Osobnosti

Rabi Moše Cordovero

Rabi Moše Cordovero

28. 05. 2009 16:55

Jedním z nejvýznačnějších teoretických kabalistů a systematiků kabalistické filozofie byl rabi Moše Cordovero (1522-1570) ze Safedu. Byl prvním kabalistou, jemuž se dostalo pocty být nazýván iniciálami svého jména, a dokonce i v dnešní době ho zasvěcenci nazývají Ramak. Do doby Ramakovy bylo připojení určitého členu „ha" k iniciálám jména výsadou pouze těch největších talmudických mistrů. Tímto způsobem se naznačovalo, že jejich učení je pevnou součástí tradice. Tak například rabi Moše ben Maimon (Mainonídes) je znám jako „ha-Rambam", rabi Moše ben Nachman (Nachmanides) jako „ha-Ramban" a rabi Selomo ben Adret jako „ha-Rašba".

Ramak se narodil v Safedu, městě, jež se mělo vbrzku proslavit jako významné centrum kabaly. Již v útlém věku si získal pověst mimořádného génia. Jeho vzdělání přitom nebylo omezeno na kabalu, byl rovněž všeobecně uznáván jako vynikající talmudický učenec a filozof. Jeho hlavním zájmem však zůstala systemizace kabaly a její uspořádá¬ní do filozofické struktury, tedy úkol, na němž již začali pracovat rabi Jehuda Chajit (1462-1529) a rabi Me'ir Gabaj (1480-1547).
Zohar byl sice považován za základní východisko kabaly, avšak jeho systém se z převážné části jevil stejně komplexní a nestrukturovaný jako systém Bible a Talmudu. Aby mohl být vydělen a systemizován filozofický základ Bible a Talmudu a zřetelně vyznačeny ústřední principy jeho struktury, k tomu bylo zapotřebí génia Maimonidova formátu. Co učinil Rambam pro obecně přijatou tradici, to měl Ramak učinit pro kabalu.
Stejně tak jako Maimonides hájil i Ramak svůj systém proti odpůrcům. Ve většině případů byla jeho slova namířena proti filozofům, kteří odmítali uznat autoritu kabaly. Na jednom místě říká, že filozofové se mohou pouze domýšlet, co je v metafyzické říši, kdežto kabalisté to mohou skutečně spatřit. Ramak byl nejen vynikajícím filozofem kabaly, ale také velkým znalcem jejích mystických aspektů. I když se o nich zmiňuje jen vzácně, z mnoha míst v jeho spisech jasně vyplývá, že byl důkladně obeznámen s různými systémy meditační a praktické kabaly. Na jednom místě například cituje rozsáhlou pasáž z Abulafiova spisu Or ha-sechel, jinde o tomto díle prohlašuje, že nastiňuje nejdůležitější systém vyslovování Božích jmen.
Ramak nezůstal u pouhé teorie, sám se kabalistickou meditací ak¬tivně zabýval. O jeho metodě, zvané gerušin neboli odloučení, víme jen málo, avšak o hlubokém vhledu, kterého jejím prostřednictvím dosáhl, byla napsána celá knížka s názvem Sefer gerušin (Kniha odloučení). S největší pravděpodobností šlo o meditaci nad určitou pasáží, případně o její opakování na způsob mantry, jež navozovalo hlubokou meditaci. Tak adept získal hluboký vhled, aniž by musel text rozumově analyzovat.

Slovo gerušin v tomto kontextu pravděpodobně znamenalo odloučení od fyzického, zároveň však také implikovalo izolaci před okolním světem. V tomto smyslu bylo velmi blízké pojmu hitbodedut, který se rovněž vztahuje jak k fyzickému, tak k mentálnímu odloučení.
Ramak založil v Safedu kabalistickou akademii a byl považován za její vůdčí osobnost, dokud nebyl vystřídán Arim. Ramakovými žáky byli četní význační učenci safedské školy včetně Elijahu di Vidase, autora spisu Řešit chochma (Počátek moudrosti) a Chajima Vítala, pozdějšího velkého znalce a obdivovatele Ariho. Vypravuje se, že se Ramakovi zjevil prorok Elijáš, a když zemřel, spatřil prý Ari v pohřebním průvodu za jeho rakví ohnivý sloup.

