké věku. Rodinný dům byl rozlehlý a pohodlný, k domu patřila zahrada a hospodářské zázemí. K domácnost Hahnových patřila znamenitá kuchařka paní Růžena Kalinová, anglická guvernantka Betty Pour, správce Pollák, kočí Tajml, zahradník Čermák a služebná.
Hahnovi měli v Telči spoustu přátel jak mezi židovskými rodinami Furchtových, Taubových, Schreckerových, Bohmových, Heiligových, tak mezi ostatními telčany. Se společností jezdili na Dobrou Vodu, hráli tenis na kurtech v Lannerově zahradě, byli součástí kulturního života v Telči. Rodina ráda cestovala, ať už v zimě na lyže do Tater, či poznat Evropu, vedl je k tomu zájem o historii a umění. Rodina nebyla ortodoxní, ale malý Henry docházel na hodiny židovského náboženství k panu Freudovi, který vykonával funci učitele, kantora i šocheta pro místní židovskou obec.
Henry byl žákem Obecné školy v Telči do jedenácti let, soukromě byl vzděláván v jazycích – angličtině a němčině, v hudbě – učil se hrát na housle u pana Hýži. V roce 1939 byl přijat do primy tehdejšího gymnázia jako jediný židovský student, jak dovolovalo nařízení z roku 1939.
Většina dětských přátel Henryho nepřežila holokaust – Karel a Ota Lauerovi, Nolda Taub, Fritzek Holzbauer. K spolužákům z primy patřili hlavně Josef Remeš a M. Šanda – kontakt s nimi byl udržován donedávna. K „učiteli“, který u Henryho vypěstoval zálibu k filatelii tak, že se stala největším koníčkem s kvalifikací dodnes, patřil holič Matěj Šindler.
Ještě v listopadu 1938 se rodina spolu s ostatními snažila vést normální život. Hahnovi spolu s dědečkem a babičkou Gottliebovými se z dovolené ve Francii vrátili s určitými obtížemi – francouzskými aerolinkami už nesměli jako židé letět přes Německo, ale i přes obsazenou Vídeň se přece jen dostali vlakem do Telče. Židovští přátelé v Telči si ještě až do 15. března vzájemně předstírali, že je vše v pořádku.
Na 15. březen 1939 pan Hahn vzpomíná...
...sekyra spadla 15. března 1939, ten den ve čtyři hodiny ráno přišel telefonní hovor z Prahy, který informoval Oskara, že začala německá okupace a německá armáda má dorazit do Telče kolem půl osmé ráno. Telefonický hovor přišel k Hahnům, protože jedině oni a hrabě Lichtenstein na zámku měli noční telefonní spojení. Okamžitě vzbudili starostu a šéfa policie, aby zajistili klid, až Němci vstoupí do města. Vzkaz ke starostovi a šéfovi policie přinesl Henry, který šel později do školy. Těsně před začátkem vyučování kolem osmé hodiny ranní se německé tanky, obrněná vozidla a dělostřelectvo začalo shromažďovat na náměstí, kde se zastavili.
Učitel nás poslal domů a žádná panika nevznikla. Čeští vojáci drželi stráž u zámeckých kanceláří a němečtí vojáci dostali volno k nákupu zboží, které v Německu nebylo k dostání. Henry, jelikož uměl německy, směroval vojáky do různých obchodů mimo náměstí a asistoval v Lauerově obchodě při prodeji textilu, kávy a jiného zboží. Okamžitě vznikla směnárna – jedna německá marka byla za deset Kč – poměr nesmírně výhodný pro Němce. Německá armáda zabrala školu a na školním dvoře vznikl velký nepořádek. Ze Sokolovny a jiných větších budov udělali ubytovny pro vojáky a důstojníci byli ubytováni v soukromých bytech, včetně Hahnů. Důstojník ubytovaný u nás byl nesmírně zdvořilý vůči rodině, ale požadoval používání vozů Chrysler se šoférem a za několik dnů zmizel s vozem do Vídně. Šofér se vrátil vlakem bez auta i důstojníka. Po několika dnech začala škola opět vyučovat a Němci odešli. Město se vrátilo k normálnímu životu. Několik českých nacistů se objevilo v tesárně, oblékli se černě s hákovými kříži na páskách na rukávech a nosili černé boty, většinou byli německé národnosti. Později jednoho z nich utopili čeští vlastenci v nedalekém rybníku.
