Liturgie - modlitby

Amida

16. 05. 2009 23:14

mida (hebrejsky עמידה „stojící“) je židovská modlitba, známá též pod názvy שמונה עשרה, Šmone esre (osmnáct, podle počtu požehnání), nebo též התפילה Ha-Tfila (dosl. „Ta Modlitba“), eventuelně תפילת לחש (tfila lachaš, tichá modlitba).

Nařízení ohledně recitace Amidy

Amida se ve všední den recituje třikrát denně, při modlitbách Šacharit, Mincha a Ma’ariv. Ve svátek a na Roš Chodeš se recituje čtyřikrát, když se ke třem základním modlitbám přidává modlitba Musaf. Na Jom Kipur se jako na jediný den v roce recituje celkem pětkrát, pátá recitace se přidává při závěrečné modlitbě Ne’ila. Pokud je přítomen minjan, Amida se na Šacharit, Musaf a Mincha nahlas opakuje (tzv. chazarat amida, opakování Amidy) jako kompenzace pro opozdilce, kteří nepřišli včas na bohoslužbu.
Amida se recituje ve stoje, v naprostém tichu, tváří k Jeruzalému. Pokud ji člověk recituje v Jeruzalémě, stojí tváří k Chrámové hoře, a pokud by jí recitoval na Chrámové hoře, pak čelem k ústřední skále nebo ke Svatyni.
Původ Amidy sahá až do dob Druhého Chrámu - dle tradice byla složena již za dob Velkého shromáždění (kneset ha-gdola) po návratu z babylónského zajetí, vědecké studie hovoří o době kolem přelomu letopočtů Dle Talmudu byly prvními „autory“ Amidy Šamaj a Hilel, do podoby omnácti požehnání pak byla Amida složena rabanem Gamli’elem II. v Javne a podle Megila 18a byla Amida uzavřena později Šmu’elem ha-Katan, když do ní bylo přidáno 19. požehnání. O těchto událostech a tradičních pojetí sice vědci vedou spory, neboť žádná z těchto událost není doložitelná, nicméně i oni zastávají názor, že Amida byla kolem r. 100 n.l. již všeobecně známá mezi farizejskými kruhy. Ke konečné redakci pravděpodobně došlo až během gaonského období, kdy byl text Amidy de facto „kanonizován“ (ačkoli je možné do něj zasahovat).

Různé verze Amidy

Amida pro všední den má 19 požehnání, která se dělí na tři skupiny:
První tři požehnání – chvalořečení
Prostředních třináct požehnání obsahující prosby všedních dní
Poslední tři děkovná požehnání, týkající se oběti, díkůvzdání, a pokoje
Na Šabat a svátky je odlišná verze Amidy, která má místo prostředních třinácti požehnání jedno jediné, které se týká svatosti dotyčného dne. Důvod vyškrtnutí prostředních třinácti požehnání je ten, že se zabývají všedními světskými starostmi, na které se nesluší myslet ve sváteční den. Zvláštní sedmé požehnání se většinou skládá s díků za odpočinek (v případě Šabatu) nebo za události, které se vážou k dotyčnému svátku + pasáže z Tóry, které popisují oběti a rituály předepsané pro daný den. Výjimečnou podobu má Amida na Musaf pro Roš ha-šana, kdy je požehnání týkající se dne rozšířeno na tři - malchujot (Boží království), zichronot (vzpomínky, Roš ha-šana je nazýván Dnem Vzpomínání) a šofarot (podle troubení na šofar – beraní roh). Amida má tak celkem devět požehnání.

