Historie

Izraelské království

01. 05. 2009 21:43

Izraelské království (někdy také „severní království“ oproti „jižnímu“ judskému) je státní útvar, který existoval mezi lety 930-722 př. n. l. na území dnešního severního Izraele. Vznik a expanze království byla možná díky mocenskému vakuu v Kanaanu. Období rozmachu, kdy byly stavěny mohutné pevnosti a města a rozvíjen mezinárodní obchod, bylo nakonec ukončeno znovuzrozenou asyrskou říší.

Prameny

Představy o izraelském království dlouhou dobu vycházely z biblického vyprávění, které tvrdí, že izraelské království vzniklo po Šalomounově smrti odtrhnutím od jižního judského království[1] a celé dějiny severního království se pak odehrávaly ve znamení modloslužby, hříchu a celkového úpadku. Popis vlády jednotlivých králů je většinou velmi strohý a téměř každého panovníka hodnotí slovy: „Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, jak se toho dopouštěli jeho otcové.“ Po několika varováních pak nakonec Bůh na izraelské království seslal trest v podobě Asyřanů, kteří království vyvrátili.
Archeologický průzkum však ukázal, že dějiny se odehrávaly značně jinak, než Bible tvrdí. Především neexistovalo žádné sjednocené království, izraelské království navíc nebylo dobou stagnace či úpadku, ale naopak dobou výstavby velkých měst a pevností – toto již pisatel Bible, který si nedokázal vysvětlit, jak se mohlo hříšnému království takto dařit, prostě zamlčel.
Důležitým pramenem je zejména plošný výzkum vysočiny, který v 60. letech 20. století provedl Jochanan Aharoni, vykopávky v Megidu, Samaří a dalších městech a pevnostech, egyptské nápisy (zejména v Karnaku) a asyrské prameny.

Dějiny izraelského království

Osídlení a první státy na severu vysočiny

Obyvatelé vysočiny střídali dle nutnosti pastevecký a usedlý život. V době rozkvětu kanaanských měst v západní přímořské nížině mohli s těmito městy obchodovat, když se však tato města dostala do krize, byli pastevci nuceni si zemědělské plodiny produkovat sami. Pěstitelství s sebou samozřejmě neslo i nutnost usazení se. První sídla tak vznikla ve starší době bronzové (3500-2200 př. n. l.), pak většina zanikla, protože obyvatelstvo spolu se svými stády kočovalo po oblasti. Další přechodná vlna osídlení proběhla ve střední době broznové (2000-1550), až se nakonec po krizi kanaanských měst ve 12. století př. n. l., způsobené přílivem mořských národů, obyvatelstvo horské oblasti usadilo trvale.
Zmínky o osídlení severu této horské oblasti pocházejí z Egypta – na nápise 19. století je zmíněn Šekem, v el-amarnské korespondenci ze 14. století se dokonce mluví o Šekemu jako o městském státu.

Vznik izraelského království

Ke konci 10. století jsou již sídla na severu vysočiny rozvinutá a hierarchizovaná. Na rozdíl od biblického vyprávění chybí jakákoli archeologická stopa, že by sever vysočiny snad někdy spadal pod vládu Jeruzaléma – Jeruzalém byl v 10. století nevýznamná horská vesnice. Izrael měl na rozdíl od zaostalého Judska k rozvoji mnohem lepší předpoklady – na sever od vysočiny se nachází úrodné Jizre'elské údolí, kudy procházela důležitá obchodní stezka mezi Asýrií, Egyptem a Foinikií.
Podnětem k rozvoji království se stalo tažení faraona Šešonka I. (biblický Šíšak), který v 2. polovině 10. století vyplenil kanaanská města v Jizre'elském údolí a vrátil se zpět s kořistí do Egypta. Rodícímu se izraelskému království se tak naskytla příležitost obsadit celkem snadno zdecimovaná města v tomto údolí. Okolo roku 900 se tak v dnešním severním Izraeli nacházel plně rozvinutý stát s vrstvou úředníků, veřejnými stavbami a zahraničním obchodem.
O prvních panovnících toho příliš známo není. Bible sice vládu prvních králů (Jarobeám I., Nádab, Baeša, Éla a Zimrí) stručně popisuje, historická hodnota této výpovědi je však vcelku malá, místy dokonce prokazatelně zavádějící. Že to však bylo období nestabilní a plné převratů, není nepravděpodobné.

Omríjovská dynastie

Okolo roku 884 se však k moci dostal Omrí, za jehož vlády izraelské království zažilo nebývalý rozkvět. Za vlády Omrího (884-873) a jeho syna Achaba (873-852) probíhala v království mohutná stavební činnost. V Megidu byla vybudována pevnost s mohutnými kasematovými hradbami a tehdy typickou šestikomorovou branou. Sídlem panovníka se stalo nově založené město Samaří – nejprve byly vystavěny kasematové hradby obdélníkového půdorysu, celý prostor byl zavezen zeminou a na takto vytvořené obrovské plošině bylo postaveno město samotné. V paláci se nacházely bohaté slonovinové řezby. Podobné stavby po celém království měly zastrašit nejen okolní státy, ale také obyvatelstvo samotného izraelského království, zejména jeho kanaanské obyvatele.
Izraelské království bylo v této době nejsilnější regionální mocností, o čemž svědčí i to, že Achab stanul roku 853 v bitvě u Karkaru v čele kanaanské koalice proti asyrskému králi Salmanassarovi III. Během vlády Omríjovců dokonce došlo k rozšíření izraelského království na východ, když uplatňovali svou nadvládu nad Damaškem a Moábem.
Pro biblistu však Omríjovci byli nejhříšnější v celých dějinách izraelského království. Bible vytýká těmto králům zejména pohanskou manželku a kritizuje sociální nespravedlnost té doby – zdůrazňuje působení proroka Elijáše a Elíši. Pro pisatele Bible však bylo nepochopitelné, jak se mohlo tak hříšnému království dařit, a tak veškeré úspěchy Omríjovců zatajuje a např. výstavbu Megida připisuje Šalomounovi.

