Obce

*Historie židovských obcí v Čechách a na Moravě

*Historie židovských obcí v Čechách a na Moravě

18. 04. 2009 01:13

Dějiny židovských náboženských obcí v Čechách a na Moravě začínají v období raného středověku. Přítomnost židovských kupců v Českých zemích lze předpokládat na základě Raffelstettenského celního a plavebního rádu z let 903-06 již koncem 9. stol. Podle jeho záznamů procházeli touto celní stanicí na středním Dunaji židovští obchodníci cestující mezi íránskou říší a sousedními zeměmi. Místem, kam přicházeli v Čechách židovští kupci asi nejdříve, byla Praha - svou polohou přirozený střed území, sídlo knížete a stará křižovatka dálkových obchodních cest. O židovských obchodnících v Praze a jejich účasti na zdejších trzích se zmiňuje zpráva arabsko-židovského kupce a diplomata Ibrahíma ibn Jakuba z let 965-66, kdy židovská osada ležela patrně v blízkosti knížecího tržiště v podhradí Pražského hradu. Další zprávy o židovských kupcích v Praze na konci 10. stol. jsou dochovány v Životopisech pražského biskupa sv. Vojtěcha. V druhé polovině 11. stol. přenesl král Vratislav své sídlo na Vyšehrad, kde je k r. 1091 připomínáno další sídliště židovské obce. Tato obec zanikla pravděpodobně za protižidovských bouří spojených s první křížovou výpravou v letech 1096-98. Existence židovského sídliště na levém břehu Vltavy, v malostranském podhradí Pražského hradu, je opět doložena v první polovině 12. století.

Vedle zmíněných nejstarších židovských sídlišť v podhradí obou pražských hradů vznikla nejpozději v 2. Polovině 12. stol. židovská osada v blízkosti mezinárodního tržiště na pravém břehu Vltavy, podél komunikace spojující nejstarší pražské brody. V této oblasti byly soustředěny také další osady cizích kupců, které působily pří přeměně této aglomerace za vlády Václava I. (1230-1253) ve Staré Město pražské. Hradby Starého Města do sebe pojaly vedle nově založené osady sv. Havla také starší knížecí tržiště v blízkosti Staroměstského náměstí, osady cizích kupců v jeho okolí i židovské sídliště, ležící na severozápadním okraji náměstí. Tato židovská osada se během staletí rozrostla v samostatné Židovské Město s vlastním zastupitelstvem, soudnictvím a rozsáhlou samosprávou, jež bylo od okolního města postupně odděleno zdí se šesti branami. Mimořádný význam pražské židovské obce spočíval vedle její početnosti a kulturního i hospodářského bohatství zejména v tom, že až do poloviny 17. stol. zastupovala ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům také všechny ostatní židovské obce v Čechách.

Zprávy o měnících se polohách nejstarších židovských sídlišť na pražském území svědčí o poměrně svobodném postavení Židů v raném středověku. Židé se tehdy těšili stejným právům jako skupiny románských a německých kupců v Praze a vztahovala se na ně stejná knížecí privilegia. Nejstarší úpravu právního postavení cizích kupců obsahují privilegia Soběslava II. z let 1174-78, která se odvolávají na ještě starší výsady knížete Vratislava z roku 1092. Židé se tehdy mohli volně usazovat v hrazených dvorcích podél obchodních cest nebo v blízkosti tržišť, obchodovat a provozovat řemesla a jejich obce měly plnou vnitřní autono¬mii. V Čechách Židé obchodovali převážně s přírodními produkty - s kožešinami, obílím, vlnou, voskem, cínem a suknem, ale i s dobytkem, koňmi a otroky. Do země dováželi exotické spotřební zboží, drahé látky, šperky, zbraně, sůl, víno a orientální koření. Jednotlivci se uplatňovali zřejmě také jako lékaři nebo dvorští úředníci, jakým byl např. Jakub Apella na dvoře Vladislava I. (1120-25) nebo Žid Podiva, údajně zakladatel moravského hradu Podivína.

Pražská židovská obec byla již na přelomu 12. a 13. stol. i významným kulturním centrem. Nejstarším dochovaným pražským spisem z 12. stol. je výklad talmudského traktátu od Izáka ben Jakoba, zvaného Laban. Jeho žák Abraham ben Azriel, zvaný Chládek, stál v čele pražské obce a je znám v hebrejském písemnictví jako autor rozboru synagogální liturgie Arugat ha-bosem (Záhonek balzámu) z počátku 13. stol. Žákem Chládkovým byl patrně Izák ben Moše, zvaný podle svého hlavního díla také Izák Or Zarua, který studoval přímo ve školách francouzských tosafistů; po letech působení v porýnských obcích se vrátil zpět do Prahy a zemřel kolem r. 1250 ve Vídni. Jeho obsáhlé dílo Or zarua (Světlo zaseté), komentář k talmudským rituálním předpisům, bylo citováno a napodobováno v Německu, Polsku i Itálii a ve zkrácené verzi jeho syna nabylo velké popularity u Židů celé Evropy. Abraham Chládek i jeho žák Izák Or Zarua užívají ve svých spisech k objasnění obtížných hebrejských termínů Četné staročeské výrazy, svědčící o jejich velmi dobré znalosti tehdejší češtiny, kterou Or Zarua nazývá „náš jazyk" nebo „jazyk, jímž mluvíme" a jíž se zřejmě Židé v přemyslovských Čechách mezi sebou dorozumívali.

Původně téměř zcela svobodné postavení Židů ve středověké společnosti se od konce 11. století začalo výrazně zhoršovat: četné protižidovské pogromy, k nimž došlo v souvislosti s první křížovou výpravou v letech 1096-99 v Porýní, zasáhly r. 1096 také Prahu, a když se poté pražští Židé v obavách před dalším pogromem chystali vystěhovat do Uher nebo Polska, nechal sám kníže Břetislav II. (1092-1100) násilně konfiskovat jejich majetek. K pronásledování Židů docházelo i při všech dalších křížových výpravách během 12. století.

Usnesení IV. lateránského koncilu r. 1215, zakazující židovskému obyvatelstvu vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím a řemeslem, vedla k podstatnému zhoršení jeho právního postavení. Hospodářská činnost Židů tak byla omezena pouze na půjčování peněz na zástavu a úrok, což bylo jako lichva křesťanům církví zakázáno. Další usnesení koncilu se týkala sociální degradace Židů a téměř vylučovala jejich styk s křesťanským obyvatelstvem: nadále se směli usídlovat jen ve vyhrazených a uzavřených čtvrtích, museli být označeni zvláštním oděvem či potupným znamením. Teologicky řešila církev otázku existence Židů uvnitř křesťanské společnosti tzv. teorií svědeckého lidu, jehož existence potvrzuje pravdivost novozákonních událostí a má být důkazem následků jakési dědičné viny židovského národa za ukřižování Krista. Tato církevní nařízení vedla k téměř naprostému ekonomickému a společenskému oddělení Židů od ostatního obyvatelstva, a přispívala ve svých důsledcích k vytváření protižidovských pověr o znesvěcování hostií a rituálních vraždách, které se zejména v období vrcholného a pozdního středověku, ale i později, staly příčinou nesčetných krvavých protižidovských pogromů. Zbaveni svých práv a vytlačeni na okraj středověké společnosti, stali se Židé zcela závislými na vůli panovníků, kteří je prohlásili za svůj majetek a přímé poddané. Za povolení usadit se v zemi, za vždy pouze dočasný a často formální příslib základní právní ochrany musili pak Židé odvádět panovníkovi vysoké daně, a jestliže požádal, ještě zvláštní poplatky, které mnohdy tvořily nejjistější zdroj jeho příjmů.

