Osobnosti

Rabi Jicchak Luria - Ari

Rabi Jicchak Luria - Ari

26. 05. 2009 13:58

Je několik málo vyvolených, kteří stojí nad zbytkem lidstva tak vysoko, že se zdá, jako by byli bytostmi zcela odlišného, vyššího řádu. Učí nás, a my téměř nic nechápeme, a přece z drobečků, které posbíráme, dokážeme postavit celé hory. Jedním z nich byl i největší kabalista novověku rabi Jicchak Luria (1534-1572).

Rabi Jicchak Luria je všeobecně znám jako Ari, což je akronym utvořený ze slov Elohi Rabenu Jicchak náš Božský Rabi Jicchak. Touto výsadou dosud nebyl poctěn žádný mistr ani učenec. Od Luriových současníků to byl projev nejvyššího uznání, avšak kabalisté pozdějších generací se obávali, že by to mohlo být nesprávně pochopeno, a proto tvrdili, že písmeno Alef znamená Aškenazi a naznačuje, že Luriova rodina pocházela z Německa. Nicméně první výklad je správný a rabi Jicchak Luria bývá mezi kabalisty dodnes nazýván „Svatý Ari".

Velký vůdce se snadno může stát legendou dlouhá staletí po své smrti. Avšak jen velmi vzácně se lidé stávají legendami již za svého života, zvláště v očích prostého lidu, jenž se k nim nikdy nedostane příliš blízko. Obvykle tomu bývá tak, že čím více se člověk k legendární postavě přiblíží, tím více se její lesk vytrácí, a ti, kdo jsou jí nejblíže, spatřují v ní jen o málo více než mimořádně nadanou lidskou bytost. V případě Ariho je pravý opak pravdou. Rabi Chajim Vital, jenž s ním strávil mnoho dnů a nocí, v něm viděl anděla v lidské podobě.
Dochovalo se responsum, které rabi Josef Karo adresoval Arimu. Ari se ptal na složitý právní problém, týkající se zániku obchodního partnerství smrtí jednoho ze společníků a ztrátou zboží. Velký Josef Karo odpovídá jako žáček, pro něhož je každé slovo učitele svaté. Nesmíme zapomenout, že v té době již vyšel tiskem Kanův monumentální zákoník Bejt Josef a jeho autor byl pokládán za jednoho z nejvýznamnějších vůdců té doby. Tomu odpovídá i vysoce autoritativní tón, jímž píše těm největším osobnostem své generace. Vůči Arimu se vsak chová s naprostou pokorou jak duchovní, tak intelektuální. Vypráví se také, že Karo se chtěl stát Ariho žákem, ale byl odmítnut s tím, že je mu souzeno stát se autoritou v zákoně, a nikoli v mysticismu.
Ariho nauka měla status prvořadé autority a byla kladena na roven samotnému Zoharu. Každý jeho obyčej byl důkladně zkoumán, a mnohé byly uznány za závazné, i když byly v rozporu s dosavadní praxí. Pro význačného polského kodifikátora rabi Avrahama Gombinera (1635-1683), autora spisu Magen Avraham (Avrahamův štít), měly Ariho osobní zvyklosti charakter právně závazných precedentů. V disputacích o sporných, po staletí nevyřešených otázkách Gombiner často cituje Ariho úzus jako poslední autoritu. Tento jinak zcela neústupný odborník v právu choval k Arimu bezmeznou důvěru. Pouhá skutečnost, že Ari jednal určitým způsobem, ho dokázala přesvědčit, že právě to je jediné správné řešení.
Ari se narodil roku 1534 v Jeruzalémě. Vypráví se, že slavnost jeho obřízky navštívil sám Elijáš. Jako sotva osmiletý měl pověst zázračného dítěte a již tehdy zastiňoval největší učence v Jeruzalémě. Ve věku, kdy se děti obvykle učí číst, dokonale zvládal všechny záludnosti Talmudu a znal nazpaměť desítky svazků. Kdyby u Talmudu zůstal, zařadil by se mezi největší talmudisty všech dob.
