Chasidské

Martin Buber - Chasidské vyprávění

26. 05. 2009 11:32

Nachman z Braclavi
"Esence člověka je vědomá, a proto platí, že je-li někdo vědomý, je celým člověkem. A podobně platí, že ten, kdo zná a dosáhne pochopení Boha, je skutečně v Bohu. Čím větší je jeho poznání, tím více je člověk vkořeněn do Boha"

Magid Devarev le-Jaakov
"Nejde o to, že bych byl sobecký. Důvodem, že jsem nevěděl, že tu Bůh byl, bylo, že jsem si byl vědom sebe," zamumlal Jákob.
"A kdo to byl, kdo právě vyslovil tato slova?" zeptal se mistr.
"Jestliže by odpověděl někdo, kdo se jmenuje "Já"," přemýšlel nahlas Jákob, "potom by si jistě takový člověk uvědomil, že to je on, kdo mluví, a ve zkoušce by neobstál."
"Přesně tak," usmál se Dov Bér. "Vůbec by mu nedošlo, o co se jedná."

Martin Buber
To, co nazýváme dvěma světy, nebem a zemí, je v základě jen jeden jediný svět, pouze sám v sobě rozdělený; bude opět sjednocen, až člověk zemi, jež mu byla svěřena, učiní podobnou nebi. (Zde se zdánlivě požaduje opak „pozvednutí nebe“, a přece jde o totéž, neboť není-li už nebe od země odděleno, není-li o ni oloupeno, není-li už nedokonalé, je právě pozvednuto.) Učinit zemi podobnou nebi je v našich možnostech, neboť něco z nebeské síly a z nebeské substance zůstalo v srdci každého člověk a odtud má tato síla možnost působit. Izrael je v exilu, člověk je v exilu, ale je to exil lidské pokleslosti, které propůjčujeme moc nad svým nebeským srdcem; na základě toho můžeme pochopit lidský podíl na vykoupení.

Namíříš-li neztenčenou sílu své vášně k božímu osudu světa, konáš-li cokoli, co máš v tomto okamžiku právě k činění, zároveň s veškerou svou silou a s „kavanou“, svatou intencí, pak sjednocuješ Boha a šechinu, věčnost a čas.

Izrael ben Eliezer, Baal-Šem-Tov
Když se Izrael narodil, byli jeho rodiče už staří a zemřeli dříve, než dospěl. Když jeho otec cítil, že smrt se blíží, vzal chlapce do náruče a řekl mu: „Vím, že rozsvítíš mé světlo, ale není mi dáno tě vychovat. Měj však, milý synu, na paměti po všechny své dny, že Bůh je s tebou a že se nemusíš bát ničeho, co pochází z tohoto světa.“ Tato řeč zůstala v Izraelově srdci.

Vypráví se: „Příkré a strmé je pohoří, na jehož mírném svahu Izrael ben Eliezer bydlel. V hodinách odloučenosti rád vystupoval až k jeho vrcholům a tam dlouho o samotě pobýval. Jednou se dostal do tak hlubokého vytržení, že ani nezpozoroval sráznou propast, na jejímž okraji stál, a klidně už zvedal nohu, aby ji položil o krok před sebe. Tu přiskočila vedlejší hora a přitiskla se těsně ke své sousedce a Baalšem šel dál.“

Baalšem řekl: „Upnu-li svou mysl k Bohu, nechám svá ústa mluvit, co chtějí. Neboť pak jsou všechna slova spojena se svým nejvyšším kořenem.“

Baalšem řekl: „Dosáhl-li jsem vysokého stupně vědění, vím, že ve mně není jedno jediné písmenko nauky a že jsem neudělal jeden jediný krok ve službě Bohu.“ O těchto Baalšemových slovech vyprávěl rabi Móše z Kobrynu jinému cadikovi. Ten se ho zeptal: „Stojí přece v midraši: „Vědění jsi získal, co ti chybí?“ Kobrynský odpověděl: „Tak je to opravdu. Získal-li jsi vědění, pak teprve víš, co ti chybí.“

Každý večer po modlitbě šel Baalšem do své světnice, postavili před něj dvě svíce a na stůl mu položili tajemnou knihu Stvoření a jiné knihy. Pak přicházeli všichni, kdo potřebovali radu, a hovořil k nim až do jedenácti hodin. Když jednoho večera lidé odcházeli, řekl nějaký člověk, že mu Baalšemova slova, určená jemu, velice pomohla. Jiný ho káral za takový nesmysl: do světnice vešli přece zároveň a po celou dobu mistr nemluvil k nikomu jinému než k němu. Třetí, který to slyšel, se s úsměvem vmísil: jak neobyčejně se oba mýlí, vždyť to byl on, s kým vedl rabi celý večer důvěrný rozhovor. Podobně pokračoval čtvrtý, pak pátý, a nakonec se přiznávali jeden přes druhého, co se jim přihodilo. Ale již v příštím okamžiku zástup zmlkl.
Baalšem vyprávěl: „Jednou jsem šel do ráje a spousta lidí šla se mnou, a čím více jsme se přibližovali k zahradě, tím více lidí mizelo, a jak jsem procházel rájem, zůstalo jich ještě několik u mně, ale když jsem se zastavil u stromu poznání a rozhlédl jsem se, byl jsem skoro sám.“

Baalšem řekl: „Pohleďte na muže, kterého jeho záležitosti štvou celý den po náměstích a ulicemi – skoro zapomíná, že je nějaký Stvořitel světa. Až když přijde čas modlit se minchu, svitne mu najednou: Musím se modlit! . . . A tu si povzdechne z hloubi svého srdce, že se celý den zabýval marností, a běží do nějaké postranní uličky a postaví se tam a modlí se. Drahý, velice drahý je Bohu a jeho modlitba proráží nebe.“