Častá pronásledování z náboženských důvodů a vzrůstající potřeba finančních prostředků panovníku si v polovině 1 stol. vynutily nové úpravy právního postavení Židů ve středověké společnosti. Již r. 1244 vydal zvláštní privilegia rakouským Židům Fridrich II., následovaly buly papeže Inocence IV. na ochranu židovského obyvatelstva z 1247 a 1253 a privilegia Bély IV. z r. 1251, udělená Židům uherským. Na základě těchto dokumentů vydal obsáhlou úpravu právních poměrů Židů v českých zemích 29. března 1254 také Přemysl Otakar II. (1253-78). V privilegiích bylo poprvé určeno právní postavení Židů jako přímých poddaných krále, který jim zaručoval ochranu a povoloval zabývat se obchodem s penězi i jejich půjčováním na zástavu a úrok. Královská privilegia zakazovala jakékoli násilí proti žid. obyvatelstvu a jeho majetku, odsuzovala nařčení z používání lidské krve k rituálním účelům jako nepravdivá, zakazovala násilné křtění Židů, rušení jejich svátků a znesvěcování židovských hřbitovů a synagóg. Násilí proti Židům bylo napříště považováno za poškozování královského majetku, a proto také přísně trestáno. Židovským obcím byla přislíbena svoboda náboženského života, značná nezávislost v jejich vnitřních záležitostech a povoleno zřízení vlastní samosprávy a soudnictví. Spory Židů s křesťany rozhodovat nově jmenovaný královský židovský soudce. Za přislíbenou ochranu a výsady byla židovská obec povinna odevzdávat králi vysoké roční daně a podle potřeby poskytovat zvláštní dávky a půjčky. Přemysl Otakar II. potvrdil a rozšířil svá privilegia r. V. rovněž pro brněnskou židovskou obec. Privilegia Přemysla Otakara II. (Statua Judaeorum) uzákonila postavení Židů v Čechách a na Moravě na dlouhou dobu a byla v zásadě potvrzována i dalšími panovníky.

Jak vypadala ochrana Židovských p vůči církvi a obyvatelům měst i strany samotného panovníka, ukazují však již následující události. Přemyslův nástupce Václav II. (1278-1305) nechal r.1296 pod záminkou ochrany praž i venkovské Židy zajmout a propustil je, teprve když zaplatili výkupné. Z podobných důvodů dal uvěznit r. 1336 pražské Židy Jan Lucemburský (1336) a násilně se zmocnil značného majetku v ghettu. Karel IV. (1346-78) při svém nastoupení na trůn jako první český král označil Židy výslovně služebníky královské komory (servi camerae regiae) a r. 1357 potvrdil Otakarova privilegia. Rovněž on však často platil dluhy na úkor Židů rušením jejich dluhopisů nebo zastavením svých Židů říšským městům, což mělo za následek bezprostřední ohrožení existencí židovských obcí. Ještě častěji používal této praxe Václav IV. (1378-14) který r. 1385 zrušil židovské dluhopisy v řadě říšských měst a Židy v Čechách dal uvěznit a zajistil jejich majetek. V r. 1390 odpustil Václav křesťanským dlužníkům v celé říši úroky z úroků. Podobně postupoval na Moravě roku 1394 markrabí Jošt, který uvěznil bohaté Židy a vymáhal na nich výkupné. V roce 1411 byly navíc na Moravě zrušeny všechny židovské dluhopisy starší deseti let.


Ve 14. stol. docházelo zejména v Německu k četným lidovým protižidovským bouřím; české země byly zasaženy pouze částečně. Pro údajné znesvěcení hostie vypukly r. 1337 pogromy v Čáslavi a Jindřichově Hradci, r. 1338 také v Kouřimi, Jemnici, Třebíči a Znojmě. K největšímu pronásledování Židů však došlo v německých městech v letech 1348-49 v souvislosti s epidemií Černého moru, za jejíhož původce byli Židé brzy označeni. Mnoho jich tehdy uprchlo z Německa do Čech, na Moravu a do Slezska, kde došlo k velkému pogromu r. 1349 ve Vratislavi a r. 1350 v Chebu.

Největší středověký protižidovský pogrom v Čechách však vypukl v Praze o velikonocích r. 1389, které připadly toho roku na poslední dny svátku Pesach. Pod záminkou údajného znesvěcení hostie a v důsledku náboženské nesnášenlivosti, podněcované kněžími v pražských kostelích, zaútočil v neděli v podvečer 18. dubna početný zfanatizovaný dav na pražské ghetto. Pogromu padlo za oběť na tri tisíce jeho obyvatel, včetně dětí, žen a starců. Mezi nemnoha, kteří tuto katastrofu přežili, byl i básník a pozdější pražský rabín Avigdor Kara, který o tragické události složil žalozpěv, dodnes každoročně čtený na Den smíření ve Staronové synagóze. Ve snaze obnovit životnost pražské židovské obce stvrdil r. 1393 Václav IV. Otakarova privilegia a nařídil, aby všechny sporné otázky mezi Židy a jejich dlužníky byly napříště rozhodovány pouze před královským soudem.

Nezávislejší postavení Židů jako přímých poddaných krále narušily záhy husitské války v letech 1419-37, které oslabily vliv katolické církve a ústřední královské moci ve prospěch šlechty a nezávislých měst. Husité byli katolíky označováni za judaizující sektu a sami, zejména radikální táborité, se do značné míry identifikovali s biblickým Izraelem. Židé sympatizovali s husity v jejich boji s katolickou církví a německými křižáky, pomáhali jim např. při upevňovacích pracích při dobývání Vyšehradu r. 1420 a podporovali je finančně i dovozem zbraní. Také soudobé rabínské autority vyjádřily své sympatie k husitům a soudí se, že pražský rabín Avigdor Kara (zemřel 1439) měl určitý vliv na samotné hnutí, které se zdálo odpovídat mesianistickým nadějím judaismu.

Husitská revoluce oslabila feudální společenské vazby, uvolnila alespoň na čas některá protižidovská omezení a umožnila židovskému obyvatelstvu byť jen v omezené míře nabývat řemeslných znalostí. Husitský teolog Jakoubek ze Stříbra (kol. 1370-1429) shledával příčinu podřadného postavení Židů ve společnosti v omezení jejich hospodářské činnosti na peněžní obchod. Dopo¬ručoval, aby jim bylo umožněno věnovat se též zemědělství a řemeslu. Ač byli husité Židy podporováni, dopustili se i oni protižidovských násilností například v Praze r. 1422 a předtím v Chomutově, kde r. 1421 tamní Židy upálili společně s katolíky. Pro spolupráci s husity byli Židé vypovězeni z Rakouska (1421), z Bavorska (1422), z Jihlavy (1426) a z Chebu (1430).

