Pohádky a příběhy

Záměna a náprava

02. 05. 2009 08:45

Byl jednou jeden král a ten měl otrokyni. Sloužila v královnině paláci vzadu v kuchyni a jako kuchyňskou služtičku si ji považovali tak málo, že by byla nikdy nesměla předstoupit před své vladaře. I stalo se, že se královně mělo narodit děťátko. A, světe div se, i naše otrokyně byla v očekávání. Porodní bába toho království dostala nápad oba novorozence vyměnit. Jakýsi tajemný hlas jí říkal: „Zkus to, kdoví, co z toho všeho vzejde!“. Tedy šla a obě kojeňátka jednoduše vyměnila. Kralevice položila vedle otrokyně a jejího synka vložila na peřinku vedle královny.

Synáčkové rostli. Kralevic, vlastně ten, kterého za kralevice považovali a kterého vychovávali přímo u dvora, rostl a rostl, až se z něj stal statný chlapík. A také skutečný kralevic, který ovšem vyrůstal u své nevlastní maminky, otrokyně, dorostl ve ztepilého junáka. Oba se chodívali učit ke stejnému rebbemu. Tomu bylo divné, že mládenečka, kterého každý považovali za syna otrokyně, přitahují všechny skutečnosti týkající se kralování, zatímco zdánlivého kralevice zajímalo všechno možné, jenom ne kralování. Ale když už vyrůstal v paláci, očekávalo se od něj, že se o královské povinnosti zajímat bude.

Ke všemu naše porodní bába, jak už to ženské mívají ve zvyku, nevydržela nosit své tajemství v sobě a svěřila se své nejlepší přítelkyni. A ta zase své, a ta zas další, až se řeč o tom, jak to doopravdy s královským původem současného kralevice je, stala veřejným tajemstvím. Kdekdo už věděl, jenom králi se to pořád nikdo neodvážil prozradit. Každý si říkal, proč já? A copak by mi král vůbec uvěřil? A důkazy, jak ho přimět, aby věci napravil, beztak nemám.

Kralevicovi to ale kdosi tuze ‚starostlivý‘ prozradil: „Říká se už po celém království, že vás vyměnili. Jestli to dokážeš, poptej se a zjisti si pravdu. Zjisti si ji zavčasu, aby pak, až se budeš mít ujmout vlády, nedošlo k nějakým zádrhelům. Aby si nakonec nezvolili za krále skutečného krále. Možná bys měl myslet na to, jak se pravého kralevice zbavit?“

Po tom rozhovoru se nepravý kralevic sebral a začal nevím proč trápit a soužit tatínka toho mládence, který ač královského rodu, vyrůstal u otrokyně. Tedy vlastně svého vlastního otce. Nepolevoval ani na chvíli, kupil jednu ústrku za druhou, a všechno jenom proto, aby ho donutil utéci i se synem ze země. Trvalo to celá ta léta, dokud starý král nezemřel a nepravý kralevic nedosedl na trůn. Sotva se stal králem, začal (svého) otce soužit ještě krutěji, že to svět jakživ neviděl.

Trápenému otci brzo svitlo, že všechna soužení na ně dopadají jenom pro tu příčinu, že porodní bába oba chlapečky v kolébce vyměnila. A tak se svému synovi (totiž skutečnému kralevici) se vším svěřil: „Miluji tě, jako svého syna, synáčku,“ objal skutečného kralevice, „ale zároveň je mi tě tuze líto. Jsi-li totiž můj skutečný syn, pak je ti činěno veliké bezpráví, ale jsi-li skutečný kralevic, pak je to bezpráví stonásob větší, protože tě ten samozvaný král chce usoužit k smrti. Nezbývá nic jiného, než aby ses sebral a uprchl odtud.“

A jelikož střely hněvů metané nepravým kralevicem nabývaly čím dál smrtonosnějšího svistu, rozhodl se skutečný kralevic opravdu uprchnout. Hlavou mu táhlo: Jsem-li vážně kralevic, jak se mnou mohou takto zacházet? A pokud jím nejsem, čím jsem si zasloužil takové pronásledování, že mne pro nic za nic nutí utéci z rodné země? Proč mám být běžencem? Čím jsem se prohřešil? A ze samé trpkosti se dal na pití. Toulal se od herberku k hospodě, hověl svým choutkám a žalně se opíjel.