Jeho otec zemřel, když byl ještě malý. Matka nebyla s to rodinu sa¬ma uživit, a tak odešla do Egypta, kde se synem žila u svého bohatého bratra Mordechaje Francese. Malý génius byl dán do učení k rabi Becal´elovi Aškenazimu (1520-1592), autorovi významného talmudického komentáře Šita mekubecet (Všezahrnující systém). Máme též zprávy, Že studoval u velkého Radbaze, jenž tehdy zastával úřad vrchního rabí¬na v Kairu. Podle jednoho spolehlivého zdroje sám Ari přibližně v té době napsal rozsáhlý komentář k Talmudu.
Jakmile úspěšně prošel labyrintem talmudické nauky, získal ve svých sedmnácti letech kopii Zoharu a otevřely se před ním nové obzory. Ještě větší význam však pro něj mělo patnáct let, jež strávil meditací, nejprve s rabi Beca´elem a poté sám. Metody, které používal, sice přesně nezná¬me, víme však, že jak Radbaz, tak rabi Chajim Vital znali Abuiafijovy práce a mluvili o nich s uznáním.
Další zajímavou vazbou, kterou je třeba prozkoumat a ověřit, je Ariho spojení s Josefem Cajachem, o němž jsme obšírně pojednali na jiném místě. Je známo, že Cajach nejméně dvě ze svých nejdůležitějších prací věnoval Avrahamu Castrovi, jenž byl vrchním mincmistrem v Egyptě. Z této dedikace vysvítá, že Castro byl znám nejen jako štědrý filantrop, ale také jako zbožný muž a kabalista velkého formátu. Mnohé nasvědčuje tomu, že v Egyptě založil esoterickou školu, která se opírala o Cajachovu nauku.
Castro byl do úřadu vrchního rabína jmenován Radbazem a Radbaz udržoval korespondenci s Cajachem. A právě tady nacházíme významnou spojnici mezi Arim a Cajachem. Ari měl blízký vztah k Radbazově škole - studoval totiž u jeho předního žáka rabi BecaPela Aškenazi-ho - a tato škola pravděpodobně úzce spolupracovala s Josefem Cajachem.
Kdyby se podařilo prokázat spojení mezi oběma kabalisty, mělo by to nepochybně velký význam. Žádné přímé důkazy však nemáme. I když Ariho styl je blízký Cajachovu, jejich nauky se podstatně liší. Ari vychází ze Zoharu, Cajach Zohar zcela opomíjí. Přesto Ari Cajachovu nauku téměř jistě znal, a jejich vzájemný vztah si zaslouží hlubší prozkoumání.
Ariho hlavní meditační technika byla založena na samotném Zoharu. Od rabi Chajima Vitala se dozvídáme, že často celé dny, ba i týdny studoval určitou pasáž Zoharu a přemítal o ní, dokud nepochopil její nejhlubší význam. Ačkoli mohlo jít o ryze intelektuální cvičení, je vysoce pravděpodobné, že Arimu pasáže ze Zoharu sloužily jako mantra, tedy obdobně jako jiným učencům pasáže z Bible a Mišny. A právě díky stavům navozeným takovou meditací zřejmě získal onu dokonalou znalost Zoharu, která je patrná v jeho nauce.
Ari meditoval dva roky o samotě v chatrči poblíž Nilu. Legenda vypráví, že koncem tohoto období obdržel ze rtů proroka ElijáŠe příkaz, aby se odebral do Svaté země. I když nechceme zpochybňovat pravdivost této legendy, můžeme se také domýšlet, že se tak stalo aspoň do jisté míry pod vlivem Radbaze. Radbaz, který se na cestu do Svaté země vydal roku 1553, a v té době již byl v Safedu, nepochybně znal jak Ramaka, tak Chajima Vitala a patrně si byl vědom toho, že kdyby se k těmto velkým kabalistům přidružil Ari, mohli by společně pozvednout kabalu na úroveň, jaké nikdy dříve nedosáhla. A tento jeho předpoklad se skutečně vyplnil.
Ari přišel do Safedu v létě roku 1570 a zpočátku své nadání utajoval. Téhož roku 26. června (23. tamuzu 5330) zemřel Ramak. Podle legendy následoval za jeho rakví ohnivý sloup, který poukazoval na to, že Ramak určil svým nástupcem ve vedení safedské školy Ariho.
