Historie

Starověké dějiny Izraele

Starověké dějiny Izraele

29. 04. 2009 21:29

Starověké dějiny Izraele jsou vymezeny prvními zmínkami o izraelském národě ve 13. století př. n. l. a arabskou expanzí na počátku 7. století n. l.

Prameny

Archeologické prameny

Podrobnější informace naleznete v článku Biblická archeologie.
Archeologický výzkum oblasti starověkého Izraele započal v 19. století. Problém biblické archeologie byl však v tom, že většině archeologů nálezy nesloužily k rekonstrukci historie, ale k dokazování pravdivosti Bible. Tento způsob však vedl na scestí, protože mezi přibývajícími nálezy a biblickým textem se objevovaly stále závažnější rozpory.
V posledních desetiletích se proto začal prosazovat opačný postup, kdy se východiskem stala archeologie a na základě výsledků archeologického výzkumu je pak Starý zákon interpretován jako dílo, jehož velká část byla sepsána v 7. století př. n. l., jakožto literární dílo, které mělo ideologicky posílit vzestupující judské království.
Starý přístup k archeologii způsoboval, že mnoho archeologických materiálu nemohlo být úspěšně interpretováno, a tak mnozí tvrdili, že zachovaných archeologických památek je málo. Ukazuje se však, že pokud je materiál správně interpretován, mohou jako pramen k poznání historie Izraele posloužit památky, které byly dříve přehlíženy. Významným archeologickým pramenem proto není už jen Méšova stéla, zemědělský kalendář z Gezeru, ostraka z Šomronu a Lakiše, nápis v tunelu Šiloa a různá pečetítka a mince, ale také starověké tely (Megiddo, Chasór aj.) či např. starověké vesnice v Judských horách.

Písemné prameny

Vedle archeologických pramenů slouží k poznání starověkých dějin Izraele i některé písemné památky. Nejdůležitější z nich je Starý zákon, jak již však bylo výše řečeno, údaje obsažené ve starozákonních knihách se mnohdy s archeologickou realitou rozchází. Je to dáno především tím, že Starý zákon nebyl sepisován se záměrem podat objektivní líčení dějin, ale spíše podat teologickou interpretaci dějinných událostí. Mnohé důležité události proto Bible vůbec nezmiňuje, avšak předkládá mnohé informace, které pro dějinný vývoj nejsou podstatné. Mnohé texty byly navíc dlouhou dobu tradovány, podléhaly proto silně schematizaci a zjednodušováni. Bibli je samozřejmě možné jako historický pramen použít, avšak je přitom nutné ji správně interpretovat a mít stále na paměti teologické poslání Bible.
Pro starozákonní dobu jsou důležitým pramenem i mimoizraelské písemné památky: stély, nápisy a památníky (Merneptahova stéla, Chammurapiho zákoník), el-amarnská korespondence mezi Egyptem a Asýrií, klínopisné tabulky z Mari (zachycení kočovného života) či tabulky z ugaritského Ras Šamra (představa o kenaánském náboženství). Ne každý z těchto pramenů se týká přímo izraelských dějin, protože však vznikaly za obdobných podmínek, jaké panovaly v Izraeli, pomáhají nám takové prameny poznat předpoklady a podmínky vývoje Izraele samotného.
Pro dobu pobiblickou (zejména pro dobu Heroda Velikého a první židovskou válku) je významným pramenem dílo židovského historika Iosepha Flavia.
Další prameny obsahují jen pouhé zmínky nebo jen útržkovitá líčení. Takové texty nalezneme zejména v dílech řeckých, římských a později také křesťanských historiografů, Talmudu a Midraši, syrských a arabských kronikách a Svitcích od Mrtvého moře.

Doba předkrálovská (před cca 1000 př. n. l.)

Podání Starého zákona

Podle Pentateuchu pochází celý Izraelský národ z jednoho rodu patriarchů. Ti se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. Pro své množství začali být hrozbou pro Egypt a faraon je začal utiskovat a hubit. Proto nakonec Izraelité z Egypta odešli, prošli pouští na Sinajském poloostrově a vstoupili do Kenaánu, kde dobyli různá města, zabrali zemi a usadili se v ní. Podle biblického chápání se Izraelský národ ustavuje především při svém putování pouští, kdy od Boha dostává zákon a kdy se stává Božím lidem. Jistou dobu žili nezávisle v kmenové organizaci, kdy jen občasně je spravoval soudce, charismatický vůdce, většinou vojenský velitel schopný uhájit samostatnost Izraele před okolními nepřáteli. Proto se tato doba nazývá dobou soudců.
Můžeme-li datovat tyto události, tak podle údajů o městech Ramses a Pitom, na jejichž stavbě se Izraelité měli jako otroci podílet, lze hovořit o 13. století př. n. l.