Amida pro všední dny

První požehnání, nazývané Avot (otcové) velebí Boha jeko mocného a silného, odkazuje na praotce Abrahama, Izáka a Jákoba, a končí požehnáním Magen Avraham (“štíte Abrahámův”). Dle tradice je toto požehnání připisováno Abrahámovi.
Druhé požehnání velebí Boha za jeho mocné činy - gvurot, za udržení běhu světa v chodu, za zaopatřování každého Božího tvora a především pak za závěrečné vzkříšení mrtvých. Během tohoto požehnání se říká i prosba za déšť (od Šmini aceret do Pesach)/ za rosu (od Pesach do Šmini aceret). Požehnání nazvané gvurot (mocné činy) končí výrokem mechaje ha-metim (“jenž oživuje mrtvé”). Toto požehnání je tradici připisováno Izákovi, neboť i on poznal sílu Boha a byl „vzkříšen“, když byl místo něj obětován beran.
Třetí požehnání se nazývá kedušat ha-Šem (svatost Boha / Božího Jména. Končí slovy ha-El ha-Kadoš (“Bože svatý”). Toto požehnání je připsáno Jákobovi. Během opakování Amidy je toto požehnání rozšířeno o tzv. kedušu. Keduša (respektive její jádro) se skládá z biblických veršů Iz 6, 3 a Ez 3, 12. Ústředním mottem je verš „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná Jeho slávy“.
Čtvrté požehnání se nazývá bina a je prosbou o porozumění a dar znalosti. Uzavírá se slovy chonen ha-da’at (“jenž obdařuje poznáním”).
Páté požehnání – tešuva – volá k pokání a k navrácení se ke slovům Tóry. Končí slovy ha-roce bi-tšuva (“jenž má zalíbení v pokání”).
Šesté požehnání, nazývané slicha, žádá odpouštění hříchu. Bývá zvykem, že se modlící při tomto požehnání dvakrát udeří pravou rukou na srdce. Požehnání končí slovy chanun ha-marbe li-sloach (“milostivý, jenž mnohé odpouští”).
Sedmé požehnání je žádostí Boha o vykoupení (ge’ula). Končí slovy go'el Jisra'el (“vykupitel Izraele”).
Osmé požehnání je prosbou o uzdravení (refu’a) chorých těla i duše. Je uzavřeno slovy rofe cholej amo Jisra‘el (“jenž uzdravuje nemocné svého lidu Izraele”). Během tohoto požehnání je možné vložit osobní modlitbu za uzdravení konkrétního nemocné/ho nebo nemocných.
Deváté požehnání je nazván Birkat ha-šanim (“Požehnání roků”) a je prosbou za dobrý rok, úrdu, hojnost a úspěch. Končí slovy mevarech ha-šanim (“jenž žehná rokům”).
Desáté je prosbou za shromáždění všech vyhnanců Izraele z diaspory zpět do Zaslíbené země (kibuc galujot), a zní mekabec nidchej amo Jisra‘el (“jenž shromažďuje rozptýlené vého lidu Izraele”).
Jedenácté požehnání nepřímo souvisí s tématem vykoupení, když žádá zjednání spravedlnosti a navrácení soudců, tedy obnovení židovské pravní samostatnosti. Končí slovy Melech ohev cedaka u-mišpat (“král, jenž miluje spravedlnost a právo”).
Dvanácté požehnání je jedno z nejspornějších požehnání Amidy. Žádá Boha o zničení malšinim (“pomlouvačů” nebo “donašečů”, též „tlachalů“), nepřátel Izraele, kteří ho chtějí pošpinit a zničit. Původně se toto požehnání možná týkalo rozličných sekt, které v židovství vznikaly, později možná křesťanů. Od dob Talmudu je toto požehnání známo jako Birkat ha-minim, přičemž slovo min značí totéž co sektář nebo heretik. Dle tradice je právě toto požehnání oním „devatenáctým“, které do Amidy přidal Šmu’el ha-katan, ačkoli vědci jsou jiného názoru. Končí slovy šover ojvim u-machni’a zedim (“jenž láme nepřátele a pokořuje svévolné”).
Třinácté požehnání je naopak věnováno spravedlivým (cadikim), zbožným a moudrým, rovněž i proselytům (konvertitům k židovství). Je uzavřeno slovy mišan u-mivtach la-cadikim (“jenž podporuje a důvěřuje ve spravedlivé”).
Čtrnácté požehnání se opět dotýká vykoupení – tentokrát formou prosby za znovuvybudování Jeruzaléma a Chrámu. Je uzavřeno slovy bone Jerušalajim (“jenž buduje Jeruzalém”). 9. avu se v tomto požehnání říká žalozpěv za zničení Chrámu.
Patnácté požehnání je mesianistickou výzvou, jenž žádá znovuustavení krále z rodu Davidova (malchut bejt David). Amida, která byla nalezena v káhirské geníze, toto požehnání nemá. Vědci se domnívají, že právě toto požehnání, které končí slovy macmiach keren ješu'a (“jenž dává vyrůst rohu spásy”) je devatenáctým, přidaným požehnáním.
Šestnácté požehnání je obecnou prosbou za vyslyšení modlitby. Během postních dnů se zde vkládá pasáž nazvaná podle úvodních slov Anenu (vyslyš nás). Končí slovy šome'a tfila (“jenž slyší modlitbu”).
Sedmnácté požehnání je prosbou za znovuustavení chrámové obětní bohoslužby. Na Roš Chodeš a Chol ha-Mo‘ed se zde vkládá odstavec nazvaný podle úvodních slov Ja’ale ve-javo (nechť vstane a přijde). Je uzavřen slovy ha-machazir Šchinato le-Cijon ("jenž navrací svou Přítomnost na Sijon”).
Osmnácté požehnání vzdává Bohu díky za vše dobré i zlé. Dle tradice bude požehnání díkůvzdání jediným požehnáním, které z Amidy zůstane po příchodu Mesiáše, neboť neztratí svou platnost. Během opakování se říká odstavec nazvaný Modim de-rabanan. Na Chanuka a Purim se do tohoto požehnání vkládá zvláštní odstavec, nazvaný podle úvodních slov al ha-nisim (za zázraky). Požehnání končí slovy ha-tov šimcha u-lecha na'eh le-hodot (“jehož Jméno je dobré a jemuž se sluší děkovat”).
Devatenácté požehnání je prosbou za mír. Toto požehnání má dvě verze, obě se v dnešní Amidě dochovaly. Mezi osmnáctým a devatenáctým požehnáním se říká Birkat Kohanim (Kněžské požehnání) a požehnání je uzavřeno slovy ha-mevarech et amo Jisra'el ba-šalom (“jenž žehná svému lidu Izraele mírem”).
Během tiché recitace je zvykem odříkat ještě po posledním požehnání krátkou meditaci, ve které žádáme Boha o zdar, o zmaření zlých činů vůči nám, o zmaření zlých myšlenek, které by mohly napadnout nás samotné.

