Osobnosti

Rabi Jicchak z Aka

29. 05. 2009 15:29

Současník Abulafii a Gikatalii rabi Jicchak z Aka je třetím velkým kabalistou té doby, který se zabýval meditací. Jakkoli nikde nepopisuje své vlastní metody, pojednává o mnoha důležitých principech meditace a jeho spisy měly na pozdější kabalisty silný vliv. Těšil se pověsti znamenitého odborníka v umění cerufu, v němž prý dokonce předčil i Abulafiu a Gikataliu. Rabi Chajim Vital učil, že kdykoli rabi Jicchak provozoval toto umění, navštěvovali jej nebeští andělé.

Rabi Jicchak (1250-1340) se narodil ve Svaté zemi a vyrůstal v Aku, městě s významnou židovskou komunitou. Pod vliv kabaly se Ako dostalo zásluhou Rambana (rabi Moše ben Nachman), který přišel do Svaté země roku 1267. Rabi Jicchak studoval v akademii rabi Selomo Petita, podle některých zdrojů dokonce u samotného Rambana, a byl považován za jednoho z nejnadanějších studentů ve městě. Stojí za povšimnutí, že zatímco Abulafia studoval Maimonidova Průvodce zbloudilých pod vedením horlivého stoupence Maimo-nidova učení, rabi Hilela z Verony, byl rabi Jicchak Žákem Hilelova hlavního odpůrce v disputaci nad Maimonidovým filozofickým systé¬mem. Rabi Jicchak vnímal tuto polemiku z bezprostřední blízkosti.

Jeho učitel rabi Šelomo Petit argumentoval především tím, že Maimonides byl velkým obdivovatelem Aristotela. A protože Aristotelovy práce jsou nezřídka v přímém rozporu s učením judaismu, prohlašoval Maimonidovy spisy za kacířské. Aby získal stoupence, cestoval po Evropě a všemožně se zasazoval o to, aby bylo studium Průvodce veřejně zakázáno. Své stoupence měl však i Maimonides, a tak se komunita v Aku rozštěpila do dvou nepřátelských táborů. Nakonec v této polemice zvítězili Maimonidovi zastánci a v létě roku 1289 byla na Petita uvalena klatba a veškeré další invektivy proti Maimonidovu Průvodci byly zakázány.
Ako bylo dlouhý čas významným dějištěm válečného konfliktu mezi křižáky a Saracény. Roku 1191 dobyl město anglický král Richard Lví srdce a následovalo století míru, blahodárné pro rozvoj židovské komunity. 18. května 1291 (18. sivanu 5051) se však města znovu zmocnili muslimové v Čele s Amalekem Alšrafem. Židovské a křesťanské obyvatelstvo bylo z velké části vyvražděno. Ti, kteří přežili, byli uvězněni, mezi nimi také Jicchak z Aka.
Po těchto událostech zůstal rabi Jicchak ještě několik let ve Svaté zemi a poté přesídlil do Itálie, kde ho zastihneme roku 1305. Během cesty po Španělsku se v Toledu seznámil s editorem Zoharu rabi Mošem z Leonu.

Ačkoli Jicchak z Aka nikde neuvádí Abulafiovo jméno, zaujímal vysoce kritický postoj ke Gikataliovu spisu Ginat egoz (Ořechová zahrada), jenž byl napsán pod Abulafiovým vlivem. Vadilo mu především přílišné užívání Božích jmen. „Kdybych nevěděl o jeho bohabojnosti," píše, „měl bych ho za velkého neznaboha." Avšak později, v době, kdy Gikatalia žil v Segovií a pravděpodobně již dokončil spis Sa'arej ora, počítá ho k největším kabalistům své generace.
Abulafia a Jicchak z Aka byli současníky, a navíc oba psali o meditačních technikách. Proto by mohlo být zajímavé pokusit se vystopovat, co je vzájemně spojovalo. Existuje například možnost, že měli stejného učitele, rabi Barucha Torgomi. Vlastním fragment, v němž rabi Jicchak pojednává o „sedmi mystických pečetích", které připisuje jistému Nohani'elu Gaónovi (?), zatímco jinde jsou připisovány Rambanovi. Rabi Jicchak píše, že význam těchto pečetí mu vyložil rabi Baruch, o němž se často zmiňuje ve svém komentáři k Tóře. Je to nepochybně týž Baruch Torgami, který byl Abulafiovým učitelem.