Baalšem řekl: „Nechávám přijít hříšníky do své blízkosti, nejsou-li pyšní; a držím se dále od těch, kteří jsou zběhlí v učení a prosti hříchu, jsou-li povýšení. Neboť Bůh je s hříšníkem, jenž ví, že je hříšník, a jenž si o sobě mnoho nemyslí, vždyť přece „přebývá s nimi uprostřed jejich nečistot“. Kdo si ale zakládá na tom, že nemusí nést žádné břemeno hříchu, o tom Bůh říká, jak stojí v gemaře: „Já a on nemáme ve světě místa.“

Rabi Nachman z Braclavi nám zachoval tento výrok svého praděda Baalšemtova: „Běda, svět je plný mocných světel a tajemství, a člověk se jich nešetrně dotýká svou malou rukou.“

Vypráví se: „Jedna žena z vesnice nedaleko Mesbiže často přijížděla do Baalšemova domu a nosila všelijaké dry, raby a drůbež, máslo a mouku. Cestou musela přejít malou říčku. jednou řeka vystoupila z břehů, a když se žena přesto pokoušela přejít na druhou stranu, utopila.se. Baalšem se pro tu dobrou ženu rmoutil. V zármutku řeku proklel, a ona vyschla. Ale kníže řeky vznesl v nebi žalobu, a bylo rozhodnuto, aby se jednou na několik hodin zase objevila v řece voda a aby řeka vystoupila z břehů a aby někdo z Baalšemových potomků chtěl tamtudy přejít, ale nesměl mu pomici nikdo něžli sám Baalšem. Několik let po Baalšemově svrti šel jeho syn v noci domů, zabloudil a ocitl se před řekou, kterou pro množství vody nepoznal. Chtěl přejít, ale brzy ho proudy uchopily a strhly. Tu spatřil nad břehem hořící světlo, osvětlený břeh a řeku. Sebral sílu, unikl proudu a dosáhl břeh. To hořící světlo byl Baalšem sám.“

Báruch z Mesbiže
Žáci se ptali rabi Bárucha: „Jak se má člověk správně učit z talmudu? Stojí tam: Abaji řekl to, Raba řekl ono. Vypadá to, jako by Abaji byl z jednoho světa a Raba z druhého. Jak má člověk oba spojit, přijmout a učet se z nich?“ Cadik odpověděl: „Kdo chce přijmout Abajiho slova, musí nejprve připoutat svou duši k Abajiho duši, pak pochopí slova v jejich pravdě tak, jak je říká Abaji sám. A chce-li přijmout Rabova slova, musí připoutat svou duši k duši Rabově. To je míněno, když talmud praví: „Mluví-li někdo slovo ve jménu toho, který je vyřkl, jeho rty se pohnou v hrobě“. Jako rty mrtvého mistra pohnou se jeho rty.“

Jednou přivezl rabi Báruch pro svou nemocnou dceru léky z krajského města. Sluha je postavil v hostinci na okno. Rabi Báruch chodil sem a tam po světnici, pozoroval lahvičky a říkal si: „Je-li to boží vůle, aby se moje dcera Rejzl uzdravila, není třeba žádných léků. Ale kdyby chtěl Bůh svou zázračnou moc zjevit všem očím, neměl by už nikdo z lidí volbu; neboť vy všichni věděli. Aby nám volba zůstala, halí Bůh své činy do přírodních dějů. A tak stvořil i léčivé rostliny. Pak začal opět chodit po světnici a ptal se: „Proč však se nemocným dávají zrovna jedy?“ A odpověděl: „Jiskry, jež při stvoření spadly do slupek a proměnily se v kameny, rostliny a zvířata, stoupají všechny vzhůru ke svému zdroji skrze posvěcení zbožným člověkem, který ve svatosti na nich pracuje, slouží si jimi a požívá je. Jak ale mají být spaseny jiskry, které padly do hořkých jedů a jedovatých bylin? Aby nezůstaly vykázány, určil je Bůh nemocným: každému nositele těch jisker, jež příslušejí kořeni jeho duše. Tak je nemocný sám lékařem, který léčí jedy.“

Dov Bér z Mesriče ("Velký Magid")
Rabi Bér byl učenec velice bystrého a pronikavého rozumu, zběhlý v nejsložitějších tajích gemary a vzdělaný ve všech hlubinách kabaly. Když stále znovu a znovu slýchal o Baalšemovi, rozhodl se ho navštívit, aby moudrost tak proslulého muže vyzkoušel. Přijel do Baalšemova domu, pozdravil se spěšně s mistrem, a aniž by na něj pořádně pohlédl, čekal na moudrá slova z jeho úst, aby je mohl zkoumat a hodnotit. Avšak Baalšem mu vyprávěl, jak jednou jel celý den pustou krajinou a neměl žádný chléb, který by mohl dát svému vozkovi; když tu se na cestě objevil nějaký sedlák a chléb mu prodal. Pak Baalšem hosta propustil. Příštího večera přišel Magid k Baalšemovi znovu a myslel si, že teď snad konečně uslyší nějaká slova nauky. Ale rabi Izrael mu vyprávěl jen to, jak byl jednou na cestě a neměl žádné seno pro koně; když tu přišel jakýsi sedlák a koně mu nakrmil. Magid nechápal, co ty historky mají znamenat. Byl si jist jen jednou věcí: že od tohoto muže je zbytečné očekávat něco moudrého. Vrátil se do hostince a poručil sluhovi zapřáhnout na zpáteční cestu, kterou chtěl nastoupit, jakmile se měsíc trochu ukáže mezi mraky. O půlnoci se vyjasnilo; tu však přiběhl posel od Baalšema, aby se u něj co nejrychleji objevil. Rabi Bér šel ihned. Baalšem ho přijal ve své světnic. „Znáš kabalu?“ zeptal se. Magid přisvědčil. „Vezmi si tady knihu Strom života, otevři ji a čti.“ Magid četl. „Zamysli se.“ Učinil to. „Vykládej.“ Dal se do výkladu místa, pojednávajícího o podstatě andělů. „Nic nevíš,“ řekl Baalšem. „Vstaň.“ Magid vstal. Baalšem se postavil naproti němu a hovořil o onom místě. Tu v očích rabí Béra vzplanula celá jizba v ohni, slyšel šelestění andělských křídel a opustily ho smysly. Když se probral, vypadala světnice jako předtím. Baalšem stál naproti němu a řekl: „Výklad, jaký jsi podal, byl správný. Ale vědění žádné nemáš, neboť tvé vědění nemá duši.“ Rabi Bér šel do hostince, nařídil sluhovi, aby se vrátil domů a sám zůstal v Mesbiži, Baalšemově městě.