Mezitím začal nepravý král vládnout železem a každého, kdo si dovolil třebas jen letmo se otřít o jeho původ, natož si z toho tropit posměšky, neuvěřitelně krutě ztrestal.

Jednoho dne si nepravý král vyrazil spolu se svými dvořany na lov. Dorazili až k poklidné lesní tiši, kterou se zurčivě hrnul svěží potok. Král zavelel sesednout k odpočinku a k rozjímavé procházce, během níž mu na mysli vytanuly všechny ohavnosti, kterých se až dosud dopustil. Včetně bezpráví, jež způsobil skutečnému kralevici. „Vždyť je-li ten nešťastník skutečně pravým králem,“ uvažoval syn otrokyně, „jak se to vlastně ke svému králi chovám? A ne-li, proč ho tedy pronásleduji?“ A velice svého poklesku litoval. Ale nevěděl si rady, jak z toho ven. A poradit se s jinými, když o jeho tajemství nesměl nikdo mluvit, nemohl. To ho tak zkormoutilo, že dal svým dvořanům rozkaz k návratu, že už ho procházka ani lov netěší a že se pojede domů. Jakmile však dorazili do paláce, sesypalo se na něj tolik vladařských povinností a tolik státnických záležitostí, že na svou lítost dočista zapomněl.

Také skutečný kralevic, hříšník a pijan, se najednou rozhodl, vytrhnout se z kolotoče své hanby a věčného obžerství, vyšel si na procházku a uložil se na chvilenku k odpočinku. Sotva se zklidnil, vytanulo mu na mysl, co všechno prodělal, jakého příkoří se mu od života dostává, a napadlo ho, proč mu to Nebesa dělají? „Vždyť jsem-li opravdu královského rodu, jak se mnou může někdo takto nakládat, a ne-li, proč je ze mě najednou pijan a běženec?“ Také na něj se žalně sesypaly všechny jeho dosavadní pošetilosti, až mu z toho srdce usedalo. Ale pak se zase vrátil tam, kde nechal svou mošnu, a zas se dal na pití. Jenomže jakmile se člověk jedinkrát ohlédne za marností svého potácení, nedá mu ten pohled zpátky klidu.

Jednou v noci se mu zdálo, že se kdesi v jakémsi městě konává trh otroků. Sen mu nařídil, ať se tam vypraví, a prvnímu, kdo o to bude stát, ať se nabídne za posluhu. Bez ohledu na to bude-li mu nabízená služba důstojná anebo pod jeho úroveň. Celého ho to probudilo, ten sen mu nešel z hlavy. To byla už druhá skutečnost, která v kratičkém čase zaútočila na jeho mysl. Nakonec ale zase skončil u sklínky. Jenomže sen se opakoval. A ne jednou nýbrž několikrát. Kralevic-pijan z toho byl celý zmatený.

Když se mu jedné noci opět vrátil známý sen, zaslechl ve spaní ke všemu ještě pobídku: „Jestli se chceš smířit sám se sebou, dělej tak, abys naplnil, co po tobě sen požaduje!“ Sebral tedy zbytek peněz, své poslední slušnější šaty, přes ramena prostinký plášť a vydal se k městu, které znal ze sna.

Sotva tam dorazil, už se k němu hrne jeden z kupců: „Sháníš službu?“ Náš kralevic a pijan přikývl. „Potřebuju honáka dobytka. Bereš?“ Do takové roboty se kralevici příliš nechtělo, ale netroufal si odmítnout. To pro strach ze sna. Inu si plácli. A tak začal sloužit jako poháněč. A kupec se k němu choval, jako se panstvo ke služebným chovává. Komandoval a nechával si posluhovat. Až začal kralevic pochybovat, zda udělal vskutku dobře. „Jsem přeci jenom urozeného rodu, nehodí se, abych se trmácel v prachu podél dobytka.“ Jenomže co naplat, pán je pán a slouha jenom slouha. Jediné, nač se zmohl, byl dotaz, zda se o všechna ta stáda musí postarat sám. „Neboj,“ opáčil jeho nový pán, „mám ještě další honáky, kteří mi pásají krávy. Můžeš se připojit k nim. Pak mu svěřil část svých stád a vyhnal ho na pastvu za ostatními. Sám za nimi občas dojížděl na koni na obhlídku. A pokaždé se k nim míval tuze zhurta. Náš kralevic-pijan se jeho dozorů obával. Protože kupec se nad ně s chutí povyšoval a nezřídka i holí po zádech přetáhl. A takto je všechny pěšky hnal, sám jeda na koni, z místa na místo. Jen jednou denně jim hodil pytel s chlebem. Pytel kůrek pro honáky dobytka. I brávali si z pytle a jedli.

