Poezie

Angelus Silesius - Cherubský poutník

Angelus Silesius - Cherubský poutník

29. 05. 2009 21:14

Angelus Silesius (vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer 25. prosince 1624 Vratislav - 9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik. Studoval práva a lékařství, roku 1654 byl jmenován císařským dvorním lékařem. Byl synem polského luteránského šlechtice, po sporech s luterstvím ale konvertoval ke katolictví, vstoupil do Řádu menších bratří a stal se knězem. Po konverzi přijal jako biřmovací jméno jméno Angelus, k němuž připojil přídomek Silesius (lat. Slezský). Je autorem mystické duchovní poezie s prvky panteismu, typické je pro něj vnímání člověka, světa a Boha prostřednictvím paradoxů. Jeho nejznámějším dílem je Poutník cherubínský.


I. VĚČNÉ SLOVO

Věř, jemné Božství jest jen nic a nadto nic;
když ničím je ti vše, pak teprv znáš je víc.

Jen jediný je Bůh a není světu znám:
co z něho poznat chceš, tím stát se musíš sám.

Bůh – jeden jediný: kdo chceš ho pochopit,
hleď, jak je v tobě on, ty v něm obsažen být!

Kdo hledá jediné – být věčně s Bohem spolu,
dlí v stálém pokoji – a přec i v stálém bolu.

Vše v jednom jedno jest: když zpět se stáhne dvojí,
pak opět bytostně co jedno v jednom stojí.

Když člověk stahuje se prázden od mnohosti,
jda k Bohu, rozpozná, že na jednom má dosti.

Jak předivný je Bůh! Jsa to, co chce, by byl,
a chtěje to, co jest, má v sobě směr i cíl.

Chceš vědět, kdo je Bůh? Slyš, jak to srdce cítí
v svém úzkém rozmezí: Bůh, to je přesah bytí.

Kdo sleduje, jak Bůh je skrytý ve všem dění,
čte knihu života a nedá na domnění.

Mé poslední je Bůh. Když jsem mu počátkem,
tu ve mně vzniká on a já se končím v něm.

To, po čem touží Bůh, už z hloubi věčna vidí
a v čase promítá co obraz v každém z lidí.

Ač slýcháš o Bohu, že zván je nezměrným,
přec můžeš obejmout ho zcela srdcem svým.

Když v času, prostoru jsi duchem mimo proud,
pak v lůno věčnosti lze mžikem proniknout.

Věř, dokud na srdci ti čas a prostor leží,
pak chápat, co je Bůh a věčnost, můžeš stěží.

Bůh, to je věčný klid, nic nehledá a nechce;
jen cheš-li rovněž nic, pak dosáhneš ho lehce.

Kdo v sobě spočívá, ten vnímá Boží hlas
a jak chceš, popírej: zvlád´prostor, zmohl čas.

Když mimo prostor, čas, dlím v Bohu sa a znovu,
jsem roven zajisté i rozměru i slovu.

Je v boží podstatě ven do stvoření vtéci,
nic chtít, nic brát, nic mít, být stále týž, prost věcí.

Bůh znovu netvoří, ač vše se děje nově;
co vzniká, od věků je skryto v jeho slově.

Jen jednu možnost máš: nech, o poznání jde-li,
být stranou stvořené a vzhlížej k Stvořiteli.

Kdo moudře znají číst v tvé knize stvoření,
těm všechno kolkolem tvým tajným slovem zní.

Ne pouhou literu: znát ducha, v tom je cíl,
v tom vidím, že i mnou Bůh věčnost vyslovil.

Slyš: věčné slovo zní z těch tichých, svatých zdrojů
až tehdy, když jsi prost všech vnitřních nepokojů.

V sluch Boží do nebes nic nezní líbezněji
než to, když v souzvuku tvá ústa s duší znějí.

Kdo umí na mžik jen se promknout smysly svými,
ten zpívat Gloria zná s kůry andělskými.

Jen nezoufej a zroď se z bohu v proudu změn
a k žití věčnému tak budeš přivtělen.

