Historie

Judské království

Judské království

01. 05. 2009 21:36

Judské království byl státní útvar vytvořený na konci 10. století př. n. l. (přibližně 922 př. n. l.) po oddělení všech okolních národů včetně Izraele od davidovské dynastie, které zbyl Jeruzalém a území obecně označované jako kmen Juda a část kmene Benjamín (teoreticky i kmen Šimeón, ale o tom v této době již nejsou doklady).
Šalomoun (asi 961 - 922 př. n. l.) byl posledním panovníkem sjednoceného Izraelského státu. Prvním panovníkem nového království Judsko byl jeho syn Rechabeám, který nebyl s to si udržet okolní národy v područí. V judském hlavním městě Jeruzalému i nadále vládne davidovská dynastie. Kult a politika Judska byly na tuto dynastii silně vázány a tato dynastie přetrvala (ideologicky) po celou dobu trvání státu, tj. až do roku 587/6 př. n. l. Ve skutečnosti možná došlo k jejímu faktickému přerušení, když se královna-regentka Atalja v roce 842 př. n. l. pokusila celou dynastii vyvraždit.
Zatímco o severním izraelském království se dochovalo relativně hodně mimobiblických záznamů, v případě Judska je jich daleko méně.

Dějiny království

Po rozdělení jednotné říše do Judska vpadl faraon Šešonk I. Krátce nato se Judsko dostalo do sporu se severním Izraelem. Judský král, aby zachránil svou říši před silnějším sousedem, králem Baešou, se obrátil o pomoc k damašskému králi Ben Hadadovi, který vpádem do zad Izraeli odvrátil jeho hrozbu. Judský král Ása tak posunul judské hranice s Izraelem na sever.
Před zánikem Izraele (před rokem 722 př. n. l.)

Později však se všechny kenaánské státy spojují v koalici, aby společně bojovaly proti Asýrii. O tom, že by se Judsko pod vedením krále Jóšafata této koalice a bitvy u Karkaru (853 př. n. l.) účastnilo, nejsou žádné zprávy, je to však pravděpodobné.
V roce 841 dochází v celém Kenaánu k politickému zvratu. V Damašku přebírá moc při puči Chazael, v Izraeli se trůnu zmocňuje nová dynastie v osobě Jehúa a v Judsku, po násilné smrti krále Achazjáše se vlády ujímá jeho matka Atalja. Tyto události jsou možná spojeny s asyrskou snahou rozbít protiasyrskou koalici. Podle popisu událostí v 2. knize Královské (11. kap.) královna-matka Atalja po smrti svého syna Achazjáše dala vyvraždit všechny zbývající členy davidovské dynastie a sama se ujala vlády. Unikl jí však nejmladší potomek, Achazjášův syn Jóaš. Ten byl ukryt v chrámu, kde byl vychován kněžími. V sedmém roce vlády královny Atalji byla Atalja svržena a na trůn dosazen Davidovec Jóaš. Zda se jednalo o skutečného Davidovce, nebo zda šlo pouze o ideologické obnovení této dynastie pomocí dobře zvoleného chlapce, není možno dnes s jistotou určit.
Ekonomického růstu dosáhlo Judsko podobně jako severní Izrael v polovině 8. století za dlouhé vlády Uziáše (783 př. n. l.-742 př. n. l.), když na nějakou dobu povolil asyrský tlak. V pokročilém věku tohoto krále s ním vládl společně jeho syn Jótam, neboť král Uziáš trpěl „malomocenstvím“ (tj. pravděpodobně blíže neurčenou kožní chorobou).
Do područí Asýrie se Judsko dostalo dobrovolně za tzv. syrsko-efraimské války. Izraelské království spolu s Damaškem a za přislíbené podpory Egypta se roku 734 př. n. l. vzbouřilo proti Asýrii. Když tito králové chtěli do koalice přibrat i Judského krále Achaza, ten svou účast odmít. Jelikož severní koalice o judskou pomoc velmi stála, rozhodla se Jeruzalém dobýt a dosadit na tamní trůn svého favorita, který by s nimi šel do války proti Asýrii. Achaz se však tehdy obrátil o pomoc právě na asyrského krále Tiglatpilesara III., který zasáhl a Izrael i Damaše porazil, nicméně tak Judsko přešlo pod asyrský vliv.

Po zániku Izraele (po roce 722 př. n. l.)