Vpád Aramu

Po Achabově smrti však začala sláva izraelského království pohasínat. Achabův syn Achazjáš (852-851) se smrtelně zranil, když propadl mříží ve svém pokojíku. Za vlády jeho bratra Jórama (851-842) vpadl do Izraele Chazael, král Aram-Damašku, který ovládl strategická místa v pohraničí, vyplenil úrodné oblasti na severu a zničil mnohá města, z nichž některá se z této ráno již nevzpamatovala.
Během aramejského vpádu navíc vyvolal Jehú, jeden z Jóramových vojenských velitelů, státní převrat, při kterém byl Jóram zavražděn. Je možné, že Jehú byl nástrojem asyrské velmocenské politiky, protože na Salmanassarově černém obelisku je Jehú vyobrazen, jak se před asyrským králem sklání až k zemi. Jehúovy vazby na okolní velmoci nejsou však zcela jasné, protože Chazael na nápisu z města Dan tvrdí, že Jórama zabil on (Jehúovou rukou).
Každopádně Aramejci své tažení brali jako osvobození severoizraelského aramejského (resp. kanaanského) obyvatelstva. Hodlali si proto obsazená území ponechat, a tak na tomto území začali budovat své pevnosti. Od Izraele se navíc odtrhl Moáb, čímž se moábský král Méša na své stéle náležitě chlubí.

Nový vzestup

Aramejci se však ze svého zisku netěšili příliš dlouho. Roku 811 se po období zmatků dostává v Asýrii k moci Adad-nárárí III., který znovu zahájil expanzi na západ. Pro izraelské království to dočasně znamenalo značnou úlevu, protože Aramejci se museli z izraelského území stáhnout, aby bránili své hranice proti Asyřanům. Ve svém boji však Aramejci byli neúspěšní, Damašek byl dobyt a Aramejci museli Asýrii odvádět tribut.
Izraelští králové si dobře spočítali, že nejlepší cestou bude pokračovat v poslušném vazalství Asýrii. Izraeli se tak za vlády Jóachaze, Joáše a zejména Jarobeáma II. (788-747) znovu dostala možnost obsadit úrodný sever. A nejen to, izraelské království ze spojenectví s Asýrií, byť nerovného, nebývale těžilo: v té době je doložen velký nárůst obyvatelstva, obnova pevností a hlavně čilá hospodářská aktivita – Izrael exportoval velké množství olivového oleje do Egypta a Asýrie. Dalším exportním zbožím byli koně, kteří byli ustájeni ve velkých stájích v Megidu.
Velký hosporářský rozmach však s sebou nesl i stinné stránky – růst sociálních rozporů a mravní zkaženost aristokracie, což se stalo předmětem kritiky proroka Ámose a Ozeáše.

Zánik izraelského království

Po smrti Jarobeáma II. se však v království rozpoutal boj o moc a rychlé střídání králů, čehož asyrský král Tiglatpilesar III. využil a zahájil tažení na západ. Izraelský král Pekach (735-732) sice vytvořil koalici s Damaškem a pelištejskými městy, avšak očekávaná egyptská pomoc nepřišla a sever izraelského království byl Asyřany snadno obsazen a rozdělen na tři provincie: Dor, Megido a Gileád. Obyvatelstvo z tohoto území pak bylo přesidlováno do nejrůznějších koutů asyrské říše, kde nakonec splynulo s původním obyvatelstvem. Izraeli zůstalo jen Samaří.
Poslední král Hóšea (732-724) po Tiglatpilesarově smrti tajně navázal spojení s Egyptem, avšak toto vyjednávání bylo prozrazeno. Salmanassar V. neváhal zbytek izraelského království potrestat a po tříletém obléhání Samaří roku 722 padlo (podle některých pramenů město dobyl až následující rok Sargon II.). I ze Samaří byla část obyvatelstva deportována a na území Izraele naopak přišli Asyřané. Celkově bylo z území izraelského království odvedeno asi 40 000 lidí, tj. 20% obyvatelstva. Stopy po tomto obyvatelstvu zmizely, zbyla po nich jen legenda o deseti ztracených izraelských kmenech.

Přehled Izraelských králů

Doba vlády[9] Jméno Poznámky
931-909 Jarobeám I. (ירבעם)‎
909-908 Nádab (נדב)‎
908-885 Baeša (בעשא)‎
885-884 Éla (אלה)‎
884 Zimrí (זמרי)‎
884-873 Omrí (עמרי)‎ 884-880 souvládí s Tibnim
873-852 Achab (אחאב)‎
852-851 Achazjáš (אחזיהו)‎
851-842 Jóram (יורם)‎
842-814 Jehú (יהוא)‎
817-800 Jóachaz (יהואחז)‎ 817-814 souvládí se svým otcem
800-784 Jóaš (יואש)‎
788-747 Jarobeám II. (ירבעם)‎ 788-784 souvládí se svým otcem
747 Zacharjáš (זכריה)‎
747 Šalúm (שלם)‎
747-737 Menachem (מנחם)‎
737-735 Pekachjáš (פקחיה)‎
735-732 Pekach (פקח)‎
732-724 Hóšéa (הושע)‎

 

zpět