Pohádky a příběhy

Abramkova dobrodružství

02. 05. 2009 08:49

Když se praotec Abraham narodil, nepřišel na svět v nejlepším čase. Lid po potopě byl všechen bezradný, jak už to v dobách po velikém soužení bývá. Hledali důvod onoho neštěstí a hledali si především nějakého vůdce. Někoho, kdo by jim řekl, jak dál. Škoda jen, že zapomněli hledat Pána světů a chtěli svého vůdce najít mezi sebou, mezi syny člověka. Nemysleli to zle, vždyť přece slýchávali od svých praotců Noe, Sema, Chama a Jafeta, že nás Všemohoucí pověřil úkolem : dejte rozkvést dílu svých rukou, zmožujte ho, naplňte jím zemi a nad tím pak panujte. A uvidíte, že vás bude mít v úctě a ve vážnosti dokonce i lítá zvěř a všechny pralesní šelmy… Jenomže pokolení po potopě nepochopilo, že stačí někdy jen odstranit dva kameny z cesty anebo nasypat v zimě zvířatům do krmelce, aby si člověka vážila a milovala ho, a tak soudili jen podle toho, před kým se zvěř třásla a prchala do úkrytu. Tím nejvhodnějším, nejudatnějším a tudíž i ze všech nejmocnějším se jim zdál Nimrod, o kterém stojí psáno: to byl tak udatný lovec před H-spodinem, až se začalo říkat: Silný jako Nimrod.

Jenomže Nimrod ke své síle nepřišel poctivým způsobem. Nosil totiž kouzelnou košilku, kterou nosíval i praotec Adam ještě tam v Překrásné zahradě a ve které dal spolu s Pánem světů jména a poslání všem zvířatům. A zvířátka, kdykoli Nimroda potkala, začichala vůni Adamovy košilky, lehla si na břicho a toužila po pohlazení. To se to pak Nimrodovi snadno lovilo takto bezbranné tvory.

V době Abrahamova narození byl již nepoctivý Nimrod králem čtyř velikých měst, přijímal návštěvy jiných panovníků a obklopil se zástupy tlumočníků, rádců, hadačů a věštců, protože lidstvo již ztratilo společný jazyk a každý rozuměl jen určité části života. Někdo uměl vařit bylinky, jiný skládal stroje, další četl postavení hvězd a někdo zase uměl stavět domy a péci chleba. Ale protože se každá kapička krve časem změní v tvrdou slupku strupu, všechna ta nevinně prolitá krev zabitých zvířátek okorala Nimrodovo srdce, a z udatného lovce se stal krutý a závistivý despota. A právě tehdy se na noční obloze objevila nová hvězda, která svým jasem pohltila čtyři jiné. Takový úkaz všechny polekal a Nimrod si nechal povolat hvězdopravce, aby mu ten podivný úkaz vyložili. Jejich odpověď byla záhadná: „Z našeho prostředku – ne však z tvých beder -- vzejde jednoho dne národ, který přezáří všechny ostatní, a dokáže-li šířit blaho i pro ostatní, bude požehnáním celému světu.“ Nemohli ovšem tušit, jak blízko jsou pravdě, protože v nebeských knihách je zapsáno: požehnány budou v tobě všecky čeledi země.

Nimrod ihned vyslal špehy a vojáky, aby mu našli všechny chlapečky, kteří se narodili tu hodinu, kdy se na nebi ona tajemná hvězda objevila. Potom poslal k jejich rodičům své služebníky se slovy: „Naplním tvůj dům zlatem a stříbrem, ale musíš mi vydat svého synáčka. Je to zlý čaroděj a je třeba ho zabít.“ Tak přiíšli i za Terachem, Abrahamovým tatínkem. Ten jim ale odpověděl: „Povím vám jednu starou bajku. Přišli onehdy za koněm ve stáji a nabídli mu – nech si setnout hlavu, a budeš až do konce života dostávt plný žlab ovsa. Kůň jim ale opáčil – vy jste asi blázínci. nechám-li si useknout hlavu, čím pak budu ten výtečný oves jíst? – „Žádné děťátko se nám nenarodilo, ale i kdyby, k čemu by mi bylo všechno vaše zlato a stříbro, kdybyste ho zabili?“ dodal ještě Terach.