Palestina před příchodem Izraelitů (před 1350)

Oblast, kterou později obydleli Izraelité, byla osidlována nám neznámým etnikem již od 7. tisíciletí, kdy byla v oblasti Jericha vybudována opevněná osada, která vykazovala jednotnou kulturu s dalšími osadami jako např.: Beida, Munhatta a Ejn Ghazál. Tehdejší osadníci budovali domy, které byly rozděleny na více místností a opatřeny byly hlazenou vápencovou omítkou. Z kosterních pozůstatků v Ejn Gazálu lze určit, že tehdejší lidé praktikovali kultické uctívání předků. Podmínky pro zemědělství byly tehdy v této oblasti lepší než v Egyptě nebo Mezopotámii, což byly v té době ještě bažinaté oblasti. Tehdejší zemědělci pěstovali všechny obvyklé pravěké plodiny, kromě žita. V této době již probíhal proces domestikace dobytka, jímž byly ovce a kozy, které postupně nahradili dříve lovené gazely.V této době se došlo k rozvoji stavebních technik a objevily se nové dovednosti, jako umění a řemesla, především zpracování kovů. Mezi nejznámější naleziště kovů patří Beer-šeba, Azór, Gilat a Megidó. Tato kultura, která nahradila kamenné nástroje měděnými je označována jako ghassúlsko-beeršebská (asi 4300-3500 před n.l.). Na přelomu 4. a 3. tisíciletí začaly do oblasti pronikat semitští polokočovníci, jejichž další vlna přišla o 1000 let později. Někteří pokračovali dále na západ do Egypta, který se byl schopen bránit jen se střídavými úspěchy. Oblast byla mnohdy (jako i v následujících dobách) dějištěm střetů mezi starověkými velmocemi. Ve 3. a 2. tisíciletí území obývaly semitské kmeny, kterým říkáme souhrnně Kenaánci, podle území Kenaán, které obývali. Pojmenování Kenaán pochází z akkadského slova „kinachu“, které označovalo purpurovou barvu, což vysvětluje fakt, že území syropalestiny bylo proslulé bervením látek - purpurové barvivo bylo získáváno z výměšků mořských plžů. Na jihu této oblasti založili svůj starověký stát Židé, jejichž předci byli polokočovní Hebrejové, kteří obývali oblast od Kenaánu až po Mezopotámii, území zahrnující říši Amoritskou, Asyrskou a Babylónskou.

Příchod Izraelitů (1350 – 1200)

