Historie

Babylónské zajetí

11. 05. 2009 20:27

Babylónské zajetí (též babylónský exil či vyhnanství) je označení pro deportaci a exil Židů z judského království do Babylónu za vlády Nabukadnesarovy na začátku 6. století př. n. l. Událost má zásadní význam v dějinách izraelského národa, jeho zvyklostí a liturgie.
Babylónské zajetí bylo důsledkem dvojího úspěšného obléhání Jeruzaléma v letech 597 př. n. l. a 586 př. n. l., jehož důsledkem byl i zánik judského království a jeruzalémského chrámu. Po dobytí Babylónie Peršany roku 537 př. n. l. Kýros Veliký svolil, aby se Židé navrátili do své země; tohoto privilegia podle knih Ezdráš a Nehemjáš využilo asi 40 tisíc Židů.
Babylónské zajetí bylo Židy chápáno jako jedna z hlavních událostí vztahu vyvoleného národa k jejich Bohu, vzhledem k paralele k egyptskému otroctví, z nějž byl Izrael Hospodinem vyveden. Babylónský exil způsobil změny v židovské kultuře, hebrejské abecedě i některých pohledech v židovském náboženství. Před vyhnanstvím byli Židé organizováni na základě kmenové příslušnosti, po exilu se však organizují podle rodů a zvláštní úlohu si ponechává pouze kmen Lévi.
 

zpět