V naukách obou kabalistů lze najít četné paralely. Jak rabi Jicchak, tak Abulafia učili, že proroctví může existovat na kterémkoli místě, a učení midraŠe, že prorockého ducha lze obdržet pouze ve Svaté zemí, se ve skutečnosti vztahuje ke specifické duchovní rovině. Počáteční písmena hebrejských slov ros, toch a sof, tj. počátek, střed a konec, tvoří slovo seter, jež znamená tajemství. Také tento postřeh najdeme u obou kabalistů. Stejně tak si oba všímají skutečnosti, že Jméno dvaasedmdesáti trojic sestává z 216 písmen a stejnou číselnou hodnotu mají slova jir'a bázeň a arje - lev.
To vše pochopitelně mohou být nahodilé shody. Buď k těmto poznatkům dospěli nezávisle na sobě, nebo čerpali ze dvou na sobě nezávislých tradic. Existuje však jedna gematrie, u níž toto vysvětlení stěží obstojí, protože se týká cizího slova. Podle Talmudu se anděl Metatron nazývá Na´ar což znamená mladík, neboť obě slova
mají číselnou hodnotu 320. Jak Abulafia, tak Jicchak z Aka poukazují na to, že stejnou číselnou hodnotu má i arabské slovo šejk, které znamená starce. „Mladík" Metatron je tedy ve skutečností starcem. Je téměř vyloučené, že by k této gematrii mohli dospět dva lidé nezávisle na sobě. Zdá se tudíž pravděpodobné, že ji Jicchak z Aka převzal z některého Abulafiova spisu, nebo ji oba převzali ze stejného zdroje.

Je možné, že rabi Jicchakoví Abulafiovo učení zprostředkoval autor spisu Ša´arej cedek (Brány spravedlnosti), který žil ve Svaté zemi. Oba tam pobývali ve stejné době, a Jicchakův spis Ocar chajim (Pokladnice života) se v mnohém shoduje s Ša´arej cedek. Tak například oba autoři ilustrují lidskou neschopnost poznat božskou podstatu na příkladu netopýra, který vidí pouze v noci, ale denní světlo ho oslepuje.
O náhodnou shodu se patrně nejedná ani tam, kde oba hovoří o víně jako pomocníku filozofů při řešení obtížných problémů. Rabi Jicchak téměř parafrázuje Ša´arej cedek, když píše: „Slyšel jsem vypravovat o jistém učenci neobyčejně pronikavého ducha, že kdykoli měl vyřešit nějaký zvlášť obtížný problém, vypil pohár silného vína a s myšlenkou na tu věc pak usnul. V polospánku se mu problém plně ozřejmil, a jakmile se probudil, zapsal si, nač přišel." Vzhledem k tomu, že spis Ocar chajim byl napsán nejméně o deset let později než Ša´arej cedek, je vysoce pravděpodobné, že Jicchak z Aka tuto myšlenku nalezl právě tam.

Důležité místo má v Jicchakově učení hištavut (mírnil), pojem odvozený od kořene šava s významem „rovný, stejný". Hištavut vyjadřuje duševní rovnováhu spočívající v naprosté netečnosti vůči veškerým vnějším okolnostem a vlivům, ať už dobrým nebo zlým. Lze ho překládat jako vyrovnanost nebo přesněji stoický klid. Podle rabi Jicchaka je hištavut nezbytným předpokladem pro dosažení stavu, umožňujícího účinnou meditaci. Tuto myšlenku najdeme rovněž u Abulafii, obšírně o ní pojednává Albotini.

