Pohádky a příběhy

Vyhnanci (pohádka o cestě, kouzelném valu a roznašečích)

02. 05. 2009 08:44

Byl jednou jeden moudrý člověk a ten si těsně před svou smrtí svolal celou rodinu a nařídil jim, ať dbají, aby stromy měly vždycky dostatek vláhy. Samozřejmě jim nic nebrání hledět si řemesla, jenom ať nezapomínají zalévat stromy. Poté, co jim dal toto pořízení, odešel cestou vší země.

Mezi jeho syny byl také jeden, který nemohl chodit. Mohl sice stát, ale chodit nedokázal. Jeho bratři se mu proto nezřídka posmívali a po otcově smrti mu dávali vždy jen tolik, co stačí1 k holému přežití. A i to málo mu trochu ožívali. On si ale i tak dokázal dávat po drobečcích stranou, až si našetřil takovou ástku, že mohl říci. „Co bych měl být věčně odkázán jen na to, co mi nechají? Nebude mi líp, když zkusím sám něco podnikat?“ A jelikož se nenaučil chodit, napadlo ho, že si najme povoz, správce a vozku a spolu s nimi že bude zajíždět do Lajpcigu za obchodem.

Když se s tím svěřil svým příbuzným, velice tím v jejich očích získal a dokonce se krapítek zastyděli. „Už jsme se ho dost naodbývali samými zbytky, náhodou, je to pašák, že se pustil do podnikání!“ a přidali mu peněz, aby se mu živnost lépe rozjížděla. Najal si tedy povoz, vozku a taky správce majetku a začal cestovat.

Jednou (to už se docela smrákalo) natrefili cestou na krčmu Správce navrhl, aby tam přenocovali, ale náš Nechodící nechtěl. Snažili se ho přesvědčit, ale on je nakonec umluvil.2 Vyrazili tedy dál, ale zabloudili v lese a tam je přepadli lupiči.

Dali se na loupežnictví před časem, když v kraji panoval ukrutný hlad. Jeden z nich se tenkrát postavil uprosřed města a prohlásil: „Kdo se chce najíst, půjde se mnou.“ A bylo jich mnoho, co se k němu přidali. Jenomže on si svoji čeládku nejdřív chytře vyzkoušel, a všechny, kdo se mu ničím nehodili, zase zahnal. „Ty jsi dobrý leda ke svému řemeslu,“ odbyl jednoho, „a ty leda tak za pohůnka,“ počastoval dalšího. Vybíral si jen chytré a prohnané chlapíky, ty pak zavedl do lesa a tam jim přiznal, že se budou živit loupežničinou. Každého, kdo cestoval se zbožím do Lajpcigu, Breslau a dalších měst, přepadli obrali anebo si na něm vynutili výkupné. A právě na tuhle čeládku narazil Nechodící a jeho společníci.

Vozka i správce, kteří mohli utíkat, vzali samozřejmě nohy na ramena, jenom Nechodící zůstal na voze. Loupežníci se vydrápali na vůz, popadli truchlici s penězi a když už ji drželi v drápech, chtěli ještě vědět, proč Nechodící neutekl jako ostatní. Přiznal jim, že nemůže chodit. Lupiči ho obrali i o koně a nechali ho samotného trčet v lese na voze. Uprchlý vozka se správcem chvíli mudrovali, ale pak si spočítali, že když jim lupiči ukradli, co se dalo, nemají doma co pohledávat. Čeho by se tam asi tak nadáli? Leda že by je ke všemu ještě zavřeli do želez. Jestli jim nakonec nebude lépe, zůstat kde jsou. A tak tam na tom místě, kam zbaběle uprchli, trčí dodnes.

Nechodící vydržel dřepět o samotě na opuštěném voze, dokud mu nedošlo jídlo, které si s sebou na cestu vzal. Když už ale nebylo co do úst, začal přemítat, co dál? Praštil sebou z vozu do trávy a začal se pást. Trčel tam o samotě jako zvíře, třesa se strachy před ostatními zvířaty, a to mu pomaličku užíralo sil, až už nedokázal ani stát. Sotva jen překulit se a dál spásat trávu okolo sebe. Dokud mu ta b-ží pastva nedošla, nehnul se z místa, teprve když kolem sebe všechno spásl, překulil se o kousek dál a zas se pustil do přežvykování. Tohle mu vydrželo drahný čas.