Z mimobiblických pramenů jsou k dispozici především el-amarnská korespondence, v níž o Izraeli není ani zmínky ani podle které není pro Izrael v oblasti ani prostor. Naopak na Merneptahově stéle se nachází první zmínka o Izraeli jakožto usazeném lidu. Proto se vznik Izraele klade obvykle mezi tato data, tj. od poloviny 14. století do konce 13. století.
Archeologické nálezy pro tuto dobu dosvědčují obsazení náhorních oblastí (jádro izraelského osídlení) novým semitským obyvatelstvem. Současně v této době dochází k obsazení i zajordánských oblastní, tj. Moabu a Amónu. Tyto sousední a příbuzné národy proto vznikají pravděpodobně současně s Izraelem. Dosvědčen je rovněž nový typ cisteren, umožňující stabilnější život v judských horách.
Nejsou doloženy žádné větší střety či větší množství násilně zničených měst z pozdní doby bronzové, než jinde na předním Východě. Města Jericho a Aj, která podle Bible byla zcela zničena, nebyla v této době ani obydlena. Vše naopak hovoří spíše ve prospěch pokojného usídlení a infiltrace. Tato infiltrace mohla proběhnout více způsoby:
Davies se domnívá, že oblast osídlili patrně Kanaánci, kteří se pod tlakem Pelištejců nebo kvůli hospodářským problémům na západě přestěhovali na východ do hor (Juda a Izrael) nebo až za Jordán (Moab, Amon, Edom). Do této doby byla tato oblast neosídlena. Tím, že se k severním obyvatelům připojila jedna cizorodá, z pouště přicházející skupina, se do severní izraelské tradice dostalo vyprávění o východu z Egypta a o putování pouští.
Albrecht Alt je toho názoru, že se jednalo o postupné, pokojné osídlení oblasti judských hor semitskými kočovnými kmeny. K bojům nedocházelo, střety popisované v Písmu s tímto obdobím nemají nic společného.
Roland de Vaux si myslí, že k osídlení oblasti, která později tvořila Izrael a Judu, došlo čtyřmi různými způsoby. Na jihu zemi osídlily skupiny Juda, Šimeon, Káleb, Otníel, Levi a další, k osídlení došlo od Kádeše pokojnou formou, tato skupina přišla ještě před Mojžíšem; Zajordánsko bylo osídleno kmeny Gád, Ruben a Machir a byli vedeni Mojžíšem; střední Izrael byl osídlen kmeny Josef (Efraim a Manases) a Benjamín, přišly od Kádeše a vedl je Jozue, pokojné usídlení; na severu (Galilea) sídlily kmeny Ašer, Neftalí, Zabulon a Isachar, žily zde od nepaměti a později se připojily k Izraelským přistěhovalcům.
Někteří badatelé (Mendenhall) uvádějí možnost, že Izraelité (Hebrejové) jsou totožní s tzv. Happiru, sociálně nízkou skupinou obyvatel, kteří se v této době bouřili a působili potíže mnoha městským státům. Zprávy o nich a stížnosti na ně najdeme i v el-amarnské korespondenci. Podle některých je tedy „příchod Izraelitů-Hebrejů“ roven sociální revoluci v oblasti, která přivedla k moci tuto skupinu obyvatel.
Nejrozšířenější zůstává teorie příchodu a infiltrace různých semitských kmenů z různých stran na konci doby bronzové, které se později spojily a získaly společné národní vědomí.

Doba soudců (1200 – 1000)

V tomto období byly již izraelské kmeny usídleny, mnohá města však byla doposud kananejská, navíc přicházely i další semitské kmeny (zejména Aramejci). V oblasti vládla de facto anarchie, izraelské kmeny dokonce bojovaly mezi sebou a spojovaly se jen v krizových situacích. Tyto kmeny pak vedl charismatický „soudce“, pole čehož je tato doba pojmenována.

Doba královská (1000 – 586 př. n. l.)

Jednotné království (1000 – 933)

První období monarchických dějin Izraele bylo ve znamení jedné říše. Z mimobiblických pramenů nemáme žádné zprávy a může se zdát zvláštní, že se o takové velké říši, jak ji popisuje Starý zákon, nikdo nezmiňuje. Proto někteří autoři existenci podobné říše popírají a označují ji za pozdější projekci vlastních přání a ideálů o tom, „jak by izraelská říše měla vypadat a jak kdysi za ideálního krále Davida vypadala“ (např. A. Soggin). Avšak na druhé straně byla v této době celá oblast v částečném úpadku, v Kenaánu vzniklo mocenské vakuum a prostor pro podobnou říši zde byl.
Podle biblických pramenů se ze samozvaných charismatických soudců jednotlivých kmenů vyvinula monarchie. Na přelomu stála osoba Saula, který byl sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomínala spíše soudce. Prvním skutečným králem byl David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná.
Davidovská říše (jak se označuje) zabírala nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Byla spravována centrálně, hlavním městem byl Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Každý podrobený národ byl povinen odvádět daně či dávky a také je povinován nucenou prací. Spíše než o jednotné říši se někdy hovoří o personální monarchii, kde úřad více králů či panovníků je soustředěn do rukou jednoho člověka.


Rozdělená monarchie (933 – 586)

Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Podrobené vazalské státy davidovské říše pokračovaly v osamostatňování, rozpadl se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (konkrétně Judy a Benjamína) – vzniklo tzv. severní království neboli Izrael (Izraelské království někdy též Efraim) a jižní království neboli Juda (Judské království, Judsko).
Seznam panovníků se řídí podáním starozákonních knih královských (napsány přibližně v 6. století př. Kr.). Tyto knihy udávají zásadně jen relativní dataci, tj. dataci ve vztahu k jiným panovníkům, především k panovníkům v druhém království (Izrael - Judsko). Proto je absolutní datace obtížná; je možná jen tehdy, když se najde nějaký styčný bod s mimoizraelskou událostí nebo nějaký záznam v mimobiblických pramenech.