S pojmem hištavut se setkáme i v raných nekabalistických textech, z nichž nejstarší je spis Chovot ha-levanot (Povinnosti srdce) rabi Bachji ibn Pakudy (1050-1120). Ve skutečnosti se však objevuje již v Talmudu, který hovoří o „přemáhání vrozených sklonů".
O věhlasném mystikovi a ústřední postavě Hechalot rabi Nechunjovi ben ha-Kana Talmud vypravuje, že vše, čeho dosáhl, přisuzoval právě této schopnosti. Talmud rovněž učí, že tajemství Jména dvaačtyřiceti může být svěřeno pouze tomu, kdo dosáhl stoického klidu. Na jiném místě Talmud hovoří o okamžitém mystickém účinku modlitby a znovu podotýká, že se tak stalo díky schopnosti dotyčné osoby „přemoci své vrozené sklony."
Talmud výslovně říká, že ti, kteří dosáhli této úrovně, jsou schopni duchovně vyzařovat. Praví se zde: „O těch, kdo jsou uráženi, aniž sami urážejí, jsou vysmíváni, aniž se sami vysmívají, kdo i v utrpení slouží Bohu s radostí a láskou, to o nich je psáno: ,Ti, kdo jej milují, budou jako slunce vycházející v plné síle (Sd 5,31)."
Učení o hištavut mělo na pozdější kabalisty hluboký vliv. Obšírně o něm pojednává spis Sulam ha-alija (Žebřík vystupování) a rovněž rabi Chajim Vitaí, který v nepublikovaném čtvrtém oddílu Ša´arej keduša cituje všechny důležité pasáže, v nichž se otázkou hištavut zabývá Jicchak z Aka. Téhož poučení se dostalo také rabi Josefu Karovi od jeho andělského učitele.

Za povšimnutí stojí, že pojem hištavut najdeme rovněž v raném chasidismu. Zakladatel chasidského hnutí Ba'al Sem Tov obšírně hovoří o stoickém klidu a v tomto duchu také vykládá verš, který se obvykle překládá: „Hospodina stále před oči si stavím (šiviti)" (Z 16,8). Podle Ba'al Sem Tova by se slovo Šiviti mělo spíše překládat „došel jsem klidu", a celý verš by potom zněl: „Jsem klidný, neboť Hospodin je přede mnou stále."
Ačkoli odborníkům tento výklad bude zřejmě připadat poněkud ná¬silný, pomůže nám lépe pochopit jinak obtížně srozumitelné verše. Např. ve verši „Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si (před oči) tvé soudy" (Ž 119,30) můžeme nyní namísto „stavím si (před oči) tvé soudy" číst „skrze tvé soudy jsem nabyl klidu". Podobně lze vykládat slovo šiviti ve verši „chovám se klidně a tiše" (Ž 131,1). Totéž platí o verši: „Byl jsem klidný až do jitra..." (Iz 38,13). Ve všech těchto příkladech by bylo značně problematické překládat šiviti jako „stavím si, postavil jsem si".

Na mnoha místech se rabi Jicchak zmiňuje o tzv. mitbodedim, tj. meditujících kabalisfcech, jako by šlo o jakési organi¬ zované profesní skupiny. To potvrzuje již sama skutečnost, že učenci mnoha kabalistických škol té doby hovoří o rozmanitých meditačních technikách. Rabi Jicchak se také často zmiňuje o znalosti umění cerufu, kterou pokládá za podstatnou pro dosažení osvícení.
Rabi Jicchak z Aka napsal řadu knih, které však s výjimkou fragmentů ve vědeckých časopisech nebyly nikdy publikovány. Nejznámější je spis Me'irat ejnajim (Světlo očí), komentář k Tóře a výklad Rambanovy nauky. Další důležitou kabalistickou prací je Ocar chajim (Pokladnice života), obsahující tajemství, jež mu byla zjevena ve stavu dosaže¬ném meditací. Napsal rovněž komentáře k Sefer jecira a ke starému midraši Pirkej rabi Eliezer. Části těchto komentářů byly publikovány v časopisech. Významný je i autobiografický spis Divrej jamim (Kroniky), zmiňovaný v Ocar chajim, jeho rukopis se však nedochoval. V Ocar chajim zmiňuje také práci Chajim de orajta (Život Tóry), v níž příležitostně citují kabalisté, historikové ji však zcela opomíjejí.

