Pohádky a příběhy

O drahokamném princi

02. 05. 2009 08:45

Byl jednou jeden bezdětný král a tuze se tím soužil. Nepřál si, aby po jeho smrti připadlo království cizozemcům. Jal se proto shánět učené lékaře, aby mu s jeho soužením pomohli. Ti asi ale nevěděli rady, a tak nařídil Židům, aby se za něj modlili k Všemohoucímu, aby mu nadělil syna a zachránil dynastii. Židé se poradili a vyhledali skrytého *cadika, zb-žného a spravedlivého muže, který by se tak odpovědného úkolu ujal. Ten jim ale rovnou přiznal, že něco takového nedokáže. Vrátili se tedy ke králi s nepořízenou, vyřídili mu cadikův vzkaz a mysleli, že je vyřízeno.

Jenomže král nechtěl povolit a nařídil, aby zb-žného cadika přivedli přímo do paláce. Nejdřív to zkoušel po dobrém: „Podívej, víš přece, že všichni Židé jsou moji poddaní. Nakládám s vámi snad nelítostně. Zavírám vaše školy, zakazuji vám chválit Vznešeného po vašem způsobu? Chceš, aby na trůn usedl jiný muž, chraň nás nebe třeba nepřítel Židů?“

Cadik jen ztěžka povzdychl a slíbil králi, že do roka bude chovat. Pak se vrátil domů. A skutečně za necelý rok se králi narodilo děťátko. Dceruška jako květ. Než dorostla do věku čtyř let, byl z ní větší mudrc než desítka králových rádců dohromady, znala všechny světové jazyky a ještě ke všemu uměla hrát na všechny hudební nástroje světa. Korunované hlavy z celého světa se sjížděly ke dvoru, aby ji okoukli a vyzkoušeli, kdekdo si o ní vyprávěl jako o zázračném dítěti a její otec se dcerušky nemohl nabažit.

O to více však toužil po synu, aby tím spíš nepřišlo jeho království do cizích rukou. Znovu nařídil, aby se Židé modlili a prosili Pána světů, aby krále obdaroval synem. Vydali se tedy znovu za cadikem, ale jako by se po něm slehla zem. Jak by také ne, protože mezitím zemřel a odešel do vznešenějších studoven. Nezbývalo, než poohlédnout se po někom náhradním. Předestřeli mu královu vůli, ale i on prohlásil, že neví, jak to zařídit. Král nařídil cadika předvést a tentokrát na něj spustil o něco tvrději: „Víte, vy Židé, že dýcháte jen s mým laskavým svolením? Jestli nechceš na svůj lid přivést zbytečná pronásledování, splň prosím, co žádám.“

Cadik si povzdychl a potom otevřel ústa: „Skutečně chceš syna za každou cenu?“ Král přikývl. „Jsi pro to ochoten udělat, cokoli řeknu?“ Král opět přikývl. Cadik mu vysvětlil, že potřebuje všechny drahokamy světa. Král se rozesmál, a že prý mu na bohatství nezáleží, že mu dá klidně až do poloviny království, jen když mu cadik opatří syna. „Ty mi nerozumíš,“ usměrnil ho cadik. „Nechci ty kameny pro sebe, ale každý nerost má nějakou královskou vlastnost, každý vládne jedné sféře a každý působí jiným směrem. Stačí mi od každého jeden – klidně jen maličký střípek – ale musí být všechny.“ Nechali tedy přinést soupis drahokamů, protože takové knihy kdysi dřív králové dědili, a snesli cadikovi skutečně všechny nerosty světa. On je vzal, rozdrtil na prach, nasypal do poháru, rozpustil ve víně a polovinu toho nápoje dal vypít králi, druhou nabídl královně, se slovy, že se jim narodí syn. Drahokamný princ, jenž v sobě ponese vlastnosti všech ušlechtilých nerostů světa. Potom odešel svou cestou.

A skutečně, v pravý čas se králi a královně narodil syn. Té radosti! Navíc to bylo děťátko jako každé jiné, chlapeček z masa a kostí, žádná loutka drahokamná. A kralevic (ještě mu ani nebyly čtyři roky) byl stejně nadaný, moudrý a talentovaný jako jeho starší sestřička. Korunované hlavy světa se nyní sjížděly ke dvoru okukovat nové „zázračné“ dítě, chválily oba rodiče a vzdávaly jim licoměrný obdiv.

Jenomže princeznu v nitru mrzelo, že už ji nepovažují za div světa, že se všechen obdiv a zájem se přenesly na jejího bratra. Její jedinou útěchou bylo, že alespoň v něčem se cadikova slova nenaplnila. Její bratr nebyl drahokamný. Nebyl ani z kamene. Byla to bytost z masa a krve.