Izraelské království (922 – 722)
Izraelské království

Izraelské (severní) království nemělo jednu stálou dynastii, ale rody se ve vládě střídaly. Vláda zde měla o poznání charismatičtější charakter než na silně dynasticky založeném jihu. Vzhledem k jižnímu Judsku bylo rozlehlejší a hospodářsky mocnější, nicméně vystavenějí vnějším nepřátelům. Celé své dějiny se potýkalo především s Judskem, aramejským Damaškem a vzmáhající se Asýrií. Toto království zaniko v roce 722, když jeho hlavní město Samaří (Šómerón) dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly.

Judské království (933 – 586)
Judské království

V Judském (jižním) království (v Jeruzalémě) vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Je však možné, že k praktickému přerušení dynastické linie došlo za krále Jóaše. Toto království odolalo asyrskému vpádu a udrželo se až do příchodu babylonských vojsk. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586 (datum nejisté i v babylonských pramenech). Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii, jistá část populace byla ponechána na místě.

Pod nadvládou říší (586 – 167 př. n. l.)

Babylonie a Persie (586 – 323)

Po pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a několikeré deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se celá země dostala do područí Novobabylonské říše. Toto období se nazývá většinou babylonské zajetí, přesněji babylonský exil (vyhnanství apod.). Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. n. l. obsadil perský král Kýros II. Veliký Babylon a ujal se vlády i nad Judskem.
Náboženská politika Persie byla velice vstřícná nejen vůči Židům. Perská politika se snažila vybudovat náboženské, pokud možno o to méně národně a politicky zaměřené komunity. Proto skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Již dříve vznikaly diaspory i v dalších částech starověkého světa, důležitá byla diaspora v egyptské Elefantíně.
Správu vykonával správce pověřený Persií, který sídlil většinou v Samaří. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“ - někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Pentateuchu. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. Moc náboženská a všeobecná autorita pro každodenní život se přesunula na Chrám a na kněze, kteří jej spravovali.

Doba helénismu (323 – 167

Persie po počátečním nadšení však postupně u Židů ztrácela sympatie, a tak vcelku přivítali Alexandra Makedonského, který roku 331 př. n. l. údajně vstoupil do Jeruzaléma.[15] Judsko přešlo pod jeho vládu, poskytl však Židům poměrně velkou autonomii. Krátce po jeho smrti (323 př. n. l.), když byla Alexandrova říše rozdělena mezi diadochy, připadlo Judsko egyptským Ptolemaiovcům. Po nimi zůstává dalších 100 let. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta). Židé začínali pociťovat silný vliv helénismu.
V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci (syrští diadochové) Sýrii a Kenaán. Židovská společnost, zejména její vyšší vrstvy velmi podléhaly helénismu a začaly se v ní objevovat vážné rozpory, zejména mezi kněžími a šlechtou. Když však Antiochos IV. Epifanés zakázal všechna nestátní náboženství, povstalo venkovské obyvatelstvo a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v úspěšnou osvobozeneckou válku (makabejské povstání).

Makabejci a Hasmonejci (167 – 63 př. n. l.)

Hasmonejské království

Dlouhé období nadvlády cizích mocností v Judsku skončilo makabejskými válkami, které Židům přinesly svobodu a samostatnost. Makabejské války započala roku 167 př. n. l. rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. Antiochos zemřel téhož roku 167, ale boj mezi Makabejci a Seleukovci pokračoval.
V roce 164 př. n. l. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit Chrámový kult. Juda posléze vedl „preventivní válku“ i mimo vlastní hranice Judska. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války byly úspěšné především díky neustálým vnitřním sporům mezi Seleukovci a skončily založením vládnoucí, později královské dynastie Hasmonejců (potomci Šimona Makabejského).
I když byly makabejské války vedeny ideologicky jako boj proti helénismu, který poskvrňoval čistotu židovské víry, hasmonejská dynastie přijala všechny hlavní rysy helenistických panovníků své doby. Navenek Hasmonejci využívali slabostí svého okolí a rozšiřovali své území, uvnitř pak si nárokovali co největší moc. Většinou se v jejich osobách spojovaly dvě základní funkce světského panovníka a velekněze, což vedlo i k vyhroceným sporům mezi nimi a některými náboženskými skupinami, především farizeji, kteří požadovali návrat k původním myšlenkám makabejského povstání. Tento spor vyvrcholil v roce 88 př. n. l., když jich Alexander Jannaj nechal několik set ukřižovat a jejich rodiny před jejich zraky pobít. V židovské společnosti se tak stále více prohlubovalo rozdělení, které pak nakonec bylo jedním z nejhlavnějších důvodů porážky během první židovské války.
Panování Hasmonejské dynastie bylo ohroženo a zmařeno také vnitřními spory v samotné rodině, odvoláním se na římskou arbitráž a infiltrací jiného, idumejského rodu. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkán II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II. Pompeius nakonec přiřkl vládu Antipatrovi, čímž Hasmoneovská dynastie skončila svou vládu a jejich místo zaujali Herodovci.

