Pohádky a příběhy

Před potopou

02. 05. 2009 09:09

Jakmile lidstvo z časů pokolení před potopou světa pokazilo své stezky, narodili se na nebesích (jak už to tak s každým naším skutkem ať dobrým či neblahým bývá) noví andělé. Tentokrát byli dva. Přístrach Šemchazaj a vztekloun Azael. Sotva si uvědomili sami sebe, hned se derou k vznešenému Trůnu a jeden přes druhého: „Pane světů, zdalipak jsme tě hned na počátku stvoření světů nevarovali, že člověka tvořit nemáš? … Pamatuješ se na naši otázku: Co je to zač, ten člověk, že si ho chceš připomenout …?“[i] Vznešený jim na to opáčil: „Tolik se nekasejte a nenatřásejte, vidím vám až do žaludku a moc dobře vím, že kdybych ten b-ží svět svěřil vám, zmocní se vás Zlý pud daleko dříve než synů člověka a zničili byste celou zemi.“ Začali škemrat. „Tak nám alespoň dovol, abychom se přidružili k lidem, uvidíš, zda a jak dokážeme velebit tvé Jméno!“ A Vznešený, který sice dobře věděl, svolil. Sotva se jejich nohy dotkly povrchu země, ihned se jich zmocnil Zlý pud a přinutil je, aby se zakoukali do dcer synů člověka tak bezhlavě a takovým plamenem, že se nedokázali opanovat.

Šemchazaj se zamiloval do dívky jménem Istachar.[ii] Umlouval ji, aby jeho lásku vyslyšela, ale ta nedala jinak, dokud jí neslíbí, že jí za to věnuje svá andělská křídla a naučí ji Svaté Jméno Meforaš, pomocí kterého lze cestovat v čase. Pošetilý a zamilovaný Šemchazaj, kterému učarovala svými nádhernými vlasy, jí skutečně věnoval svá křídla a nezdráhal se ani naučit ji zázračnou kombinaci znaků Svatého jména. Sotva jí ho prozradil, Istachar je vyslovila a v tu ránu se vznesla vzhůru nad nebesa a unikla tak ze spárů a úkladů démonického anděla. Přivedli ji do předpokojů trůnního Paláce a pověděli o ní H-spodinu. „Máme tady dceru synů člověka, která se tam dole ve světě, který lze změřit, nějakým způsobem naučila kombinovat svaté znaky „šem ha-meforaš“ a to ji vyneslo sem k nám…“ Ale Dobrotivý jen odtušil: „Dozvěděla se? Vida, ale nezneužila toho k ničemu neblahému, dokonce se tím ještě spasila před ohavností zpuštění! Vezměte ji a zaveďte tam mezi sedmero lidských planet.

Když Istachar Šemchazajovi zmizela před očima, rychle si spočítal, kolik uhodilo, a děs ho zkroutil červem pochybností. Co bude dál? Rozhněvá se Panovník H-spodin? Je to konec jejich výletu do světa lidí? Jakmile se ale její nádherné vlasy objevily na nebesích křížíce sršivou září dráhy sedmera lidských planet, vyložili si to oba (lidským selháním zplození) démoni po svém. Ale velice špatně. Místo aby pochopili, že Ribono šel-olam varuje lidské pokolení před skutečnostmi, které mají nastat, nalhávali si, že jsou to jejich svévole a poklesky, které Vznešený takto zviditelnil a oslavil, a už se víc nerozpakovali brát si dcery člověka a mít s nimi děti. A tak se na světě objevila nejrůznější monstra, obři a podivná zjevení vzešlá z beder Šemchazaje a Azaela. Nejhorší z nich byli Běda a Ouvej. Ti si nechávali od lidí z pokolení před potopou posluhovat, krmit se a napájet, chtěli se bavit a chtěli se milovat s lidskými dcerami. Ale jak byli obrovití, tak obrovité byly i jejich neukojitelné potřeby. Jen Ouvej například spocíval za jediný den tisíc velbloudů, tisíc koní a dva tisíce volků. Což zapíjel celými jezery třikrát cezeného vína. A co všecko si navymýšlela surová Běda, to ani nechtějte slyšet. Zkrátka a dobře, všichni ti démoni vzešlí z Šemchazaje a Azaele si lidstvo doslova zotročili. Marně posílal veliký nebeský správce Metatron varovné depeše, že takhle se se stvořeným světem nakládat nemá. Šemchazaj vždycky odpověděl (jak v něm naplno kotvil Zlý pud), prý co je mu do světa. Ať jen se tam „nahoře“ o nic nestarají, že on si už nějak poradí a že se Tatenju na svém Trůnu ještě bude divit, jak spolu s Azaelem a jejich démonskými obrovitými dětmi posvětí Svaté Jméno… Rozmazlená Běda a věčně nespokojený Ouvej byli k lidem tak neuvěřitelně krutí, že si lidstvo vzpomínku na ně uchovalo v paměti dodnes, a kdykoli se synové člověka ocitnou v nesnázích, kdykoli se jim do kotníků zaříznou okovy nesvobodných, kdykoli jejich plíce úpějí nespravedlivou robotou anebo jakmile se začne vinou pošetilých tohoto světa stlát k válce, až se k ní nakonec ustele, volávají lidé s pláčem svoje“běda a ouvej“.