Mnohé nasvědčuje tomu, že rabi Chajim Vital v té době pobýval v Damašku, kde pracoval na svém komentáři k Zoharu, a nevěděl nic o příchodu Ariho ani o Ramakově smrti. Ariho vyhledal teprve půl roku poté, co přišel do Safedu, mezi jiným proto, že, jak sám říká, neměl o něm příliš vysoké mínění. Avšak již při prvním setkání na něj Ariho fascinující osobnost zapůsobila natolik, že jej záhy nato požádal, aby ho přijal mezi své žáky.
Podle nejspolehlivějších odhadů, jaké máme k dispozici, se jejich první setkání uskutečnilo v únoru 1571. Ari tehdy Chajimu Vitaíovi řekl, že opustil Egypt jenom proto, aby se mohl stát jeho učitelem, a že právě to je jeho nej důležitější úkol v tomto světě. Od té doby spolu trávili všechen čas.
Lze si jen stěží představit, jak obrovské množství informací si vzájemně předali. Rabi Chajim byl Ariho žákem pouhých osmnáct měsíců, a během této krátké doby si dokonale osvojil celou jeho nauku. Věnoval jí více než tucet objemných svazků napsaných hutným, precizním stylem, jenž nám dává představu o velikosti a duchovní výši obou kabaíistů.
Ari zemřel 15. Července roku 1572 (5. av 5 332). Během svého krátkého pobytu v Safedu shromáždil skupinu přibližně dvanácti žáků v čele s Chajimem Vítaiem a společně zpracovávali a systemizovali jeho nauku. Na jejím písemném zaznamenání má lví podíl rabi Chajim Vital. Nej důležitější díla jsou Ec chajim (Strom života) a Při ec chajim (Plod stromu života) a také Osm bran, jež zahrnují téměř všechny oblasti Ariho nauky od biblického komentáře po božskou inspiraci a reinkarnaci.
Prameny
Arimu zemřel otec, když byl ještě malým chlapcem. A protože rodina byla chudá, odešel Ari do Egypta, kde našel nový domov u bohatého strýce. Již tehdy se jeho oslnivý duch skvěl v dialektice (pilpul) a logice.
Nebylo mu dosud patnáct let, a zběhlostí v Talmudu převyšoval všechny učence v Egyptě. V té době se oženil s dcerou svého strýce.
Sedm let pak meditoval (hitboded) se svým učitelem rabi Beca´elem Aškenazim, dalších deset let meditoval sám.
A meditoval dále, dosahuje stále vyšších rovin svatosti. To činil nepřetržitě po dvě léta v domě na břehu Nilu. Tam dlel o samotě, v naprostém odloučení, a nemluvil s žádnou lidskou bytostí.
Domů se vracel jen v předvečer sabatu, těsně před setměním. Avšak ani doma s nikým nemluvil, dokonce ani se svou manželkou. Jestliže nebylo zbytí a musel něco říci, vyjádřil to nejmenším možným počtem slov, a vždy jen ve Svatém jazyce.
Takto žil a byl hoden Ruach ha-kodeš. Čas od času se mu zjevil prorok Elijáš a učil jej tajemstvím Tóry.
Byl hoden toho, aby jeho duše stoupala každé noci k nebesům. Pokaždé jej vítaly nespočetné zástupy andělů, ochraňovaly jej na jeho cestě a uváděly jej do nebeských akademií. A ptaly se, kterou akademii touží navštívit. Někdy to byla akademie rabi Simona bar Jochaje, jindy navštívil akademii rabi Akivy nebo rabi Eťazara Velkého. Příležitostně navštěvoval také akademie dávných proroků.
Když se rabi Chajim Vital stal Arího žákem, nechápal z jeho nauky naprosto nic a pokaždé hned zapomněl, čemu se od něj naučil. Jednou se ti dva spolu plavili na malém člunu do Tiberiady. Když míjeli sloupy jedné starobylé synagogy, nabral Ari do misky vodu z moře a dal ji rabi Chajimovi vypít. A řekl: „Nyní porozumíš této moudrosti, neboť ta voda je z Mirjaminy studně." Od té doby rabi Chajim chápal vše, čemu jej Ari učil.