Učení

Já, bezvýznamný Jicchak z Aka, syn Šelomův, sděluji toto jak jednotlivcům, tak všemu lidu, všem, kdo touží poznat tajemství přimknutí lidské duše k Bohu.
Člověk může přimknout své myšlenky k Bohu, a bude-li tak činit důsledně a vytrvale, bude nepochybně hoden budoucího světa a Boží jméno s ním bude neustále jak v tomto světě, tak i ve světě příštím.
I měj stále v mysli písmena jedinečného Jména, jako by byla před (tebou, napsána v ašurském písmu Tóry. Každé písmeno si představuj nekonečně veliké.
Když si takto představuješ písmena jedinečného Jména, spočiň, na nich svým vnitřním zrakem a své srdce obrať k Nekonečnému bytí (Ejn Sof). A tvé patření a myšlenky nechť jedno jsou.
To je tajemství pravého přimknutí, o němž Tóra praví: „K němu se přimkneš" (Dt 10,20).
Dokážeš-li to, nepotká tě nic zlého, tvůj cit ani rozum tě nebudou : svádět k omylu a nebudeš ovládán nahodilými okolnostmi. Dokud budeš : lnout k Bohu, budeš povznesen nad vše nahodilé a veškeré dění budeš . mít pevně v rukou.
Měj Boha v úctě, střež se však přimknout k Němu své myšlenky, jsi-li na nečistém místě. Nečiň tak ve špinavých ulicích, kde na tvých rukou lpí nečistota, nebo nacházíš-li se v blízkosti model.
Toto jsem slyšel od muže zbožného a moudrého, jenž kdysi sloužil rabi Jicchakovi, synu Ra'avadovu (r. Avraham ben David z Posquires, 1120-1198).
Rabi Jicchak byl od narození slepý a nikdy neviděl fyzickýma očima. Kdykoli se někam chystal, říkával svému služebníku: „Půjdeme-li kolem místa modloslužebnictví, jdi jak nejrychleji můžeš."
Zdá se mi, že tak činil pro slávu Boží. Byl Bohu bezvýhradně oddán a bez ustání na něj myslil, avšak nečistý duch, přebývající v modlách mu nedopřával klid ke zbožnému rozjímání. Takové místo pro něj bylo místem nejvyšší nečistoty, neboť ve své mysli lnul k samému Kořeni nejvyšší svatosti. Proto odtud vždy spěchal, aby se zase mohl navrátit do svého obvyklého rozpoložení.
A proč máme své myšlenky přimknout k Tetragramu spíše než k ostatním Božím jménům? Neboť on jest prvotním zřídlem a příčinou, a všechno, co existuje, od nejvyšší sefíry Keter až po tu nejnepatrnější mušku, je v něm obsaženo. Kéž je navěky požehnané slavné Jméno království Jeho.
O tomto Jménu praví žalmista: „Hospodina stále před oči si stavím" (Ž 16,8). Jak jsme již řekli, měl oči i srdce stále obráceny k Bohu, jako by Jméno (JHVH) bylo napsáno před ním..
Kdo je hoden přimknutí (devekut), je hoden stoického klidu (hišta-vut). A je-li hoden stoického klidu, je hoden meditace (hitbodedut). A tehdy zasluhuje, aby mu byl seslán Ruach ha-kodei (Svatý duch, osvícení), a může dosáhnout prorocké roviny, na níž je možné předpo-vídat budoucnost.

Rabi Avner jednou vypravoval:
Jistý mudrc navštívil jednoho z těch, co meditují (mitbodedim), a prosil, aby ho mezi sebe přijali.
Ten, co medituje, odpověděl: „Kéž ti Bůh žehná, můj synu. Tvůj úmysl je chvályhodný. Ale řekni mi, už jsi dosáhl stoického klidu?"
„Vysvětli mi prosím, co tím myslíš," odvětil mudrc.
Kabalista řekl: „Když tě jeden člověk chválí a druhý haní, jsou ve tvých očích oba stejní?"
„To jisté ne," odpověděl mudrc. „Když mne někdo chválí, mám radost, když mne ponižuje, pociťuji zármutek. Ale nikdy se nemstím a nechovám k nikomu nenávist."
„Mír s tebou, můj synu," odvětil kabalista. „Kdybys již došel stoického klidu, byla by pro tebe chvála stejně bezvýznamná jako hana. Nejsi dosud připraven přimknout své myšlenky k Bohu. Jdi a uč se pokoře a netečnosti ke všemu, co tě potká. Teprve tehdy, až dosáhneš stoického klidu, budeš schopen meditovat." Světlo očí

Kdo je hoden roviny meditace (hitbodedut), má klidný život. Chce-li této roviny dosáhnout, musí dbát třech věcí a vystříhat se jejich opaku. Tehdy bude mít klidný život v tomto světě a zajisté i ve světě příštím.
Tyto tři věci jsou: spokojenost s vlastním údělem, láska k meditaci, vyhýbání se veškerým světským poctám. K tomu je nezbytná pokora srdce.
Rabi Jicchak z Aka píše jménem rabi Mošeho, žáka rabi Josefa Gikatalii:
Kdo touží napravit sama sebe a zdokonalit svou povahu a skutky, musí se snažit být co možná nejpokornější, „nechat se urážet a neurážet, strpět výsměch a nevysmívat se".80 Tehdy na něm bez prodlení spočine Boží přítomnost a již se nebude muset učit u žádného smrtelníka, neboť jej bude učit duch Boží.
Na jiném místě rabi Jicchak z Aka píše: Toto jsme nalezli v knihách kabalistů, hodných cesty pravdy: Kdo touží poznat Boha, musí nejprve napravit sama sebe, aby byl mezi těmi, kdo „se nechají urážet, aniž sami urážejí". Tak se musí chovat dokonce i k lidem, před nimiž nepociťuje bázeň ani ostych, například k manželce a dětem. Ani tehdy, když ho členové jeho rodiny urážejí, nesmí jim oplácet stejnou mincí, leda proto, aby napravil jejich cesty. Ve svém nitru však nesmí pociťovat hněv. Jeho srdce musí být stále plno radosti a oddanosti Bohu, ať se děje cokoli.

Paralely

Jeden chasid se prý otázal svého přítele: „UŽ jsi dosáhl stoického klidu (hištavut)? Když se přítel zeptal, co tím myslí, odvětil: „Je chvála ve tvých ocích stejná jako hana?" Přítel odpověděl, že nikoli. Na to chasid řekl: „Je-li tomu tak, nedosáhl jsi dosud náležité úrovně. Nedej se však odradit, pokračuj ve svém snažení a možná budeš s to jí dosáhnout. Je to nejvyšší rovina a kýžený cíl zbožnosti."
r. Bachja ibn Pakuda (1050-1120)

Můj andělský učitel mne učil: „Nestarej se o nic na světě vyjma toho, co má nějaký vliv na tvůj vztah k Bohu. Co se týká světských věcí, nechť je pro tebe každá z nich stejná jako její opak."
To je smyslem otázky, kterou položil jistý mudrc svému žáku, jenž toužil poznat tajemství sjednocení (jichudim): „Dosáhl jsi stoického klidu?"
Nevnímá-li Člověk veškeré dobro fyzického světa úplně stejně jako zlo, nemůže sjednotit všechny věci.
r. Josef Káro (1488-1575)

„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic se mnou neotřese" (Ž 16,8).
To je stoický klid ve vztahu ke všemu, co Člověka potká. Ať ho lidé chválí nebo haní, pro něj to musí být stejné. Platí to i o jídle; musí mu být jedno, zda jí sladký nebo kyselý pokrm.
Tímto způsobem v sobě může zcela potlačit zlý sklon (jecer ha-ra).
r. Jisrael Bďal Sem Tov (1698-1760)

Jistý chasid, byl otázán, kdy byl ve svém životě nejšťastnější, vypravoval prý tento příběh:
Kdysi jsem se plavil na jedné lodi spolu s kupci, vezoucími drahé zboží. Toužil jsem nerušeně rozjímat (hitboded) o svém Stvořiteli, i sestoupil jsem do podpalubí a ulehl na nejspodnější lůžko. Vtom ke mně přistoupil jakýsi mladík, syn jednoho z kupců. Stál nade mnou, hrubě mne urážel a plival mi do tváře. Nakonec se obnažil a močil na mne. Byl jsem ohromen jeho nestoudností.
A přesto jsem v duši nepociťoval sebemenší sklíčenost. Když odešel, byl jsem nesmírně šťasten, neboť jsem poznal, že má duše dosah a pravé pokory. Díky ní mohu „přicházet mezi ty, kteří zde stoji". Zakořenila v mé duši tak hluboko, že se mne naprosto nic nemůže dotknout.
r. Elijahu di Vidas (16. Stol.)

Literatura:
Kaplan, Aryeh - Meditaca a kabala (Praha : Volvox Globator, 1998)
 

zpět