Převážně pod Ramakovým vedením se Safed stal největším kabalistickým centrem, městem, jehož pouhé jméno je synonymem kabaly. Stalo se tak šťastnou souhrou mnoha faktorů, ba dokonce se zdá, jako by se všechny síly Prozřetelnosti spojily, aby daly vzniknout tomuto slavnému městu učenců a svatých. Nejvíce k tomu přispěly tři události z konce 15. století.
První z nich byl vynález knihtisku. Guttenberg vytiskl svou Bibli kolem roku 1450, první hebrejsky psané knihy byly vytištěny před rokem 1475. V 90. letech již bylo vydáno přes sto hebrejských titulů. A tak zatímco dříve se učenci museli spokojit s omezeným počtem drahých a často obtížně čitelných rukopisů, nyní měli k dispozici rychle se rozrůstající knihovny, a tím i snadný přístup k veškerým potřebným informacím.
V důsledku této informační exploze vzrůstala potřeba systemizace, a ne náhodou spatřovali učenci těchto generací svůj hlavní úkol v utřídění veškerého dosavadního poznání včetně kabaly.
Právě v této době se uzavírá éra rišonim (raných kodifikátorů) a začíná éra acharonim (pozdních kodifikátorů). Práce rišonim byly pokládány za primární prameny, díla acharonim byly prameny sekundární. Acharonim se soustřeďovali především na vysvětlování a komentování děl rišonim. Zatímco rišonim studovali a zveřejňovali rukopisy, acharonim studovali a zveřejňovali tištěné knihy.
Další důležitou událostí bylo objevení Ameriky roku 1492. Radikální změna světonázoru vyústila v nutnost přehodnocení značné části ranější filozofie. Protikabalisticky orientované filozofické školy byly výrazně oslabeny. Tehdejší objevy podstatně rozšířily hranice lidského poznání, a lidé začali toužit po podobném obohacení svého duchovního života. Tato touha přivedla mnohé z nich ke studiu kabalistických systémů, které překračovaly meze dosavadního poznání.
Největší dopad ale měla španělská inkvizice, která vyvrcholila roku 1492 vyhnáním všech Židů ze Španělska. Španělsko bylo po staletí důležitým centrem židovské vzdělanosti, kabaly především, a nyní byly vůdčí osobnosti nuceny hledat si nová působiště. Někteří opustili Španělsko velmi mladí: Josef Karo ve čtyřech letech, Ja'akov Berab v osmnácti. Pro počáteční rozvoj safedské školy však měli klíčový význam dva zralí kabalisté, rabi Josef Zaragozi a rabi Josef Tajtacak.
Do té doby byl Safed domovem malé, nepříliš významné židovské komunity. Ještě začátkem 90. let 15. století musel její duchovní vůdce, rabi Perec Colombo, provozovat malé pekařství, protože obec byla příliš chudá, aby se mohl uživit z jejích prostředků. Tato neutěšená situace se však od základu změnila s příchodem rabi Josefa Zaragoziho.