Pomalu, ale jistě se život začal měnit. V té době začal Henry chodit na měšťanskou školu spolu se dvěma jinými židovskými chlapci ve třídě, Karlem Lauerem a Arnoldem Taubem. Přišlo nařízení, že jenom jeden z nich může chodit do gymnázia a druzí dva musí zůstat na měšťance. Z neznámých důvodů byl pro gymnázium vybrán Henry.
Do Oskarova a Ludvíkova obchodu byl dosazen německý inspektor, ačkoliv Oskar a Ludvík mohli stále docházet do své kanceláře. Hela se začala intenzivně učit anglicky s Betty Pourovou, ale Oskarův přístup zůstával pevný a optimistický. Věřil že „to“ pomine a odmítl uvažovat o emigraci.
Počátkem září 1939 se Hahnovi dozvěděli o napadení Polska a krátce potom došlo k zatčení, věznění na Gestapu i vzdálených příbuzných z Jemnice. Na naléhání příbuzných z USA se tedy otec Oskar Hahn rozhodl k co nejrychlejšímu útěku před nacisty s celou rodinou. Středoamerická a jihoamerická víza byla konzuly „prodávána“ za vysoké ceny. Pan Oskar Hahn sehnal pro celou rodinu na chillském konzulátu pasy označené červeným „J“ a tranzitní víza do Itálie. Takto označené pasy zřejmě znamenaly JEW – Žid, ale běžně byly známy jako Journalist passport (žurnalistický pas). Rodina byla vyslýchána na Gestapu v Petschkově paláci v Praze, musela odevzdat všechen majetek nacistům a slíbit, že se již nikdy nevrátí.
Po komplikovaném a traumatizujícím vyjednávání za tísnivé atmosféry s nejnutnějším osobním zavazadlem odjela rodina 14. 1. 1940 do italského Janova. Odtud měli lodí Orazio odjet do chillského Vallparaisa. V Itálii došlo ke komplikaci s doklady a odjezd z Evropy se prodloužil na několik měsíců. Sled dalších událostí byl dramatický. Úředníci zjistili, že víza jsou neplatná a Orazio odjelo bez Hahnových. Právě Orazio, které mělo vézt Hahnovy, vyhořelo po náhodném náletu a pasažéři zahynuli. Panu Oskaru Hahnovi se podařilo sehnat tranzitní víza do Španělska a v srpnu 1940 žila rodina v Barceloně. Henry dočasně navštěvoval švýcarskou školu s vyučovacím jazykem německým, zároveň se učil španělsky. V prosinci 1940 konečně dostává rodina dočasná víza na Kubu. Ze španělského Bilbaa odplouvají do Lisabonu. Cesta přes Atlantik trvala asi deset dnů a po Novém roce 1941 přistávají v Havaně, pak se rodina nalodila na americkou loď Oriente s cílovým přístavem v New Yorku. Všechny zde přivítala rodina strýce Ernesta Gottlieba a tetou Margot. S babičkou a dědečkem Gottliebovými, kterým se podařilo utéct před nacisty do Anglie a odtud do USA, se rodina setká na jaře 1941. V USA začíná další životní etapa rodiny Hahnových z Telče...

Rodina Neumannova – Plačkova

S paní Plačkovou jsme se seznámili v roce 2004. Zjistili jsme totiž, že otec paní Plačkové, MUDr. Zdeněk Neumann, zahynul během II. světové války. Jeho jméno je společně s ostatními obětmi napsáno na Pamětní desce v kostele sv. Ducha. Paní Marie Plačková nám vyprávěla o osudu své rodiny a zapůjčila nám rodinné fotografie a některé dokumenty.