Magid z Mesriče řekl: „Žádná věc na světě není schopna přejít z jedné skutečnosti do druhé, aniž by předtím vešla v Nic, to jest ve skutečnost „mezi“. Zde je ničím, a nidko ji nemůže pochopit; neboť dospěla ke stupni ničeho – jako před stvořením. A zde z ní bude stvořeno něco nového, od vejce po koláček. V okamžiku, kdy je dovršeno tání ledu, a v okamžiku, než začne vznikat koláček, je Nic. Toto Nic nazýváme ve filozofii prvotní stav, který nidko nemůže pochopit, neboť je to síla před stvořením a jmenuje se chaos. Tak i rostoucí semeno: nezačne růst dříve, dokud se nerozpadne v zemi a není ve své podstatě zničeno, aby dospělo k Nic, jež je stupněm před stvořením. A ten se nazývá moudrost, tj. nezjevená myšlenka. Až poté je z něj tvořeno, jak stojí psáno: „Je všechny jsi s moudrostí učinil.“

Magid z Mesriče řekl: „Stvoření nebe a země je rozvojem něčeho z ničeho, sestoupením vyšího v nižší. Ale zbožní tím, jak se zbavují tělesnosti a neustále přemýšlejí o Bohu a v pravdě jej vidí a chápou a představují si jej, jako by byl oním Nic před stvořením – ti přeměňují Něco opět v Nic. A to je to nejzázračnější: něco nižšího pozvednout vzhůru. Jak stojí v gemaře: „Větší je poslední zázrak než první.“

Magid řekl svému žáku rabi Zusjovi: „Deseti zásadám služby tě nemohu naučit. Ale naučí tě jim každé malé dítě a každý zloděj. Tři věci se naučíš od dítěte: Je veselé samo od sebe; nezahálí ani okamžik a čeho se mu nedostává, toho se neúnavě dožaduje. V sedmi věcech tě poučí zloděj: koná svou službu po nocích; nedosáhne-li svého jedné noci, věnuje tomu i další; on a jeho druzí se vzájemně milují; nasazuje svůj život i pro to nejnepatrnější; co získá, má pro něj cenu tak směšnou, že to prodá za zanedbatelný peníz; nechává na sebe dopadat rány a soužení a nestěžuje si; své řemeslo má rád a nevymění je za žádné jiné.“

Magid řekl jednou svým žákům: „Chci vám poradit nejlepší způsob, jak mluvit nauku. Člověk musí úplně ztratit vědomí o sobě samém, nesmí být ničím než uchem, které poslouchá, co v něm hovoří svět slova. Jakmile začne poslouchat svou vlastní řeč, odpadne.“

Pinchas z Korece a jeho škola
Rabi Pinchas pravil: „Je známo, že kdyby si, když Bůh stavěl a bořil světy, rozbil se nádoby, poněvadž nemohly unést plnost, která se do nich vlévala. Tím se však světlo dostalo i do nižších světů a nezůstaly v temnotě. A tak je to i s rozbitím nádob v duši člověka.“

Rabi Pinchas pravil: „V každém slově a v každém činu je všech deset sefirot pohromadě; neboť naplňují celý svět. A není tomu tak, jak se domnívají někteří lidé; že totiž ctnost je nějaký princip sám pro sebe a síla že je jiný princip sám pro sebe; nýbrž každý z nich obsahuje všech deset božích mocí najednou. Pokládá-li někdo svou ruku, děje se tak v tajemství vyzařujícího světla; zvedá-li někdo svou ruku, děje se tak v tajemství odrážejícího se světla. Celý pohyb, pokládání i zvedání, je tajemstvím ctnosti a síly. Neexistují slova, která by byla ješitná jako taková a neexistují činy, které by byly ješitné jako takové. Ale slova i činy se ješitnými mohou stát, vyslovujeme-li je ješitně a činíme-li je ješitně.“

Rabi Rafael z Beršadu, oblíbený žák rabi Pinchase, vypravoval: „Prvního dne svátku chanuka jsem si stěžoval svému učiteli, že daří-li se člověku špatně, jemu zatěžko uchovat si neporušenou víru v božskou prozřetelnost, střežící každého jednotlivce. Zdá se, že Bůh před ním svou tvář skrývá. Co dělat, abychom byli ve víře silnější?“ „Víme-li,“ odpověděl rabi, „že je to skrývání, není už to skrývání.“

