Pohádky a příběhy

Iša Gitl

02. 05. 2009 08:48

Jmenoval se Izrael, ale nikdo mu neřekl jinak než-li Iša. Iša Gitl. Učitelé si s ním sice nevěděli rady a ostatním dospělým byl trochu hádankou, ale kdekdo ho měl rád. Někteří postraně trousilii, že je trochu jurodivý, ale jinak dobrák od kosti. A co bylo na Išovi tak zvláštního? Maličkost. Nevydržel dlouho skloněný. Zatímco ostatní židovské děti v chederu klopily poslušně hlavičky nad stránkami Tóry, Iša jako by seděl na bodláčí. Ne, že by ho učení nebavilo, ale jednoduše nevydržel v místnosti. Pořád ho to nějak táhlo ven. Do polí , do lesů, k vodě a na vzduch.

Když utekl z chederu poprvé, učitel vyběhl za ním a dovedl ho zpátky pěkně za límec jako uličníka. Inu, kdo jiný měl Išovi domluvit, když už byl, chudák, na světě sám. Podesáté už jenom mávl rukou a nechal Išu běžet. Jestli se cítí lépe pod korunami stromů, ať si tedy běží. Pravda, nikdy z něj nic kloudného nevyroste, ale nechť nic neplyne násilím...

A tak zatímco jeho vrstevníci už začínali studovat řemeslo a Talmud, Išovi dospělí povolili leda tak obejít každé ráno všechny židovské příbytky a klepáním na dveře připomenout dětem, že mají jít do školy. Tahle služba malého Izraele docela bavila a na nějaký čas se dokonce obešla bez potíží, jenomže potom začal ten nezbeda lákat na své toulky lesem a po stráních i židovskou drobotinu.

Marně rodiče zdvíhali prst, marně dětem hrozili, že dopadnou stejně jako Iša. Nic nepomáhalo. Děti mohly na Išovi oči nechat. Prý je vodí do lesa a ukazuje jim tam zázraky. Ale považte sami. Co je to za zázrak, dívat se na mravence, jak našel trochu stínu pod právě spadlým listem, poslouchat mechy, když vydechují ukolébavky pro dybuky a lesní víly, anebo počítat z kolika barev je utkaná duha v kapičkách uvízlých v pavoučí síti.

Jenomže dospělí někdy pro samou lásku k dětem rozumějí světu méně, než když sami byli dětmi. Zato H-spodin a také Zlý pud na děti nezapomínají nikdy. A tak se přihodilo, že se Satan zase jednou vydal ke Trůnu stejnými dvířky, jimiž se kdysi dávno vloudil do Zahrady, aby šel žalovat na Jóba.

„H-spodine,“ zamumlal Ten, který ukazuje, „tam dole na zemi si žije Iša Gitl. Dej mi ho do rukou, ať ho vyzkouším.“

„Zkoušej ho, jak se ti zlíbí, jenom pamatuj na to, že ty sám nesmíš nikdy nikomu vzít život!“ opáčil Tatenju a vypustil Satana tajnými dvířky ze Zahrady. Ten hned šupky dolů na zem a už se domlouvá s trním a bodláčím, se sršány a komáry, s hady a štíry, s kopřivovím a ostružiním, v němž bydlívají divoženky, s vodními víry i s pískem v očích, ať prý mu pomohou Išu potrápit.

Jenomže pražádné stvoření, ani jen vosička anebo větvička, ani jen červánek anebo červíček, nikdo se nechtěl proti chlapci postavit. „Nikdy nám neublížil a jeho duše si rozumí s naší,“ odpovídali na Satanovo škemrání. Podobně mluvila i dravá zvěř a všichni, kdo ve svých spárech, tesácích, zobanech a žihadlech nosívají sílu až ke Smrti. „Vždyť i lidé říkají Išovi Gitl, to znamená Dobrý,“ namítaly šelmy, „jak bychom mohli ubližovat dobrému?“ Satanovi tedy nezbylo než vytáhnout jinší zbraně.

Hluboko v tom lese, kudy Iša vodíval děti do školy a nezřídka dokonce spíš za školu, žil jistý uhlíř. Nešťastné stvoření. Vinou zlých kouzel a zamrzlé lásky se narodil bez duše. Anebo ji dávno někde ztratil. A tak se každé noci s velikým pláčem vrhával na všechny čtyři jako zvíře, zarýval nehty do hlíny a měnil se postupně ve vlkodlaka.