Jednoho dne se dokoulel až k místu, kde rostla tráva, jakou dosud (a že toho mezitím už spásl požehnaně !) v životě nejedl! Zachutnala mu natolik, že se do ní pustil se vší vervou a rval ji ze země i s kořeny. A jak tam tak zubama tahá ze země drn po drnu, objevil se najednou v hlíně pod kořeny podivuhodný drahokam o čtyřech stranách. A vida, na jedné z jeho stran stojí: „Kdo se mne dotkne z této strany, ocitne se rázem na místě, kde si den s nocí podávají dlaně a kde se spolu scházívají Slunce s Měsícem..“ Chce kámen vytáhnout z hlíny a mimoděk zavadí právě o těmito slovy popsanou stranu. V tu ránu se ocitl přesně na onom místě, kde si den s nocí podávají dlaně a kde se spolu scházívají Slunce s Měsícem.

A ke všemu se nachomýtl přímo k jejich rozmluvě. Nastaví ucho a slyší, jak si Slunce stěžuje Měsíci, že je mu těžko u srdce pro jeden kouzelný strom s nesčetně větvemi, v jehož každičkém lístečku, každičké halouzce a v každičkém zrníčku jeho ovocí byla utajena taková jednotící síla, že každému, kdo potřeboval cokoli napravit – nemoci, bezdětnost i jiné rány – stačilo použít některý z listů, ovocí anebo haluzí onoho stromu, a měl rázem po veškerém trápení. Ten strom však že je třeba neustále zalévat, a dokud ho zalévali, skýtal veliké požehnání. „Jenomže,“ zoufá si Slunce, „nejen že jsem ten strom nezalévalo, ale sotva naň dopadly mé paprsky, dočista uschl. Mojí vinou!“

„Až uslyšíš moje trápení, budeš plakat ještě víc,“ odtušil Slunci Měsíc. „Za devatero horami je končina obklopená dvěma tisíci dalších hor a tam žijí démoni s kohoutíma nohama. Jejich pařátky jsou slaboučké, sotva je unesou a tak sají sílu z cizích nohou. I mne vysáli tak, že skoro nemůžu chodit. Míval jsem zázračný prach. Tak zázračný, že stačilo jediné zrníčko a nohy se zas uzdravily. Ale přiletěl vítr a všechen prach mi rozfoukal.“

„To není žádná bolest,“ kroutí hlavou Slunce, „na tvé trápení je lehká pomoc. Protože vím o jedné cestě, z níž vybíhá síť dalších cest. Například stezka spravedlivých. Kdykoli po ní projde *cadik, zvíří se při každém jeho kroku prach oné stezky a usadí se na něm, takže je potom ještě spravedlivější než býval. A také cesta pošetilých. A cesta zbloudilých a celá řada dalších cest. Mimo jiné i cesta, po níž chodívají *cadikim, kteří si sebou nesou nějaké hoře anebo které tudy vodívají v řetězech nesvobody.Jejich nohy jsou bolestí ztěžklé a rozviřují prach oné stezky. Sotva se na nich usadí, posílí je a oni zase mohou kráčet dál. Zajdi si tam, naber z toho prachu a máš po starostech.“

Nechodící to všechno vyslechl, pak se znovu začetl do hranatého kamene a na jiné jeho straně čte: „Kdo se mne dotkne z této strany, octne se rázem na rozcestí tisícera cest…“ Samozřejmě že se jí dotekl a přenesl se tam. Ze všeho nejdřív ho zajímal prach uzdravující zchromlé nohy, potom si honem nadělal spoustu malých pytlíčků a nabral do nich prach každé z těch cest.

Chvilenku přemýšlel a pak se vydal do lesa, kde ho oloupili. Vybral si jeden hodně vysoký strom poblíž cesty, kterou se loupežníci vydávali za kořistí a s kořistí zpátky do svých skrýší. Nabral něco z prášku spravedlnosti a trochu prachu pošetilosti, smíchal je dohromady a nasypal na zem. Sám si vylezl do koruny stromu, pohodlně se uvelebil a sledoval, jak to bude účinkovat. Za nedlouho zaslechl kroky lupičské bandy, kterou její velitel vyslal do akce. Sotvaže došlápli na onen úsek posypaný směsicí obou prášků, dali se do hlasitého bědování, protože se zničehonic stali spravedlivými a přišlo jim líto, kolika lidem ublížili na životě a jak strašlivě svým nepocitvým řemeslem zabíjejí své vlastní duše. Jenomže protože byl prášek spravedlnosti smíchaný s prachem pošetilosti, chovali se jako blázni. Jeden se pustil do druhého a začali se obviňovat. „To kvůli tobě jsem se stal vrahounem!“ – „To ty jsi ze mne udělal loupežníka!“ Až se nakonec pozabíjeli navzájem.