Po Achazovi nastoupil na judský trůn jeho syn Chizkijáš (715–687 př. n. l.. Z jeho mezinárodních podniků je významná jeho vzpoura proti Asýrii, která však skončila zdrcující porážkou a obležením Jeruzaléma králem Sinacheribem v roce 701. Chizkijáš se tehdy sice draze vykoupil, nicméně město bylo uchráněno vpádu asyrských vojsk a zničení (tak zní jedna verze biblická a verze asyrská). Na základě této události pak vzniklo vyprávění o zázračné záchraně města (druhá biblická verze).
Z vnitrostátních Chizkijášových počinů je významná jeho politická a náboženská reforma doložená i archeologickými nálezy. Za vlády tohoto krále padlo Samaří a Izraelité byli odvedeni do zajetí. Mnoho z těch, kteří tehdy byli ponecháni v Izraeli, se přestěhovali na jih do Judska, čímž značně zvýšili jeho počet obyvatel, ale také s sebou přinesli nové či v Judsku do té doby jen okrajové náboženské tradice. Chizkijáš se také jako první pokusil o centralizaci náboženského kultu do jeruzalémského chrámu. Do doby krále Chizkijáše spadá působení známého proroka Izajáše.
Po Chizkijášovi nastoupil a velmi dlouho vládl jeho syn Menaše (687–642). Menašeho vláda byla klidná, Menaše akceptoval asyrskou nadvádu a pravidelně platil povinné dávky (jak udávají asyrské záznamy). Po jeho smrti a po svržení jeho syna Amóna byl na trůn dosazen Menašeho vnuk Jóšijáš.
Jóšijáš, podobně jako Chizkijáš, se vyznačil především tím, že pokračoval v reformním díle svého praděda Chizkijáše. Mimo jiné ničil všechny svatyně kromě Jeruzaléma. Možná také využil situace úpadku Asýrie (612 pád Ninive) a rozšířil své území o severní oblasti, dříve spadající pod Izraelské království, což by vysvětlovalo mnohé, jinak nejasné biblické pasáže v prorockých knihách. Za dnů tohoto krále a v rámci národní reformy také působí autoři Deuteronomia a vzniká základ pozdějších židovských Písem. Na jejich činnost mělo vliv patrně i spojení severních a jižních náboženských a národních tradic po smíšení severního a jižního obyvatelstva (tj. Izraelitů a obvatelů Judska po pádu Samaří v roce 722 př. n. l.).

Poslední události

Po Jóšijášově smrti berou události rychlý spád. Jóšijáš sám zahynul, když roku 609 vyjel k Megidu vstříc egyptskému faraonovi Nekovi, který byl se svým vojskem na tažení do Mezopotámie, aby pomohl podléhající Asýrii. O co Jóšijášovi šlo, zda jen Neka pozdravit, nebo proti němu bojovat, není zcela jasné. Jeho syna Jóachaza po třech měsících vlády Neko zajal a odvedl do Egypta. Na judský trůn dosadil Jóachazova bratra Eljakíma a změnil mu jméno na Jójakím. Od tohoto okamžiku bylo Judsko jen bezmocnou obětí ve sporu Egypta a sílící Novobabylonské říše. Jójakím, dosazený Egyptem, se roku 605 podřídil Nebukadnesarovi II. (datace nejistá), avšak krátce poté se proti němu za přislíbené pomoci Egypta vzbouřil. Babylonská vojska dobyla Jeruzalém v letech 598/7. Jójakím během obležení zemřel, a jeho syn Jójakín byl odvlečen do zajetí. V tomto roce, kdy do babylonského zajetí odchází první, menší vlna vystěhovalců, se začíná takzvané babylónské zajetí. Na trůn byl Nabukadnezarem II. dosazen Jóšijášův syn Matanjáš pod novým jménem Sidkijáš. Když se vzbouřil, Nabukadnezar II. Jeruzalém oblehl a po deseti měsících obležení jej v červenci 587 (nebo 586) dobyl. Při dobytí Jeruzaléma bylo město i chrám vydrancovány a chrám zanikl. Značná část obyvatelstva, především ta vlivnější, byla podle staré praxe přesídlena a do země byli přivedeni cizí skupiny. Tímto datem zaniká Judské království.

Seznam Judských králů

Rechabeám (922-915)
Abijám (915-913)
Ása (913-873)
Jóšafat (873-849)
Jóram (849-842)
Achazjáš (842)
Atalja (královna-regentka) (842-837)
Jóaš (837-800)
Amasjáš (800-783)
Azarjáš (též Uziáš) (783-742)
Jótam (750-735)
Achaz (735-715)
Chizkijáš (715-687)
Menaše (687-642)
Amón (642-640)
Jóšijáš (640-609)
Jóachaz (609)
Eljakím (přejmenován na Jójakím) (609-598)
Jójakín (598-597)
Matanjáš (přejmenován na Sidkijáš) (597-587/586)
Gedaljáš (správce) (587/586)


 

zpět