Římská vláda do zničení Chrámu (63 př. n. l. - 135 n. l.)

Herodovci

Po římské Pompeiově arbitráži, když Pompeius sesadil definitivně Aristobula II. (63 - Řím má již prakticky plnou rozhodčí moc v zemi), zůstal na velekněžském úřadu a i ve funkci etnarchy Hyrkán II. z rodu Hasmonejců. Po Césarově vítězství, když se funkce opět přerozdělovaly, zůstal Hyrkán v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipater II., který hrál významnou roli již dříve. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes (správci už od r. 47 př. Kr.). Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy (Fasael v Jeruzalémě, Herodes v severní oblasti), Hyrkánovi opět zůstal jen úřad velekněze.

V letech 40-37 se dostal díky parthské expanzi na trůn Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Aby si zachoval aspoň nějaký nárok na jeruzalémský trůn, oženil se s Mariammé, sestrou Antigonovou. Octavianus Augustus mu přidal do správy i Samařsko a Pereu. Herodes vynikal jak krutostí nejen vůči vlastni rodině (zabil Mariammé, tchyni, dva syny, které mu Mariammé porodila), tak stavitelskou a kulturní činností.
Po Herodově smrti (4 př. n. l.) nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to (6 n. l.) Římany sesazen a Judsko přešlo pod přímou správu Říma. Ostatní židovská území (Pereu, Galileu, Zajordánsko) však nadále spravovali Herodovci: Herodes Antipa Galileu a Pereu, Zajordánsko Filip.

Judea pod přímou římskou vládou

Judsko samotné bylo spravováno římskými prefekty (6-41) a prokurátory (44-68), kteří sídlili v Césareji Přímořské, kterou vybudoval Herodes Veliký.
Od roku 41 do roku 44 vládl i v Judsku herodovský král Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři. Přesná data jejich funkčních období jsou však často nejistá pro nedostatek pramenů. První tři navíc spravovali i Galileu.

Ostatní židovské oblasti

Zatímco Judsko bylo většinou pod přímou správou Říma, ostatní oblasti, především Galilea, byly spravovány Herodovci. Rozsah jejich území se měnil velice často. Královský titul byl udělen Herodovi Agrippovi I., který jako jediný dostal do správy veškeré židovské území včetně Judska.

Židovská povstání

Za prokurátora Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven jistým a pevným postupem legií Vespasiana (císař 69-79). Když byl Vespasianus zvolen císařem (69), převzal velení vojsk jeho syn a jmenovec Titus (císař 79-81). Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 (74?) zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Massada.
O několik desetiletí později, v letech 132-135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Bar Kochba („Syn hvězdy“). I toto povstání však bylo rozdrceno, židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, Aelia Capitulina a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy.

První židovská válka a Druhá židovská válka

Období po Druhé židovské válce

Po Druhé židovské válce se těžiště židovského života přesunulo do Galileje, kde se židovský život začal znovu obnovovat. Ve 3. století však mnoho židů během krize římské říše zemi opustilo. Po povolení křesťanství a jeho přijetí za státní náboženství se vztah římské a později byzantské říše k Židům zhoršoval. Židé proto přivítali, když roku 614 získala oblast Persie, brzy však zjistili, že ani v Perské říši jim situace není o mnoho příznivější. Jeruzalém byl navíc roku 629 dobyt zpět. Ne však nadlouho – již roku 638 byla oblast podmaněna Araby a situace v oblasti se na dlouhou dobu zcela změnila.
 

zpět