Jednou je cesta přivedla až k lesu. Byl to hvozd hluboký a temný jako nebe před bouřkou, to pro tu spoustu divoce a hustě rostlých stromů. A zrovna tam se jim zatoulají dvě dobytčata. Z těch, která měl na starosti náš kralevic. Kupec mu nařídil, ať je pohledá. Les neles, honem za nimi. Jenomže zvířata popoběhla hlouběji. Co dělat musel za nimi. Ale les byl tak hustý a hluboký, že se nakonec ostatním ztratil. Tak se dostal až do nitra pralesa. Posadil se do mechu a dumá: „Ať tak či tak, beztak tady umřu. Jestli se vrátím k našim, kupec mne holí přerazí a ztluče, až duši vypustím. A zůstanu-li tady, roztrhá mne lesní zvěř. Ale lepší dravá zvěř než rozlícený kupec.“ Vstal tedy a zkusil ještě dohledat zaběhlé kusy ze stáda. Mezitím se setmělo. To se mu ještě nikdy nestalo – přespat sám samojediný v lese hustém jako ocelový mrak! A vtom už také zaslechl první skřeky nočních dravců. Rozhodl se vylézt na nejbližší strom a přečkat do rána ve větvích. Šelmy lesa ze rozeřvaly naplno…

Ráno kouká a vida, dole pod stromem obě zatoulaná dobytčata. Slezl tedy dolů, aby je lapil. Jenomže zvířata zase utekla. Honí je dál, ale darmo. Nakonec našla palouk se šťavnatou travičkou, zvolnila svůj úprk a pustila se do pastvy. Kralevic honem za nimi. Snad se mu podaří lapit je nyní. Ale marně. Sotva se objevil na dosah, nechala pastvy a vzala do zaječích. Jen všichni zaběhli ještě hlouběji do útrob pralesa. Tak hluboko, že tam už žila jen divá zvěř nemající ani zbla strachu z člověka, ježto jejich pelechy byly lidským příbytkům na hony daleko. Zase se smrklo. Kralevic si rychle vyhlédl vysoký strom a vydrápal se do jeho koruny. Když se konečně usadil v rozsoše sukovatých větví, co nevidí. Spolu s ním tu sedí člověk. Kralevic se celý rozzářil. To proto, že v takové pustatině vůbec potkává lidskou bytost. Jeden druhého se vyptávají, jak se tady octli. Náš kralevic nechtěl hned vyrukovat s celým svým příběhem, jak ho už v kolébce vyměnili, a tak přiznal jen, že honí zaběhnuté krávy. Ten druhý mu na oplátku prozradil, že on zas tady po lese honí svého koně. To je navzájem sblížilo natolik, že si svatosvatě slíbili, že když už je náhoda tak zázračně svedla dohromady, tak jestli z pralesa vyjdou bez úhony, zůstanou přáteli i tam ve světě lidí. Tu noc byl ryk lesních dravců ještě divočejší než noci předchozí.

Nad ránem kralevice probudil divoký, nelidský, téměř běsný smích, jenž bouřil celým tím temným lesem. I jejich strom se tím řehotem otřásal stejně jako všechno zbývající stromoví. Kralevice zalil děs, ale jeho přítel ho ujistil, ať zůstane v klidu. Že tak to tu chodí den co den. Vždycky takhle před rozbřeskem se celým lesem strhne podivná bouře všeotřásajícího chechotu. Dost možná, že někde na blízku sídlí ‚Ti, co leccos vědí‘.

Potom se rozednilo. Rozhlédnou se a vida, jejich zvířata se pasou u paty stromu. Slezli a jali se je chytat. Kralevic kravky, cizinec svého koně. Jenomže hovádka tvrdošíjná se zase dala na útěk. A tak se jeden druhému ztratili z očí. Kralevic během svého klopotného lovu zničehonic narazí na pytel chleba. Zvláštní dárek v takové pustině! Hodil si ho přes ramena a pokračoval ve stopách dobytčat.