Posílená samostatnost měst, jejichž obyvatelstvo se začalo ve větší míře zabývat také obchodem a peněžnictvím, vedla vlivem vzrůstající konkurence kolem poloviny 15. století k vyhnání Židů z četných měst v Německu a Rakousku. Také ve Slezsku došlo působením minoritského kněze Jana Kapistrána k četným protižidovským násilnostem a r. 1453 k vypovězení Židů z Vratislavi, Svídnice, Strzegomi a Jaworu; z Opavy byli Židé vyhnáni po předchozích pokusech až r. 1522. Vzápětí byli Židé vypovězeni r. 1454 z moravských královských měst Brna, Olomouce, Znojma a Uničova; v Uherském Hradišti byli postoupeni městu a vyhnáni až r. 1514. Vypuzené sku¬pinky Židů se usazovaly podle možnosti v menších poddanských městech a na panských statcích, kde měly zaručenou relativně největší bezpečnost a podmínky k rozvoji místního obchodu a řemesel. Období slabé vlády Vladislava Jagellonského (1471-1516) poznamenaly neustálé spory mezi panovníkem, Šlechtou a městy ve správě židovských záležitostí. Mnozí Židé se i nadále dostávali pod správu panstva nebo měst, takže často musili platit za ochranu jak konšelům, tak pánům i králi. R. 1499 král znovu vyhlásil svoje výhradní právo na správu Židů a r. 1501 jim vystavil na českém sněmu listinu s ujištěním, že mohou pobývat v zemích koruny české na věčné časy a nikdo je nesmí vypovědět ze země. Presto se v následujících letech podařilo získat četným městům, i když často až po opakovaných žádostech a protižidovských nepokojích, panovníkův souhlas k vypovězení židovských obyvatel. Tak byli vyhnáni Židé z Chebu (1479), Karlových Varů (1499), z Plzně a městečka Hostouně (1504), znovu z Jihlavy (1506), v letech 1505-06 došlo k tragickému vyhnání Židů z Českých Budějovic, dále z Loun (1508), Chomutova (1517), Kadaně, Lokte, Strakonic a Českého Krumlova. V Praze, ačkoli Židé přispívali vydatně do městské pokladnice, požadovali staroměští konšelé r. 1507 a 1509 opakovaně vypově¬zení Židů z celé země. Král se však vzepřel a potvrdil svým ediktem v Olomouci r. 1510, že mohou v zemi i nadále zůstat.

Nastoupením Ferdinanda I. (1526-64) na Český trůn se české země staly sou-částí habsburské říše a zdálo se, že se upevní ústřední královská moc, a tím i dosavadní nejisté postavení Židů. Po svém nástupu potvrdil Ferdinand I. židovská privilegia a slíbil, že bude chránit jejich práva. V r. 1527 zřídil v Praze tzv. českou komoru, pověřenou vyřizováním všech finančních záležitostí království, jejímž zájmem bylo udržet si v neztenčené míře i příjmy z židovských daní. Snahou získat znovu kontrolu nad správou židovských záležitostí do svých rukou se dostal Ferdinand I. do sporu jak s českými stavy, tak zejména s městy, která opakovaně naléhala na vypovězení Židů ze země. Četná nařčení, že Židé tajně vyvážejí stříbro ze země, že ve válce s Turky slouží jako vyzvědači a zakládají požáry, spolu s obviněními, že mají vliv na vznik judaizujících sekt v Čechách, přispěla nakonec r. 1541 k tomu, že se Ferdinand I. rozhodl vypovědět Židy z celého království, čímž dosavadní snahy o jejich vyhnání vyvrcholily. Vzápětí nato došlo v Litoměřicích, Nymburku, Roudnici, Žatci a dalších městech k rozsáhlým loupež¬ným pogromům. Císař termín vypovězení sice dvakrát odložil, ale r. 1543 se musela většina Židů, hlavně z českých královských měst, vystěhovat. Směřovali převážně do Polska a přes královskou ochranu byli cestou přepadáváni a olupováni. Pouze v Praze mohlo zůstat na zvláštní glejty několik rodin vyřizujících zbývající záležitosti obce. V roce 1545 bylo vypovězení dočasně odvoláno všeobecným glejtem, ale v r. 1551 Ferdinand nařídil, že Židé jsou povinni no¬sit na vnějším oděvu zvláštní označení v podobě žlutého kruhu. Nové vypovězení ze země následovalo r. 1557 na žádost arcivévody Ferdinanda. Lhůta odchodu byla opět na prosby a přímluvy prodloužena, znovu začaly být vydávány ochranné glejty jednotlivcům a znovu byli vyhnanci na hranicích olupováni a pobíjeni. Nařízení vypovědět Židy z království bylo tentokrát odvoláno až poté, kdy byl r. 1563 císař přísahy o vyhnání Židů zproštěn papežem.

Po smrti Ferdinanda I. r. 1564 nastalo po dlouhé době strádání a nejistot období postupného hospodářského a kulturního rozkvětu židovských obcí v Čechách a zejména v Praze. Max¬milián II. (1564-76) potvrdil r. 1567 židovská privilegia a vydal majestát uvolňující dosavadní omezení židovského obchodu a podnikání a přislíbil, že Židé již nebudou z království znovu vypovězeni. Nicméně zakázal Židům pobyt ve všech horních městech, čímž byly některé obce velmi poškozeny. R. 1571 navštívil císař Maxmilián s chotí a dvořany pražské Židovské Město a přijal rabínské požehnání. Rudolf II. (1576-1611) přenesl své sídlo do Prahy. Kolem dvora podivínského, ale tolerantního a uměnímilovného císaře se brzy soustředila pestrá mezinárodní společnost diplomatů, významných vědců a umělců, stejně jako astrologů a alchymistů. Rudolf II. potvrdil r. 1577 privilegia udělená židovské obci dřívěj¬šími panovníky a ujistil ji, že Židé nebudou z Prahy a zemí koruny české ani v budoucnu vypovězeni.Ve sporech se staroměstskými měšťany potvrdil Ru¬dolf II. r. 1585 podřízenost Židů výhradně císařskému soudci. Také v 1. 1593 a 1602 na stížnosti staroměstských cechů vzal císař židovskou obec v ochranu a r. 1599 ji osvobodil ode všech cel a mýt ve městech pražských. Pražská židovská obec získala za vlády Rudolfa II. svou dřívější samostatnost; rozvoj obchodu, peněžnictví a řemesel způsobil nebývalé uvolnění života v ghettu a počet jeho obyvatel několikanásobně vzrostl. Stejně jako jeho předchůdce byl také král Matyáš (1611-1619) židovské obci příznivě nakloněn a r. 1611 potvrdil všechna její privilegia i dřívější výsady.

V pražském Židovském Městě vystupují v období renesance stále výrazněji do popředí života obce jednotlivé osobnosti, významní myslitelé a učenci, zámožní bankéři a mecenáši ghetta. Počátkem 16. stol. patřila k nejvýznamnějším rodinám pražské židovské obce rodina Hořovských. Ješaja Halevi Hořovský (zemřel 1519) je znám jako mecenáš nejstarších pražských hebrejských tisků a jeho syn Aron Mešullam Hořovský (zemřel 1545) byl mimo jiné stavebníkem okázalé Pinkasovy synagógy. V Praze byla založena r. 1512 nejstarší hebrejská tiskárna na sever od Alp, jejíž první tisky vynikají pozoruhodnou typografickou úpravou a výzdobou. Tiskárna byla v činnosti až do 18. stol. a působila při rozšíření hebrejského knihtisku v dalších městech střední Evropy. Rabín Eliezer Aškenazi (1512-1586) založil r. 1564 v Praze pohřební bratrstvo, které se stalo významnou sociální institucí ghetta.