Rabi Pinchas byl tázán: „Proč ten, kdo se po více než dvanácti měsících setkává se svým přítelem, vyslovuje požehnání: „Který oživuje mrtvé?“ Řekl: „Každý člověk má v nebi své světlo. Když se dva lidé setkají, přidruží se světla k sobě a vzniká z nich nové světlo. Nazývá se to zplození a to světlo je anděl. Tento anděl však nežije déle než dvanáct měsíců, leda že by se ti dva předtím na zemi opět setkali. Potkají-li se však teprve po této době, mohou anděla na malou chvíli znovu oživit. Proto vyslovujeme ono požehnání.“

Rabi Rafael z Beršadu řekl: „Je psáno, že pyšní se narodí znovu jako včely. Neboť pyšný hovoří ve svém srdci: Já jsem písař, já jsem zpěvák, já jsem učitel. – A protože o takových lidech platí, co bylo řečeno, že se neobrátí ani v hlubině propasti, zrodí se po smrti znovu jako včely. Ty bzučí a bzučí: Já jsem, já jsem, já jsem . . .“

Jechiel Michal ze Zločova
Zločovského magida se ptal jeden žák: „V talmudu se nám říká, že dítě v matčině těle patří od jednoho konce světa na druhý a poznává celou nauku; jakmile však vyjde na pozemský vzduch , udeří je anděl přes ústa a dítě všechno zapomene. Nechápu, proč to tak je; nejdřív všechno vědět a pak zapomenout.“ „V člověku,“ řekl rabi, „zůstává stopa, s jejíž pomocí můžeme znovu zístak vědění o světě i vědění nauky a konat svou službu.“ „Ale proč musí anděl udeřit?“ ptal se žák vytrvale. „Kdyby ho nebylo, nebylo by zla.“ „Dobře,“ odpověděl rabi, „ale kdyby nebylo zla, nebylo by ani dobra, neboť zlo je protikladem dobra. Neustálá slast není žádná slast. Tak máme chápat slova nauky, že boží skrytost je dobrodiní a že stvoření světa se událo pro dobro tvorů. Proto je také psáno: „Není dobré, aby člověk – to je pračlověk boží – byl sám“ – tedy aniž by musel odolávat zlému pudu a překonávat ho, jako před stvořením světa. Neboť dobro neexistuje bez svého opaku. A dále: „Učiním mu pomoc jemu rovnou“ – to, že dobro stojí proti zlu, umožnňuje člověku jeho vítězství, staví před něj volbu mezi zlem a dobrem; a rozhodne-li se člověk pro dobro, teprve potom je to dobro v dokonalé pravdě.“

Rabi Jechiel Michal řekl: „Slova Písma: „A vy, kteří lpíte na Bohu, žijte dnes všichni“ se vykládají: „Lpi na svých vlastnostech.“ Tento výklad je nutno správně pochopit. Bůh emanoval deset vlastností, z nichž vždy dvě a dvě proti sobě stojí jako dvě barvy a jedna je zdánlivě protikladem druhé. Z hlediska vnitřní prostou jednotu. A pak už záleží jen na člověku, aby je sjednotil i z hlediska pravdy vnější. Jistě – někomu může být zatěžko být milostivý, poněvadž jeho cesta je cestou moci, a jinému může být zatěžko být mocný, poněvadž jeho cesta je cestou milosti. Kdo však dokáže svázat moc, která v něm přebývá, s jejími kořeny, s mocí boží, a tak i vše ostatní, ten v sobě spojí všech deset vlastností a promění se v jejich jednotu, neboť on lpí na Pánu světa. Takový člověk bude podoben vosku, do kterého lze otisknout pečeť soudu i pečeť milosrdenství.“

Žáci se ptali zločovského magida: „V talmudu stojí, že náš otec Abraham naplnil celý zákon. Jak je to možné, když ještě žádný neměl?“ Magid řekl: „Netřeba ničeho více než lásky k Bohu. Chceš něco udělat a vidíš, že to tvou lásku zmenší – věz, že to je hřích. Chceš něco udělat a vidíš, že to tvou lásku zmnoží – věz, že tvá vůle se shoduje s vůlí boží. Tak jednal Abraham.“

Rabi Michal řekl: „V žalmu stojí: „Kdo vystoupí na horu Hospodinovu a kdo bude stát na jeho posvátném místě?“ To lze přirovnat k muži, který jede se svým vozem do kopce a když je uprostřed, koně jsou unaveni. Musí zastavit a nechat je vydechnout. Nemá-li rozum, zřítí se i s vozem. Jestliže se však zamyslí, vezme kámen a zapře jím zadní kola a později se jistě dostane až na vrchol hory. Člověk, který se nezřítí, když musí přerušit svou službu, nýbrž umí se zastavit, zdolá i Hospodinovu horu.“

Kdo se posvěcuje a v pravdě připravuje ke službě Bohu, toho Bůh oddělí od špatných a osvítí jeho oči světlem svého obličeje tak, aby se pro něj pravda a lež nikdy nesmísily.