Když zlí lidé odešli, odnesl maličkého Abrahama do jeskyně, aby ho tam ukryl, dokud Nimrodovi posli nepřestanou slídit po narozených chlapečcích. Jenomže Nimrod nechal Terachův dům hlídat, takže nidko z Abrahamových rodičů nemohl za chlapcem, aby mu dal najíst a napít. Čekali týden, měsíc, půl roku, ale stále se kolem jejich stavení ochometaly šedivé tváře špehů. Rodiče se sice tajně modlili, aby se stal nějaký zázrak, ale bezmála už chlapečka oplakali. Kdo by vydržel půl roku bez vody a chleba? V jeskyni, kde mezitím v naprosté tmě, vlhku a zimě plakalo děťátko, se najednou ve skále otevřely dva otvory. Jedním začal prýštit olej a světlo a druhým mouka a teplo. Takto přežil Abraham celé tři roky, a teprve tehdy vyšel poprvé z jeskyně ven. Rozhlédl se kolem sebe a položil si otázku. „Kdo asi stvořil všechnu tu nádheru?“ A protože nevěděl nic o svých rodičích, položil si také otázku: „Kdo asi stvořil spolu s celým krásným světem mne?“. A celičký den se klaněl a modlil ke Slunci. Nadešel soumrak a slunce zapadlo. Vyšel měsíc a obloha se zatřpytila myriádami hvězdných krůpějí. „Hle, je tady někdo silnější, než slunce,“ pomyslel si Abramek a začal děkovat a velebit Měsíc. Jenomže s ranními červánky měsíční tvář pohasla a opět se rozzářilo slunce, které roztančilo a rozezpívalo celý svět svojí zlatavou písní. „Ani ten ani ten,“ fňuknul třiletý Abram a od té doby začal hledat Pána světů. Proto ho později také Pán světů vyvedl v noci před jeho stan a připomněl rozhodnutí z dob jeho mládí slovy: Aj pohleď k nebi…

Abrahamova rodina patřila k vynikajícím hrnčířům. Vyráběli hliněné bůžky a prodávali je na tržišti. Jednou ho tatínek Terach poslal s plným košíkem na trh, aby prodal, co doma vyrobili. Abram se sebral, rozložil stánek na tržisti a posadil se ke košíku s hliněnými soškami. Přišel k němu stařec zdobený korunou šedin a prosí Abrama: „Prodej mi hliněného bůžka, který je ze všech nejsilnější, abych zase získal svoji ztracenou sílu, a dostaneš ode mne dobrých třicet zlaťáků. „Kolik je ti let?“ zeptal se ho Abraham. „Bude mi vbrzku sedmdesát,“ usmál se na něj stařeček. Abraham mu podal bůžka, který trůnil úplně nahoře nade všemi soškami naskládanými v košíku, a řekl si o všechny peníze, které měl stařík u sebe.

„Pročpak chceš všechny mé peníze?“ vyzvídal stařík.

„Třicet zlatých je cena, kterou jsi nabídl za kus hlíny, ty odevzdám svému otci, a zbytek peněz uschovám, abys o ně nepřišel, protože jsi ještě veliké dítě a snadno by tě mohli okrást.“

„Podle čeho soudíš, že jsem ještě dítě?“ chtěl vědět stařec.

„A nejsi snad? Už sedmdesát let chodíš po této zemi a pořád ještě věříš, že ti sílu vrátí hliněný bůžek starý jeden den? Sílu mládí ti nevrátí nikdo, takový je už světaběh, ale copak netušíš, kolik síly je tvých vzpomínkách a zkušenostech?“ opáčil Abraham, „Je jen jeden Mocný, jeho hliněnou sošku ovšem v koši nemám, a v jeho nebeských knihách je psáno. Boj se Stvořitele svého, cti osobu starců a před jejich šedinami povstań! Budou-li mladí dbát tohoto pokynu, nač je ti síla mládí?“ Stařík se zamyslel, pak se pousmál, nechal Abrahamovi všechny své peníze a vesele vykročil do dalších svých dnů a nikdy už žádné bůžky kupovat nechtěl.

Odpoledne se u něj zastavila chudičká vdova s prosbou: „Prodej mi bůžka Zoufalství, protože není zoufalejšího člověka nade mne. Odevšad mne vyhánějí, děti mne opustily, nemám, kdo by se mne zastal.“ Abraham pohladil vdovu po tváři: „Hlínou žal nezaplašíš. Nouzi dokážou zničit jedině lidské ruce, protože je psáno: dejte rozkvést dílu svých rukou, tím naplňte zemi a nad tím pak panujte. Je jen jediný B-h zoufalých, jeho sošku bys vmém koši těžko hledala, ale právě v Jeho nebeských knihách stojí psáno: zastávejte se bídného a sirotka, utištěného a vdovy. vytrhněte je z ruky nešlechetníků. Až lidé poslechnou Jeho hlas, bude i tobě daleko lépe.“ A s těmi slovy jí dal všechny peníze, které ráno získal od starce. Pak sesbíral všechny bůžky a vrátil se domů.

Když Terach poznal, že chlapec bůžky neprodá, a co prodá, to rozdá, rozhodl, jak mu poradili jeho starší synové, Abramovi bratři, že z nejmladšího udělá služtičku pro jejich domácí bůžky. Abraham dostal za úkol pečovat o domácí oltář, krmit bůžky kaší, nalévat jim víno, koupat je v oleji a oblékat je do čistých šatů.