Po chvíli natrefil na další lidskou bytost. Zpočátku se polekal, ačkoli se v něm strach mísil s kousíčkem radosti, že tu v tom lesisku není tak docela sám. Člověk se zeptal: „Kde se tu bereš?“ A kralevic mu opáčil stejnou: „Kde se tu bereš ty?“ – Neznámý odpověděl: „Odnikud, vyrostl jsem tady jako všichni moji předkové. Ale odkud ses tu vzal ty? Sem do našich končin málokdy dorazí živáček.“ Kralevici se hrůzou zježily vlasy, protože poznal, že nemluví s člověkem. A les byl pustý… Ale nedal na sobě nic znát a na oko se k cizinci přidružil. (To proto, aby mu lesní muž – protože nikdo jiný než lesní muž to být nemohl -- neublížil anebo aby ho nespolkl k snídani. Lesní muži totiž lidi jedí.)

Lesní muž chtěl vědět, co tu kralevic pohledává, a ten mu opáčil, že shání svoje kravky. „Nech kravky kravami, přestaň se honit za svými chybami, protože ty krávy nejsou nic jiného než tvá selhání a poklesky. Ty tě přivedly až sem. Už se za nimi nehoň, potrápily tě až až“ radí lesní muž kralevici, „pojď se mnou a já ti ukáži, po čem toužíš.“ Kralevic ho následoval.

Znenadání narazili na majitele zaběhlého koně. Když ho kralevic spatřil, napadlo ho, že mu musí prozradit pravdu o jejich třetím společníkovi, že to není obyčejný člověk, ale lesní muž. A jak se tak kralevic naklání, aby koňákovi pošeptal pravdu, všimne si jeho druh mošny s chlebem visící kralevici přes rameno a hned ho začne umlouvat: „Bratříčku, tolik dní v divočině, to jednomu vyhládne. Dej mi, prosím, všechen ten chleba.“ Kralevic namítl, že v této pustině nepotřebují nic tak naléhavě, než právě sousto chleba, že mu tedy všechen rozhodně dát nemůže. „Dám ti jen tolik, kolik mohu,“ chtěl kralevic skončit celé domlouvání. “Koupím všechen chléb,“ navrhl majitel koně. „A zač?“ zeptal se kralevice, věda, že v divočině má chléb cenu zlata a drahého kamení. „Vezmi si za ten chléb mne, mne celého jako svého sluhu,“ navrhl ten od koní. „Takhle se tedy kupují lidé? Že jim dáš pořádný krajíc?“ napadlo kralevice, a zapřísáhl přítele honícího koně, že se za prodaný chléb stane jeho osobním sluhou až do konce jeho dní, a to i tehdy, až zase z lesa vyjdou a ocitnou se mezi lidmi. Ujednáno. Koňský slíbil doživotní službu, dostal svůj chléb a zase se dali pod vedením lesního muže na cestu.

Kralevic si pomalu začal zvykat, že má sluhu, a tak kdykoli si chtěl něco prohlédnout, vložit něco do úst anebo odstranit z cesty překážku, pokynul sluhovi a ten přání vykonal. Milý kralevic si ani neuvědomil, že se začíná nad svého druha povyšovat.

Lesní muž je dovedl až k místu plnému hadů, štírů a další jedové havěti. Šla z nich hrůza a děs a kralevic se srdcem plným stínů vyzvídá, jak z toho ven. Ale lesní muž jen pokynul a ukázal jim ve vzduchu nad nimi poklidný příbytek, dům, ve kterém by se srdce rádo usadilo. „Pojďte,“ vybídl je. Zavřeli oči a vstoupili do klubka hadů. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Lesní muž je uvedl do domu, prostřel jim jídlo a pití a zmizel.

Tak žili nějaký čas v tom vzdušném domě a kralevic se nechával od člověka, kterého si koupil během jediné slabé chvilky hladovění za prostinký kus chleba, ve všem obsluhovat. Myslil na to, jak se asi jeho sluha cítí nyní, když je kolem nich všude jídla do sytosti. Zda nelituje toho okamžiku, který z něj udělal doživotního otroka. Zeptal se ho na to a jeho nový sluha mu svěřil celý svůj příběh. Že totiž býval kdysi králem, ale kdekdo se mu posmíval, že ho kdysi už v kolébce vyměnili a pozvedli z náruče otrokyně do královských krajek. Jak potom zapudil svého přítele a jak se mu všechny jeho hříchy zahryzly do svědomí, až mu i bílé zčernalo.