Paní Marie Plačková svého otce Zdeňka Neumanna znala jen ze vzpomínek maminky Františky Jiřiny Neumannové, roz. Mikulíčkové a ostatních příbuzných. Zdeněk Neumann a jeho sestra Věra se narodili v Telči v rodině MUDr. Otty Neumanna a Elsy Neumannové. Starší Věra se provdala za Julka Poláka a odstěhovala se do Prahy. Bydleli ve vile, kterou jim postavili rodiče. Z celé rodiny Neumannových šla Věra do transportu jako první, protože deportace židů do Terezína probíhala nejdříve v Praze. Zahynula v Terezíně. Zdeňek Neumann vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově. Chtěl působit jako vojenský lékař, ale na přání maminky převzal praxi po svém otci Ottovi. Za studentských let se svým otcem i sám scestoval téměř celou Evropu, byl i jedním z mála prvorepublikových radioamatérů, radiostanici i vysílačku měl registrovanou pod nízkým číslem. V roce 1921 požádal o vystoupení z izraelitského náboženství. Na svatbě své sestřenice Helenky Neumannové se seznámil se slečnou Jiřinou Mikulíčkovou, katoličkou. Občanský sňatek uzavřeli Neumannovi v roce 1935, katolický potom až 13. 7. 1939. Po svatbě žila mladá rodina už jen s maminkou, paní Elsou Neumannovou, neboť starý pan doktor zemřel, na náměstí v Telči v domě č. p. 39. V roce 1936 se narodil syn Ota. Neumannovi byli velmi oblíbeni v širší telčské společnosti jak židovské, tak katolické a nic na tom nezměnil ani rok 1939.
Protože Jiřina byla „árijka“, nebyl Zdeněk po roce 1940, podle Norimberských zákonů, hned zařazen do transportu. Do 1. 9. 1940 pomáhal jako lékař a praktikoval pro židy. Potom byl ,,totálně nasazen“ (nucené práce ve prospěch Říše) jako dělník do autoopravny pana Skokana. Také pracoval na stavbě trati a každý týden se mohl vracet domů. Když na jaře 1943 odmítl příkaz asistovat při konfiskaci židovského majetku, byl zatčen a odvezen do jihlavského vězení, potom na gestapo do Brna. Úřední informace zněla, že byl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Po válce v roce 1946 obdržela manželka Jiřina doklad o tom, že 24. února 1943 zemřel pan Zdeněk v Osvětimi. Teprve v pozdějších letech bylo úřady sděleno, že byl umučen na gestapu v Brně.
V Telči zůstala jen paní Jiřina Neumannová se synem Otou a dcerou Mařenkou, která se v říjnu 1943 narodila, už jako pohrobek. Tatínka poznala jen z vyprávění a fotografií. Na výchovu dětí i jejich hmotné zabezpečení zůstala paní Jiřina už navždy sama. Marie Neumannová vystudovala telčské gymnázium (tehdy JSŠ). Při výběru vysoké školy jak Ota, tak Marie měli určité problémy, neboť poválečná doba - padesátá léta, i když skrytě, ovlivňovala i výběr povolání. Paní Marii bylo umožněno studium na VŠ zemědělské, ekonomický směr. Zde také poznala svého budoucího muže M. Plačka. Plačkům se narodila dcera Zdeňka. Dnes žije paní Marie v Telči sama, její bratr Ota zemřel.
Obětí holokaustu v domě č.p. 39 se stal MUDr. Zdeněk Neumann, Telč I/39, nar. 16.6. 1905, zahynul 24.2. 1943 v Brně

Rodina Taubova

Na židovskou rodinu Taubovu, žijící v Telči před válkou, vzpomínala paní Anna Navrátilová, rozená Vondráčková. Paní Navrátilové je dnes 86 roků. Část jejího mládí byla osudově spjata s Taubovými, neboť v této rodině od roku 1938 do roku 1942 působila jako vychovatelka Taubových dětí. Po složení maturity na Pedagogické škole v těchto letech těžko hledala v místě bydliště zaměstnání učitelky, a proto ráda přijala místo v této dříve vážené židovské rodině. Její rozhodnutí pochopitelně vyžadovalo i odvahu, neboť věděla, že Židé v Evropě začínají být perzekuováni. Během okupace jí také bylo za její postavení několikrát důrazně vyhrožováno některými místními kolaboranty i německými úředníky.