Buď, Pane, vůle tvá... Tak duše dlouze vzdychá.
Než: on je v nadvůli nesmírná oblast ticha.

Ne, není začátek a nikde konce není
a žádný střed a kruh, je marné otáčení.

Zkus ducha uvěznit a sevřít do okovů,
on vstane nezlomen a nespoután vždy znovu!

Mít v lásce svobodu je Boha milovat;
kdo nelpí na věcech, těm Bůh ji dá – a rád.

Svět poutá, zavádí a tísní; moudrý ten,
kdo chudý v duchu jest. Je vskutku svoboden.

II. SVĚTLÉ HLUBINY LÁSKY

To světlo nad světly je dchnutí života,
však oku jeví se co čirá temnota.

Duch, který obrácen je stále k Boží tváři,
smí navždy přijímat i její věčnou záři.

Pryč s prostřednictvím! Mám-li světla rozsvícena,
pak nesmí budovat se před mým zrakem stěna.

Kdo bydlí ve středu, jenž do všech končin míří,
zří bleskem paprsků kruh celý ve vějíři.

Když cosi znamenáš, pak nezůstávej stát!
Je třeba ze světla se k vyšším světlům brát!

Když záře pravdy má i tobě býti známa,
ó duše, dříve chtěj tou září býti sama!

Kdo smysly prohloubí a zná je nitrem zmoci,
ten slyší za ticha a vidí ve tmách noci.

Ó bratře, nediv se, že nevidím už svět,
vždyť toužím stále jen se k slunci obracet!

Máš slunce vyhlížet, jak stoupá od hlubin;
i neodvracej se, sic uzříš jen svůj stín.

Kdo moudrý, Boha zná; však nastane-li zlom
a světlo potemní, je slep a nevědom.

Chléb z mnoha zrnek je a moře z krůpějí;
a tak jsou jedno, kdo žít v Bohu umějí.

Čím více z moudrosti jak ze zdroje se pije,
tím více pramení, tím hlubší, mocnější je.

Ten den, kdy změříš mne, věz, nikdy nenastane;
vždyť nekonečno (Bůh) mnou putuje a vane.

Má duše z bezedna bezedné božství vzývá:
co závratnější je, co hlouběji se skrývá?

Svět – moře bouřlivé. Duch Boží prostřed hromů
člun těla řídí tmou a duše pluje domů.

Bůh ukryl před světem své nejvnitřnější taje;
jsou nedostupny všem, jen láska proniká je.

Kdo svatě miluje ty, kdo ho nenávidí,
zlo dobrým splácje, ten z trnů hrozny klidí.

Ó, rozšiř srdce své a pozvi Boha dál;
máš jeho říší být a on chce být tvůj král.

Ach, láska mrtva jest! – Jak, ta že zemřela? –
Tak: nikdo nedbal jí a žít už nechtěla.

Láska je jako smrt, až k mdlobě smysly ruší
a mučí srdce mé, ven vyvádí mou duši.

Když čistě miluješ, klíč k blaženosti máš
a blažen jsi tím víc, čím čistší lásku znáš.

Bůh – láska jediná; by ztratil se z mé poutí,
pak zhasne srdce mé a duše má se zhroutí.

Jen víra samotná, když při ní láska není,
je jako prázdný sud: nic, jenom plané znění.

Když, bratře, v lásce tvé se nechví tajný žal,
važ, zdali vůbec kdy ji Boha miloval.

Těch lopot bláznivých! Leč moudrý víc činívá
jen tím, že miluje, že zří, že odpočívá.

Jen stupeň k Bohu máš, ty duše milující
a tak on sám chce být v tvé temné jizbě svící.

Když všechno ovládnout a všechno poznat chceš,
pak miluj, příteli a všeho dosáhneš.

Ať lidé trpíte, ať cítíte se šťastni,
to nejnestálejší je vaše srdce vlastní.

Když duše toužící se v Duchu s Bohem vítá,
tu láska láskou žhne a světlo světlem svítá.




Literatura:
Silesius, Angelus - Cherubský poutník (1984, Náboženská společnost československých Unitářů)

 

zpět