Obce

Brtnice

Brtnice

17. 04. 2009 20:57

Fotogalerie Starý hřbitov (11.8.2007)
Fotogalerie Nový hřbitov (11.8.2007)
Fotogalerie Starý hřbitov (6.9.2009)
Fotogalerie Nový hřbitov (6.9.2009)

Při mé poslední návštěvě (6.9.2009) jsem byl velmi mile překvapen. Starý hřbitov byl vzorně upraven, tráva, která před dvěma lety přerůstala přes náhrobky (viz galerie výše), byla osekána, všechny náhrobky odkryty. Tento velmi starý a cenný hřbitov ze 16.století si to opravdu zasloužil. Děkuji všem, kteří se na úpravě podílí a podílejí.
Tomáš Plesinger

Židovské osídlení existovalo údajně už ve 14. stol., spolehlivě doložené je však až od poloviny 17. stol. Od konce 18. do poloviny 19. stol. zde smělo bydlet 61 povolených židovských rodin. Roku 1834 tu žilo 418 osob židovského vyznání (12 % obyvatel), roku 1857 maximum 540 osob, roku 1900 už jen 123 osob (4 %), roku 1930 pouze 33 osob (1 %). Po 2. svět. válce nebyla ŽNO obnovena.

Malé ghetto se synagogou za S stranou náměstí existovalo už v 1. pol. 17. stol., zbořeno v letech 1987-88. V 18. a v 1. polovině 19. stol. přibývaly další židovské domy Z a S odtud: roku 1834 byla už S polovina městečka z velké části židovská (asi 50 ž. domů).

Synagoga v původním ghettu za S stranou náměstí postavena snad v 17. stol., zvětšena roku 1888. Bohoslužby do 2. svět. války, zbořena r. 1988.

Starý hřbitov 1 km SV od náměstí, při silnici do Panské Lhoty. Založen před rokem 1600 jako náhrada za ještě starší hřbitov, zrušený na příkaz vrchnosti. Nejstarší čitelný náhrobek z roku 1672, pohřby do 2. pol. 19. stol. Velmi cenný hřb. s náhrobky renesančního a barokního typu.
Nový hřbitov J od starého hřbitova. Založen po polovině 19. stol., pohřby do 2. svět. války. Z obřadní síně (postavené roku 1860) zachována jen průčelní stěna.

Zdroj: Fiedler, Jiří - Židovské památky v Čechách a na Moravě (Sefer, Praha 1992)



















Dějiny Brtnických židů

Markrabě Karel (pozn.: pozdější král a císař Karel IV.) uvedl l. 1345 židy do Jihlavy, dílem, aby zvýšil příjmy své komory, dílem též, aby povznesl obchod, zvláště se zbožím vlněným. Židů se nahrnulo mnoho, usedli v západní části města, zvláště v Zadní a Přední Židovské ulici, které se tak zvou dosud, a vystavěli sobě synagogu. Také již práva města Jihlavy z l. 1249 obsahují ustanovení o obcování a směšování se židy.
Brzy rozléhaly se žaloby na lichvářství židů po celé zemi, pročež byly nařízením olomouckého biskupa Konráda a některých stavů veškeré dluhy židům povinné a více než desetileté l. 1411 zrušeny a prohlášeny neplatnými.

Brzy potom musili židé (l. 1426) docela město opustiti a zanechati svého nemovitého jmění i dluhujících požadavkův. Tímto činem rozběhlo se mnoho rodin židovských do sousedních obcí, do Puklic, Trhové Brtnice, Třeště, Batelova aj. a založili tu dosavadní obce židovské. Opuštěné domy židovské v Jihlavě rozdělil markrabě Albrecht křesťanskému obyvatelstvu, synagogu daroval Jihlavské nemocnici chudých. Později musili židé v Jihlavě od roku 1708 až 1782 platiti vstupné „židovské osobní mýto„ za denní pobyt 15 krejcarů, později 17 krejcarů, z mrtvého 30 krejcarů. Císař Josef II. zrušil toto mýto r. 1782.„

Potud citace z Vlastivědy Moravské, II. Místopis, Jihlavský okres (str. 54 a 55). Napsal Alois Pátek, učitel v Lukách a řadu let také v Brtnici.
Dle romantických dohadů se na Moravě Židé usazovali už za krále germánských Markomanů Marabuda. Ale až písemná smlouva z r. 904 mezi saským a pasovským arcibiskupstvím a německými vládci hovoří o židech z Čech a Moravy.

Že Židé ve významném množství žili v našich zemích určitě už ve 13. století dokládá fakt, že Přemysl Otakar II. v r. 1262 vydal lexikon „Statuta Judeorum„. V Brtnici se první Židé usazovali asi ve 14. století. O století později, po vyhnání z Jihlavy, jich tady přibylo. Brtnice byla tehdy tržní osadou, později tržním městečkem, byla k tomu předurčena i svou polohou při Haberské obchodní stezce a potřebovala oživení obchodního prostředí, které jí Židé mohli přinést a také přinesli. Ne náhodou udělil král Matyáš Korvín v r. 1486 Brtnici právo dvou výročních trhů ročně. To přineslo i rozkvět místních řemesel. Privilegia udělená městečku a jejich další rozšíření stvrdil na přímluvu Hynka Brtnického z Valdštejna v r. 1546 císař Ferdinand I.

V průběhu staletí se počty židovských rodin usazených v Brtnici měnily. Po přechodných úbytcích následovaly vlny přistěhovalectví v závislosti na podmínkách, jež přinášel čas. Židé zde měli vymezený prostor pro své ghetto a žili v něm jako samosprávný celek. Bylo to v místech dnešní Legionářské ulice (tak byla nazvána po první světové válce). V místním podání starších občanů však ještě dnes přežívá název ulice Židovská. Stála tam později i synagoga a rabínský dům. Ghetto zabíralo i severní stranu dnešního náměstí Svobody, dále část čtvrti Za Špitálem a před staletími možná i část prostoru Na Kapli. Podle publikace A. K. Hofmanna Městys Brtnice na Moravě z r. 1925 se právě v těch místech možná nalézal původní židovský hřbitov. Podle autora tuto domněnku podpírá okolnost, že na prvním poli vlevo za „Kapličkou„ byla nalezena kostra se zbytkem židovského pohřebního rubáše a také i nikde nepotvrzená lidová legenda, že hraběnka z Valdštejnů (asi Kateřina Zajímačka z Kunštátu) se nechtěla ze zámku dívat na hřbitov. Nynější dva židovské hřbitovy jsou na jiném místě, při cestě do Bransouz. Na starším z nich byl v r. 1925 zaznamenán nejstarší čitelný nápis z r. 1672 a mluví se v něm o židovských vyhnancích z Vídně, odkud byli totiž Židé císařem Leopoldem vypovězeni. Po naplnění tohoto hřbitova vznikl v 19. století vedle hřbitov nový.