Havinenu

Kromě Amidy existuje i její zkrácená verze, nazvaná Havinenu (dej nám porozumět), která slouží jako „Amida pro případ nouze“. Havinenu obsahuje zkrácenou verzi 13ti prostředních požehnání. Existuje několik verzí Havinenu, většinou je jeí vznik datován do talmudického období. I dnes je součástí řady sidurů, i když se ve většině komunit a synagog už neříká.

Amida v reformní bohoslužbě

Zatímco v ortodoxní a většině konzervativních synagog Amida zůstává nezměněna, v reformně-liberálních synagogách byl její obsah často pozměněn. Nejčastější změna, kterou přijímají i některé konzervativní synagogy, je přidání imahot (pramatek, tj. Sáry, Rebeky, Ráchel a Lei) do prvního požehnání. Dále je v některých synagogách zrušena pasáž mechaje metim a nahrazena „mechaje ha-kol“ (jenž oživuje vše). Dvanácté požehnání je zcela vyškrtnuto, stejně tak bývají vyškrtnuty všechny zmínky o znovuobnovení obětního chrámového kultu. Na přelomu 19. a 20. století bylo především pod vlivem Haskaly a jejích asimilačních tendencí vyškrtáno nejen z Amidy, ale i z celého siduru všechny zmínky o obnovení židovské suverenity a "návratu na Sion".


Literatura:
BLAŽEK, Jiří; HOLUBOVÁ, Markéta. Sidur Adir ba-marom. Modlitební kniha pro všední dny, šabat a svátky s paralelním českým překladem a komentářem. Praha : Nakladatelství Bergman Tomáš, 2008. 676 s. ISBN 978-80-904207-0-0.
 

zpět