A to prosím lidé z pokolení před potopou nebyli žádní beránci, žádné křehotinky. Země, po níž směli chodit, si pranic nevážili, krutě ji zneužívali, odpočinout jí nedali a to nejen kvůli nenasytným démonům, ale i pro své vlastní choutky. Ke všemu dočista zapomněli, že to nejkrásnější na nich samotných je jejich lidskost a namísto toho si vymýšleli zábavy a bůžky ještě krutější a krvavější, než byli Běda s Ouvejem, činili jednoduše tak převráceně, až se z toho samotné Zemi udělalo na nic, až se jí z toho v masivech hor udělaly jeskyně poseté strupy drahých kamenů. Nechtěla člověka ani nosit, ani rodit, ba dokonce ani milosrdně přijmout. Lidské mrtvoly, které do té doby po odchodu jiskry života z její dočasné schránky vždy jen tiše splynuly s prachem, ze kterého člověk povstal, začaly tlít, dávali se do nich červi a rozkládali je pomalu a s tak velikým puchem, že se lidé začali štítit svého vlastního těla, jejich tváře posmutněly a opadly. A jakmile se z nich ztratily i poslední jiskry b-žího Světla, začali si ubližovat navzájem, takže na Nebesích bylo rozhodnuto zavést nový způsob smíření tzv. chulin. A tehdy někdy se začaly sbírat zatím jen v podzemí a docela nahoře v nebeských cisternách první kapky očistného ponoření celého světa, první kapky potopy. Anděl Metatron opět poslal vzkaz Šemchazajovi, že se u Trůnu na nebesích během vážné porady rozhodlo ukončit existenci selhavšího světa potopou. To jste měli Šemchazaje vidět… Toho strachu a péče, co měl najednou o blaho světa: „Ribono šel-olam! Pane světů,“ plakal Šemchazaj, „to přeci nemůžeš. Nemůžeš přeci zničit tuto nádhernou zahradu, kde je všem tak příjemně. Chceš, aby o tobě říkali, že jsi krutý B-h pomsty?“ – „Pro co skutečně pláčeš, Šemchazaji?“ zeptal se Vznešený. „Není ti náhodou najednou líto b-žího světa jenom proto, že kdyby ho měly zaplavit vody potopy, umřou tvé děti Běda a Ouvej hlady? Nebudeme se spolu handrkovat. První přikázání zní: Nechejte vzrůstat rovně a v harmonii veškeré plody stvoření a zmnožujte je. Jedině tak posvětíte Svaté Jméno. Cos pro to udělal? Množil´s jen svoje démonické děti a jedině jim´s dal vzrůst… Teď už je na lítost pozdě. Některé přírodní procesy jsou nezvratné. Voda bude, protože země se stala nečistou a sama sebe už nechce dál nést…“

V tom přibíhají Běda a Ouvej, s chutí by se Šemchazajovi stulili do náruče, ale při své obrovitosti jednoduše nemohou, tak alespoň fňukají a popotahují (zní to ovšem jako zemětřesení a rej pojašených vichřic): „Měl jsem sen,“ svěřuje se Ouvej, „zdálo se mi o obrovitém kameni který pokryl zemi jako veliký prostřený stůl a jeho deska byla popsána nekonečnými řadami znaků. Náhle se s nebe spustila sekyra a dláto, obořili se na ten kamenný stůl, až na něm zůstaly jediné čtyři znaky…“ – „Já měla ještě příšernější sen,“ dere se ke slovu Běda. „Zdálo se mi, o překrásné zahradě plné roztodivných stromů nejvzácnějších druhů. Nebylo snad jediného, který bych znala, jeden krásnější než druhý. Náhle však do zahrady vtrhli andělé s dláty a sekyrami a nezůstavili nic než jeden jediný stromek se třemi větvemi…“

Šemchazaj pochopil a porozuměl. Nezbylo mu, než vysvětlit svým dětem, že na svět dolehnou vody potopy. Strom z Bědina snu že symbolizuje patriarchu Noé a jeho tři sny a zároveň nebeské Dřevo života mající rovněž tři pruty, tři sloupy vesmírů – totiž Soud na jedné a Lásku na druhé straně uprostřed nichž se vypíná středový proutek nekonečné Harmonie. Že svět, který měl původně prostřeno na kamenném stole myriádami vzádných kombinací, který se mohl vznášet na perutích Ducha vysoko až k podnoží Trůnu, upadne po své očistné lázni o úroveň níže, bude věnovat pozornost především čtyřem poznatelným živlům a těžko se mu bude dařit pozdvihnout svůj zrak a svoje Jiskry výše jiným způsobem než *tešuvou. Účinným pokáním. Otevřel svá ústa a vysvětlil svým plačícím dětem tajemství, které pak zapsal i Šelomo, král Jisroele, že totiž všeliká věc má svůj jistý čas a každé předsevzetí pod nebesy svoji chvíli. Že je čas rození i umírání, čas objímání i čas rozlučky, čas péče a čas zavržení. Co B-h činí, to je věčné a nezvratné a nelze nic přidat ani ubrat.[iii] Že tedy mají počítat se svým koncem, protože jsou jen z poloviny bytostmi ducha a z poloviny dítkami lidského pokolení, že už je rozhodnuto, zváženo a že byli shledání lehkými, protože si pro svět, který jednoho dne přijde – pro *olam ha-ba nenastřádali žádné zásluhy, ani ty pramenící z průchodu branami b-žích Pokynů ani ty, jež pramení ze skutků milosrdenství. Že nadešel čas, smířit se s H-spodinem, sami se sebou i s okolím a nastoupit cestu *tešuvy. Sám se pak (nemaje křídel, jež daroval spanilé Istachar) zavěsil jako živoucí žebřík mezi Nebesa a zemi. Nohama k nebi a hlavou opřenou o prach země. Jakoby chtěl své jméno Šemchazaj (Poděsím každého, kdo mne spatří) změnit na Zachajmas (Vracím vše, co dlužím). Ale Azael, Běda, Ouvej a ostatní démoni odmítli následovat Šemchazajova příkladu a brzy na to, začaly do prachu dopadat první kapky vod potopy…

Zdroj: Chewra
 

zpět