Písemné zprávy o brtnických Židech nejsou nikde souhrnně zachyceny. Jsou útržkovité, někdy málo přesné. Ale i z nich si můžeme vytvořit představu o životě lidí, kteří v minulosti tvořili v Brtnici významnou skupinu obyvatel a vždycky zůstanou důležitou součástí její historie.
Víme, že v r. 1629 byla postavena synagoga. V r. 1888 prošla přestavbou (jak uvádí v Obecní knize pamětní A. K. Hofmann.) Škoda, že synagoga byla jako nevyužitá a chátrající budova v r. 1989 zbourána, aby uvolnila místo novému nákupnímu středisku. Stála na rohu Legionářské ulice a ulice Za hospodou (dř. Pod strání). Vchod nesl text žalmu 100, verše 4 v řeči hebrejské. Česky zní: „Děkujíce projděte bránou jeho, do předsíní jeho vkročte s chvalozpěvem!„ Tato deska je nyní vsazena do zdi na dvoře Valdštejnova domu na náměstí Svobody v Brtnici.

Synagoga byla postavena v začátcích silné rekatolizace, kdy se v Brtnici evangelická modlitebna přestavovala na katolický kostel. Vyplývá z toho, že Židů se mocenský a náboženský svár té doby netýkal, že naopak byli žádoucí skupinou obyvatel, která měla svůj důležitý ekonomický význam. Jako všechno obyvatelstvo i je však těžce zasáhlo poslední období třicetileté války (1618 až 1648). Švédská vojska celou zemi a tedy i Brtnici pustošila a drancovala. Císařská armáda, která měla zemi chránit, měla obrovské požadavky na své zásobování i na přísun peněz, takže drancovala také.

Následky byly katastrofální a jejich náprava trvala řadu let. Na brtnickém panství zůstalo mnoho usedlostí pustých. Snížil se hodně i počet židovských obyvatel. Ze šedesátých let 17. stol. pochází údaj o 49 židovských osobách, žijících zde v 11 rodinách. V r. 1666 se v pustých domech usadilo nových 6 židovských rodin z Třeště, z Rakous a z Prahy. V 70. letech přišlo dalších 10 rodin, zřejmě i z Vídně.

Židé měli v těch dobách stále jiné postavení a jiné podmínky, než křesťanské obyvatelstvo. Panovník či místní feudál měl výhradní právo k majetkovému prospěchu z jejich činnosti. Můžeme to vidět na několika písemných údajích. V kontribučních nařízeních z r. 1679 zjišťujeme, že na rozdíl od ostatních obyvatel v Brtnici platili vyšší daň z domů a bytů. Podle specifikace z r. 1680 Židé platili zvláštní ochranné peníze (Schutzgeld) - ročně 550 zlatých za ochranu 16 domů. Měli pronajatý užitek z kořalny, za to platili 350 zlatých a naproti tomu jim panstvo dávalo 150 sáhů dřeva na její provoz. Měli pronajaté i mýto, vybíral ho soukeník Hans Lang. Ročně odevzdával 450 zlatých.

V r. 1714 tady už bylo židovské obyvatelstvo dobře usazeno a vrchnosti skýtalo poměrně stabilní příjem. Židovská obec odváděla do panské pokladny 480 zlatých „ochranných peněz„, 466 zlatých domovních činží, z židovského špitálu 7 zlatých, ze hřbitova 1 zlatý a 10 krejcarů. Abychom si udělali představu o hodnotě těchto peněz, srovnejme to s dokladem ze 14. května 1724, v němž rektor zdejší české školy potvrzuje, že za jeden a půl roku přijal plat 30 zlatých a 30 krejcarů. Poměrně vysoké poplatky nutily Židy k vystupňování horlivosti a pracovitosti, k využívání svých schopností i k šetrnosti. Stále se většinou zabývali obchodem (handléři) a v menší míře řemesly Židům povolenými.

Ladislav Vilímek ve sborníku „Dotyky„ shrnuje přínos Židů pro Brtnici takto: „Vedle rozvoje obchodu přinášeli i řadu řemesel, která dala později základ zdejším podnikům. Koncem 17. století se zde při potoce připomíná „stará flusárna„, která svým ročním výnosem tisíc zlatých patřila k nejvýnosnějším svého druhu na Moravě. Touto činností se zabývali především Židé. Rovněž obchod s kůžemi a jejich vydělávání bylo židovskou záležitostí. A není divu, neboť v pobělohorské době byla Židům přístupna jen některá řemesla, která nebyla tolik vázána na cechy. Vedle půjčování peněz na úrok, pálení kořalky, rukavičkářství a mydlářství to bylo právě vydělávání kůží. Podle dr. V. Žáčka (Židovské koželužny na Moravě, Praha 1933) byli na brtnickém panství v roce 1719 registrováni dva židovští koželuzi Joachim a Elias Lederer. B. Bretholz objevil k r. 1740 na zdejším panství dokonce čtyři koželužny a jednoho obchodníka s kůžemi. O pár let později je zde koželuhem David Austerlitz, známý velký podnikatel a nájemce vrchnostenských podniků. Tím byl dán základ pro další rozvoj tohoto odvětví ve zdejším kraji.„

Morová rána v r. 1715 postihla Brtnici velmi silně. Zemřelo tehdy 125 křesťanů a 59 Židů. V r. 1718 žilo v Brtnici 31 židovských rodin. Jejich domy měly většinou jednu jizbu, v pěti případech dvě, dále komoru, kuchyň a forhaus (předsíň). Ve 13 domech měli stáj pro koně nebo jiný dobytek. Ve 13 domech měli ubytování pro podruhy (pomocné pracovní síly). Jejich špitál měl jizbu, komoru a forhaus. V místech, kde stával, se dodnes oficiálně říká Za Špitálem.
Již dříve zmíněné zásady rovnoprávnosti vůči Židům, které vznikly pod vlivem amerického boje za nezávislost i francouzské revoluce, se v Evropě začaly jen pozvolna uplatňovat. Nešlo o žádnou jednorázovou akci, ale o dlouhodobý postupný vývoj. Svůj pozitivní vliv na jejich přejímání do praxe měl i patent Josefa II. o náboženské toleranci, i když se jmenovitě Židů netýkal. Ale v průběhu 19. století už Židům nehrozilo vyhánění. V době osvícenského absolutismu byla ghetta postupně rušena.