Jeden žák se ptal zločovského magida: „Bůh řekl Mojžíšovi: „Teď uvidíš, co udělám s faraónem – ano, silnou rukou propustí, silnou rukou je vyžene ze své země.“ Což je třeba otroka z těžkého jha na svobodu hnát? Což neuteče sám jako pták z osidel?“ Madid řekl: „I v zajetí je Izrael kromě toho ještě ve vlastním zajetí, a toliko osvobodí-li se sám, dosáhne spásy. Překoná-li zlou moc v sobě samém, zlomí i démonickou moc zla, a v tom okamžiku setřese i pouta, jimiž ho spoutali mocní tohoto světa. Poněvadž Izrael v Egyptě nebyl schopen vyjít z exilu duše, říká Mojžíš Bohu: „Nezachránil jsi můj lid.“ to znamená: záchrana není na tobě. Avšak Bůh praví: „Teď uvidíš.“ A dodrží svůj slib, neboť proti démonické egyptské moci s takovou silou, že tato moc oslepne. Procitnou však svaté jiskry, které se v ní skrývaly, vzájemně se sdruží, budou patřit na prasvětlo a zářit spolu s ním, až je démonická moc nebude moci déle snášet a bude je muset vyhnat. A jakmile se toto stane nahoře, stane se totéž i dole v Izraeli a na faraónovi. A to je smysl egyptských ran.“

Mordechaj z Neshiže
Rabi Mordechaj řekl: „Ježdění k cadikům má mnoho tváří. Někdo jezdí k cadikovi proto, aby se naučil modlit se strachem a láskou, jiný aby si osvojil, jak se učit Tóře kvůli ní samotné, další aby vystoupil na vyšší stupeň duchovního života, a tak dále. Ale nic z toho se nesmí stát podstatným záměrem. Každé z těchto věcí lze dosáhnout a pak už není třeba o ni usilovat. Jediným podstatným záměrem je hledat boží skutečnost. Ta nemá ani míru ani konec.“

Z Baalšemova okruhu
Za rabim z Černobylu přišlo několik žáků. V slzách naříkali, že prý upadli do tmy a těžkomyslnosti a že ani v nauce ani v modlitbě nemohou pozvednout hlavu. Cadik znal přirozenost jejich srdcí i jejich opravdovou touhu po blízkosti živého Boha. Řekl: „Moji milí synové, nermuťte se pro tuto zdánlivou smrt, která vás přepadla. Neboť vše, co je ve světě, je i v člověku. A jako se v den Nového roku vytrácí život všech hvězd, které upadají do hlubokého spánku, aby z něj procitly s obnovenou silou světla, tak i člověk, který se pokouší v pravdě se přiblížit Bohu, musí zakusit odloučení od duchovního života. A „padáme proto, abychom stoupali“. Neboť je psáno, že Hospodin seslal na Adama dřímotu, Adam usnul a vznikl tak, v muži a ženě, celý člověk.“

Šmělke z Mikulova
Jeden žák se ptal rabi Šmělkeho: „Bůh nám nařizuje: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Jak to mohu splnit, jestliže mi můj bližní působí zlo?“ Rabi odpověděl: „Musíš ta slova správně pochopit: Miluj svého bližního jako něco, co jsi ty sám. Neboť všechny duše mají jeden základ, každá z nich je jiskrou prapůvodní duše, která je v nich všech tak, jako je tvoje duše ve všech údech tvého těla. Ale může se stát, že tvá ruka omylem uhodí tvé vlastní tělo. Vezmeš snad potom hůl a dáš výprask své vlastní ruce, protože se zmýlila, a rozmnožíš tak ještě svou bolest? A to je totéž, jako když ti z nedostatečného náhledu způsobí zlo tvůj bližní, s nímž áš společnou duši – potrestáš-li ho, způsobíš bolest jen sám sobě.“ Žák se ptal dále: „Vidím-li však člověka, který je zlý před Bohem – jak ho mám milovat?“ „Nevíš,“ řekl rabi Šmelke, „že prapůvodní duše vznikla z boží bytosti a že každá lidská duše je částí Boha? A neslituješ se nad ním, když vidíš, jak jedna z jeho svatých jisker zapadla a brzy se udusí?“

Jeden člověk se ptal rabi Šmelkeho: „Stojí psáno: „Buďte svatí, neboť svatý jsem já, Hospodin, váš Bůh. Každý cti svou matku a svého otce!“ Jak se hliněný výtvor, ve kterém přebývají zlé pudy, může snažit dosáhnout vlastnosti boží? A jak příkaz o úctě k otci a matce, který člověku nařizuje to, co je lidské, souvisí s výzvou k nadpozemskému?“ Rabi řekl: „Podle slov našich mudrců pracují na lidském dítěti tři: otec a matka staví tělesnou bytost dítěte, ale duši a ducha mu propůjčuje Bůh. Božská část je svatá, tělesnou část lze posvěcovat a božské připodobňovat. To se míní přikázáním: jste svatí, a přece máte být teprve posvěceni. Musíte se tedy štítit té části dědictví svého otce a matky, která odporuje posvěcení. Nesmíte jí propadnout, nýbrž sami se stát svými pány a tvůrci.“

Áron z Karlina
V mládí se rabi Áron z Karlina rád pěkně oblékal a každý den se projížděl po okolí v nádherném voze. Jednoho dne však, právě když seděl pohodlně opřený ve svém voze, nahlédl rabi Áron náhle ve svatém osvícení, že tuto cestu musí opustit a nastoupit jinou. Zvedl se, a jeho duch se vzedmul; položil nohu na stupátko, a vlila se do něj milost; seskočil na zem, a všechna nebe byla v jeho moci.

