Chasidské

Oslařův příběh

02. 05. 2009 08:47

Krajinou táhla Černá smrt a nákaza kosila bez ladu a skladu všechny obyvatele země. Všechno, co mělo jazyk a svého boha, klečelo na kolenou a prosilo nebesa, aby se už ráčila slitovat. Nejinak i všichni obyvatelé ghetta. Co by byli teď dali za to, kdyby je Černá smrt také štítivě obešla, tak jako to běžně dělávají někteří z jinověrců. Ale mor si nevybírá, a tak i synové Izraele pálili na ulicích na ohni v železných koších jalovec, rozšiřovali zeď „domu živých“, kopali jámy a zasypávali těla svých bratří vápnem a hlinou a každičkou volnou chvilku, která jim při té neradostné lopotě vybyla, trávili na modlitbách. Přiběhli za rebbe Chajjimem a v slzách ho prosili, aby se ve snu vydal do Zahrady vědění, a zjistil, není-li snad přeci jen nějaká pomoc. Rebbe souhlasil, půstem a modlitbami se připravil na cestu a nakonec se ve snu do Zahrady vydal.

Ráno se u rebbeho dveří tlačí snad všechno, co ještě zůstalo v ghettu naživu. „Jděte a přiveďte oslaře ze sousední křesťanské vesnice a poproste ho, aby sem přišel. Musí do Zahrady se mnou.“

„Křesťan do zahrady?“, divili se Židé. Jenomže, když se Anděl smrti dostaví ke sklizni, není moc času ani jen na pokrčení ramen, natož na dlouhé podivování. Do večera byl oslař u rabína. Ani on se ničemu nedivil. Vždyť mrtvých bylo na obou stranách víc než kolik stačí srdce a oči oplakat. Zeptal se jen:„Bude to těžké?“

„Přijde na to,“ opáčil rebbe, „Andělu smrti stačí jen jedno slovo: dost! Jde ale o to, jestli ho v Zahradě najdeš!“ S těmi slovy přikryl rebbe Chajjim sebe i oslaře svým talitem a za chvíli byli oba v Zahradě. Rebbe stojí, dívá se a nevidí ničeho, ale oslař okamžitě zamířil k záhonu bílých růží, před jednou se poklonil a řekl jí: Dost. Vtom se ozval hlas podobný vichřici: „Kdo jsi, že mi říkáš dost?“

„Říkají mi oslař Osel, protože nikdy nebiju žádného svého osla, i když si ta zvířata kolikrát dokážou postavit hlavu!“

„Odjedi v pokoji, tebe poslechnu,“ ozval se již daleko mírnějším hlasem Anděl smrti, protože ta bílá růže nebyl nikdo jiný než on.

Za chvíli už byli oba, rebbe i oslař, zpátky v ghettu. Ze všech stran se k rabínovu domu sbíhali lidé a nadšeně vykřikovali, že mor zmizel jako kámen ve studni. Mrtví, že se sice zpátky nevrátili, ale všichni nemocní, jsou zničehonic čistí jako sníh. Halasné vyzvánění zvonů zpoza kopce, hlásilo tytéž zprávy i z vesničky křesťanů.

Rebbe se před oslařem hluboce poklonil, ale ten ho zarazil. „Nemáš mi za co děkovat, Žide, nebýt tebe nikdy bych nemluvil s tím, kdo se nediví, ale pamatuje. To já dlužím poděkování spíš tobě.“

„Je-li tomu tak, vysvětli mi, co se stalo v Zahradě. Jakto žes poznal tu správnou růži a co má znamenat tvá odpověď?“

„Jakoupak bílou růži?“ nestačil se divit oslař. „Tam v Zahradě žádné růže nebyly. Jen skvostně oděný rytíř se zlatým mečem. Hned jsem si myslel, že to bude on. A proč nebiju své osly? Kdysi si jeden cestou do města postavil hlavu, uhnul z cesty a šel si tvrdohlavě svou… Nic, bití ani kopance, ho nedokázalo zastavit. Zastavil se až u chalupy, kde u stolu seděla žena a usedavě plakala. Umíral jí totiž hlady chlapeček, a ona neměla za co koupit třeba jen jediné sousto. Tak jsem jí nechal toho osla, ať ho prodá....“

Zdroj: Chewra

 

zpět