Představitelem Židovského Města v období renesance se stal jeho primas Mordechaj Maisel (1528-1601), dvorní Žid a finančník Rudolfa II., s jehož jménem je spojena mimo jiné stavba Židovské radnice, Vysoké a Maiselovy synagógy i založení pražské talmudské Školy a špitálu. Nejvýznamnějším reprezentantem duchovního života židovské obce byl však Jehuda Liva ben Becalel, zvaný rabi Low, v hebrejských pramenech známý pod akronymem Maharal (1512-1609). V letech 1553-73 působil jako moravský zemský rabín v Mikulově, ale většinu svého dalšího života strávil v Praze jako rektor zdejší vysoké talmudské Školy, která za jeho vedení nabyla širokého věhlasu. Důstojným nástupcem rabiho Lowa jako vrchního pražského rabína se stal oblíbený kazatel Šelomo Efraim Luntschitz (1550-1619) a po něm Jom Tov Lipman Heller Wallerstein (1579-1654), poklá¬daný za Lowova nejvýznamnějšího pokračovatele. O netradiční vědecké poznání usiloval matematik, astronom a první novověký židovský historiograf David Gans (1541-1613), který se stýkal i s předními učenci na rudolfínském dvoře. Zajímavou osobností byl také lékař, filozof a astronom Josef Šelomo Delmedigo z Kandie (1591-1655), žák Galilea Galileiho na univerzitě v Padově, který v Praze strávil poslední léta svého života.

Hned na počátku Českého stavovského povstání v r. 1618 došlo v Praze k útoku městské chudiny na Židovské Město a následujícího roku podali Staroměstští opět žádost o vypovězení Židů z města. Židovská obec se k povstání nepřipojila a po bělohorské bitvě 8. listopadu 1620 zůstala ušetřena perzekucí císařského vojska. Musela se však zavázat Ferdinandovi II. (1620-37) k půjčce 24 000 zlatých na válečné výdaje a zanedlouho přistoupit na znač¬né zvýšení ročních daní. Zástupcem židovské obce se v té době stal dvorský Žid a finančník Jakub Baševi (1580-1634), původem z Itálie, který byl za své zásluhy o finanční podporu císaře r. 1622 povýšen jako první Žid v habsburské říši do šlechtického stavu s predikátem z Treuenberka. V následujících letech byl Členem mincovního konsorcia v čele s knížetem Karlem z Lichtenštejna, které provádělo znehodnocování mince, aby tak získalo prostředky na výkup konfiskovaných statků po účastnících stavovského povstání. Pražské židovské obci se za pomoci Baševiho a Lichtenštejna podařilo získat přes protesty staroměstských měšťanů 39 nových domů a dosáhnout tak dosud největšího rozšíření ghetta. Protože císař byl při provádění své finanční politiky odkázán na podporu židovské obce, potvrdil jí r. 1623 všechna stará privilegia včetně volnosti obchodu a prodeje vlastního zboží po celé zemi, osvobození od cel a mýt v městech pražských a posílení pravomoci Židovských starších a královského židovského soudce na úkor práv městského soudu.

V počátcích třicetileté války výška židovských daní kolísala a byla doplňována žádostmi o vysoké půjčky. Proto se židovští starší dohodli s českou komorou na jednotném zvýšení ročních kontribucí na 40 000 rýnských zlatých z Čech a 12 000 z Moravy. Na základě této dohody pak Židé obdrželi od Ferdinanda II. další rozšíření svých výsad v hospodářské oblasti. Bylo jim povoleno volně navštěvovat všechny trhy v celé zemi, aniž by byli podrobeni vět¬ším omezením než křesťané, a vyučit se i provozovat téměř všechna řemesla. Přesto platební schopnost českého židovstva během války klesala. Stále se zvyšující daně a mimořádné platy na vedení války, uložené na sněmu v r. 1638, morová epidemie v pražském Židovském Městě r. 1639 a narušení obchodu v důsledku války přivedly židovskou obec na pokraj vyčerpání. Ferdinand III. (1637-57) vydal r. 1642 dekret zakazující vypovídat bez jeho vědomí Židy ze země. Roku 1648 se Židé účastnili obrany Starého Města proti švédskému vojsku, které obsadilo Hradčany a Malou Stranu. Za statečnou pomoc židovských obyvatel Prahy při práci na opevněních a hašení požárů Ferdinand III. udělil pražské židovské obci právo užívat jako svůj znak švédskou helmici ve středu šesticípé hvězdy. Po vestfálském míru r. 1648 udělil císař za finanční podporu v době války židovské obci privilegium, které na dlouhou dobu tvořilo základ právního postavení Židů v českých zemích. Podle tohoto majestátu mohli Židé zůstat ve všech místech, kde odedávna žili, a nesměli být bez císařského souhlasu vypovězeni. Mohli provozovat veškerá řemesla a obchody (s výjimkou výroby zbraní) a mít své krámy a stánky na náměstích a trzích. Také ve věcech právních jim byla poskytnuta řada ulehčení.

Utrpení třicetileté války a silné zatížení daněmi mělo za následek velký úbytek židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Přesto po skončení války vzrostl počet obyvatel židovských obcí přílivem uprchlíků z Polska a západní Ukrajiny, vyhnaných odtud rozsáhlými protižidovskými pogromy za povstání B. Chmelnického v letech 1648-49. V rozporu s císařskými privilegii se r. 1650 český sněm usnesl, že Židé mohou v českých zemích sídlit pouze tam, kde žili před r. 1618, nebo kde byli usazeni na základě zvláštního císařského povolení. Ačkoli se tomuto usnesení císař postavil svým reskriptem z r. 1652, přece se mnohé městské rady pokoušely na základě usnesení sněmu Židy ze svých obcí vypudit. Tak byli Židé vyhnáni např. z Kadaně (1650), Hradce Králové (1652), Tábora (1662), Pardubic (1663), Teplic (1667), z Týna nad Vltavou (1684), z Plané (1686) a České Skalice (1705).

Ačkoli snaha o omezení počtu oby¬vatel židovských obcí v zemi stále vzrůstala, v následující době docházelo k jejich posílení díky přílivu nových imigrantů. Po vypuknutí války s Turky v 1. 1663-64 byla židovská obec zatížena vedle zvýšených daní a mimořádných kontribucí také přílivem uprchlíků z Uher a Polska, a když byli Židé r. 1670 vypovězeni z Vídně, přesídlil velký počet uprchlíků do moravských a českých venkovských židovských obcí.

Připravovaným opatřením k redukci stoupajícího počtu Židovského obyvatelstva v českých zemích zabránil r. 1680 velký mor, jemuž padlo pouze v Praze za oběť 3 500 obyvatel ghetta. Novou pohromu pro pražské ghetto znamenal zanedlouho nato velký požár, který vypukl na Starém Městě 21, června 1689. Tehdy v ghettu vyhořelo všech 318 domů, 11 synagóg a na 150 jeho obyvatel údajně zahynulo v plamenech. Po požáru usilovaly úřady o omezení rozlohy Židovského Města a uvažovalo se i o návrzích na přesídlení pražských Židů za hradby města, do Libně nebo na ostrov Štvanici. S podporou české komory a s finanční pomocí od zahraničních židovských obcí bylo ale pražské ghetto rychle obnoveno ve svém původním rozsahu.