Když Nechodící (který už byl zdráv) zjistil, že jsou všichni bez nejmenší známky života, slezl, pečlivě vysbíral zrníčka prachu pošetilosti, vrátil se na strom a čekal.

Čekal na náčelníka lupičů, který, vida že se jeho smečka nevrací, šel je hledat osobně. A ledva se jeho noha dotkla místa posypaného práškem, vjela ryzí poctivost i do něj. Polily ho slzy lítosti a palčivé výčitky svědomí. Plakal a naříkal nad svým dosavadním životem a děsil se zrůdné tváře svých skutků. Nechodící, všimna si té náhlé změny, slezl se stromu a zamířil k němu. Náčelník se celý rozzářil, že potkává živáčka, všechno mu na sebe vyklopil a zoufale prosil o odpuštění. „Odpustím ti jedině, vrátíš-li mi moji truhlu s penězi a uhradíš mi ukradené koně!“ Náčelník lupičů mu to slíbil, protože loupežníci si do svého deníku poctivě zapisovali, kdy koho a o co okradli. Ba co víc, slíbil Nechodícímu úplně všechny loupežnické poklady, které nahamonili, jen když mu poradí, jak vykonat pokání. „Tvým pokáním bude, že se vrátíš do města, odkud pocházíš, a veřejně se ke všemu přiznáš. Jak a koho si okradl a kolik nešťastníků jsi zabil.“ nařídil Nechodící. Náčelník ho na slovo poslechl, ještě mu ukázal všechna skladiště s poklady a vydal se do města přiznat se lidem. -- Skončil na šibenici.

Nechodící vyrazil směrem ke dvěma tisícům hor, co se tam vlastně děje. Už z dálky si všimnul, že se hemží neuvěřitelným množstvím skřítků, rarachů a démonů, kteří žili podobně jako synové člověka. Bylo jich skutečně bezpočtu. Jejich králové ovšem seděli na tak vznešeném trůně, jaký svět dosud nikdy nespatřil. Shlíželi na svůj lid a ten se je pokoušel vyrážet nejrůznějšími šprýmy. Ale nebyly to laskvé šprýmy, skřeti se své panovnici chlubili, jak se komu pověsili na paty, jako někomu z lidí zchromili ruku, jak lidem podvrtli nohy a podobně.

A jak tak z povzdálí pozoruje rej démonů, všimnul si Nechodídí dvou skřítčích staroušků, co se s pláčem brali cestou sem. Chtěl vědět, proč pláčou? A oni se mu svěřili, že oplakávají synka, který byl poslán na cesty a měl se dávno vrátit, jenomže čas už dávno pominul a on je pořád kdovíkde. Zašli s tím prý dokonce ke králi a ten vyslal posly snad po celém světě, ale ani ti jejich synka nenašli. Cestou od krále démonů natrefili na jednoho, který měl cestovat společně s jejich synkem. Byl už z cest zpátky, ale sám a bez svého společníka (jejich syna). Ptali se a démon jim přiznal, že spolu s jejich synem vyrazili kamsi na ostrov uprostřed moří uškodit králi, jemuž ten ostrov patřil a jenž chtěl na tom ostrově vybudovat nová sídliště. Královi lidé už zrovna položili základy nového města. Syn obou skřítků zla vybídl společníka: „Pojď zničíme jejich práci! A nejlíp tak, že sebereme a vysajeme veškerou sílu z krále tohoto ostrova.“ Král pak skutečně onemocněl. Nechal povolat slovutné lékaře, ale s jeho neduhem si neporadili. Zkusil hledat pomoc u kouzelníků. A jeden z čarodějů byl natolik učený, že odhalil nejen původ způsobeného zla, ale dokonce dokázalo onoho zlovolného skřítka pojmenovat. „Mé kořeny a můj původ naštěstí neodhalil,“ svěřil se démon rodičům skřítka, „a tak mi nemohl uškodit, zato váš syn dopadl bledě. “

Rodiče ztraceného skřítka zavedli tohoto démona k jejich společnému králi, aby to ještě jednou všechno osvědčil před vladařem. Král démonů nařídil, aby ostrovnímu králi vrátili jeho původní síly, jenomže ouha. Tak snadno to nešlo, protože jeden z démonů (ten, kterého čaroděj ostrovní říše zničil, a který do sebe nasál část životních sil ostrovního krále) jednoduše chyběl. „Nevadí,“ rozkázal král skřetů, „chybějící sílu vezměte ze mne!“ Pak poprosili krále démonů, ať nechá přivolat oblak a na tom oblaku že pojedou vrátit ostrovnímu králi jeho síly.