Tohoto nešťastníka si Satan vyvolil pro své další plány. Počíhal si, až se zase začne měnit ve vlkodlaka, rychle do něho vklouznul a vyměnil mu jeho rudé ubolené srdce za své černočerné, takže se dřevorubec ráno už nemohl vrátit do své člověčí podoby a zůstal šelmou. Ale protože teď neměl ani duši ani srdce, všecičko, co duši má, se mu na hony vyhýbalo a nebohá šelma jen zmateně pobíhala lesem a dostávala stále větší a větší hlad.

A přesně tou dobou šly okolo děti. V křoví to znenadání zapraštělo - takový hluk nikdo z nich jaktěživ neslyšel - a už se na ně s lomozem řítí chlupatá příšera. Mrňata se dala do pláče, ti odrostlejší na úprk, ale obovité šelmě by sotva utekli. „Ničeho se nebojte,“ tišil je Iša, „a opakujte si pořád dokola Svaté Jméno!“

Jenomže vlkodlak se každým dalším skokem zvětšoval víc a víc. Skok a už byl větší než strach. Druhý skok a přerostl i bolest. Třetím skokem byl dokonce ještě větší než zlé slovo. Ještě jeden -- a spolkl by snad i samotné slunce.

Bylo na něj tak příšerné podívání, že děti hrůzou do jednoho zapomněly nejen Svaté Jméno ale i své vlastní.

„Ach Išo, Išo, zle je. Zapomněly jsme, co stojí v knihách, nedokážeme se správně modlit!“ plakaly děti.

„Nevadí,“ těšil je Iša, „kdo neví, ať odříká alefbet, a ti, kdo ho ještě neznají celý, ať třeba pohladí stébélko trávy, políbí zemi nebo jen zhluboka vdechují vzduch. Všemohoucí je ve všem a všude. Držte se jména, brzy se vrátím.“ S těmi slovy vlezl příšeře do tlamy.

Ovanula ho slizká páchnoucí tma. Marně namáhal zrak, seč mohl. Kde chybí duše, světélko nespatříš. Začal tedy tápat bludištěm vlkodlakova jícnu, až nakonec poslepu nahmatal jakýsi kámen. Jen se ho dotknul, strhla se náramná vichřice, ale Iša, protože v přírodě znal každičký zvuk, dobře věděl, že je to jen velikánský smutný povzdech hodně mocného anděla. Vzal tedy onen kámen do dlaní a rychle zpátky na světlo a k dětem.

Jakmile vylezl z vlkodlakovy mordy, obluda sebou žuchla jako podťatá. Už nepouštěla ani strach ani hrůzu. Zbyl po ní jen velikánský chlupatý kopec smutku. Děti se seběhly kolem Išy a okukovaly, co to nese. Kámen v dlaních byl černý jako svět, studený jako samota a přeci jakoby živý. Každou chvíli to v něm škublo podivným záchvěvem. „Co je to, Išo?“ ptaly se.

„To je Satanovo srdce.“

„To je musíme zabít. Zabijeme Satana!“ Děti popadly každý, co mu jen přišlo pod ruku. Klacky, kameny i nějaký ten střep.

„Počkejte,“ brzdí je Iša, „tím, co jste tu posbíraly, byste Satana ani jen o půl pídě nezastavili, natož zabít ho. Vzpomeňte si ale, co opravdu pomohlo?“

„Svaté Jméno!“ -- A tak každý znovu, přesně nakolik uměl, odříkal jméno Všemohoucího. Někdo přes to stéblo trávy, jiný přes ten alefbet, a ti, kteří si už dokázali vzpomenout, je vyslovili správně, jak je to naučili učitelé v chederu. Najednou se stalo cosi podivného. Černý smutný pulsující kámen v dlaních Iši Gitla se proměnil ve střapaté holátko. Černé ptáče se choulilo v člověčí dlani, třáslo se a pípalo do všech stran, až srdce usedalo. A děti? Málem už zase braly nohy na ramena. Myslely totiž, že je to jen další z kouzel Pána zlého pudu.

Ale co se nestalo? Iša ten upípaný drobeček políbil, neboť polibkem vdechuje H-spodin duši všemu stvoření a polibkem také ošálil Satan Adama a Evu v Zahradě, a potom Satanovo srce oslovil: „My víme, Satane, jak ti je a proč jsi takový. Ze zloby se rodívá smutek a ten vždycky všechno zvětšuje. Ale ve skutečnosti je zloba jenom ustrašené ptáče. Nejzlostnější jsou nakonec jen ti, kdo se ztratili, protože ztratili smysl...“

S těmi slovy položil ptáčka do trávy a ten se propadl hluboko, hluboko pod zem. Děti se vrátily do školy a o několik let později se s Iši Gitla stal veliký učitel Izraele, slovutný Bal Šem Tov.

Zdroj: Chewra

 

zpět