Narodil se stejně jako Abulafia v Zaragoze, odkud uprchl spolu se svými souvěrci roku 1492. Nějaký čas pak pobýval - patrně po vzoru Abulafiově - na Sicílii, později přesídlil do Bejrútu. Roku 1496 - tehdy již měl věhlas „dokonalého světce" - jej zastihneme na cestě do Sidonu, kde přijal místo vrchního rabína. Poté byl jmenován rabínem v Safedu a začal z něj budovat centrum kabaly. Jedním z jeho prvních úkolů ve funkci rabína bylo založit akademii, v níž by bylo možno studovat jak Talmud, tak kabalu.
Díky své klidné, smířlivé povaze byl Zaragozi vážen a milován Židy právě tak jako Muslimy a uctíván jako anděl míru. Jeho mladší současník, autor spisu Sefer charedim, o něm píše: „Josef Zaragozi, učitel Radbazův, vždy přinášel mír mezi znesvářené sousedy i manžele, a to i mezi pohany. Byl hoden spatřit proroka Elijáše."
Zmíněný Radbaz, rabi David Abu Zimra (1470-1572), byl další Žid vyhnaný ze Španělska. Spolu se svým otcem se usadil v Safedu a zakrátko se stal předním Žákem rabi Josefa. Přestože později proslul jako jeden z největších odborníků v židovském právu, napsal také řadu knih o kabale. Znal Abulafiovy práce a nejméně na jednom místě zmiňuje jeho Chajej olam ha-ba.
Velmi důležitou okolností je, že v té době dosud žil rabi Jehuda Albotini, autor spisu Sulam alija (Žebřík vystupování) a jeden z nejvýznamnějších učitelů Abulafiových metod. Byl rabínem v Jeruzalémě, kde vyučoval do roku 1519. Zdá se tudíž pravděpodobné, že se s ním znal Radbaz a patrně rovněž existovalo spojení mezi Albotinim a Zaragozim. Albotini dříve žil na Iberském poloostrově, takže byl zřejmě znám i španělským kabalistům.

Roku 1514 Radbaz přesídlil do Egypta, který byl o tři roky později dobyt Turky. Tehdy získal zásluhou Avrahama Castra, jenž byl jmenován nejvyšším mincmistrem, místo vrchního rabína v Kairu. Tito dva kabalisté si nepochybně byli velmi blízcí; Radbaz zasvětil Castra do tajemství kabaly a pověděl mu o školách v Jeruzalémě a Safedu. Víme, že roku 1538 byl Castro mecenášem a žákem rabi Josefa Cajacha, jenž vystřídal Albotiniho ve vedení kabalistické školy v Jeruzalémě. Je také známo, že si Cajach a Radbaz spolu dopisovali.
V Egyptě patřil k předním Radbazovým žákům rabi Becal´el Aškenazi, autor Šita mekubecet, jednoho z nejdůležitějších komentářů k Talmudu. Právě on spolu s Radbazem uvedl do tajemství kabaly Ariho.
Druhý Josef, který musel opustit Španělsko, byl rabi Josef Tajtacak (1477-1545), jenž se usadil v Soluni. Těšil se pověsti jednoho z největších učenců své doby a mezi své žáky počítal takové osobnosti, jakými byli rabi Smu'el di Modina (Maharašdam), Jicchak Adrabi a Josef Ká¬ro. Jeho mladší současník rabi Eliahu di Vidas píše v Řešit chochma: „Slyšel jsem, že velký mudrc rabi Josef Tajtacak, kéž je jeho památ¬ka požehnána, nespal v posteli po čtyřicet let, vyjma o sabatu. Spával prý v bedně, příliš krátké, aby se mu do ní vešly nohy, a vstával vždy o půlnoci. Nikdo o tom ale nevěděl, a teprve po jeho smrti to prozradila jeho manželka."
Jedním z nejvýznamnějších Tajtacakových žáků v kabale byl rabi Šelomo Alkabec (1505-1584) ze Soluně, který proslul jako autor slavnostního sabatového hymnu Lecha dodi. Právě on měl zasvětit do mystérií kabaly Ramaka.