Toto uvolnění se v Brtnici projevilo na počátku nárůstem židovského obyvatelstva. Ke konci 19. a v počátcích 20. století však nastal výrazný pokles. V r. 1830 zde žilo 385 Židů, v r. 1848 429 a v r. 1857 540. V r. 1900 počet poklesl na 142 a v r. 1921 na 76 osob - pravděpodobně odchodem Židů do větších měst. Tento úbytek měl za následek zrušení židovské obce v Brtnici. To vedlo ke zrušení židovské samosprávy, a k plnému začlenění Židů do společenského a politického života celé Brtnice. Podle zákona z r. 1890 zůstala jen samosprávná náboženská obec. V r. 1921 měla v čele následující výbor: starosta Simon Bretschneider, členové Sigmund Kelbl, Mořic Weisenstein a Jindřich Wotzilka. V r. 1938 byla zrušena a její obvod byl přidělen do Jihlavy.

V Brtnici je zachována pamětní kniha z r. 1892, věnovaná tehdejšímu starostovi Josefu Hofmannovi (křesťan) k pětadvacátému výročí jeho starostování s fotografiemi gratulantů. Text je psán česky i německy. Zajímavé je, že ze 17 podepsaných zastupitelů městečka je 5 Židů. Jsou to: Moritz Šimeček, Simon Kälbl, Heinrich Kälbl, Šimon Bretschneider a Rudolf Bretschneider. V té době už bylo samozřejmostí, že Židé měli své zástupce v obecních výborech. Při volbách byla tehdy důležitým faktorem majetnost volitelů i volených zástupců.
Počet židovských zástupců se v r. 1921 vlivem snížení počtu židovských obyvatel snížil na jednoho. Zůstal jím rolník Šimon Bretschneider, který byl v obecním zastupitelstvu od r. 1879. Zasedal také vždy v neděli u tzv. smírčího soudu, kde se řešila různá narovnání mezi občany a projednávaly se polní škody.

Jak v Brtnici vypadala školní výuka židovských dětí. Původně chodily do veřejné školy, kde se dříve vyučovalo česky i německy, ale v r. 1886 už jen česky. Židovská obec platila za své žáky roční paušál 50 zlatých. Kam psaná paměť sahá, učilo se v domě č. 53 a později v nynějším Hoffmannově domě. Samostatná budova veřejné školy byla postavena na Horním městě až v r. 1792 (dle A. K. Hofmanna na místě bývalé kaple sv. Jana Nepomuckého) a stavebně rozšířena v r. 1892. Židovské děti měly svého učitele němčiny a náboženství. Ten je vyučoval v domě č. 224 (později dům Fuchsův, Pachnerův, Herrmannův a nyní Jamborův). Tento dům je dnes součástí domu č. 223 a vchod má z ulice Pod zámkem. V r. 1860 je zaznamenáno úmrtí židovského učitele Fabiana. Po něm tady působili ještě učitelé Knapp a Kern. V r. 1872 byla úředně schválena soukromá židovská škola (s právem veřejnosti) v rabínském domě u synagogy. Učilo se v ní všem předmětům v němčině. Jejím výborným učitelem se stal Josef Glaser. Působil v ní několik desetiletí. (Později souběžně působil i jako knihovník u výrobce obuvi Žida Ignáce Schulhofa.) Do této školy chodily i děti nežidovské, aby získaly základní vzdělání v německém jazyce. Naopak některé děti židovské navštěvovaly školu českou. Po smrti Josefa Glasera 30. 5. 1918 nastoupil ještě učitel Koželuha, ale škola zanikla brzy po vzniku Československé republiky. Měla už jen 19 žáků, z toho 3 židovské.

Rabínský dům, v němž byla škola umístěna, byl zbourán v r. 1989 současně se synagogou. Ještě malá zajímavost. Bývala v něm asi kdysi umístěna i mikve - společná lázeň sloužící k rituálu každotýdenní očisty příslušníků židovské obce. Pan Karmazín, který tam později provozoval holičství, tak usuzoval z vyhloubeného a vyzděného prostoru ve sklepě, v němž on skladoval uhlí. Kdy se mikve přestalo v Brtnici používat, není známo. Předpokládáme, že ve 20. stol. její provoz už nepatřil u zdejších Židů k povinným náboženským rituálům.
Zdrojem zajímavých zpráv také o životě Židů v Brtnici je Obecní kniha pamětní městyse Brtnice, uložená v jihlavském archivu, kterou začal psát A. K. Hofmann v r. 1921. Snažil se v ní zachytit současnost, ale i paměti na život v Brtnici v předcházejících stoletích. Na několika místech této studie z ní čerpáme. Jedním ze zajímavých zápisů je zmínka o místních nadacích. Vedle nadací kněžny Karoliny Collalto a Mag. Gratiána Čecha založila v r. 1903 svou nadaci také Babetta Walmannová, roz. Schulhofová ku podělení chudých a sice katolických i židovských napolovic. Kapitál 9750 zl. 400 kor. Na jiném místě je zápis, že Židé měli chudinský fond. Jeho předsedou byl v r. 1921 zvolen Rudolf Bretschneider.

OBDOBÍ PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE

„Jak ubíhala staletí, měnily se politické i ekonomické poměry a svět dospěl v r. 1914 k první světové válce a po ní k převratným změnám. Nám přinesl rok 1918 vznik Československé republiky.
V nedohlednu už zůstal lexikon „Statuta Judeorum„ z r. 1262, vydaný Přemyslem Otakarem II., který byl pět století základem právního řešení vztahů mezi křesťany a židy a východiskem dalších pravidel vztahů mezi samosprávou židovských obcí a panovníkem, či místními feudály a držiteli měst. Dávno už zmizela uzavřená ghetta a další opatření vyčleňující Židy z většinové společnosti.
Několik výňatků z brtnických kronik a z různých publikací svědčí o tom, že Židé byli v Brtnici považováni za součást jejího života a měli zde své povinnosti, starosti, radosti i smutky jako mají všichni lidé.
Z obecní knihy pamětní založené A. K. Hofmannem
6. 9. 1926 prodal Rudolf Bretschneider – výroba sodovek a limonád – dům v Legionářské ulici č. 221 konzumnímu spolku „Vzájemnost – Včela„.

V r. 1927 zemřel majitel hlavní trafiky Ignác Schulhof v 71. roku. Ve válce pozbyl syna – technika, zastavil výrobu obuvi. Hlavní trafika mu byla ve změněných poměrech (po válce) odejmuta. Zemřelý byl rozšafným mužem a požíval pro svůj pevný charakter a přímou povahu všeobecné vážnosti. Poslední léta měl sklad a obchod látkami (pozn.: v dnešní Široké ulici). Pohřeb se konal při velmi nevlídném počasí za velké účasti. Pohřební řeč pronesl rabín A. Kurzweil z Třeště. Pozůstalí: vdova Kateřina Schulhofová (pozn.: převzala vedení textilního obchodu), dcery Růžena, choť továrníka Hofféa v Plzni a Pavla, choť zdejšího obchodníka a hostinského Rudolfa Bretschneidera. Syn Edvard Schulhof, konstruktér v Praze.
21. 3. 1928 zemřel zde soukromník Jindřich Wotzilka ve věku 70 let. Zůstala po něm vdova a dcera Greta, úřednice zdejšího velkostatku. (pozn.: Obě byly v r. 1942 deportovány a zahynuly v koncetračním táboře.) Zemřelý byl původně rolníkem a nájemcem polností, zejména také domu č. 362, kde je nyní rolnický lihovar, se všemi k němu tehdy přináležejícími pozemky. Majitelem tohoto statku byl tehdy otec kronikářův Alois Hofmann, správce hraběte Mitrovského.