V každém pokolení byli výjimeční jedinci, kteří byli hodni Ruach ha-kodeŠ. Těm se zjevoval prorok Elijáš a učil je tajemstvím této Moudrosti (kabaly), jak stojí psáno na mnoha místech v knihách kabalistů.
V pojednání o žehnání knězi rabi Menachem Recanti (1228-1290) píše: „Elijáš se zjevil Rabímu (Davidovi), jenž byl předsedou rabínského soudu, a zasvětil jej do moudrosti kabaly. A on ji předal svému synovi Ra'avadovi (rabi Avraham ben David z Posquieres, 1120-1298) a také jemu se dostalo zjevení proroka Elijáše. Tradice pak přešla na jeho syna, rabi Jicchaka Slepého, jenž byl od narození slepý, a i jemu se Elijáš zjevil. Rabi Jicchak předal tradici svým dvěma žákům, rabi Ezrovi, který napsal komentář k Písni písní, a rabi Azri´elovi. Od nich tradici přijal Ramban."
Sám Ra'avad v komentáři k Maimonidovu Zákoníku píše: „Ruach ha-kodeš se v naší akademii zjevoval po mnoho let... " A na jiném místě: „Toto mi bylo zjeveno jakožto tajemství Hospodinovo pro ty, kdo se Ho bojí."
Než i já musím pět chválu, neboť Boží láska je s námi v každém pokolení... Ani v tomto pokolení nám Bůh ve svém nekonečném milosrdenství neodepřel takového vůdce... A seslal nám anděla... velkého, vznešeného, bohabojného, Božského Rabího, mého mistra a učitele, rádce nás všech, rabi Jicchaka Luriu Aškenaziho, kéž je jeho památka požehnána.
Ari byl všecek naplněn Tórou. Dokonale se vyznal v Bibli, Mišně, j, Talmudu, pilpulu, midraši, agadě, v díle stvoření a v díle merkavy. Rozuměl hovorům stromů a ptáků i řeči andělů. Dokázal číst v tvářích lidí způsobem nastíněným v Zoharu. Poznal vše, co dotyčný člověk učinil, a viděl i to, co měl učinit v budoucnosti. Uměl přečíst všechny jeho myšlenky, často dokonce ještě předtím, než jemu samotnému vešly do mysli. Znal všechny budoucí události a věděl o všem, co se dálo na zemi a co bylo rozhodnuto v nebesích.
Znal tajemství reinkarnace a dokázal rozpoznat, kdo žil na tomto světě v dřívějších životech a kdo zde žije poprvé. Stačil mu jediný pohled, a mohl dotyčnému Člověku povědět, jakým způsobem je spojen s Nebeským člověkem a jak je spřízněn s Adamem.
Svýma vlastníma očima viděl duše spravedlivých, jak těch, kteří nedávno zemřeli, tak i těch, kteří žili za dávných časů. A s těmi studoval pravá mystéria. Podle pachu člověka poznal všechny jeho skutky, a tuto schopnost Zohar přisuzuje Svatému dítěti.
Všechna tato tajemství jako by měl uložena ve svém nitru, a mohl z nich těžit, kdykoli si přál. Nemusel meditovat (hitboded), aby mu byla odhalena.
To vše jsme neslyšeli od jiných, nýbrž viděli jsme to svýma vlastníma očima. Byly to zázračné věci, nespatřené od časů rabi Šim'ona bar Jochaje.
Nic z toho nezískal, nebe nedopusť, skrze praktickou kabalu. Vždyť je přísně zakázáno používat těchto umění.
Naopak, vše k němu přišlo samo díky jeho zbožnosti a askezi, po mnoha letech strávených studiem starých i novějších kabalistických textů. Prohluboval svou zbožnost, askezi, čistotu a svatost, dokud nedosáhl roviny, na níž se mu pravidelně zjevoval prorok Elijáš, mluvil k němu „od úst k ústům" a učil jej tajemstvím.
Téže roviny dosáhl i Ra'avad, jak praví Recanti. Přestože již neexistuje pravé proroctví, Ruach ha-kodeš je zde stále. Je tomu vpravdě tak, jak učil Elijáš své žáky, když komentoval verš: „Toho času v Jisra'eli soudila prorokyně Debóra" (Sd 4,4). „Volám nebesa i zemí za svědky, že každý člověk, ať muž Či žena, Žid nebo pohan, svobodný či otrok, může dosáhnout toho, aby na něm spočinul Ruach ha-kodeš. Vše závisí na jeho skutcích."
Rabi Chajim Vital