Rabi Áron byl tázán, co se naučil u svého učitele, Velkého magida. „Vůbec nic,“ řekl. A když ho nutili, aby to vysvětlil blíže, připojil: „Naučil jsem se, co to je vůbec nic. Naučil jsem se smyslu tohoto vůbec nic. Naučil jsem se, že vůbec nic nejsem, a že přece jsem.“

Jeden žák Velkého magida strávil mnoho let učením a rozhodl se, že se vrátí domů. Cestou ho napadlo, že by mohl navštívit v Karlinu rabi Árona, který byl před lety jeho spolužákem a přítelem v Magidově učebně. Když dorazil do města, bylo už kolem půlnoci; ale jeho touha spatřit druha byla tak veliká, že se ihned obrátil k Áronovu domu a zaklepal na osvětlená okna. „Kdo to je?“ zeptal se důvěrně známý hlas. A protože si byl jistý, že i Áron musí poznat jeho hlas, neodpověděl nic než: „Já!“ Ale okno zůstalo zavřeno, a zevnitř se už neozval ani hlásek, ačkoli znovu a znovu tloukl. Nakonec vykřikl pobouřeně: „Árone, proč neotvíráš?“ Tu přítelův hlas odpověděl, ale tak vážně a mocně, že zazněl téměř cize: „Kdo je to, kdo se opovažuje nazývat se Já, jak to přísluší jen Bohu?“ Když to žák uslyšel, řekl si ve svém srdci: „Čas mého učení ještě neskončil“ a ihned se vrátil zpět do Mesriče.

Jeden prasynovec rabi Árona vypravoval: „Když jsem při odchodu šabatu seděl u jeho stolu a zpívala se Eliášova píseň, viděl jsem, že v okamžiku, když jsme dospěli k verši: „Spása tomu, který ho pozdravil a kterého pozdravil on“ si rabi Áron a jeho syn rabi Ašer podali pod stolem ruce. Tu jsem pochopil: Eliáš se vtělil do otce, a ten předal synovi spásu pozdravu.“

Lévi Jicchak z Berdičeva
Na jedné ze svých cest dorazil rabi Lévi Jicchak v noci do malého města, kde nikoho neznal. Nenašel nocleh; až ho k sobě vzal jeden chudý koželuh. Rabi chtěl odříkat večerní modlitbu, ale zápach z koželužny mu byl tak protivný, že ze sebe nedostal ani slovo. Vstal a odebral se do učebny, kde nebylo ani človíčka. Teprve tam se pomodlil. A když skončil, pochopil najednou, že šechina, ve světě přebývající přítomnost boží, stojí se kloněnou hlavou tam v koželužské uličce. Propukl v pláč a plakal tak dlouho, dokud se jeho srdce nad zármutkem šechiny nevyplakalo úplně. Pak omdlel. Tu se mu zjevila šechina v celé slávě ve čtyřiadvaceti barevných odstínech a řekla mu: „Buď silný, můj synu. Prožiješ mnoho bolesti a bídy, ale neboj se. Já budu se tebou.“

Jednou po modlitbě Osmnácti požehnání přistoupil Berdičevský v modlitebně k několika lidem a pozdravil je opakovaným „Mír buď s vámi“, jako kdyby se v tu chvíli vrátili z nějaké cesty. Protože se zarazili a zírali na něj očima dokořán otevřenýma, řekl jim: „Co se divíte? Byli jste přece daleko, ty na trhu a ty na lodi s obilím, a když jsem ukončil modlitbu, vrátili jste se; tak jsem vás přišel pozdravit.“

Berdičevský rabi zkoumal každý večer své činy toho dne a kál se za každý nedostatek, který našel, a říkal: „Lévi Jicchak už to nikdy neudělá.“ Potom se obrátil sám k sobě: „Lévi JIcchaku, to už jsi říkal včera!“ A zase: „Včera nemluvil Lévi Jicchak pravdu; ale dnes mluví pravdu.“ A také říkával: „Jako se rodička zapřísahá v krutých bolestech, že už nikdy nebude ležet se svým mužem, a na svou přísahu zapomene, tak i my vyznáváme v Den smíření pokaždé svou vinu a své obrácení, a pokračujeme pak v hříchu, a ty nepřestáváš odpouštět!“

Berdičevský jednou viděl na ulici člověka, který kamsi pospíchal, aniž by se díval nalevo či napravo. „Kam tak letíš?“ zeptal se ho. „Běžím za svým ziskem,“ odpověděl muž. „A odkud víš,“ pokračoval rabi v otázkách, „že tvůj zisk utíká před tebou, že ho musíš honit? Možná ho máš za zády, a kdyby ses zastavil, potkal bys ho – takto však před ním prcháš.“

Jindy viděl Berdičevský na tržišti člověka, který byl tak ponořen do svých obchodů, že ani nezvedl oči. Zastavil se u něj a řekl: „Co děláš?“ Muž od odbyl: „Nemám teď čas se s vámi bavit.“ Ale cadik se nedal a zopakoval svou otázku: „Co děláš?“ Muž zvolal netrpělivě: „Nezdržujte mě, ty obchody se musí obstarat!“ Ale Berdičevský ho nenechal na pokoji. „To je pravda,“ řekl, „ale ty sám, co děláš? Všechno to, o co se staráš, je v božích rukou, a na tobě je jen to, aby ses Boha bál.“ Muž vzhlédl – a poprvé pocítil, co je to strach před Bohem.