Dospělí odešli k hrnčířskému kruhu anebo na trh. Abramek sedí před skupinou hliněných bůžků, někteří se na něj culí, jiní se výhružně mračí, ale jinak nic. Otevře tedy košík, naskládá před ně lahůdky, předestře nově donesené pláště a čepičky a vybídne bůžky – vyberte si, každý, na co máte chuť. Ale zase nic. Hliněné sošky jen stojí, culí se anebo mračí. Mlčí a nehýbou se. A v tom ho napadla písnička: Ne nám smrtelníkům, ne nám, H-spodine, ale svému vznešenému jménu vzdej čest. Stvořitel nebe i země je vysoko a daleko, je také hluboko -- hluboko v lidském srdci a v každičkém dobrém skutku, kdežto tyhlety sošky, jsou jen dílo lidských rukou. Ústa mají, ale nemluví, oči mají, ale nevidí. Uši mají, ale kdepak by jimi slyšeli! I nos jim byl udělán, a přesto nic necítí. Mají ruce, ale k dílu je nepřiloží, jejich noha nevykročí a němé hrdlo neumí vylíčit, jak překrásné je tančit, objímat a žít… Potom vzal železnou tyč a všechny bůžky rozkotal. Nechal jen jediného. toho nejvousatějšího a nejpodmračenějšího. Večer přijdou bratři z dílny a rodiče z trhu, sprásknou ruce nad tím nadělením a chtějí vědět, co se stalo. „Cos to provedl, Abrame, jak jsi mohl roztlouct všechny naše domácí bůžky?“

Abram se šibalsky usmál a odpověděl: „Já nic. To oni sami mezi sebou. Přinesl jsem jídlo a víno a olej a šaty, když v tom někdo z nich vykřikl, já chci jíst jako první. Ne, ne, a ne, hádal se s ním druhý, první dneska dostanu na misku já. Já chci pláštík z dvakrát barveného šarlatu, vyprošoval si další. Ne, ne a ne – na ten se dnes těším já, namítal mu takový malý usměvavý. Nakonec povstal ten hleten, jediný, co tu zůstal, popadl tu železnou hůl a všechny ostatní ztloukl, až je dočista potřískal.“ Od té chvíle už u Terachů nikdo hliněným modlám nesloužil.

Jenomže komu srdce okorá krví, má už jen docela drobný kročej k tomu, aby otevřel ucho Zlému pudu. A tak krutého Nimroda napadlo, že být králem a lovcem, obdivovaným rekem a pánem krajiny mu nestačí. Chtěl, aby ho lidé uctívali jako boha. A kdo prý ho nebude uctívat jako b-žstvo, toho že nechá uvrhnout do rozpálené železné pece. Někteří se podvolili, jiní alespoň naoko, aby si tak zachránili holé živobytí. Ale Abraham nechtěl ani slyšet. Přivedli ho tedy k Nimrodovu trůnu.

„Pokloň se mi!“ poručil Nimrod.

„Mám se ti klanět jako svému králi?“ ptá se Abram.

„Jako svému králi a jako pánu světa.“

„Jsi-li pán světů, králi, splň mi malou prosbu, a budu ti do konce života věrně sloužit do roztrhání těla. Od věků vychází slunce na východě a zapadá na západě. Poruč, aby to dnes bylo naopak…“

To Nimroda dopálilo natolik že rozkázal roztopit železnou pec. Sluhové snesli prosmolené dřevo, rozdělali oheň a zakrátko železná pec sálala tak, že se k ní nikdo nemohl přiblížit. Vzali tedy těžký kámen, řetězy k němu přivázali Abrahama a pomocí praku ho uvrhli do plamenů. V té chvíli se rozplakaly zástupy andělů a volaly. „Pane světů, spravedlivý mezi lidmi je vydán velikému nebezpečí!“ Ale Všemohoucí namítnul: „Já jsem Jeden a jediný ve světě, který má přijít, a on jediný spravedlivý v tom světě, který trvá nyní a prozatím. Zaslouží-li si dolní svět svého spravedlivého? Kdyby byli alespoň tři, zachráním Abrahama i celý dolní svět, neboť o něm jsem byl napsal do svých knih: požehnány budou v tobě všechny končiny země… Ne-li, zůstane člověk člověku vlkem a generace lidu Nimrodova zanikne podobně, jako pokolení před potopou. V tom povstali anděl starého muže a anděl chudé vdovy a řekli: Ne nám, H-spodine, ne nám, ale svému vznešenému jménu vzdej čest. A Všemohoucí způsobil zázrak.

Zdroj: Chewra

 

zpět