Rok 1552, kdy se narodil Ramak, byl ve znamení další události, jež měla na židovskou komunitu hluboký vliv; byla jí pouť Davida Reuveniho, záhadné mesianistické postavy z Kheybaru na Arabském poloostrově. Reuveni neváhal předstoupit před samotné papeže a krále. Během své cesty po Egyptě roku 1523 prý usiloval o audienci u rabi Avrahama Castra a je také možné, že se setkal s Radbazem. Rok poté Reuveni dosáhl audience u papeže Klimenta VIL (1478-1534), na něhož tento host z Arábie očividně hluboce zapůsobil.
Na svých cestách se Reuveni dostal do Portugalska, kde byl přijat na dvoře krále Jana III. Tam se seznámil s královským písařem Šlomem Molchem (1501-1532), marranem, jenž byl pokřtěn pod jménem Diego Pires. Jako v té době mnoho marranů studoval tajně judaismus a znal dobře Bibli a Talmud. Portugalsko bylo domovem význačné kabalistické školy, z níž vzešly takové osobnosti jako rabi Jehuda Chajit a Jehuda Albotini, a je možné, že Molcho byl rovněž v kontaktu se zbylými členy této školy, kteří unikli vyhnání a dosud se skrývali v Portugalsku. Po setkání s Reuvenim roku 1525 se Molcho obřezal a uprchl do Soluně.

Co následovalo, přesně nevíme. V Soluni se Molcho dostal mezi kabalisty sdružené kolem rabi Josefa Tajtacaka, jenž ho patrně zasvětil do mnoha tajemství kabaly. Avšak Molcho zřejmě měl pro meditační kabalu větší předpoklady než Tajtacak, možná díky mystériím, jimž se naučil ještě v Portugalsku. Za pomoci meditačních technik, o nichž pojednáme dále, byl Molcho schopen navázat spojení s magidem, což byl svého druhu andělský „mluvčí". O těchto metodách věděl i Tajtacak a také je sám praktikoval.

Podle některých zpráv Molcho navštívil také Svatou zemi a byl v kontaktu s jeruzalémskými a safedskými kabalisty. Roku 1530 se setkal s papežem Klimentem VII. a respekt, který si získal ve Vatikánu, mu zjednal obdiv a úctu mezi Židy v Římě.
Meditace v sobě skrývá jednu nebezpečnou past. Ten, kdo se jí zabývá, může snadno podlehout dojmu, že disponuje nadlidskými silami, které ve skutečnosti nemá. A do této pasti pravděpodobně upadl i Molcho.
Roku 1532 požádal o audienci u španělského krále a římského císaře Karla V. (1500-1555). Na velkého vůdce, který měl za sebou mnoho náboženských válek, však neznámý přivandrovalec neučinil žádný zvláštní dojem, a tak ho předal inkvizici. A protože Molcho byl pokřtěn v Portugalsku, byl postaven před soud jako odpadlík a odsouzen k smrti upálením. Po dlouhá léta byl jeho osud dáván za výstražný příklad těm, kteří zacházeli příliš daleko do mystérií meditační kabaly.
Několik let poté, v polovině 30. let 16. století, zavítali do Safedu tři kabalisté, kteří měli z tohoto města vytvořit centrum židovské vzdělanosti a mysticismu. Prvním z nich byl žák rabi Josefa Tajtacaka, třicetiletý rabi Šelomo Alkabec ze Soluně, který se již tehdy těšil pověsti znamenitého kabalisty. Mladý Moše Cordovero, který nedávno oslavil bar micva, k němu vzhlížel s velkou úctou a ani mu nepřišlo na mysl, že se právě on jednou stane jeho nejslavnějším žákem.
Druhým kabalístou byl rabi Ja'akov Berab (1474-1546), který se narodil v Kastílii a jako mladík byl vyhnán ze Španělska. Dlouhá léta pak pobýval v Portugalsku, Maroku a Alžíru, a roku 1523 se usadil v Egyptě, kde se dostal pod vliv Radbaze. Pravděpodobně se také setkal s Davidem Reuvenim, který tou dobou procházel Egyptem. Již jako význačný učenec se roku 1535 usadil v Safedu. Rok nato zemřel rabi Josef Zaragozi a Berab byl jmenován vrchním rabínem safedské komunity.
Třetím nově příchozím byl rabi Josef Káro (1488-1575), autor věhlasného kodexu židovského práva Sulchan aruch (Prostřený stůl). Narodil se v Toledu, a byly mu teprve čtyři roky, když jeho rodina byla vyhnána ze Španělska a přesídlila do Portugalska. Již tehdy měl pověst zázračného dítěte. V Lisabonu studoval u o čtrnáct let staršího rabi Ja'akova Beraba. Když byli roku 1498 vyhnáni Židé z Portugalska, přesídlil do Konstantinopole a odtud do Adrianopole v evropské části Turecka.

Nebylo mu ani dvacet let, a již byl považován za předního odborníka v židovském právu. Roku 1522 - téhož roku se narodil Ramak a objevil se Reuveni - začal psát své opus magnum Bejt Josef (Josefův dům). V tomto díle byla vůbec poprvé v jednom svazku shromážděna veškerá právní rozhodnutí, jaká kdy byla učiněna. Karo na něm pracoval dvacet let, a toto monumentální dílo se později stalo základem proslulejšího Sulchan aruchu.
V Adrianopoli se Karo seznámil se šlomem Molchem, jenž na něj hluboce zapůsobil. Stali se přáteli, a právě od Molcha se velký znalec práva naučil meditačním technikám umožňujícím komunikaci s magidem.

Roku 1533, rok po Molchově popravě, Karo přesídlil do Soluně, kde založil významnou talmudickou akademii. Stal se blízkým přítelem rabi Josefa Tajtacaka, pod jehož vlivem patrně dospěl k novým metodám komunikace s magidem. Poprvé se magid Karovi zjevil o svátku Šavu'ot, pravděpodobně roku 1535, a tyto revelace jsou zaznamenány ve velmi pozoruhodné knize Magid mešarim.
Na výzvu svého magida se Karo přestěhoval do Svaté země a roku 1537 se usadil v Safedu. Našel tam prosperující komunitu, která již tehdy Čítala více než tisíc rodin, a zakrátko se stal vůdčí osobností v akademii svého bývalého učitele z Lisabonu rabi Ja'akova. Nedlouho poté tito dva učenci připadli na myšlenku, jejíž úspěšné uskutečnění by od základu změnilo strukturu židovského života a patrně rovněž uspíšilo příchod Mesiáše.
Měli totiž v úmyslu obnovit dávný rituál ordinace. Tato ordinace měla dalekosáhlé právní důsledky a byla předávána z učitele na žáka od doby Mojžíše až do 4. století, kdy byla tradice v důsledku římského pronásledování ve Svaté zemi přerušena.
Velký Maimonides napsal, že ordinace smicha (dosl. vložení ruky) musí být obnovena před příchodem Mesiáše. Také napsal, že i tehdy, jestliže se nenajde žádný mistr, který by ji udělil, může být udělena kterémukoli jedinci za předpokladu, že k tomu dají souhlas všichni rabíni ve Svaté zemi. Protože většina těchto rabínů v té době sídlila v Safedu,
domnívali se Berab a Karo, že jakmile začnou svůj projekt uskutečňovat, ostatní komunity se k nim připojí. Roku 1538 sc safedští rabíni jednomyslně shodli na udělení ordinace rabímu Ja'akovu Berabovi. Jeden z rabínů však tuto ordinaci odmítl uznat. Byl to Ralbach (rabi Levi ibn Chabib, 1480-1541), vrchní rabín v Jeruzalémě, a jeho odmítavý postoj vyvolal kolem této otázky velké spory.
Nakonec byl Berab přinucen opustit své místo a musel uprchnout do Damašku. Dříve než odešel, udělil ordinaci smicha čtyřem svým nejlepším žákům. Smicha byla nejvyšší akademickou poctou, jaká mohla být jedinci udělena, a byla známkou toho, že dokonale zvládl všechny oblasti talmudické nauky a veškerá právní ustanovení. Tři z těchto žáků, rabi Josef Káro, Moše z Tzani a Josef Sagis, byli již zralí rabíni a vůdčí autority své doby, čtvrtému, Ramakovi, bylo teprve Šestnáct let.
Rabi Ja'akov Berab zemřel roku 1541 a v úřadu safedského rabína ho vystřídal rabi Josef Karo. O rok později Karo dokončil Bejt Josef, monumentální dílo, které mu navždy zajistilo věhlas přední autority v židovském právu.