Literatura:
Kaplan, Aryeh - Meditaca a kabala (Praha : Volvox Globator, 1998)


Závěť Ariho
(Ari – Rabbi Ashkenazi Isaac Luria, 1534 – 1572)

Věz, před počátkem tvoření bylo jen vyšší, vše zaplňující světlo.
A nebylo volného nezaplněného prostoru –
Jen nekonečné, přímé světlo všechno pokrývalo…
Ari, „Strom Života“

Tsfat. Starodávné židovské město. Po celá dlouhá století ochraňováno lidmi a Stvořitelem, a proto vždy zůstávalo židovským. Toto město bylo po mnoho staletí pevností. Před různými vnějšími vlivy chránilo židovské vědomosti o světě. Tsfat – hlavní město kabalistické Galileje.

Zachovaly se záznamy o tom, že kdysi , v době Prvního chrámu, na území Tsfatu na každém čtverečním metru žili lidé. Bylo to v době rozmachu této země, v době rozmachu kabaly, a to znamená i v době velkých pochopení. Byla to doba, kdy se spojením člověka se Stvořitelem nezaměňovalo se studiem svatých knih.

Knihy byly prostředníkem pochopení Stvořitele, ale ne zdrojem prázdných vědomostí. Lidé žili a věděli, že mezi nimi je Bůh, a pokud je důvod ke strachu, tak tento strach má být jen jeden – Strach z toho, aby se nenarušilo spojení se Stvořitelem, a On neopustil svůj lid…

…Pochopit to znamená ospravedlnit vše, co je kolem, dokonce i to, co se nám zdá nespravedlivým…Chápat to, o čem hovoří kniha Zohar…znamená řídit svět…

Tato Velká kabalistická epocha Tsfatu „se zrodila“ díky knize Zohar, napsané Šimonem bar Jochaiem ve 4. století našeho letopočtu. Mnoholeté besedy se Stvořitelem se staly základem této knihy. Pochopit ji znamená vidět a vědět vše, co se děje a bude se dít ve světě.

Pochopit ji znamená ospravedlnit vše, co je kolem, dokonce i to, co se nám zdá nespravedlivým…Vědět o tom, o čem hovoří kniha Zohar, znamená řídit svět… A pro toto je nutné mít čisté, napravené srdce, srdce zbavené touhy po zisku a egoizmu.

…Po Knize Zohar další kabalistický „zvrat“ v Tsfatu přišel ve druhé třetině 16. století. V r.1570 se tam objevil rabín Ichak ben Šlomo Luria Aškenáz, nebo jak jej nazývají – Ari – Adonejnu Rabejnu Issak. Člověk – legenda. Skoro vše, co o něm víme, jsou pověsti.

V historii se stává, že často disponujeme nejpodrobnějšími údaji o životě zcela nepatrných lidí, a nic nebo skoro nic nevíme o životě velikých lidí. Proto i o Arim koluje hodně legend – a jeho hrob v Tsfatu je místem poutí a pramenem zázraků… Lidé sem přicházejí s jakýmikoliv prosbami a tyto se vyplňují, pokud vycházejí ze srdce.

A teď Tsfat, 16. století, r.1570 dle evropského kalendáře. Jaro. Sever Galileje kvete. Sklony pahorků – směs zelené a žluté, příroda narychlo využívá těch několik měsíců, kterými disponuje mezi zimními lijáky a neúnosným letním sluncem. A tato zmatená aktivita přírody nutí hýbat se i lidi. Nutí je zamyslet se nad vlastním životem: kdo jsem , odkud jsem se objevil na tomto světě, kam se ubírám svým životem a jaký je v tom smysl? Ano a vůbec, doba kolem nás je reálná, můžeme ji ohmatat rukama – natolik se „upevnila“ zde, v Tsfatu.

Jen si pomyslete – před 10 lety byla poprvé vytištěna kniha Zohar. 1700 let nepřišla k lidem. Jako by čekala na objevení Ariho. K Arimu se kniha dostala do rukou v Egyptě. Ari tam v sedmi letech přijel z Jeruzalému. Na nevelikém ostrově, který patřil jeho strýci, uprostřed řeky Nil, studoval Ari knihu Zohar a na jejím základě vytvořil novou kabalu.

Ari, rabín Ichak Lurija, se narodil v roce 1574 v Jeruzalému. V jinošském věku ztratil otce a společně s matkou se přestěhovali do Egypta. Vyrostl v domě svého strýce a studoval Tóru u významného rabína Davida ben Šlomo ibi Zamry (RADBAZ) a u rabína Becaleje Aškenáziho. Ari byl velkým znalcem Tory.

V roce 1549 se oženil se svou sestřenicí, a když byl zajištěn tchánem, pokračoval ve studiu Tóry. Není známo, jak začal studovat kabalu. Existuje mnoho lidových úvah, ale není známo, kdo byl jeho učitelem kabaly. