Chasidské

Rebbe a vůl

02. 05. 2009 08:47

Moudrost je z vidění a vidění z moudrosti …

Kdysi ve Frankfurtu přišel za reb Pinchasem Horowitzem košerák z nedalekého sousedství a že prý: „Mám veliký problém rebbe. Porazili jsme nádherného volka! Tolik masa… A na první pohled vypadal docela zdravý. Takový nádherný kus…“, lamentoval řezník pořád dokola a tvářil se přitom tak nešťastně, jako by nejmíň polovina Frankfurtu stála v plameni.

„Nu a v čem je potíž?“, zajímalo reb Pinchase. A pomalu se spolu dobrali, v čem ten oříšek neštěstí spočívá. Na plicích poraženého zvířete se totiž našla nepatrná skvrna. Těžko soudit, je-li to znaménko nějaké nemoci, nebo prostě jen divně narostlý kus zvířecího těla, ale kdo si troufne odhadnout, je-li ten volek *košer nebo ne.

Reb Pinchas zapřemýšlí, podívá se do vzpomínek, kdy sedával v *ješivě nad složitými tajemstvími Talmudu, a je mu jasno. Takový volek by se jíst neměl. Ono se sice řekne, skvrnka. Proč s tím dělat takové ciráty? Prostě šmik, titěrný kousek masa se vyřízne, hodí psům a zbytek hovězího může do kotle a do žaludků lidiček z ghetta, kterým dobrá polévka přijde vždycky k duhu.

Jenomže ani maličké věci se nemají podceňovat. To známe každý na vlastní kůži. Jak maličkou dírku dokáže do člověka udělat včelí žihadlo, a kolik je kolem toho palčivosti… Podobně lavina, než se dá s hřmotem na svou zkázonosnou cestu do údolí, není snad nejdřív pouhou maličkatou vločkou sněhu? Lidský život začíná maličkostmi a na maličkostech také záleží. Ne nadarmo se v ranním Náhrdelníku Přímluv modlíváme: Buď požehnán, Ty Tajemný Učiniteli, který jsi zformoval každého člověka jako zázračné soustrojí. Dobře víme, že kdyby se zadrhlo jen jediné jeho kolečko, otevřela jediná jeho komůrka anebo ucpala jediná žilka, kdo obstojí? …

Reb Pinchas se podívá na řezníka, vidí jak na něm visí očima a tiše doufá, že se najde nějaká cesta jak prohlásit volka za neposkvrněného. Dívá se, přemýšlí a rozvažuje. Je sice pravda, že většina slavných mudrců minulých dob učí, že takové maso není k jídlu úplně vhodné, ale byli i tací, kteří učili: Je-li pochybnost, přemýšlej a zůstaň člověkem.

Reb Pinchas se zamyslí a vidí, že se by měl zkusit zalistovat v Talmudu. A jak tak hledá co nejlaskavější poučení v téhle zdánlivě složité lapálii, padne mu oko jen tak náhodou na traktát *Taanit pojednávající o postech, kde stojí: Postíš-li se, nepřeháněj to, aby ses nakonec nevysílil hlady, protože pak budeš své obci přítěží a zaměstnáš druhé starostmi, jak tě zase postavit na nohy. A ke všemu zrovinka tahle věta stojí na dvaadvacáté stránce. Znaky Svatého jazyka, které dávají číslo dvaadvacet, totiž znamenají, když se přečtou s laskavým porozuměním, také „dům“ a „mísu“. A reb Pinchas najednou vidí a ví. Ví, že v každém domě je nějaká mísa. Ale je-li ta mísa prázdná, dům má smutnou tvář. A domům se smutnou tváří se Andělé pokoje vyhýbají.

Reb Pinchas zvedne oči, usměje se na řezníka a ten se rozzáří jako sluníčko. Je mu jasné, že může utíkat domů, porcovat, nasolit a propláchnout a prodat hromady zdravého masa. Vzal to takovým hopem, že ani nepočkal na rebbeho závazné: „Košer!“

Když řezník odkvačil, ptají se Pinchasovi žáci svého mistra: „Rebbe, jak je možné, žes prohlásil maso toho volka za nezávadné? Vždyť dokonce i slovutní rabíni minulých dob doporučují nejvyšší opatrnost.

Teď bylo na reb Pinchasovi, aby otevřel oči svých žáků. Prozradil jim, na který oddíl Talmudu padl náhodou jeho zrak, pak se jim svěřil, že při pohledu na řezníka si vzpomněl na naučení otců: Važ si druhého vždycky víc než sebe sama, pamatuj, že na nadměrnou přísnost je vždycky dost času, a jsi-li ve svém rozhodování v úzkých, zkus si představit svůj poslední den tady na „dolním“ světě.

„A tak jsem to zkusil“, přiznává reb Pinchas. „Ten poslední den, většinou každý - má-li dost času – dělává svůj osobní účet na rozloučenou. Představil jsem si, že stojím na Konci dní a naproti mně stojí holešovský rebbe Šabbataj Kohen a chce po mně, abych mu vysvětlil, proč jsem uznal toho nekošerného vola za vhodného pro žaludky dětí Jisroele. Věděl jsem, že nebudu umět odpovědět, že v Talmudu a ve spisech Moudrých pro mé rozhodnutí není žádné opory. Díval jsem se a viděl jsem to veliké zklamání reb Šabbataje, že jsem si dovolil takovou lehkovážnost. Ale pak jsem si představil, co by se asi stalo, kdybych rozhodl, že maso *košer není. Živě jsem viděl, jak se ke mně hrne ten zaříznutý vůl. Viděl jsem jak supí, jak hrabe kopyty a sklání hlavu s výčitkou: Reb Pinchas, vždyť to byla jen docela maličká skvrnka na plicích! A jen Vznešený ví, jestli byla skutečně tak závadná. Dovedeš si spočítat, kolik hladových dítek ghetta se z mého masa mohlo najíst, kolika rodinám jsem mohl zpestřit šabbatovou hostinu? A tys rozhodl, že mé maso nesmí těm lidičkům posloužit! … A přiznám se,“ dodal reb Pinchas s úsměvem, „při představě, že se mám postavit buď zklamanému reb Šabbatajovi anebo rozzuřenému volkovi, volil jsem tak, jak jsem volil….“

Zdroj: Chewra

 

zpět