Zanedlouho po požáru r. 1694 otřásl pražskou židovskou obcí propagandistický monstrproces s údajnými vrahy dvanáctiletého konvertity Simona Ábelese, kterým vyvrcholily dosavadní snahy jezuitů o christianizaci Židů v Českých zemích.

Třebaže si uvedené katastrofy a neštěstí vyžádaly mnoho obětí, stoupl počet obyvatel Židovského Města z přibližně 3 000 kolem roku 1600 až na 11 500 na konci 17. stol., takže se Praha mohla chlubit jednou z největších obcí své doby v Evropě (s výjimkou Amsterodamu a Soluně). Ačkoli počet obyvatel venkovských židovských obcí nelze v tomto období přesně zjistit, vzrůstal neméně rychle a snad již v polovině 17. století poprvé překročil počet Židů žijících v Praze. A tak koncem století tvořilo obyvatelstvo venkovských obcí více než dvě třetiny celkového poctu Židů v českých zemích.

Důsledkem těchto demografických změn byla snaha venkovských židovských obcí získat samostatné zastoupení. V r. 1659 tak dosáhlo české Zemské židovstvo (zástupci mimopražských Židovských obcí) uznání jako samostatná správní jednotka s nárokem na vlastní reprezentaci a s právem rozpisu a vybírání daní. Mimoto příslušely do pravomoci Zemského židovstva záležitosti týkající se sňatků, právních a náboženských otázek. Prvním zemským rabínem se stal Aron Spira Wedeles (1600-79), který zastupoval také pražskou obec, a po jeho smrti Abraham Broda (1640-1717). R. 1691 byla správa zemského rabinátu rozdělena do dvou částí, z nichž jedna byla postoupena Wolfu Spirovi Wedelesovi (1640-1715). K sloučení obou rabínských míst došlo opětně na počátku 18. stol. David Oppenheimer (1664-1736) působil od r. 1689 jako moravský zemský rabín v Mi-kulově, v r. 1702 byl jmenován hlavním rabínem v Praze a v letech 1713 a 1715 obsadil i obě rabínská místa Zemského židovstva. Ještě za Oppenheimerova života došlo k jmenování oblastních rabí¬nů, kteří nakonec nahradili úřad zemského rabína, o jehož zrušení bylo roz¬hodnuto v r. 1749. David Oppenheimer proslul jako neúnavný sběratel starých hebrejských rukopisů a tisků, kterých shromáždil na 7000. V r. 1829 se jeho sbírka stala součástí oxfordské Bodleianovy knihovny.

Na Moravě, kde byli Židé vypuzeni z královských měst již v polovině 15. stol. a usadili se v menších poddan¬ských městech, nevzniklo žádné přirozené centrum samosprávy židovských obcí, jakým byla v Čechách Praha. Proto se patrně již na konci 15. stol. jednotlivé moravské židovské obce spojily a vytvořily vlastní samosprávnou reprezentaci, která rozdělovala a vybí¬rala daně, zastupovala židovské zájmy vůči zemské správě a zabývala se vnitř¬ním zákonodárstvím židovských obcí. Moravský zemský rabín, který sídlil v Mikulově, měl soudní pravomoc jak v náboženských, tak i světských záležitostech. Podléhala mu šestičlenná Malá rada, složená ze dvou zástupců z každé ze tří moravských provincií, která zasedala každoročně, a Velká zákonodárná rada, která se scházela vždy po třech letech v některé jiné obci. Její poslední zasedání se konalo r. 1748 za účasti 61 zástupců, volených 367 majiteli domů z moravských obcí. Dochovaný soubor zákonů moravské židovské rady z let 1650-1748 představuje jeden z nejvýznamnějších dokladů samosprávy židovských obcí ve střední Evropě své doby. Úřad moravského zemského rabína zastávala řada významných osobností: Jehuda Low ben Becalel (1553-73), Jom Tov Lipman Heller Wallerstein (1625-26), Menachem Mendel Krochmal (1648-61), autor významného spisu Cemach cedek (Ratolest spravedlnosti), který byl od r. 1636 rabínem v Kroměříži a od r. 1648 v Prostějově, David Oppenheimer (1690-1702), s nímž současně vykonával funkci Gabriel ben Jehuda Lób Eskeles (1690-1718), a poté jeho syn Isachar Beruš Eskeles (1718-53), který se zasloužil roku 1745 o odvolání tereziánského ediktu o vypovězení Židů z Moravy. Jako zemský rabín působil v Mikulově také známý mystik a kabalista Samuel Šmelke Horovitz (1772-78). Z ostatních moravských rabínů si získal největší proslulost z Polska přišlý Šabataj ben Meir Kohen (1648-63) zvaný Šach, který působil jako rabín v Holešově. Významná studijní centra byla vedle Mikulova také v dalších moravských městech: v Kroměříži, Prostějově, Boskovicích, Uherském Brode a Lipníku nad Bečvou.


Za vlády Karla VI. (1711-40) pokračovaly snahy úřadů o snížení počtu židovského obyvatelstva v českých zemích. Z tohoto důvodu byl roku 1724 také proveden první podrobný soupis všech obyvatel židovských obcí v českých zemích. Mimo Prahu žilo tehdy v Čechách na 30 000 Židů ve 168 městech a 672 vesnicích a asi 20 000 Židů na Moravě. V Praze, kde byl tento soupis proveden až r. 1729, bylo zjištěno 2 335 židovských rodin s 10 507 jednotlivými osobami. Z uvedených 2 335 výdělečně činných osob v Pra¬ze bylo více než 700 řemeslníků - z toho 158 krejčích, 100 obuvníků, 39 kloboučníků, 20 zlatníků, 37 řezníků, 28 holičů a lazebníků a 15 hudebníků. Podobně také na venkově provozovalo 19 % židovských rodin řemeslo a dalších 13 % pracovalo jako nájemci lihovarů a vinopalen, koželužen, povoznictví a jako hostinští.

Když bylo dokončeno sčítání venkovského židovského obyvatelstva, byl r. 1726 pevně stanoven počet židovských rodin v Čechách na 8 541 a na Moravě na 5 106. Aby se tento numerus clausus pro venkovské Židy udržel, bylo r. 1727 tzv. familiantským zákonem povoleno ženit se pouze nejstaršímu synovi v každé rodině. Toto nařízení mělo dlouhodobý vliv na zbrzdění populačního vývoje židovského obyvatelstva v českých zemích. Rodiny, které měly pouze dcery, byly považovány za vymřelé a druhorození synové, pokud se chtěli oženit, se museli vystěhovat ze země. Mnoho mladších Židů se tehdy vystěhovalo do Polska a na západní Slovensko. Josef II. r. 1789 počet familiantů nepatrné zvýšil na 8 600 v Čechách a na 5 400 na Moravě a dovolil, aby Židé věnující se zemědělství nebo provozující řemeslo mohli na základě zvláštního povolení zakládat rodiny i nad takto stanovený počet. Zákon o familiantech však zůstal v platnosti až do r. 1849. Významným zásahem do života židovských obcí byl také tzv. tramslokační reskript z r. 1726, kterým bylo nařízeno provést soustředění židovského obyvatelstva ve všech městech a vesnicích znovu do uzavřených sídlišť. Židé měli sídlit v dostatečné vzdálenosti od kostelů, náměstí a míst, kde se odehrávaly křesťanské nábožen¬ské slavnosti, obvykle na okraji obce.

Slezské války, které vypukly po nastoupení Marie Terezie (1740-80) na trůn, měly pro židovské obce v českých zemích, a zejména v Praze, tragické následky. Za údajnou podporu pruského vojska při jeho obsazení Prahy v září 1744 nařídila císařovna dekretem z 18. 12. 1744, že Židé nemají být v dědičných zemích království nadále ani v budoucnu více trpěni. Již do konce ledna 1745 měli všichni Židé opustit Prahu a do konce června Čechy; 2.1ed-na 1745 byli Židé vypovězeni rovněž z Moravy a ze Slezska. Nehledě na přímluvy Českého místodržitelství, dvorské kanceláře a stavů, přes protesty vyslanců Anglie, Nizozemí, Dánska a Turecka neustoupila císařovna od svého rozhodnutí, pouze lhůta k opuštění Prahy byla v důsledku kruté zimy odložena do konce února a potom ještě o měsíc. 31. 3. 1745 musili však všichni Židé s výjimkou těžce nemocných Prahu opustit. Někteří se usadili v Libni, na Židovských pecích u Olšan, v Holešovicích, Košířích, Brandýse n. L. a Čelákovi¬cích, jiní se rozptýlili po celé zemi, všu¬de, kde bylo možné se usadit. V květnu povolila Židům prozatím zůstat v zemi a na zimu jim dovolila návrat do pražského ghetta. Na jaře 1746 jej vsak museli Židé opět opustit a v červnu bylo znovu potvrzeno vypovězení z Prahy i jejího okolí a nejpozději do 6 let z celé země. V Praze začala být nepřítomnost židovského obyvatelstva brzy pociťována v obchodě i řemeslech, která neměla odbyt ani suroviny pro výrobu, takže docházelo ke zdražení a poklesu daní. V září 1747 byli vyslechnuti zástupci všech cechů, z nichž si většina stěžovala na poškození způsobené ztrátou židovských zákazníků i dodavatelů. Židovské Město, které zůstalo bez ochrany, bylo zatím pražskou chudinou téměř zpustošeno. Tyto důvody nakonec pohnuly Marii Terezii 14. 7. 1748 k povolení pobytu Židům v Českých zemích na dalších 10 let a 5.8. téhož roku jim dovolila vstup do Prahy. Do října 1749 se do Prahy vrátilo 1 418 rodin s celkovým počtem 6 061 osob. Zároveň však za povolení zůstat v zemi uvalila císařovna na židovské obyvatelstvo v českých zemích novou tzv. toleranční daň ve výši 204 tis. zlatých ročně, která představovala více než desetinásobek daní z roku 1723 a byla vždy po pěti letech zvyšována až do výšky 300 000 zlatých. Značné zvýšení daní a požár Židovského Města v r. 1754, jemuž padlo za oběť na 190 domů a 6 synagóg, měly za následek vysoké zadlužení pražského ghetta, které nadlouho ztratilo svůj někdejší hospodářský význam.

Ačkoli v minulosti vždy existovaly vzájemné kontakty mezi židovskými usedlíky a místním obyvatelstvem, přece tvořily židovské obce až do konce 18. stol. zcela samostatné správní a sociální jednotky. Každodenní život jejich obyvatel ve vztahu k vnějšímu světu sice vymezovaly zvláštní zemské zákony a nařízení, život uvnitř obce ale podléhal vlastní samosprávě, jež udržovala tradiční náboženskou a jazykovou kulturu po staletí téměř beze změn. Teprve období osvícenství za vlády Josefa II. (1780-90) přineslo výrazné změny v dosavadní struktuře celé společnosti. Rozvoj obchodu, nové formy výroby a právní i sociální reformy začaly vytvářet podmínky také pro to, aby se na ekonomickém a kulturním životě společnosti podíleli v širší míře i Židé. Josefínské reformy obsahovaly vedle formálního zrovnoprávnění judaismu s ostatními konfesemi také zrušení povinnosti zvláštního označení Židů, povolovaly židovskému obyvatelstvu věnovat se bez omezení obchodní činnosti, řemeslné výrobě i zemědělství, a zejména vyzývaly k zakládání továrních provozů.

Nejvýznamnější změny pro židovské obyvatelstvo však přinesly reformy v oblasti vzdělávání, protože povolovaly židovským studentům navštěvovat všechny druhy domácích vyšších skol a při větších židovských obcích podporovaly zakládání vlastních škol s výukou němčiny, matematiky, zeměpisu a mravů. Již za pět let po vydání reforem navštěvovalo 25 nově zřízených židovských škol 559 dětí a dalších 278 dětí navštěvovalo státní základní školy ve více než 50 různých místech. Snaze vlády o germanizaci ve všech oblastech správy odpovídalo také nařízení vyžadující, aby obecní záznamy a obchodní knihy byly vedeny výhradně v němčině; r. 1787 bylo navíc nařízeno, že Židé musí přijmout stálé německé příjmení a vybrat si osobní jméno ze seznamu 109 povolených mužských a 35 ženských jmen.

Nové zákony sice ulehčovaly zařazení Židů do civilní společnosti, na druhé straně však podstatně omezovaly tradiční autonomii židovských obcí. Od r. 1783 bylo židovské obyvatelstvo podřízeno novému všeobecnému veřejnému soudnictví a vlastní židovský soud byl r. 1784 zrušen; rabínský soud se nadále zabýval pouze otázkami náboženskými a právem manželským. Josefínskými reformami však nebyl zrušen numerus clausus, ani omezení týkající se přikázaného místa pobytu a zvláštní židovské daně. Josefínské reformy shrnoval a doplňoval Židovský systemální patent z 3. 8. 1797: podle něho bylo domovské právo Židů omezeno na místa, kde žili již v r. 1725. Židé se mohli vyučit a věnovat jakémukoli povolání s výjimkou pronájmu hostinců, vinopalen a mlýnů. Kde toho bylo třeba, mohli s úředním povolením zřizovat nové synagógy a modlitebny. Dále byla požadována povinná návštěva německých základních škol, jejichž ukončení bylo nutné pro uzavření manželství; rabíny se mohly stát pouze osoby, které absolvovaly kurs filozofie, práva a etiky na domácí univerzitě. Výše židovských daní byla r. 1799 v Čechách stanovena na 216 000 zlatých.

Navzdory sílícímu vlivu osvícenství zůstal judaismus v českých zemích až do počátku 19. stol. pod vlivem tradiční rabínské ortodoxie, jejímž významným představitelem byl zejména pražský vrchní rabín a představený zdejší talmudské školy Ezechiel Landau (1713-1793), autor sbírky uznávaných halachických responsí Noda bi-Jehuda (Je známo v Judeji), a jeho žák a nástupce Eleazar Fleckeles (1754-1826). Zastáncem tohoto směru na Moravě byl představený boskovické talmudské školy Samuel Kolin (zemřel 1806), známý sbírkou svých komentářů Machacit ha-šekel (Půl šekelu) a chasidismem ovlivněný odpůrce osvícenství Moses Chatám Sofer (1762-1839), který působil v Prostějově, Strážnici a nakonec se stal představeným vlivné talmudské školy v Bratislavě.

Často v ostrých střetnutích s ortodoxním judaismem se postupně prosazovaly snahy stoupenců josefinismu a osvícenství, usilujících o zavedení všeobecného vzdělávání a náboženských reforem jako cesty ke kulturní, hospodářské a sociální emancipaci Židů. V Praze patřili k hlavním představitelům osvícenského hnutí Herz Homberg (1749-1841), který v Čechách prosazoval zřizování základních židovských škol, a Peter Beer (1758-1838), učitel na pražské židovské základní škole a autor historických a etických spisů. Mezí konzervativnější zastánce osvícenství a emancipace patřili bratři Baruch (1762-1813) a Juda (1773-1838) Jeitelesové. Reformní bohoslužba byla zavedena poprvé ve 30. letech minulého století ve Staré škole v Praze. Značné zásluhy o rozšíření židovského osvícenství si získal také Moše Izrael Landau (1788-1852), v jehož nakladatelství bylo vydáno mnoho vzdělávacích a populárních prací. Jedním z nejvýznamnějších zakladatelů nově vznikající vědy o židovství se stal pražský vrchní rabín Šelomo Jehuda Rapoport ze Lvova (1790-1867), který zpracoval sbírku biografií starých rabínských autorit a historicko-kritickou metodou zkoumal dosud málo probádané talmudské období židovských dějin. Osvícenským hnutím byl částečně ovlivněn i moravský zemský rabín Mordechaj Benet (1753-1829), který působil v této funkci v Mikulově plných čtyřicet let.

Rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem byla v českých zemích uznána teprve první rakouskou ústavou v r. 1848, při jejímž vyhlášení však došlo v Praze a dalších místech k protižidovským vystoupením. V následujícím roce bylo židovskému obyvatelstvu povoleno svobodné stěhování a usazování se, svobodné uzavírání sňatků a byla zaručena právní rovnoprávnost s křesťany. V r. 1852 bylo Židům povoleno svobodné nabývání domovního majetku, r. 1859 vláda potvrdila právo Židů na vlastnictví půdy, a tak byly odstraněny poslední překážky jejich hospodářskému podnikání. Ústavou z r. 1867 byla nakonec prohlášena plná občanská a politická rovnoprávnost Židů v Rakousku-Uhersku.

Zrušení ghett a familiantského zákona přineslo vzápětí výrazné demografické změny ve struktuře židovského obyvatelstva českých zemí. Po r. 1852 došlo nejprve k rozptýlení židovských rodin z uzavřených a stísněných ghett do okolních vesnic a městeček, v nichž bylo založeno mnoho nových židovských obcí, jejichž počet dosáhl do r. 1872 celkem 327 náboženských obcí a 47 modlitebních spolků. Současně lze po polovině století zaznamenat zrychlený přírůstek židovského obyvatelstva, který dosáhl svého vrcholu v r. 1890, kdy v Čechách žilo 94 529 a na Moravě 45 324 Židů. Záhy se však židovské rodiny začaly ve stále stoupající míře stěhovat z dosavadních venkovských sídlišť do větších měst a průmyslových či obchodních center. Tato migrace měla za následek postupný úpadek a zánik mnoha významných historických židovských sídlišť na venkově a vznik početných nových obcí ve velkých městech, kde měli Židé často až do poloviny 19. stol. pobyt zakázán. V r. 1890 bylo v Čechách již pouze 197 a na Moravě 50 (z nich 13 starých zaniklo a 11 nových bylo založeno) židovských náboženských obcí. Největšími městskými sídlišti se staly v Čechách vedle Prahy Plzeň, Teplice, Karlovy Vary, České Budějovice, Ústí nad Labem a Liberec, na Moravě Brno, Olomouc, Moravská Ostrava, Prostějov a Jihlava. Stěhování do velkých měst mělo vliv i na následný trvalý pokles počtu židovského obyvatelstva v Českých zemích, k němuž přispívalo také vystěhovalectví českých a moravských Židů do Vídně a dalších evropských velkoměst, případně do zámoří.

Úspěšně se rozvíjející proces emancipace židovského obyvatelstva v rakouské říši se však brzy setkal s vážnými problémy. Právě v době, kdy většina Židů v Českých zemích přijímala v důsledku josefínské Školské reformy téměř všeobecně německý jazyk a přizpůsobovala se německé kultuře, začalo v souvislosti s procesem českého národního obrození stále více obyvatel protestovat proti výsadnímu postavení německé menšiny v hospodářském a politickém životě země.

Již ve Čtyřicátých letech minulého století došlo ke snaze o českožidovské kulturní a politické sblížení. Iniciovala je skupina židovských literátů, soustředěných v hnutí Mladé Čechy (Siegfried Kapper, Ludwig August Frankl, Moritz Hartmann, David Kuh, Ignatz Kuranda ad.). Tyto snahy se vsak tehdy nesetkaly s velkým pochopením, protože Židé dosud nepociťovali nutnost měnit směr své kulturní a politické asimilace, a ani české národní hnutí nepovažovalo zatím možnost spolupráce s židovskou menšinou za důležitou. Dalšími reformami vídeňské vlády po r. 1848 se německá orientace židovské asimilace v Čechách ještě upevnila.

Teprve v 70. letech, kdy přicházelo stále více Židů z českého venkova do velkých kulturních center, přibývalo i židovských spolků a institucí, které si kladly za cíl dosažení Českožidovské kulturní asimilace. V r. 1876 byl v Praze založen Spolek českých akademiků-židů, který začal od r. 1881 každoročně vydávat oblíbený Kalendář českožidovský, v r. 1884 vznikl spolek Or tomid (Věčné světlo) pro pěstování bohoslužby v Českém a hebrejském jazyce. Rychlý vzrůst hnutí si vynutil r. 1893 založení Národní jednoty českožidovské, vydávající čtrnáctideník Českožidovské listy, dále byl založen r. 1907 Svaz českých pokrokových židů a řada dalších spolků a organizací s podobným programem vznikala v menších venkovských městech. Již koncem 19. stol. se k českému jazyku jako své obcovací řeči hlásila nadpoloviční většina Židů v Čechách i v Praze a jejich počet i nadále vzrůstal. Svého největšího rozvoje dosáhlo ovšem českožidovské hnutí po vzniku Československé republiky v r. 1918.

V souvislosti s vlnou nacionálně motivovaného antisemitismu koncem 19. stol. (práce pražského katolického teologa A. Rohlinga Der Talmudjude, polenský proces r. 1899) vznikla v Praze r. 1893 pod názvem Makabea (od 1896 Spolek židovských vysokoškoláků a od r. 1899 Bar Kochba) malá, ale aktivní skupina univerzitních studentů usilujících o obrodu židovské národní kultury. Tato skupina pochybovala o možnosti úplné, ať česky, nebo německy orientované asimilace, zaujímala neutrální postoj v českoněmeckých národnostních sporech a snažila se o vytváření moderní židovské kultury, čerpající z vlastních kulturních tradic. Většina představitelů tohoto hnutí pocházela z českožidovského prostředí a vědomě čerpala příklady z českého národního obrození v minulém století.

V oblasti moderní kultury a zvláště literatury si však na počátku 20. stol. jako společný jazyk mnohonárodnostní rakouské říše udržela výsadní postavení němčina. Pražská německá literatura, jejíž autoři byli převážně Židé, dosáhla ve svých vrcholných projevech světového věhlasu (Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Ludwig Winder, Oskar Baum, Johannes Urzidil atd.). Právě na hranici dvou národnostních a jazykových sfér sehráli židovští spisovatelé a překladatelé (Otokar Fischer, Arnošt Kraus, Otto Piek, Rudolf Fuchs, Max Brod ad.) významnou úlohu jako „stavitelé mostů" mezi oběma kulturními okruhy a jejich tradicemi. Židovská spoluúčast jak na českém národním hnutí, tak v moderní německé literatuře, stejně jako úsilí o obnovu vlastních židovských kulturních tradic se vyznačovaly snahou vytvořit širší oblast porozu¬mění a vzájemné spolupráce při zachování etnické, náboženské i jazykové různorodosti, charakteristické pro kulturní tradice střední Evropy.

Příslušníci všech židovských hnutí i představitelé moderní kultury se od samého počátku podíleli na rozvoji nové Československé republiky a na vytváření její kulturní orientace. Tento v příznivých podmínkách Masarykovy humanitní demokracie slibně se rozvíjející proces, směřující ke kulturní přeměně Českého židovstva, byl ukončen předčasně a násilně po dvaceti letech svého trvání.

Podepsáním Mnichovské dohody 30. září 1938 bylo Československo přinuceno postoupit Německu pohraniční území, z nichž spolu s většinou českého obyvatelstva uprchlo do zbytku okleštěné republiky okolo 25 000 Židů. O křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 bylo v obsazeném pohraničním území Čech a Moravy zničeno požárem a demolováno nejméně 35 synagóg a řada židovských hřbitovů. Vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1938 byla postoupena Maďarsku značná část jižního území Slovenska a Podkarpatské Rusi s velkým počtem židovských obyvatel. Dne 14. března 1939 se od ČSR oddělilo Slovensko, kde byl vytvořen samostatný stát pod ochranou Německa, na jehož území zůstalo okolo 90 000 Židů. Současně byla Podkarpatská Rus, kde roku 1930 žilo 102 500 židovských obyvatel, zabrána maďarským vojskem. Dne 15. března 1939 bylo zbývající území Českých zemí obsazeno nacistickou armádou a vyhlášen tzv. protektorát Čechy a Morava.

Počet židovského obyvatelstva v českých zemích se v důsledku vystěhova¬lectví a nízké natality snížil do r. 1930 na 117 551 osob. Vlivem imigrace z na¬cistického Německa a později Rakouska vzrostl do r. 1938 asi na 122 000. V době obsazení Českých zemí nacisty v březnu 1939 se na jejich území nacházelo více než 118 000 židovských obyvatel.

Ihned po okupaci byl vydán zákaz jakéhokoli disponování se židovským majetkem, který mohl být převzat pouze německými správci. Nacisté tak mohli rychle ovládnout nejdůležitější pozice v protektorátním hospodářství. Židé museli odevzdat soupis veškerého majetku, uložit své cennosti do bank a jejich bankovní účty byly vázány. Nejprve byli Židé vyloučeni z výkonu advokacie a lékařské praxe, dále ze všech oblastí veřejného života a správy, z většiny zaměstnání a všech spolků a jejich děti postupně z návštěvy všech škol. Osobní doklady Židů byly označeny písmenem J a od 1. 9. 1941 museli nosit na levé straně prsou žlutou hvězdu s nápisem Jude. Židům bylo postupně zakázáno vycházet po osmé hodině večer, stěhovat se a cestovat, používat většiny dopravních prostředků, navštěvovat restaurace a kavárny, divadla, biografy a ostatní veřejné místnosti, byl jim zakázán přístup na trhy a koupaliště, do parků i lesů, na nábřeží a do některých ulic a náměstí. Musili odevzdat rozhlasové přijímače, nesměli si kupovat noviny a používat telefon, čistírny ani prádelny, mohli navštěvovat pouze některé obchody a ve stanovené době. Byli vyloučeni z přídělů ovoce, sýrů, cukru, ryb, drůbeže, zvěřiny, vajec, mléka, pečiva, luštěnin, masa, cukroví, vína a lihovin, cibule a česneku, kávy, tabákových výrobků a holicího mýdla, bylo jim zakázáno kupovat si šaty, čepice, zavazadla atd. atd. V říjnu 1941 byly úředně uzavřeny všechny synagógy a modlitebny.

Do října 1941 se podařilo z protektorátu emigrovat, ovšem téměř beze všeho majetku, více než 26 000 Židům převážně do Palestiny, Spojených států, Jižní Ameriky a západní Evropy. V protektorátu zůstalo přibližně 92 000 občanů podléhajících tzv. Norimberským zákonům. Z nich bylo od října 1941 do března 1945 deportováno téměř 89 000 do koncentračního tábora Terezín anebo přímo do vyhlazovacích táborů v Polsku, v nichž během několika let zahynulo okolo 80 000 česko¬slovenských občanů židovského původu. Mnoho ostatních bylo zatčeno ještě před deportaci, zahynulo sebevraždou nebo při pokusu o ilegální přechod hranic. Mnozí z těch, kterým se podařilo odejít včas ze země, padli v bojích proti fašismu na východní i západní frontě a na bojištích v Africe a na Předním východě.

Po skončení druhé světové války bylo vzhledem k obrovským ztrátám obtížné obnovit život židovské pospolitosti v Československu. Počet židovského obyvatelstva byl však posílen přistěhovalectvím z Podkarpatské Rusi, která byla r. 1945 připojena k SSSR. Na krátký čas tak bylo v českých zemích obnoveno celkem 52 židovských náboženských obcí, při nichž bylo r. 1948 registrováno okolo 20 000 a na Slovensku 24 500 Židů. V následujících dvou letech se téměř 19 000 osob vystěhovalo do Izraele a více než 7 000 do jiných zemí, takže v r. 1950 židovskou pospolitost v Československu tvořilo asi 18 000 osob. Další vlna emigrace se dostavila v letech 1968-69, kdy opustilo Československo asi 6 000 židovských občanů. Dnes jsou náboženské obce v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Teplicích, Liberci, Brně, Olomouci, Ostravě, Bratislavě, Galantě, Nových Zámcích, Nitře, Trnavě, Dunajské Středě, Prešově, Košicích, Michalovcích, Lučenci, Banské Bystrici a Komárně a několik synagogálních sborů v menších městech. Celkem je v obcích a sborech registrováno okolo 5 000 osob. Ve větších městech se konají pravidelné bohoslužby a v Praze, Bratislavě a Košících jsou v provozu košer restaurace. Praha je sídlem Federace židovských obcí v ČR a Bratislava sídlem Ústredného zvázu židovských náboženských obcí v SR.

Zdroj: Arno Pařík - Židovské památky v Čechách a na Moravě (Sefer Praha 1992)
 

zpět