A že prý se mu jednoho dne zdálo, že jediné, jak může všechny své ohavnosti vrátit zase do původního stavu, je vydat se na cestu. Opustil kralování, předal vládu a šel, kam ho oči vedly, až došel k onomu vysokému stromu a pak se tady v tom hlubokém hvozdu stal za kus chleba otrokem...

Vždy večer přicházel lesní muž, donesl jim jídlo a pití a uložil je k spánku. Nad ránem je pak probudil divoký smích. Sluha (vlastně nepravý král) přiměl svého pána (vlastně pravého kralevice), aby se u lesního muže poptal po příčině toho zvuku, který vždy roztřásl celé okolí. Dostalo se jim odpovědi, že to se jen nastupující den pokaždé vysmívá odcházející noci, protože kdykoli se spolu setkají, ptává se ho Noc, jak je to možné, že vždy s jeho nástupem ona pozbývá své slávy, což Dnu přijde vždycky nesmírně podařené a rozesměje se na celé kolo… V tom se skutečně rozednilo a všechen smích přestal. Oba se v duchu divili, jak jen se může den posmívat noci, a připadalo jim to jako nevysvětlitelný div.

Lesní muž se zastavil vždy ráno, donesl něco k jídlu a pití a zase šel po svých, aby se ukázal teprve zvečera. Vždycky když se ukládali ke spánku, zkoušeli zaposlouchat se do zvuků pralesa. Zjistili, že každá šelma i každý pták volají svým nezaměnitelným hlasem. Jinak řval lev a jinak lvice na lovu, ptáci švitořili a cvrlikali jeden přes druhého. Zpočátku se těm zvukům vyhýbali, dokonce se jich děsili, ale když ucho konečně přivyklo, pochopili, že jsou to vlastně tajemné zpěvy a divuplné hymny. Že všechny lesní bytosti s úctou a rozkoší, každá po svém, vyjadřují svoji vděčnost a radost jedinému Zdroji. Oba muži by rádi věděli, kdo nebo co je tím zdrojem, který vzbouzí v bytostech takovou lásku, a rozhodli se, že se odtud nehnou, dokud jim vystačí jídlo a pití, aby se také mohli podílet na oné všeobecné radosti. Tak veliké, že všechny ostatní rozkoše světa vypadaly ve srovnání s ní jako šedivé střepy.

Sluha ještě požádal svého pána, aby se lesního muže vyptal, proč zvěř a ptactvo zvečera zpívají své písně chval. A dostalo se jim odpovědi, že bytosti lesa tímto způsobem jásají, že Slunci pořád zbývá ještě dostatek jasu, aby doň obléklo i Měsíce. Protože právě Měsíc je tím, kdo jim dává smysl života, protože většina dravců si svoji obživu shání v noci, kdy se pod jejím pláštíkem se mohou přiblížit až k lidským příbytkům, což by za dne nešlo. A tak jim svit Měsíce oznamuje, že je na čase, aby se ujali své přirozené vlády. A na jeho počest pějí zvířata svůj zpěv díků a chval. Oba muži ještě více zbystřili, zaposlouchali se do hymnu nočního lesa a poznali jak nádherný a divuplný zpěv to je. „A to ještě nic není“, pochlubil se lesní muž, „ještě daleko lépe byste rozuměli jejich zpěvu, mít tak nástroj, který jsem zdědil po svých předcích, kteří ho podědili zase po svých praotcích. Je to kouzelný postroj lehoučký jako plátek růže a pestrý jako sedmkrát zalomená duha. Ten když přehodíte přes jakékoli živé stvoření, ihned porozumíte i tomu, co zpívá.“ Sotva domluvil, ozvalo se ranní burácení smíchu a nastal den. Lesní muž zase odešel a kralevic se pustil do hledání kouzelného postroje. Hledal seč mohl, nevynechal jediný koutek, ale nic. A když už všechno pozpřevracel, až už nic nezůstalo na své místě, napadlo je oba, že by asi bylo záhodno vzít nohy na ramena. Báli se ale říci lesnímu muži, že by už rádi odešli. Ten se zčistajasna objevil na zápraží, a že je dovede do města, kde žijí lidé. Když byli městu na dohled, vytáhl lesní muž kouzelný postroj a podal ho kralevici. „Tobě ho svěřím,“ řekl, „protože, vím, co by s ním dokázal natropit ten člověk, co se k tobě připojil.“ A pokynul směrem, kde stál syn otrokyně (nepravý král). Kralevic se vyptal na cestu a lesní muž jim poradil, aby se vydali hledat zemi, které se říká ‚Ta nejpošetilejší končina nesmírně moudrého krále‘. Na jejich otázku, kterým směrem se k ní dostanou, mávnul lesní muž kamsi do neurčita a ještě jednou kralevici připomněl. „Najdi ji a dojdi tam. Uvidíš, jak budeš slavný.“