Do kroniky se dostala i zmínka, že „obchodník R. Bretschneider s manželkou navšívili v Itálii hrob v první světové válce tam padlého bratra a švagra Osvalda Bretschneidra.
Několik údajů z knihy „Dějiny Brtnice"
Zdejší panská vinopalna v Brtnici byla přebudována na škrobárnu a vlastnil ji až do 4. 11. 1920 Sigmund Kohn. Pak v ní byla zahájena výroba obuvi firmou Arco, kterou vlastnili Samuel a Dezider Löwy. Bylo zde zaměstnáno 13 dělníků a podomácku dalších 40, později dokonce 71. Roku 1924 firma zanikla. Budovu koupila za 80 tisíc Kč tělovýchovná organizace Sokol a přebudovala ji na sokolovnu. V r. 1926 ji slavnostně otevřela a ještě v témže roce v ní zřídila i první brtnické kino. Další židovská firma Daniela Kärgera v Brtnici působila až do r. 1938. Zaměstnávala 40 pletařek, zabývajících se pletením punčoch, rukavic a dalšího zboží.

Z „Pamětní knihy městyse Brtnice" uložené v jihlavském okresním archivu uvádíme několik stručných záznamů, dokumentujících, že Židé zde byli vnímáni jako samozřejmá součást obyvatelstva.

• str. 25, květen 1930 V Třešti zemřel rabín Abraham Kurzweil, který r. 1895 v srpnu přišel do Brtnice a byl zde rabínem až do srpna 1926, kdy odešel do Třeště. Místo rabína v Brtnici nebylo již stále obsazeno. Zemřelý rabín se narodil 3. září 1867 v Bratislavě, tamtéž se připravil pro svoje povolání a působil pak v letech 1892 – 1895 jako veřejný učitel náboženství v Mödlingenu u Vídně. Byl velice zbožný a žil zde se svou rodinou a se všemi lidmi v pokoji. Za něho zde býval také židovský kantor, nyní tu není ani rabín, ani kantor. Náboženská obec židovská, dříve dosti četná, má již jen málo příslušníků.
• str. 50, listopad 1930 Ota Freund – hodinář, po adaptaci se k němu do domu na nám. Svobody č. 381 stěhuje obchodník Stejskal. Hodinářský krám O. F. trvá dále, ale následkem adaptace je menší. Předtím byl v tomto domě obecní hostinec, jenž měl řezník Max Freund.
• str. 61, březen 1931 Rudolf Bretschneider (Rep. strana) – obchodník – je jednatelem regulační komise. 15. 3. na valné hromadě byl zvolen starostou Sboru dobrovolných hasičů.
• str. 87, říjen 1931 Rudolf Weissenstein v krámě na nám. Svobody č. 74 před řadou let prodával obleky a pak odešel do Jihlavy.
• str. 94, leden 1932 V Jindřichově Hradci zemřel 83 let starý bývalý hostinský U zlatého jelena v Brtnici (Legionářská ul. 208) Mořic Fleišner. Žil zde 52 let. Byl vyznání židovského. V Brtnici ovdověl a rodina zde zanikla. Zůstaly po něm dvě dcery – Martha Popperová (manželka továrníka v Nové Bystřici) a Hilda Weinsteinová (manželka obchodníka v Jindřichově Hradci).
• str. 98, leden 1932 Do finanční komise byli zvoleni – předseda Rudolf Bretschneider a místopředseda Otto Freund.
• str. 100, leden 1932 V jihlavské nemocnici zemřel pořadník židovské obce Karel Pick (73 let), známá typická brtnická figurka. Popálil se v budově bývalé židovské školy, kde bydlel.
• str. 122, červenec 1932 Upraveno koupaliště U tří schůdků. Návrh na zřízení koupaliště podal Otto Freund.

• str. 133, listopad 1932 Radní O. Freund podal návrh, aby byly podniknuty kroky, aby byla Brtnice zařazena do státní nouzové stravovací akce.
• str. 153, květen 1933 28. 5. zde byla pohřbena Emma Kölblová, roz. Bretschneiderová, dcera zemřelého Salomona Breschneidera – hostinského „Na Kopečku.„ Zemřela v Pardubicích ve věku 45 let.
• str. 178, konec 1933 Úmrtím Žofie Kölblové, vdovy po obchodníkovi v Legionářské ulici vymřela tato rodina izraelského náboženství.
• str. 190, 1934 Dosavadní starosta Sboru dobrovolných hasičů R. Bretschneider se úřadu vzdal a na jeho místo zvolen P. Kružík.
• str. 213, 20. 1. 1935 Brtnice byla vyděšena velkým požárem v blízkých Kněžicích. Shořela parní pila, sušárna a osobní auto bratří Roberta a Ivana Bretschneiderových. Požár byl prý zaviněn tím, že zahřívali letovací lampou motor a výpary benzinu se vzňaly. Chtěli jet na pohřeb choti obvodního lékaře v Lukách.
• str. 253, 12. 1. 1936 slavil v kruhu rodiny 70. narozeniny p. Salomon Singer v plném zdraví.

• str. 278, 28. 2. 1937 Velká povodeň …… I silnice u domu paní Furchtové a p. Dlouhého a u synagogy byla pod vodou.
• str. 315, jaro 1938 Příliv židovských uprchlíků z Rakouska po „anšlusu„ (pozn.: obsazení Rakouska Hitlerovou armádou).
• str. 318, 1939 Německá armáda se dostala i do Brtnice. Pokud neměli službu, cpali se u Trojanů celými dorty a haldami kremrolí a v židovském textilním obchodě si dávali balit celé štůčky sukna, hedvábí a prádlo po tuctech.
• str. 326, 1940 Frakce fašistů vedené Rysem a Mariem hlučně vystupovaly a terorizovaly Židy i Čechy. V Brtnici František Novotný, povoláním krysař stal se místním a posléze i okresním vedoucím fašistů. Chodil do židovských obchodů u Herrmannů a Bretschneiderů, nadával jim do smradlavých Židů a bral bez zaplacení co se mu hodilo. Platnost Norimberských zákonů se rozšířila i na Protektorát. Židé byli vyloučeni ze zaměstnání a svobodných povolání. Naši občané litovali, že znamenitý lékař dr. Weissenstein má zakázanou praxi. Navštěvovali jej dále v Přísece nebo v Brtnici, když sem zašel. Podle vládního nařízení 136/1940 Sb. museli státní a veřejní zaměstnanci předložit doklady o „rodovém arijském původu„ s daty rodičů a prarodičů. Za nesprávné údaje byla stanovena pokuta 100 000 korun nebo 6 měsíců vězení.
• str. 341,Bilance let 1938-1946 ukázala, že Gestapem bylo z Brtnice odvedeno 40 osob z důvodů politických, z důvodů rasových deportováno 48 Židů. Z politických vězňů zahynulo do r. 1945 7 osob a 46 z deportovaných Židů.
Poznámka: Zápisy od str. 318 byly do Pamětní knihy provedeny až po osvobození v r. 1945.

Zůstaňme ještě v období první republiky, která se vyznačovala velkým vlastenectvím, ale velice si zakládala na svých demokratických a humanistikých základech a na dodržování základních svobod. Tyto znaky nového evropského státu bezesporu silně ovlivnil jeho první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Současný francouzský historik, řádný profesor pařížské Sorbony Alain Soubigou ve své nové obsáhlé životopisné knize o TGM věnuje pozornost i Masarykovu postoji k postavení Židů v Československu. Uvádí, že „mezi dvěma světovými válkami tvořili Židé významnou složku československého obyvatelstva, protože za sčítání lidu v r. 1921 bylo v Československu 180 535 osob židovské národnosti a dalších 356 935 osob izraelského vyznání, které se hlásily k české, německé nebo maďarské národnosti. ……„ (pozn.: Židovská problematika nebyla zpočátku jednoduchá, zvláště na Slovensku a na Podkarpatské Rusi.) „V tomto období mohlo být československé židovské společenství velmi spokojeno, protože mu bylo přiznáno tolik práv jako nikdy předtím. …… Předseda Výboru židovských delegací na mírové konferenci v Paříži poděkoval Masarykovi a Československu za to, že v Československu uznali židovskou národnost.„

Bylo to v Evropě průkopnické rozhodnutí. Naše republika se cílevědomě snažila poskytnout všem našim občanům jak svobodu národnostní, tak i náboženskou. I v Brtnici se jako samozřejmost přijímal např. „Israelischer Frauverein„ (Spolek židovských žen), stejně jako židovské náboženské odlišnosti. Je samozřejmé, že v té době i v Brtnici byli Židé, kteří už tak přísně všechna svá náboženská pravidla a zvyklosti nedodržovali. Říkávalo se to např. i o rodině sedláka Furchta. Bylo stále více těch, kteří se cítili být součástí českého společenství.

Pro další ilustraci té doby ocitujme několik úryvků z rozhovoru s americkou spisovatelkou a novinářkou Helenou Epsteinovou, uveřejněného v Magazínu Lidových novin dne 18. 10. 1996. Jde o autorku knihy „Děti holocoustu„, která vyšla v pěti jazycích včetně češtiny. Tehdy tato autorka navštívila také Brtnici. Hledala tady materiál pro novou knihu „Nalezená minulost„ o osudech své matky, babičky a prababičky. Mluvila dobře česky. I tato kniha je k dispozici v brtnické knihovně.
„ …… Já jsem vyrostla v prostředí české emigrace v New Yorku. Narodila jsem se v Praze. Když mi bylo osm měsíců, rodiče odešli v r. 1948 do Ameriky.„ (Pozn.: oba přežili nacistické koncentrační tábory.) „Doma se však mluvilo vždy česky. Česky mluvili i můj kmotr Ivan a Milena Herbenovi. Vařilo se jen česky. Témata rozhovorů byla česká: Peroutka, Masaryk, Beneš, prostě český ostrov uprostřed New Yorku, ve kterém o těchto věcech nikdo absolutně nic nevěděl. Bylo to pro mě všechno velice intimní: čeština, české záležitosti. …… A pokud jde o židovskou historii, tady přece žili úplně asimilovaní Židé. Moje rodina k nim patřila. Moje prababička Tereza Furchtová, když bylo ghetto otevřeno v r. 1848, úplně opustila náboženský svět a začala žít novým životem. V Brtnici, v Jihlavě, ve Vídni. Byla dvojjazyčná, jako spousta jiných lidí tenkrát. Podle škol a prostředí, v němž zrovna žili. Např. v Praze v té době byla veliká česká židovská obec. Veliká německá židovská obec. Dále sionisté a malá skupinka nábožensky ortodoxních.
Židovská historie v Evropě - to jsou pogromy, ghetta, pogromy. Zmar.

A najednou Brtnice, malé městečko u Jihlavy, kouzelné místo, hrad, řeka, přes ni most, kopce. Měla jsem veliké štěstí, objevila jsem tam osmdesátiletou paní Mátlovou v holínkách a v šátku s kuřaty kolem sebe a – „jó ten Šmulík Furcht, já jsem je znala, pro tu rodinu jsem pracovala, oni tu prodávali starý šaty.„ Šly jsme na hřbitov a tam našly celou řadu Furchtů. Zjistila jsem, že do Brtnice se vždycky uchylovali Židé, kteří byli jinde perzekvováni. Nikdy tam nebyly pogromy ani protižidovské nálady. Cítila jsem se tam dobře. Jako u prababičky.„

Paní Epsteinová dobře vystihla situaci na židovské scéně v Československu mezi dvěma světovými válkami. Tak jako v žádném normálním státě či národě neexistuje absolutní stejnost, neexistovala ani v židovské menšině. Co místo, to jiná situace. Jiné to bylo v Praze, jiné na venkově, jiné ve většinově německé Jihlavě. Tam až do r. 1918 užívali Židé jako svého jazyka především němčinu. V nové republice se situace začala měnit. V r. 1919 už si Židé v Jihlavě založili Spolek českých Židů a stále více rodin začalo své děti posílat do českých škol. Ale pořád zde trvalo určité pnutí mezi pročeskou a proněmeckou cestou i cestou vlastní identity (tu představovali sionisté) a to především při volbách do parlamentu a městského zastupitelstva. K výrazné změně došlo v r. 1933 po Hitlerově nástupu k moci v sousedním Německu. Ten tam začal realizovat své zvrácené představy o nacionální a rasové čistotě národa, který byl podle něj předurčen ovládnout a řídit celý svět. Naše republika byla tehdy jednou z mála zemí, která bez omezení přijímala z Německa a později i z Rakouska občany, prchající před rasistickým terorem. Bezpečné zázemí zde hledali především intelektuálové a umělci. Zvlášť viditelný začal být posun v řadách židovské menšiny v Jihlavě formou bojkotu německých obchodů a škol. I v Brtnici, kde sice všichni Židé mluvili česky, ale někteří v soukromém životě používali němčinu – po celá staletí prezentovanou jako jazyk kulturnější a jazyk vládnoucí moci – byla vidět změna. Na nových hřbitovních pomnících už přibývaly jen nápisy české.
Než si Evropa uvědomila, že Hitlerovu rozpínavost nezastaví obětními dárky jakým bylo československé pohraničí, byl tu 15. březen 1939. Ze dne na den naši občané žili pod absolutní nadvládou nacistického Německa v jeho protektorátě. Cílem naší studie jsou však pohledy do historie Židů v Brtnici, proto budeme sledovat jejich osudy, jak se vyvíjely po 15. březnu 1939.

OBDOBÍ PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA

Už asi před r. 1938 se do Brtnice přistěhovala židovská rodina Singrů. Utekla před henleinovci z pohraničního Chebu, kde měla lihopalnu. Za nějaký čas se stejně jako místní Židé dostala do přetěžké životní situace s tragickým koncem. Některým šťastlivcům se odtud ještě v prvních týdnech a měsících po 15. březnu podařilo vycestovat. V Brtnici se traduje domněnka nejstarších pamětníků, že někteří jedinci při cestě do Palestiny či do Ameriky zahynuli na záměrně potopených lodích. To už ale v té době začalo v protektorátě zatýkání osobností, které se výrazněji angažovaly v politickém, kulturním a vůbec veřejném životě. Byli mezi nimi i Židé. Otto Freund – komunista z Brtnice - a Arnošt Singer byli zatčeni Gestapem ještě před hromadnou deportací a oba záhy v koncentračním táboře zahynuli. Do protifašistického odboje v Obraně národa byli v Brtnici zapojeni Arnošt Herrmann a již zmíněný Arnošt Singer.

Na celém území Protektorátu Čechy a Morava platila pro všechny Židy postupně se rozšiřující omezení. Od r. 1940 byly všechny jejich občanské průkazy označeny červeným písmenem J (Jude). Židé měli zakázán vstup na různá veřejná prostranství včetně parků. Měli zákaz návštěvy divadel, kin, knihoven a dalších kulturních a sportovních zařízení. V dopravních prostředcích směli stát jen na plošinách posledních vozů. Měli omezenou nákupní dobu a omezené příděly potravin. Nesměli telefonovat a mít radiopřijímače. Nesměli opouštět obydlí po 20. hodině. Nesměli svobodně měnit bydliště a posléze i děti měly zákaz školní docházky. Od 17. září 1941 museli mít všichni na oděvu přišitou žlutou, černě orámovanou šesticípou tzv. Davidovu hvězdu s nápisem JUDE. Ve většině případů nesměli vykonávat svá původní zaměstnání a byli přeřazováni na podřadnější práce.

Úřední soupisy židovského majetku včetně zařízení bytů začaly už v r. 1940. Dne 30. července 1941 z příkazu jihlavského Oberlandratu hlásil Obecní úřad v Brtnici současný stav. Ten pak upřesňoval až do 30. září 1941. Možná, že mezi tímto majetkem tehdy byl i radiopřijímač Rudolfa Bretschneidra, který si ho jako první v Brtnici pořídil v r. 1925 a dal ho k dispozici veřejnosti ve své hospodě. Někteří své cennější věci snad někde uschovali v naději, že si je jednou vyzvednou.
Správou všeho movitého i nemovitého majetku po zrušených organizacích i po Židech byli všude pověřeni zvláštní správci (německy „Treuhänder„). V Brtnici se tímto správcem stal 15. 4. 1941 (už po zrušení Sokola) důchodní na velkostatku Němec Emil Krätschmer.

Je známo, že Židé si na svůj „přesun do nového bydliště“ mohli vzít jen nejnutnější osobní potřeby do váhy 50 kg. Pokud měli např. drobné šperky, někteří si je tajně snažili vzít s sebou. Některým snad pomohly na chvíli si prodloužit život, úplatkářství nebylo neznámé ani v koncentrácích. Jiní své cennosti svěřili tajně do úschovy svým přátelům a známým. Nebylo to snadné. Při prozrazení by tresty byly pro obě strany kruté. Nebylo mnoho těch, kteří se této služby odvážili. Po konci války většinou nebylo komu svěřené věci vrátit a ojedinělí pozůstalí nevěděli, kde je hledat.
Po válce se vrátila jen mizivá část uvězněných. Oni i příbuzní mrtvých se ucházeli o svá majetková práva především k nemovitostem. V jihlavském archivu a na Katastrálním úřadě jsou doklady o těchto žádostech. Kopie některých z nich přikládáme k této studii.

Už po 15. březnu 1939 začaly vynucené přesuny Židů. Především byli vysídlováni z měst a do jejich zařízených bytů, obchodů, podniků a ordinací přicházeli noví uživatelé, většinou Němci. Je sice pravda, že např. v Jihlavě už po r. 1933 počet Židů začal klesat (vlivem událostí v Německu), ale po vzniku protektorátu nabralo přesídlování, zprvu dobrovolné a záhy nařízené, na rychlosti i počtu. Z Jihlavy bylo nakonec v r. 1942 na deportačních seznamech jen 14 osob. Kdežto v Brtnici podle soupisu k 2. únoru 1942 uloženého v jihlavském archivu bylo 38 bydlících Židů a v květnu 1942 jich bylo odtud deportováno o 10 více. Zřejmě sem někteří museli přesídlit. Proto je např. na seznamu deportovaných ze sousední Příseky i MUDr. Josef Weisenstein s rodinou. Byl to brtnický rodák, syn obchodníka z domu v Legionářské ulici č. 207 a od r. 1922 zdejší druhý praktický lékař. Ordinaci měl v rohovém jednopatrovém domě č. 223 v Legionářské ulici. Později se usadil v Jihlavě. Po příchodu okupantů se musel z Jihlavy vystěhovat. To na něj si vybavila vzpomínku pí. Pešková (nar. 1914). Prý velmi dobře vyléčil nějakou oční chorobu její mamince pí. Ederové. Tehdy, zvláště venkovští praktičtí lékaři, úspěšně nahrazovali i specialisty.

18. května 1942 v noci odjelo z brtnického náměstí několik koňských potahů patřících místním sedlákům. Odváželo na nádraží do Okříšek 48 lidí s maličkým majetkem, který se směl vejít do ubohé hromádky zavazadel. Tito lidé nevěděli kam jedou. Paní Jaklová z Brtnice (nar. 1922) si vzpomíná, že krátce před deportací jí paní Herrmannová tajně přinesla látku s prosbou, aby ušila pyžámka pro její dvě malé děti. I to bylo tehdy trestné. Nejsmutnější je, že jich ty děti dlouho neužily.

Smutný náklad. Slepá pí. Kasmacherová se před pár dny dožila své třiadevadesátky. Nejmladšímu, Jiříčkovi Herrmannovi, bylo něco přes tři a půl roku, jeho sestřičce Helence sedm a půl, Evičce Singrové pět, nejstaršímu z pěti dalších dětí studentu Josefu Furchtovi bylo čtrnáct let. Všichni si jeli pro smrt. Zatím je odvezli do sběrného tábora v Třebíči a odtud do Terezína nákladními vagóny, tzv. dobytčáky. Paní Marie Kasmacherová, pí. Terezie Wotzilková i manželka MUDr. Weisensteina Anna, deportovaná z Příseky, tam velmi brzy zemřely. Z tohoto brtnického a příseckého transportu přežila Renata Weisensteinová, provd. Borová. Byla v r. 1945 osvobozena v Terezíně. Asi se tam udržela jako potřebná zdravotní sestra. O jejím dalším osudu víme jen to, že se svým strýcem Arnoštem Weisensteinem z Okříšek a tetou Marií (Mitzi) Sternovou, roz. Weisensteinovou se 22. 6. 1945 přihlásili o své dědictví, o domy č. 207 a 204 v Legionářské ulici (viz příl. č. 2a). Další dva přeživší, ing. Edvard Schulhof a Kateřina Schulhofová, se prý po osvobození usadili v Plzni.
Staré pevnostní město Terezín bylo přeměněno na obří koncentrační tábor pro Židy ze všech Němci okupovaných a na Německu závislých zemí. Byli tam sváženy obrovské, až třicetitisícové transporty. Lidé od nemluvňat až po starce, kteří byli decimováni a dezorientováni, tam čekali do doby, než se uvolnilo místo ve vyhlazovacích táborech. Všechno podle plánu, aby na Němci ovládaných územích nezůstal ani jeden Žid. Seznam z Brtnice deportovaných je uveden v příloze č.1. Původní verze seznamu je doplněna o naše dodatečné poznámky dle ústního podání pamětníků, a ze zápisů z kronik a jiných archivních materiálů.

Dne 16. října 1944 byly v Brtnici z rasových důvodů, ač katolíci, zatčeny i další osoby ze smíšených manželství – Rudolf, Jan, Michal a Miloslav Březnovi. Jejich matka, pí. Marie Březnová, byla dcerou židovského hostinského a sedláka Jakuba Pokorného z Příseky. Provdala se za brtnického katolíka, zemědělce Rudolfa Březnu. Byla deportována s prvním transportem a už 19. října 1942 umírá v koncentračním táboře v Treblince. Všichni další Březnovi už měli štěstí. Konec války jim přinesl svobodu. Rovněž z rasových důvodů byl ještě 15. února 1945 odvlečen Antonín Šimeček a dentista Adolf Pick. Oba měli křesťanské manželky a Antonín Šimeček už byl dokonce římsko-katolického vyznání. Všichni se vrátili v květnu 1945 z Postoloprt. Ze zápisů o židovském majetku z let 1945-54 se dozvídáme, že A. Šimeček po návratu dostal k užívání dům č. 239, kde chtěl prodávat své pletařské výrobky. Z dalších záznamů plyne, že dostal do opatrovnictví dům č. 256.
Domy a domky po Židech v Brtnici jsou dnes většinou zmodernizovány a slouží novým majitelům. Některé jsou už zbourány. Jejich původní majitele tu připomínají dva hřbitovy, jejichž vzhled mění nemilosrdný čas. Není živých, kteří by o ně pečovali. Vazby byly přetrhány. I vzpomínky se vytrácejí. Proto se snažíme zaznamenat alespoň to málo, co v dobové literatuře a v povědomí pamětníků ještě žije. Snad to pomůže novým generacím lépe chápat dobu, která pro ně už je a stále více bude dávnou historií, ale vždycky může být zdrojem poznání. Je to naše povinnost i vůči těm, kteří odtud tak tragicky zmizeli.

Co se stalo Židům ze značné části Evropy ve 20. století, zůstane na evropských dějinách velkou skvrnou. Plánovitě jich zde bylo vyvražděno přes pět miliónů. A to mezi nimi nejsou zahrnuti mnozí, kteří raději dobrovolně skončili svůj život dřív, než je stačila do plynových komor dopravit mašinérie vzniklá ze zvrácené ideologie o rasové čistotě. Byli to přece lidé. Lidé s různými schopnostmi, s různým nadáním, lidé s chybami i přednostmi a vůbec s nejrůznějšími lidskými vlastnostmi. Bezesporu patřili ke kultivované části obyvatel naší planety. Žádný člověk, žádná skupina ani žádný národ nemá právo řešit svá osobní stanoviska a nesympatie vůči někomu násilím a vraždami. Ani v případech, kdy je subjektivně přesvědčen o své vyšší kvalitě, nebo naopak, když má obavu, že by se v něčem mohl cítit méněcennějším. Holocaust by měl být trvalou výstrahou pro všechny. Pro všechny.

NĚKOLIK VZPOMÍNEK, KTERÉ ŽIJÍ V PAMĚTI BRTNICKÝCH OBČANŮ

V domě č. 223 v Legionářské ulici v přední jednopatrové části byl přibližně do r. 1934 textilní obchod židovského obchodníka Josefa Pachnera. Ten pak převzal Arnošt Herrmann. U Pachnerů se vyučil a jako příručí potom prodával syn místního českého obchodníka Josef Křivánek (nar. 1908). Už tehdy k němu přilnul malý Pachnerův syn Vilík, kterému se ještě před válkou podařilo vycestovat. Zakotvil v Americe jako malíř obrazů. Po válce navázal písemný styk s Josefem Křivánkem a třikrát navštívil Brtnici. Pan Milan Kalný z Brtnice vzpomíná, jak pan Pachner při pohledu ze zámeckých hradeb se vůbec nestyděl za slzy dojetí a lásky k Brtnici, jako ke svému pravému domovu.
Pan Kelbl měl malý obchůdek se smíšeným zbožím v domě č. 210 u „Židovského mostu„. Po jeho smrti v obchůdku prodávala jeho žena Sofinka, někdy zvaná Kelblička. Zemřela ještě před deportací. Zmíněný most byl zejména dříve znám jako „Židovský„ (i když na něm jsou sochy křesťanských světců), protože je součástí ulice do r. 1918 oficálně zvané „Židovská“. Celá tato část Brtnice bývala v minulosti součástí židovského gheta.
Otta Freund žil v domě č. 381 (na náměstí). Byl to hodinář, prodejce a opravář kol a šicích strojů. Byl zatčen jako komunista už v r. 1941.

Laura Freundová žila tamtéž a měla licenci na nákup kůží a kožešin.

Vítězslav Freund žil ve stejném domě a byl to zubní technik.

Nejstarší pamětníci si vybavují postavu starší paní či slečny, která vždy upravená a s velkou mašlí pod krkem měla maličkou prodejničku vína a likérů v Legionářské ulici č. 222 (dnes dům rodiny Čermákových). Současně byla agentkou nějaké pojišťovny. V předsíňce domu jsou ještě zachovány poličky zapuštěné do zdi. Připomínají malinkou hospůdku. Její majitelka prý ochotně vynášela židle na malé prostranství přede dvéře i potenciálním zákazníkům. Její jméno ale odnesl čas.

Cecilie Furchtová v Legionářské ul. č. 232 prodávala Kostelecké uzeniny. Podle vyprávění jedenadevadesátileté pí. Peškové požádala v počátcích protektorátu jejího tchána, který 30 let jezdil u Furchtů s koňmi, aby odvezl kufřík s cennostmi, prý majetkem její dcery žijící v Bratislavě, do úschovy k nějakému továrníkovi v Plzni. To se stalo, i když to tehdy bylo spojeno s velkým rizikem.

Josefinka Furchtová (dle místní přezdívky Šmulíková) měla na náměstí domeček č. 255 a v něm miniaturní obchůdek – výkup a prodej kožek, příležitostný prodej kůzlat a vetešnictví. „Domeček„ je patrný na fotografii severní strany náměstí v „přílohách„. Dnes je tam nákupní středisko.
Pan Fleischner měl hospodu „U zlatého jelena„ v Legionářské ulici, nyní známou pod názvem „U Moučků“. Pí. Mopilsová si pamatuje, že u Fleischnerů sloužila její maminka pí. Samuelová. V dobrém prý vzpomínala na pí. Fleischnerovou. V Legionářské ulici prý byly v r. 1925 dvě židovské hospody. U zlatého jelena a U zlaté hvězdy.
Rudolf Bretschneider byl výrobcem sodovek a limonád. Bydlel Na Kapli č. 226. Výrobnu a prodejnu měl v Legionářské ulici č. 228, kde prodával i alkoholické nápoje.

Oskar Meisel prý bydlel Za špitálem a byl zaměstnán u Rudolfa Bretschneidera.

Další Bretschneider (nedožil se deportace) prý bydlel v domě číslo 221 – dnešní drogerie p. Kružíka.

Heřman Bretschneider, nar. 6.8.1890 v Brtnici narukoval do rakousko-uherské armády jako poručík do 1.bos.-herceg. polního pluku. Byl zajat 7.2.1915 v Karpatech a přihlásil se do legií 5.11.1918 v Berezovce. V čs. legiích v Rusku sloužil u 2. jízdního pluku v hodnosti vojína. Skončil v legiích jako šikovatel dopravní roty a byl demobilizován 16.10.1920.
Z Brtnice se později někam odstěhoval.

Frída Meisel už v době deportací nežil. Živil se příležitostnými údržbářskými pracemi a bydlel Pod zámkem v domku, který už je dávno zbourán. Meiselovi měli čtyři děti a těžko by je byli sami uživili. Židovská obec se však o své chudé vždycky starala a nenechala je padnout až na dno. Soudržnost byla v tomto ohledu jejich silnou stránkou. Pikantnosti se vždycky dobře pamatují a tak se udržela i vzpomínka na to, co se tehdy povídalo, že židovské paní prý pí. Meiselové zaplatily i lékařský zákrok, aby už nemusela rodit další potomky. O židovské soudržnosti svědčí i existence pohřebního bratrstva, které přijímalo zodpovědnost také za pohřby málo majetných příslušníků židovské obce.

Židovské pohřby se vyznačovaly prostotou. V Brtnici se jednoduché rakve spouštěly do hrobu na lanech pomocí rumpálu. Zajímavé je to, že Židé nikdy nezdobili své hroby květinami. Při svých návštěvách hřbitovů pokládají na hroby oblázky. Květiny uvadnou, člověk zapomíná, kámen se svou hmotou přibližuje věčnosti. Oblázek je i symbolem původní vlasti Židů, kde pohřbívali své mrtvé v terénu, kde bylo třeba nad mělký hrob navršovat co nejvyšší vrstvu ochranného materiálu, aby tam ostatky byly chráněny před dravou zvěří a mohly zůstat v klidu ležet až do posledního soudu.

Poslední židovský pohřeb byl v Brtnici v r. 1953 vypraven do rodinné hrobky p. Arnoštu Weisensteinovi, který se oženil s křesťankou z Bransouz. On sám se z koncentráku vrátil, ale jejich syn Kamil, nar. r. 1931, tam zahynul. Arnošt W. pocházel z Brtnice a byl bratem MUDr. Josefa Weisensteina. Na jeho pohřeb vzpomíná dost očitých svědků, nejvíce paní Miluše Vetchá, jejíž otec školník p. Zvěřina (křesťan) převzal hrobnictví na židovském hřbitově po svém tchánovi cestáři p. Volšanském, rovněž křesťanovi.

Pí. Vetchá vzpomíná, že v šedesátých letech min. stol. navštívil Brtnici p. Schulhof a v rozhovoru s p. Zvěřinou, který ho provázel na židovský hřbitov, projevil přání být tady pochován. P. Zvěřina po celou dobu udržoval ve vzorném pořádku všechny pohřební potřeby. Kdysi k nim patřil i pohřební vůz uložený v boudě v ulici Pod Kaplou, v místech kde bývaly stodoly a v současné době stojí garáže. O služby p. Zvěřiny (který už řadu let nežije) se pak ale už nikdo neucházel. Na novém hřbitově se zatím rozpadla pohřební komora (v brtnickém podání „židovská kapla„). Obec Brtnice ji s pomocí brněnské židovské obce zbourala a ponechala a opravila jen její čelní stěnu, která ke hřbitovu tvoří vstupní bránu.

Židovská radnice se říkalo domu č. 200 v ulici Za Špitálem. Svou výstavností dává i dnes tušit, že nějaké výsadní postavení tento dům měl.

Šlachta – jatka, kde židovský řezník zvaný „šoche„, v místním žargonu „košerák„, měl porážku a výsek masa, odpovídajícího židovským náboženským požadavkům. Domníváme se, že šlachta kdysi bývala u potoka na rohu ulice Legionářské a Pod kaplou, v místech, které patřilo do původního gheta. Asi do r. 1955 tam totiž stávaly dva domky, z nichž v jednom bydleli Růžičkovi a jejich rodina měla přídomek „od šlachty„.

Dle vzpomínek pamětníků zpracovala MO Svazu důchodců v Brtnici v r. 2004.
 

zpět