Rabi Lévi Jicchak řekl: „Je nám zakázáno myslet si špatné myšlenky. Neboť lidský mozek je to nejsvětější; skrývá se v něm stánek smlouvy s deskami zákona, a nechá-li do sebe vzniknout zlé myšlenky, vnáší do chrámu obraz modly. Jestliže ale cadik, uchvácen hlubokým zanícením a zápalem, pozvedne uprostřed modlitby ruce k nebi, je to, jako když kdysi v chrámu cherubové zamávali křídly.“

Zusja z Hanipole
Rabi Zusja a jeho bratr rabi Elimelech se jednou dohadovali o pokoře. Rabi Elimelech řekl: „Člověk má nejprve pozorovat velikost Stvořitele, teprve pak dojde k pravé pokoře.“ Zusja však namítl: „Ne tak, nýbrž ať člověk začne tím, že bude opravdově pokorný, a potom se na něj snese i poznání Stvořitele.“ Otázali se svého učitele, Magida, kdo z nich má pravdu. Ten rozhodl: „To i to jsou slova živého Boha. Ale vnitřní milost má ten, kdo začíná sebou a ne Stvořitelem.“

Naši mudrci říkali: „Nejtroufalejší do pekla, nejnesmělejší do ráje.“ Rabi Zusja však, ten blázen boží, vykládal ta slova takto: Kdo je smělý ve svatosti, může sestoupit i do pekla, aby odtamtud pozvedal nejnižší; může chodit po tržištích i po ulicích a nemusí se bát zlého. Nesmělý však, který není schopen se osmělit, se musí držet ve výšce ráje, u učení a modliteb, a musí se vyvarovat doteku zla.

Elimelech z Lizensku
Rabi Elimelech řekl: „Než duše vstoupí na vzduch tohoto světa, musí projít všemi světy. Nejprve jí ukážou prasvětlo, které osvětlovalo svět v době, kdy byl stvořen, a které pak po lidském pádu Bůh schoval. Proč se duši ukazuje toto světlo? Aby od toho okamžiku po něm nepřestala toužit a blížila se mu stupeň po stupni pozemského života. A do těch, kteří ho dosáhnou, do cadiků, toto světlo vejde, aby z nich vyzařovalo do celého světa. Neboť k tomu se také kdysi zrodilo.“

Šnojr Zalman z Ljadi
av oslovil jednoh žáka, kteý k němu právě přišel, takto: „Móše, co je to „Bůh“? Žák mlčel. Rav se zeptal ještě jednou a pak znovu.“Proč mlčíš?“ „Protože nevím.“ „A já to snad vím?“ řekl rav. „Ale já musím mluvit; neboť je to tak, že musím říci: On je zřetelně tady, a mimo něj tu nic zřetelně není, a to je on.“

Šlomo z Karlina
Když rabi Šlomo z Karlina jezdil po Rusi, počítal vždycky své jednotlivé cesty a říkal přito: „Toto jsou cesty dítek izraelských, když táhla z egyptské země.“ Když se ho ptali, co tím míní, odpovídal: „Svatá kniha Zohar vykládá boží slovo „Učiňme člověka“ tak, že Bůh vzal po části z každého světa, od nejvyššího po nejnižší a z nich všech pak učinil člověka: a tyto světy oslovuje Bůh „my“. A to je smysl cest, jež člověk podniká ve svém životě: má vystupovat od stupně ke stupni, až se všechno skrze něj sjednotí v nejvyšším světě. To je to, co stojí psáno: „Toto jsou jejich cesty podle výchozích bodů.“ Cesty člověka mají směřovat tam, odkud přišel.“

Vypráví se: „Když pil rabi Šlomo kávu nebo čaj, brával si do ruky kousek cukru a držel ho v ní po celou dobu, co pil. Jednou se ho jeho syn zeptal: „Proč to děláš, tatínku? Jestli ten cukr potřebuješ, dej si ho do úst, ale jestli ne, nemusíš ho přece brát do ruky!“ Když rabi Šlomo dopil, dal synovi ten kousek cukru a řekl: „Ochutnej!“ Syn si ho vložil do úst a podivil se; neboť v něm nezůstala ani troch jeho sladkosti. Když o tom syn později vyprávěl, říkal: „Ten, kdo je schopen sjednotit celou svou bytost, může chutnat rukou stejně jako jazykem.“

Rabi Šlomo řekl: „Když chceš někoho pozvednout z bahna a špíny, nemysli si, že můžeš sám zůstat nahoře a spokojit se s tím, že mu podáš pomocnou ruku. Musíš sestoupit až dolů, doprostřed toho bahna a špíny. Teprve tam můžeš toho člověka pevně uchopit svýma rukama a vytáhnout jeho i sebe na světlo.“

Rabi Šlomo se ptal: „Jaký je nejhorší skutek zlého pudu?“ A odpověděl: „Když člověk zapomene, že je královský syn.“

Vypráví se: „Jednou byla nebeskému soudu předložena žaloba, že většina Židů se modlí bez soustředění duše. A protože tomu tak skutečně bylo, rozhodl soud, aby na zemi povstal jeden král, který by Židům své země zakázal společnou modlitbu. Tu se však zvedlo několik andělů a nechtěli do dopustit. Soudci se tedy otázali duší cadiků, prodlévajících ve vyšších světech, a ti se zákazem souhlasili. Když se to ale dověděl rabi Šlomo z Karlina, otřásl světy bouří své modlitby a řekl: „Já jsem modlitba. Beru na sebe modlitbu namísto celého Izraele. Zákaz nebyl vynesen.“

Izrael z Kosnice
Říká se, že rabi Izrael v mládí probádal osm set kabalistických knih. Když však poprvé předstoupil před tvář magida z Mesriče, ihned pochopil, že neví nic.

Rabi Móše z Kosnice, magidův syn, píše ve své knize „Mojžíšova studna“: Můj otec a učitel mi říkal: „Věř mi, můj synu, že žádná z „cizích myšlenek“, které na mne čas od času útočily, ke mně nepřišla jindy něž během modlitby, a s pomocí boží jsem je všechny navrátil zpátky k jejich prameni a kořeni, tam kde prapůvodně stál jejich stan.“

Za kosnickým magidem jednou přišel muž, který nosil na holém těle pytel a od soboty do soboty se postil. Magid mu řekl: „Myslíš si snad, že se ti zlý pud vyhne? To on na tebe natáhl ten pytel. Lépe je na tom ten, kdo předstírá, že se od soboty do soboty postí, a doma si tajně strčí do úst nějaké to sousto: ten podvádí jen ostatní, ty ale jsi sám sobě klam a mámení.“

Jákob Jicchak z Lublinu
Vypráví se: „V Lublinu bylo zvykem odkládat odpolední modlitbu, a to i v sobotu. Před touto modlitbou seděl rabi každého šabatu sám ve své komůrce a nikdo za ním nesměl. Jednou se tam jeden chasid schoval, aby vyšpehoval, co rabi dělá. zprvu neviděl nic jiného, než že si rabi sedl za sůl a otevřel knihu. Tu však v té malé místnosti vzplálo oslňující světlo a chasid ztratil vědomí. Přišel k sobě teprve tehdy, když rabi odešel ze světnice a také on sámi ji opustil, jakmile se vzpamatoval ze svého omámení. Venku ni neviděl, jen slyšel, že se už říká večerní modlitba a s údivem zjistil, že jsou zapálené svíčky, on však že je stále obklopený tmou. V hrůze prosil rabiho o pomoc, byl však odkázán na jednoho zázračného léčitele z jiného města. Ten se ho vyptal na příčinu jeho oslepnutí a chasid mu vše vyprávěl. „Už se neuzdravíš,“ řekl ten muž. „Spatřil jsi prasvětlo dnů stvoření, v němž kdysi první lidé viděli z jednoho konce světa na druhý, které bylo po jejich hřích skryto a které se otevírá jen cadikům v Tóře. Oči toho, kdo ho spatří neoprávněně se zatemní navždy.“

Rabi Bér z Radošic prosil jednou svého učitele, rabi Jákoba Jicchaka: „Ukažte mi cestu k službě Bohu,společnou všem!“ Cadik odpověděl: „Nejde o to říkat lidem, jakou cestou mají jít. Neboť slouží Bohu naukou, jiný modlitbou, další posty a ještě další jídlem. Každý si má dát pozor na to, k jaké cestě ho jeho srdce táhne, a pak si ji má zvolit celou svou silou.“

Šálom Šachna z Probišče
Rabi Šálom Šachna řekl: „Talmud vypráví o jenom mudrci znalém hvězd, kterému byly dráhy nebeské tak jasné jako ulice jeho města Nahardeje. Kéž bychom však o sobě mohli prohlásit, že stejně jasné jako dráhy nebes jsou nám ulice našeho města. Neboť více znamená: zažehnout skrytý život boží v tomto nejnižším světě, ve světě tělesnosti.“

Izrael z Rižinu
Rižinský řekl: „To je úkolem člověka po všechny dny: dávat látce tvar,očišťovat tělo a nechat světlo proniknout do tmy tak, aby se sama rozsvítila a aby nebylo mezi nimi rozdílu. Jak stojí psáno: „Byl večer, bylo jitro – jeden den.“ A dále řekl: „Nepřeceňujte příliš svou službu Bohu. Chlubí se snad ruka, činí-li vůli srdce?“ Jakýsi mladík dal Rižinskému lísteček s prosbou: Stálo na něm: „Kéž je Bůh při mně, a ať se mi podaří zlomit zlé pudy.“ Rabi pohlédl na mladíka usmál se: „Pudy chceš zlomit? Záda nebo kyčle si zlomíš, ale pud nezlomíš. Modli se, uč se, pracuj se vší vážnosti¨í – pak zmizí zlo z tvých pudů samo od sebe.

Jeden mladý rabi si stěžoval Rižinskému: „V hodinách, kdy se oddávám učení, cítím život a světlo, ale jakmile se přestanu učit, všechno je pryč. Co mám dělat?“ Rabi mu odpověděl: „Je to totéž, jako když někdo jde lesem v temné noci a na chviličku se k němu přidruží člověk s lucernou v ruce, ale na příštím rozcestí se rozejdou a on musí sám tápat dále. Avšak nese-li člověk v sobě své vlastní světlo, nemusí se bát žádné tmy.“

Vypráví se: „Každou noc chodíval rabi z Rižinu do podkrovní světnice a pobyl tam dvě hodiny. Sluha Šmulík, jenž ho doprovázel,zůstával mezitím sedět na schodech. Jednou si cadikova dcera chtěl vzít něco ze skříně, která stála v podkrovní světnici, a našla Šmulíka, jak sedí na schodech a pláče. Ptala se, co mu je. „Nějaký člověk,“ řekl Šmulík, „mi strčil do ruky peníze, abych ho pustil k rabimu, a teď je uvnitře.“ Otevřel dlaň a ukázal peníze. V tom okamžiku vyšel ze dveří rabi. Ve světnici nebyl nidko. Na Šmulíkově dlani leželo několik hliněných střepů.“

Nachum se Stepineštu
Jednoho dne svátku chanuka přišel rabi Nachum, syn Rižinského, neočekávaně do učebny a jako obvykle v tyto dny našel žáky, jak hrají dámu. Když uviděli cadika, zarazili se. On však jim přátelsky pokynul a zeptal se: „Jestlipak se vyznáte v pravidlech dámy?“ Poněvadž ze sebe studem nemohli vypravit ani slovo, odpověděl si sám: „Povím vám o nich tedy. Za prvé nesmíš udělat dva kroky najednou. Za druhé smíš jít jen dopředu, není dovoleno se vracet. A za třetí: Jsi-li nahoře, můžeš si jít, kam chceš.

Literatura:
Martin Buber - Chasidská vyprávění (Ústřední církevní nakladatelství, 1990)
 

zpět