Téhož roku sc dvacetiletému Ramakovi dostalo vnuknutí, aby začal studovat kabalu u rabi Selomo Alkabece. Tak byl zasvěcen do tajemství Zoharu a dokonale zvládl celý text. Učení Zoharu ho však neuspokojilo, protože Zohar mluví Často v pouhých náznacích a postrádá zřetelnou strukturu. Aby si sám pro sebe vše lépe ujasnil, začal psát dvě knihy. První z nich, Or jakar (Drahocenné světlo), publikovaná teprve v ne¬dávné době, byla rozsáhlým kometářem k Zoharu. Druhá kniha byla jeho opus magnum.
Je známa pod názvem Pardes rimonim (Granátový sad) nebo jednoduše Pardes a systemizuje veškeré dosavadní kabalistické učení. Ramakův největší přínos spočívá v tom, že učení mnoha raných škol uvedl do souladu s naukou Zoharu, a prokázal tak základní jednotu kabaly. Za pomoci stejně bezchybné logiky, jakou uplatnil ve svých právních textech Karo, Ramak dokazuje, že kabalistický systém raá konzistentní filozofický základ. Nebýt toho, že filozofie a kabala jsou tradičně chá¬pány jako dva protipóly, mohli bychom Pardes považovat za klasické dílo jak filozofické analýzy, tak kabaly.

Brzy po dopsání Pardes roku 1548 se Ramak spolu s dalšími ka-balisty, sdruženými kolem Alkabece, začal zabývat meditací metodou gerušin. Téhož roku rabi Cajach dokončil v Jeruzalémě spis Še'erit Josef. Ramak sice dobře znal metody jak Cajacha, tak Abulafii, dával však přednost jiné metodě, známé jako gerušin, která patrně úzce sou¬visela s metodou užívanou k přivolání rnagida.

Ukázka z Magid mešarim

(Magid pravil:)
Kdykoli jsi na čistém místě, ustavičně mysli na Tóru, bázeň Boží V a moji Mišnu, a to i tehdy, když jíš nebo mluvíš. Ani na okamžik se od nich neodlučuj. A tvůj jazyk nechť je nejtěžším údem tvého těla, jak tomu bylo během několika posledních dnů. Všechny tvé údy musí být v každém okamžiku sjednoceny pro mou službu, bázeň Boží a studium Tóry. Vzpomeň si na Rava, o němž Talmud praví, že nikdy v životě nevypustil ze svých úst jediné liché slovo.
Člověk si musí počínat takto: Musí sjednotit všechny své myšlenky k bázni Boží a službě Bohu. Tak je psáno: „Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty" (Př 23,26). Když dodržuješ přikázání nebo studuješ Tóru, tvé srdce musí být v jednotě s Bohem a nesmíš myslet na nic vyjma Něj...
Tím spíše to platí při modlitbě. Znicotni každou myšlenku, kterou chováš ve svém srdci, a zapuď zlý sklon a jeho zástupy, jakož i šiky Sama'ela a Hada, kteří jej provázejí. Po všechen čas sjednocuj své srdce a bez ustání mysli na Boha a Jeho Tóru a buď připraven Mu sloužit.
To je tajemství sjednocení, skrze něž člověk dosáhne skutečné jednoty se svým Stvořitelem. Jeho duše se k Němu přimkne, a tehdy se tělo stane příbytkem Boží přítomnosti. To míní Tóra, když praví: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, Jemu budeš sloužit, k Němu se přimkneš“ (Dt 10,20).
A proto, můj synu, vykonej dokonalé sjednocení. Dokážeš-li to, ,já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí". A učiním tě hodným navštívit zemi Jisra'el a setkat se s mým milovaných Šlomem (Molchem).


Literatura:
Kaplan, Aryeh - Meditaca a kabala (Praha : Volvox Globator, 1998)
 

zpět