Rodina Taubova žila v Telči – Podolí, dnešní Masarykova ulice. Vlastnila velký dům č. 56 se zahradou. Pan Taub patřil mezi zámožné obchodníky s obilím, byl i v některých obchodech společníkem rodinného podniku Hahnových. Na rohu ulice Hradební měl ještě obchod, kde vykupoval kůže. Paní Navrátilová vzpomíná, jak v sobotu, kdy rodina světila šábes, zastupovala pana Tauba v obchodě. K nejlepším zákazníkům prý patřili muži z Krahulčí, kteří dostávali za vydří kůže 100 Kč. Pan Taub se narodil 2. 8. 1890, v roce 1938 byl v nejlepších letech. V rodině se mluvilo česky i německy. Paní Taubová, rozená Kischlová, pocházela z Vídně a raději se dorozumívala vídeňskou němčinou, hlavně se svojí sestrou, která často přijížděla na návštěvy. Paní Anna byla o čtyři roky mladší než pan Taub. Taubovi měli čtyři děti. Syn Tommy zemřel jako malý na spálu před válkou. Nejstarší byla Charlotta, nar. 18. 5. 1926, které se říkalo Lotty. Studovala v Telči na reálném gymnáziu. Druhá dcera Emilie, nar. 30. 4. 1930 byla pro všechny Emi. Navštěvovala měšťanku v Telči, stejně jako bratr Arnold – Nolda, nar. 23. 11. 1928. Ve velkém domě se šesti pokoji byla zaměstnána služka, kuchařka, šofér a dočasně vychovatelka dětí paní Navrátilová, tehdy slečna Vondráčková. Členové rodiny ji titulovali slečinko či slečinečko – to hlavně děti. Pomáhala s výchovou, ale i s výukou, hlavně češtiny. Rodina nebyla ortodoxní, ale židovské svátky se dodržovaly, navštěvovala se synagoga a sobotní návštěvy židovského hřbitova, hlavně v létě, byly důvodem k vycházce. Do rodiny docházel i židovský kantor, nejen jako vítaná návštěva, ale děti vyučoval hebrejštinu a náboženství. Během sobotního svátku – šábesu – bývala k obědu drůbež či ryba „gefilte fiš“, potom moučník s ovocem a šlehačkou ze Svěrákovy cukrárny. V létě se jezdilo k Pařezitému rybníku, na Dobrou Vodu, nebo pobývali s přáteli Hahnovými na zahradě.
Taubovi se cítili bezpečně do března 1939. Poté začínají platit nelidské rasisticé zákony, které postupně vyřazovaly židy ze společnosti. Vyhlášky s protižidovskými opatřeními přichází nejdříve z Okresního úřadu v Dačicích, od listopadu 1940 byl Okresní úřad přesunut do Telče a soubor zákonů a omezení pokračuje. Pan Taub musel označit svůj obchod nápisem „Židovský podnik“, Lotty byla jako židovka vyloučena v roce 1940 ze sexty gymnázia, posléze i Nolda a Emi ze školy. Jejich výuku měla potom na starosti paní Navrátilová. Každý měsíc přibývala další omezení a nařízení: od září 1941 označení našité na oděvu – žlutá Davidova hvězda s nápisem Jude, zákaz vycházení ve večerních hodinách, zákaz návštěv sportovních podniků, koupaliště, změna trvalého bydliště, omezená nákupní doba, odebrání řidičských průkazů. Od října 1940 byla zavřena synagoga a byla uvalena ochranná vazba na ty, kteří s židy sympatizovali. Přes všechna tato opatření Taubovi věřili, že se dočkají konce války, dokonce i do transportu odcházeli s nadějí, že se všichni opět setkají. Z rodiny byla povolána nejdříve paní Taubová, zahynula v Ravensbrücku 26. 4. 1942, potom pan Taub, zahynul 12. 2. 1943 v Osvětimi. Lotty, Emi a Nolda ještě zůstávají doma s kuchařkou a služkou, paní Navrátilová je tajně přes zahradu navštěvuje. Večer před transportem pomáhala děti vypravovat do „letního tábora“ s 20 kg batohem, který musel být ušit z pytloviny. Dodnes s dojetím vzpomíná, jak pomáhala děti koupat a stříhat podle nařízení a jak Emi prosila, aby jí nechali krásné dlouhé copánky – to proto, aby se jim „tam“ líbila.