Nechodícího ta věc s oblakem tuze zajímala a tak se zpovzdálí držel démonů, aby se dozvěděl co a jak. Skřeti došli až k městu, které přikrýval oblak Nechodíci prochází jeho ulicemi a vyptává se jeho obyvatel, jakto že je město stále přikryto oblakem? Dostalo se mu odpovědi, že tomu tak dřív nebylo a že to taky není na věky, teď však že jejich město leží pod duchnou mračen. V tom přišel vyslanec krále skřetů a ten oblak si přivolal, posadil se naň jako na koně a bral se pryč. Nechodící to rychle nastražil tak, že si k nim nepozorovaně přisedl. A tak se mu podařilo nenápadně vyslechnout, o čem si spolu démon (který sebral sílu ostrovnímu králi) a vyslanec krále skřetů proměněný do oblaku povídali:

Věc se má totiž tak, že kdysi dávno žil jeden moudrý muž. Jenomže mu bylo žít v zemi, jejíž vladař byl velký neznaboh a celou svou říši chtěl odvrátit od Pána světů (budiž požehnán). Když si mudrc spočítal, kam se budou záležitosti říše ubírat, rozhodl se zemi opustit. Raději do neznáma, než selhat v očích Pána světů. Poučil svoji rodinu, co je čeká, ti s odchodem ze země souhlasili a mudrc tedy vyslovil jednu z mnoha podob Svatého Jména. V tu ránu se ocitli svobodni v neznámé pustině. Koukají, místo se jim příliš nezamlouvá a tak mudrc vyslovil zase nějaké jiné z myriády Svatých Jmen a už jsou zase v jiné divočině. Ani ta se jim přiliš nezamlouvala a tak se tajemství Jména opakovalo ještě jedenkrát. Tentokrát se jim útočiště, kam je to po vyslovení Jména přeneslo, docela zamlouvalo a rozhodli se, že zůstanou. Místo bylo vpravdě nádherné, ale nic není bez vady, a nevýhodou tohoto koutku světa bylo, že ležel na dosah dvou tisíců hor, kde žil národ démonů. Aby se žádný z nich nemohl přiblížit k jeho rodině, vytvořil mudrc kolem jejich bydla kouzelný ochranný val.

„A pak,“ dodal skřet proměněný v oblak, „je tu ten strom! Je kouzelný a kdyby měl dostatek vláhy, žádný z nás démonů by nepřežil. A proto vždy někdo z nás ve dne v noci ryje v zemi, kope a vrtá tunely, aby vodu odvedl Řekneš si asi, proč kopeme ustavičně ve dne v noci, kdyby stačilo vykopat jednou provždy jedinou obrovskou cisternu, kam bychom svedli všechnu vodu?“ povídá skřet. „To je pravda, jenomže jsou mezi námi i tací, kteří chodí a vynášejí pomluvy a rozsévají pochybnosti mezi našimi panovníky. Z toho vznikají třenice a boje a díky nim je země nejistá, třese se a val, navršený kolem cisterny s vodou se hroutí, vznikají v něm trhliny a je tu nebezpečí, že by se lidé mohli dostat k vodě.

A ty taškařice a šprýmy, co pořádáme kdykoli je některý démon zvolen za krále? Například se démonce narodí děťátko, a ona ho před králem oplakává jako mrtvého a podobně? To proto, že když se vladař rozjaří a jeho srdce přetéká smíchem, vyrazí si spolu se svými velmoži na procházku a vždy ho něco ponoukne, ať zkusí ten strom vyvrátit. Jenomže sotva se jejich průvod přiblíží, strom zapláče a vzkřikne lidským hlasem, a to průvod démonů vždycky tak poplaší, že zase utečou.