Dali se na pouť, cestou necestou, a v srdci jim zpívala jediná touha – vyzkoušet kouzelný postroj. Kéž by tak potkali nějaké zvíře anebo hovádko, kterému by postroj přehodili a poslechli si, co vlastně zpívá. Ale jako naschvál, široko daleko žádný živý tvor. Teprve po nějakém čase doputovali zase k jinému městu, a tam skutečně narazili na volka. Honem mu postroj přehodili a věru – lesní muž nelhal. Konečně se mohli zaposlouchat do nádherného zpěvu živých bytostí. Pak se zase opřeli o hůl a vykročili, až nakonec onu ‚Nejpošetilejší končinu nesmírně moudrého krále‘ skutečně našli. Jenomže byla celá obehnaná krutě pyšnou, nelítostnou hradbou. Dovnitř vedla jen jedna jediná branka. Dlouho obcházeli podél zdi, než k na ni natrefili, ale když už konečně stáli u ní, nechtěli je pustit dovnitř. Prý proto, že starý král nedávno zemřel zanechav po sobě jediného syna a podivnou závěť, ve které stálo, že se jeho zem má propříště jmenovat ‚Moudrá krajina pošetilého krále‘. A králem že se stane jedině ten, kdo jejich zemi vrátí její původní jméno. A proto nový král nařídil, aby do země raději nikoho nepouštěli. Ještě by se to tak skutečně mohlo někomu z příchozích podařit, a on by o své kralování přišel. Skutečného kralevice napadlo, že by se měl pokusit vrátit zemi její staré jméno, ale syn otrokyně ho od toho zrazoval a navrhoval, aby se raději vrátili domů. Kralevic to odmítl, už proto, že si vzpomněl na radu lesního muže.

Mezitím k brance dorazil jakýsi jezdec na koni a domáhal se vstupu. A jak se tak handrkuje se strážci brány, všiml si kralevic postávajícího koně, přitočil se k němu a přehodil přes něj kouzelný postroj. Kůň se dal do zpěvu a byl to zpěv tak přenádherný, že jeho majitel po kouzelném postroji zatoužil vší svou duší a prosil kralevice, aby mu ho prodal. Ten o tom ale vůbec nechtěl slyšet. „Co bys mi mohl za ten postroj vlastně nabídnout?“ zeptal se kralevic. „A k čemu ti nakonec bude?“ vrátil mu otázku majitel koně. „Leda tak k zábavkám a k tropení komedií, za kterou ti okolostojící hodí nějaký ten dinár. Já ale znám skutečnosti daleko cennější než kouzlo zázračného postroje. Je to vzácný dar, který jsem přijal od svých předků – totiž schopnost, rozumět skrytému smyslu skutečností. Stačí aby někdo popsal nějaký jev, a já díky tomu daru hned pochopím i jeho příčinu. Dosud jsem toto umění tajil ale tebe, budeš-li chtít, ho naučím. Na oplátku mi věnuješ ten kouzelný postroj.“ Kralevic uznal, že mu jezdec nabízí skutečně nesmírně cenný dar a tak si plácli a tajemný jezdec kralevice onomu vzácnému umění skutečně vyučil.

Potom se kralevic vrátil k bráně „Země pošetilců“ a oznámil, že má dost odvahy vrátit krajině její původní jméno. Jen ať ho vpustí dovnitř. Strážní to vyřídili knížatům té země. To ovšem nebyli žádní pošetilci, byli to rovněž mužové ducha, pouze ve srovnání s moudrostí zesnulého krále, si jako nemoudří mohli připadat. A proto celá ta závěť a celá změna jména jejich země, protože po králově smrti se dosud nenašel nikdo, kdo by ho svou moudrou prozíravostí předčil. Knížata země uložila kralevici úkol s hádankou: „Máme tu zázračnou zahradu. Roste v ní železné, stříbrné a zlaté nádobí, ale my si pro ně nemůžeme dojít, protože kdokoli do zahrady vejde, rozpláče se, jako by ho na nože brali, neboť ho začne pronásledovat a mučit cosi neviditelného, až každý nakonec ze zázračné zahrady panicky uteče. Uvidíme, jsi-li takový mudrc, jak o sobě tvrdíš. Vejdi do zahrady a zjisti, čím to?“