Na rodinu vzpomínala i paní Ela Pošustová, která jako židovka ze smíšeného manželství přežila (její vzpomínky zaznamenala M. Kaletová v seminární práci z dějepisu, Gymnázium O. Březiny v Telči, 1995): „Balíčky jsem posílala taky Taubovým dětem. Taubovi bydleli tam, kde je dnes Domov mládeže. Nejdříve musela do Terezína jejich maminka a děti zůstaly doma s tatínkem, který dělal starostu židovské obce. Potom byl do koncentračního tábora poslán i on a jeho tři děti zůstaly doma samy. Denně jsem tam chodila pomáhat. Nakonec i ony musely nastoupit. Psaly mi z Terezína. Měly to určitě nadiktováno, byl to pořád stejný text v němčině: Jsme zdrávi, daří se nám dobře, srdečný dík za zásilky. Když mi najednou přestaly psát, poznala jsem, že jsou mrtvé.“
Konec osudu jedné rodiny je zaznamenán na Pamětní desce obětem II. světové války v kostele Sv. Jakuba v Telči:
Taub Richard, nar. 2. 8. 1890, obchodník, bytem Telč II/56, zahynul 12. 3. 1943 v Osvětimi.
Taubová Anna, roz. Kischlová, nar. 25. 11. 1894, v domácnosti, bytem Telč II/56, zahynula 26. 4. 1942 v Ravensbrücku.
Taubová Charlotta, nar. 18. 5. 1926, studentka, bytem Telč II/56, deportována z Terezína 19. 10. 1944 transportem Es, pod č. 690 do Osvětimi.
Taubová Emilie, nar. 30. 4. 1930, žákyně, bytem Telč II/56, deportována z Terezína 19. 10. 1944 transportem Es, pod č. 689 do Osvětimi.
Taub Arnold, nar. 23. 11. 1928, žák, bytem Telč II/56, deportován z Terezína 16. 10. 1944 transportem Er, pod č. 1209 do Osvětimi.

Studenty pracující na projektu Zmizelí sousedé zajímal i terezínský osud ,,Mušky“-Emy Taubové. Z procítěných vzpomínek Eminy kamarádky ,,Flašky“:
Přezdívka ,,Muška“ vznikla odvozením zdrobněliny Ema-Emuška-Muška až na našem pokoji. Muška přišla 9.4.1943 z pražského sirotčince, kde byla dva asi dva týdny se svými sourozenci. Bratra Arnolda-Noldu jsem znala dobře, ale starší sestru ne. Spaly jsme s Muškou blízko sebe na trojkavalci.Byla moc hezká, s krásnými copány, vypadala jak barokní andělíček. Před příchodem do Terezína měla v sirotčinci přece jen lepší stravu než my, které jsme byly v ghettu déle. Na hodinách kreslení u Friedl Dicker-Brandeisové vytvořila několik obrázků, na výstavě je její koláž Zátiší.
V den svých třináctých narozenin, necelý měsíc po příjezdu do Terezína, dostala od tety kytičku, rozplakala se dojetím a steskem po rodičích. Byla také členkou Maagalu- kruhu dokonalosti a dostala se do jeho druhé třídy. Vím také, že jejím kamarádem-přítelem byl Eli Mühlstein, Muška mi dala číst dopis plný naděje a víry ve šťastný konec. Muška byla zařazena do jednoho z podzimních transportů 19.října 1944. Tento transport směřoval do Osvětimi.“

Zdroj: Gymnázium Telč

 

zpět