Kdysi dávno byl také zvolen nový král, i jeho obveselovali a i jeho srdce se rozjařilo, až bylo lehčí než vzduch. Zatoužil vyvrátit ten strom a vydal se, aby to zkusil. Strom je však okřikl a oni zbaběle utekli. Krále démonů to však rozlítilo tak, že v půli cesty (vlastně v polou jejich zděšeného úprku) nařídil, aby se vrátili. A cestou si všimli městečka, které si zbudovali mudrc a jeho rodina. Vztek prchajícího démona se okamžitě obrátil novým směrem a vyslal svoje lidi (démony), aby s lidmi naložili, jak se patří. Když synové člověka žijící spolu s mudrcem zjistili, že se k nim řítí šik zla, velice se polekali, ale moudrý stařec je uklidnil, ať jen se ničeho nebojí.

Když horda dorazila na místo, kde mudrc vytvořil ochranný val, zůstala bezmocně stát. Kouzelnou ohradu překonat nedokázali. Vláce vyslal pro další posily, ale ani s posilami si s valem neporadili. Nakonec se přířítil osobně a dožadoval se vstupu. „Budiž,“ povídá mudrc, „dovolím ti vstoupit, ale nehodí se, aby král zůstal bez doprovodu. Vezmi si s sebou svého pobočníka,“ a pootevřel na mžik kouzelný val. Sotva vešli, opět ho neprodyšně uzavřel. Král démonů chtěl vědět, co tu v jeho království pohledávají lidé. „Kdo ti dal právo říkat, že jsou to vaše končiny?“ zeptal se ho stařec, „toto město je naše.“ Démon se podivil jeho troufalosti a v údivu mu uklouzlo: „Copak ty se mne nebojíš?“ – „Kdepak!“ opáčil mu stařec. V tom se nejvyšší démon vysvlékl ze své podoby a v tu ránu z něj byl obr s hlavou a rameny až kdesi v oblacích. A už se sápe na mudrce a chce ho spolknout. „Nebojím se tě ani v této podobě,“ povídá stařec, „ba co víc, jestli se mi zachce, zařídím, že se ty budeš třást strachy přede mnou.“ Poodešel stranou, maličko se pomodlil k Nejvyššímu a ihned se objevil oblak a mrákota. Z oblaku se linulo takové hromobití, že se démoni začali kácet bez života k zemi. Všichni do jednoho, až na ty dva, co byli uvnitř kouzelného valu. Vyděšený král démonů prosí starce, aby to smrtonosné hromobití zastavil, a skutečně: mudrc poprosil nebesa a hromy ustaly.

Král skřetů pak starci řekl: „Vidím, že jsi muž na pravém místě. Za to ti svěřím knihu. Obsahuje výčet kořenů a původu všech skřetů a démonů. Oba víme, že svět nosí mudrce, kteří znají některé démony jménem, ale nikdo nezná jména a původ všech. Ta se zapisují jen do této knihy v přítomnosti krále, a jsou zde zanesena i jména těch, kteří se teprve narodí,“ a poslal svého pobočníka, aby knihu přinesl. Když ji otevřeli spatřili záznamy myriád a myriád jmen démonických skřetů. Jejich král pak nechal učinit zápis, že žádný z nich nesmí ublížit rodině našeho mudrce ani jeho potomkům. A zapřisáhl tím zápisem velitele všech démonických šiků, aby to dodržovali i v budoucnu a aby to dodržovali i velitelé, kteří přijdou ke svému úřadu po nich. Zapečetil svůj rozkaz a předal knihu starci.

Když se pak navršil čas, aby se starý mudrc rozloučil se stezkami země, nechal si svolat své syny a zapřísáhl je: „Přenechávám vám tuto knihu, ale vezměte si příklad ze mne. Jistě víte, že jsem měl kolikrát možnost ji použít pro svaté a pocitvé účely, přesto jsem to neudělal. Proč? Protože chci zůstat věrný Vznešenému (budiž požehnán.) Ani vy tu knihu neotevírejte a nechtějte si pomoci tím, co obsahuje. Dokonce ani tehdy, kdyby v pokolení našeho rodu opět povstal někdo, kdo by byl hoden knihu použít ve vší svatosti.“ Pak zavřel oči a skonal. Kniha se stala dědictvím jejich pokolení. A skutečně nikdo z mudrcových potomků knihy nezneužil, tak jak to nařídil jejich praotec. Až později, že přihodilo, že jeden ze starcových potomků – sám už patriarcha rodu a otec mnoha dcer – byl vystaven velikému pokušení. Přilípli se na něj našeptávači, kterých je mezi lidmi vždycky dost, a přemlouvali ho: „Máš tolik dospělých dcer, a přitom se ti nedaří je provdat a zajistit pro jejich další život. A máš přeci tu knihu! Proč ji nepoužít?“ Vnuk starého mudrce netušil, že ho jen pokoušejí, ale naštěstí mu srdce poradilo, jak z toho ven. Odebral se ke hrobu svého předka, poklekl s přímluvou nad jeho kostmi a žádal o radu: „Otče a učiteli, tys nás zapřísáhl, abychom knihu nikdy nepoužili, leda, bude-li v nás dostatek svatosti a setrváme-li věrní Pánu světů. Mé srdce mne nyní pokouší, abych knihu otevřel a použil.“ A zazdálo se mu, jakoby zaslechl: „Vím, že jsi posvěcený natolik, že bys knihu použít mohl. Je-li v tobě však dostatek věrnosti vůči Ribono šel-olam, bude lépe, když se jí nedotkneš.“ Takto sám Vznešený pomohl vnukovi starého mudrce zbavit se pokušení.

Potom se ale stalo, že se těžce roznemohl vladař oné končiny, kde se vnuk starého mudrce se svými nejbližšími usadil. Zase volali lékaře, hledala se pomoc, ale marně. Král nařídil, aby se za něj jeho lid modlil, dokonce i synům Jisroele přikázal modlit se za jeho uzdravení… A pak se mu doneslo, že vnuk moudrého Žida vlastní tajemnou knihu, kterou však nechce použít, protože v sobě nosí uctivou bázeň před vůlí Nebes. Dokonce ani ku prospěchu nemocného krále ji neotevře… když se o celém tom propletenci dozvěděl náš král, nařídil, aby se nepřihodilo něco strašného, abych se stal oblakem a ukryl ve své náruči mudrcova vnuka i všechny obyvatele toho města, aby je nikdo nepronásledoval a nenutil knihu jmen otevřít kvůli svému uzdravení. „Ovšem ten b-habojný vnuk svého moudrého praotce o tom vůbec netuší,“ ukončil své vyprávění démon změněný v oblak.

To vše nepozorovaně vyslechl i Nechodící, který je celou dobu zpovzdálí sledoval. Mezitím dorazili až ke králi, kterého kdysi skřítek okradl o jeho sílu. Vrátili mu ji z té síly, kterou po nich poslal král démonů a jakmile pookřál ostrovní král, procitl zpátky ke svému bytí i nešťastný skřítek, syn oněch démonských rodičů z našeho příběhu, zakletý čarodějem, který znal jeho démonské jméno. Sotva se vlekl, tolik byl zmožen svými dosavadními trápeními. Není divu, že celý hořel záští vůči onomu kouzelníkovi, který ho odhalil a zaklel. Nařídil proto celému svému klanu, aby až do posledního kolene pásli po tom čarodějovi a jeho potomcích, aby mu strojili úklady a ztrpčovali jim život. Jenomže, svět je plných těch, kdo vynášejí slovo z jednoho konce na druhý, a tak se zas našel někdo, kdo čaroděje o skřítkově nenávisti zavčasu informoval. Kouzelník se proto měl na pozoru. Spojil se s dalšími muži znalými umění jak zacházet s démony a tak nakonec pomsta zaklétého skřítka vyšla naprázdno. Ba co víc, obrátila svou spalující výheň proti všem donašečům, kteří čarodějovi vyzvonili, co proti němu chystá.

Po nějakém čase se přihodilo, že potomci zakletého skřítka měli držet u krále démonů stráž společně s některými z roznašečů. Nelenili a zatepla si králi na to jejich donášení postěžovali. Ten se rozhněval a poslal roznašeče na smrt. To ale zase dopálilo jejich příbuzné, až se sebrali a vyvolali rebelii, jež postupně otřásla celou říší démonů, až najednou vězela ve spárech hladomoru, epidemií, válek a moru. Země se tím nánosem neblahé rozechvěla jako při zemětřesení, od toho rozpukal ochranný val kolem cisterny vod, kterou démoni denodenně hloubili, vody se svobodně rozlily a svlažily žíznivé kořeny onoho tajemného stromu, který když okřál a obrazil, způsobil jejich definitivní zkázu. Amen.

Zdroj: Chewra


 

zpět