Brzy se měla ale přesvědčit o zázraku. Jednou odpoledne šel její bratr dozadu do zahrady pokácet nějaký planě se deroucí pník. Sekyra mu ujela a on se sekl do prstu. Sotva se kapky jeho krve dotkly země, proměnily se v drahokamy. To princezně dodalo, až se z toho načisto roznemohla. Povolali lékaře, učence i kouzelníky, ale nikdo jí nedokázal ulevit.

Jednoho dne nad jejím ložem sklonil čaroděj, kterému bylo hned jasné, že princezna svou nemoc jen předstírá. Oběma zasršela v očích jiskérka ‚zlého pudu‘ a princezna se pak čaroděje už bez obalu zeptala, jestli by dokázal na někoho uvést malomocenství. Čaroděj přikývnul. A zda by ji to také naučil? I to jí čaroděj slíbil. Do třetice chtěla princezna vědět, jestli jí také naučí, jak zařídit, aby už kouzlo nešlo vzít zpátky. „To je těžká věc,“ kroutil se čaroděj celý zpocený, „ každé kouzlo, protože nestojí na srdci, nakonec zlomit můžeme, ale pokud kouzelníka, který kouzlo vymyslí, uvrhnou do vody, kouzlo je téměř nesmrtelné.“ Tím si samozřejmě vyřknul svůj vlastní ortel, protože princezna zavolala stráž, nechala čaroděje utopit a sama pak na svého bratra přivolala těžké malomocenství. Přes noc se všemi obdivovaný královský syn proměnil v ošklivou, odpor a lítost budící hroudu zahnívajícího masa a otevřených ran.

Král se mu snažil sehnat pomoc. Namísto obdivovatelů si nyní v královském paláci začali podávat dveře slovutní lékaři a divotvůrci. Leč marně. A opět se král obrací na Židy. Opět káže, aby prosili Všemohoucího, ať se naplní, co slíbil moudrý cadik, a ať je malomocný kralevic raději z kamenů (i když vzácných) než takto odporný. Nechal dokonce přivést onoho cadika, chvíli vyhrožoval, pak zase po kupecku smlouvat: „Když se syn narodil a byl jako každé lidské děťátko vůbec ne drahokamný, hněval jsem se v duchu, že‘s nás podvedl, ale pro tu velikou radost a pro slávu Jména vašeho B-ha (budiž požehnán) jsem netrval na tom, aby se splnilo, cos slíbil. Teď ale trpí, nelidsky, tak že by to i kámen obměkčilo, a proto tě zapřísahám, ať je náš syn alespoň z kamene!“

Cadik se sklonil k modlitbám a svitlo mu, že za tím vězí čáry. A protože spravedliví vědí i věci skryté, samozřejmě také znal, jak se na zlá kouzla musí. Jistě by byl dokázal Přímluvami změnit zlý osud kralevicův, ale bylo mu prozrazeno, že kouzlo malomocenství je zapečetěné a zůstane nezlomitelné do té doby, dokud jeho původce nebude vhozen do vody. A že je také možné, že někdo to kouzlo zapečetit chtěl, a proto už kletu ve vodě utopil. Pak nezbývá než utopeného vytáhnout a znovu pustit po vodě. To všechno také po pravdě sdělil králi. Jenomže kdo je tím původcem, nevěděl. A král nemohl tušit, že utopený čaroděj leží už dávno na dně jezera. Stejně tak jako netušil, že princezna jejich rozhovor tajně poslouchá.

Chvíli přemýšlel a pak se rozhodl: Pro záchranu svého syna dá utopit všechny čaroděje, kteří se v jeho říši nacházejí, ale ještě předtím nechá prohledat všechny potoky, rybníky, jezera i říční tůně, jestli tam náhodou v bahně u dna neleží nějaký utopený čaroděj. Sotva to princezna zaslechla, spěchala honem k jezeru, protože dobře věděla, kde kosti toho mága, který ji naučil přivolat malomocenství, leží. Chtěla ho vytáhnout a schovat jinde, aby se kouzlo nepodařilo rozpečetit. A jak se tak ze člunu nahýbá nad hlubinu, podklouzla jí noha a princezna sebou jak dlouhá tak široká plácne do vody.

Strhl se poplach. Strážní i sluhové se mohli přetrhnout. Takové neštěstí. Dost na tom, že kralevic hnije malomocenstvím, ještě tak aby se ke všemu utopila králova nadaná dceruška. Volali o pomoc jeden přes druhého a ke břehu se sbíhal čím dál větší zástup. V tom se tu z paláce objevil i cadik a oznámil králi, že jeho syn se jako zázrakem uzdravil. Ba co víc, že se mu tím malomocenstvím sloupala jeho lidská kůže a že je nyní celý drahokamný… Urousanou princeznu vytáhli z vody a odnesli ji do postele, kde do ní nalili horký čaj.

Zdroj: Chewra

 

zpět