Svátky

Tiš´a be-av

Tiš´a be-av

08. 05. 2009 08:37

Tiš’a be-av (hebrejsky תשעה באב, doslova 9. av) je postní den a připadá na 9. den měsíce av. Je to jeden z nejsmutnějších dnů židovských dějin, neboť na tento den připadá hned několik tragických událostí:
Zničení Prvního (Šalamounova) chrámu v roce 586 př. n. l. babylonským králem Nebukadnesarem II. a zničení Druhého chrámu roku 70 n.l. Římany.
Porážka povstání Bar Kochby roku 135 n. l. proti Římanům a s ním související vyvraždění obyvatelstva města Betar.
9. avu roku 1290 byli Židé vypovězeni z Anglie a téhož dne v roce 1492 ze Španělska.
V tento den měla začít i 1. světová válka.
Začátek tradování Tiš’a be-av je datován od druhého roku po východu z Egypta. Podle tradice právě v tento den odmítli Izraelité vstoupit do Kana’anu a byli potrestáni 40tiletým putováním na poušti. Hospodin měl tehdy určit tento den jako datum všech budoucích pohrom, které Izrael postihnou.

Zvyky

Půst 9. avu je díky své přísnosti na stejné úrovni jako půst na Jom kipur. Trvá více než 24 hodin - od soumraku do soumraku (přesněji objevení hvězd). Nenosí se kožená obuv ani kožené doplňky, nepokládají se tfilin, nestuduje se Tóra, nezdraví se ani se neodpovídá na pozdrav. Při modlitbách je přikázáno od západu slunce do poledne následujícího dne sedět v hlubokém smutku na zemi nebo nízké stoličce. Čte se kniha „Ejcha“, tj. Pláč Jeremjášův a pronáší se Kinot, což jsou žalozpěvy. Světla v synagogách jsou ztlumena a modlitby jsou předčítané ve smutečním tónu.
Připomínají se příčiny zboření prvního Chrámu, o kterých tradice hovoří jako o důsledku hříchů. Těmi jsou: modloslužba, smilstvo a vraždy. V Bibli existují rozpory ohledně dne - dle 2. knihy Královské začalo ničení Jeruzaléma již 7. avu, dle Jeremjáše, byl samotný Chrám zapálen 10. avu. O půstech v těchto dnes se poprvé hovoří v Za 7, 5 a 8, 19.

„ Sedmého dne pátého měsíce v devatenáctém roce vlády Nebúkadnesara, krále babylónského, přitáhl do Jeruzaléma Nebúzaradán, velitel tělesné stráže, služebník babylónského krále. Vypálil Hospodinův dům i dům královský a všechny domy v Jeruzalémě; všechny význačné domy vypálil ohněm. Celé kaldejské vojsko, které bylo s velitelem tělesné stráže, zbořilo hradby kolem Jeruzaléma. “ — 2 Královská 25,8-10

Příčině zničení druhého Chrámu je přičítána vzájemná nenávist mezi lidmi. Otazníky po těchto příčinách mohou přinést poučení z historie. Právě v souvislosti s nenávistí a zničením druhého Chrámu má své místo v Talmudu alegorický příběh.

„ V Jeruzálemě žil bohatý muž a rozhodl se uspořádat hostinu. Poslal tedy sluhu, aby předal pozvánky, včetně jeho nejlepšímu příteli Kamcovi. Sluha se ovšem spletl a pozvánku donesl jeho nepříteli Bar Kamcovi. Ten pozvání přijal avšak, když se dostavil na hostinu, setkal se s nevlídným chováním v podobě vyhození. Nabídl tedy, že zaplatí za svou porci, ale hostitel mu odvětil stručným ne. Když nebyla přijata ani nabídka, že zaplatí polovinu celé hostiny, zmocnila se ho neutěšitelná touha po pomstě. Proto řekl císaři, že Židé plánují povstání. Aby to dokázal, poradil císaři, nechť jim pošle obětní zvíře a sám pak uvidí, zda-li jej přijmou. Císař tak učinil, ale Bar Kamca mu po cestě poškodil pysk a učinil jej tak nepřijatelným pro obětování. V Jeruzálemě na tuto vadu přišli a začalo tak dohadování o správné reakci tak, aby neporušili zákon a zároveň neurazili císaře. Nakonec uznali, že bude vhodnější dar přijmout. Rabi Zacharja však namítl, že Tóra to nedovoluje. Dokonce začaly dohady, zda nezabít Bar Kamcu, neboť by se tak císař o nepřijetí nevhodné oběti nedozvěděl. Znovu ale rabi Zacharja nesouhlasil a zapřičinil se o to, že zvíře nepřijali. To však způsobilo, že císař vydal rozkaz dobýt město. A tak byl zničen Chrám. “ — Gitin 57a




 

zpět