Kralevic se nechal do zahrady uvést. Byla obehnána zdí, dovnitř vedla jediná branka. Byla opuštěná. Nikdo ji nehlídal. Nač také, když se tajemné zahradě každý raději zdaleka vyhnul. Obchází ji, pozoruje, a protože má dar chápat i příčiny skutečností, všimne si lidské postavy. Zadívá se pozorněji a vida, nad hlavou té postavy je cedulka s nápisem, že ten postávající je vzpomínka na bývalého krále, jemuž se říkalo Král Pokoje, protože před ním i po něm otřásaly říší válečné boje, ale dokud panoval on, panoval mír. Kralevic pochopil, že mu v zahradě žádný útěk nepomůže, jediné, co se dá dělat, je hledat pomoc u onoho muže. Vstoupil a sotva se na něj obořilo to neviditelné zlo, obrátil se o pomoc k té tajemné postavě. A vyplatilo se. Až dosud se totiž Král Pokoje na všechny, co vyděšení tajemným pronásledovatelem bezhlavě vyběhli ze zahrady, vlastnoručně obořil a pořádně jim natloukl, kralevic ale vyšel bez úhony, protože se ke starci obrátil o pomoc. Knížata se nestačila divit, ale to ještě nebyl konec. Kralevic je vyzval, ať stojícího muže uvedou opět dovnitř do zahrady. A když tak skutečně učinili, mohli pak bez sebemenšího úrazu v té zahradě pobývat.

Knížata jednomyslně uznala, že takového mudrce dosud nepotkali, ale prý na základě jediného úkolu mu rozhodně vládu předat nemohou, že ho čeká ještě další. „Máme tu také vznešený trůn. Patřil našemu zemřelému králi. Je neobyčejně vysoký a okolo jsou rozestavěny dřevěné sochy zvířat, šelem a ptáků. Stojí tam také králova postel, vedle ní stůl a na tom stole svícen. A od trůnu vede na všechny strany labyrint cest, ve kterých se nikdo nevyzná. A jakmile se někdo pokusí některou z nich vystoupat až nahoru k trůnu, objeví se na ní zničehonic zlatý lev, otevře tlamu a toho opovážlivce sežere. A když to někdo zkusí jinou cestou, objeví se na ní zase jiná šelma, a tak to jde pořád dokola. A přitom se ty cesty větví a klikatí po celé naší zemi – jenomže nikdo po nich nedokáže kráčet. Pověz nám, co je toho příčina a jaký to má smysl!“

Ukázali kralevici ten trůn, on ho dlouho pozoroval a začal si všímat. Došlo mu, že je vyřezán ze stejného dřeva, z jakého bylo pořízeno i jho onoho kouzelného postroje, co jim dal lesní muž. A když se zadíval ještě pozorněji, všiml si, že úplně na samém vršíčku vznešeného trůnu chybí jedna růže, která (dokud tam bývala) měla tu samou moc jako zázračný postroj, protože dávala všem zvířatům možnost zpívat jejich hymny vděčnosti. A když se zadíval ještě pozorněji, všiml, že ta růžička leží zašlapaná docela dole u podnoží trůnu. Nařídil, ať ji zvednou a vrátí zpátky na samý vršíček trůnu. A pak se pustil do narovnání cest, vedoucích od trůnu do všech stran. Protože tak to všechno zaonačil zemřelý král, který chtěl vyzkoušet, zda ten, kdo přijde po něm, bude skutečně prozíravý a moudrý. A tak museli o kousek posunout postel, také stůl patřil trochu jinam, bylo potřeba vyměnit dřevěné figurky zvířat, šelem a ptáků a to v přesném pořadí, o kterém žádný smrtelník neměl ani ponětí. Kralevic, který se naučil chápat vnitřní smysl skutečností, jim radil, co kam patří, a když byl i ten poslední dřevěný ptáček usazen na své původní místo, celý trůn se rozezněl velkolepou symfonií chval.

Knížata té země se již nerozpakovala uvést kralevice na znovu zbudovaný trůn a zvolit ho svým králem. A tehdy kralevic oslovil svého druha: Vidíš, teď máme oba jistotu. Já jsem opravdu král, zatímco ty jsi jen synem služky…“

Zdroj: Chewra


 

zpět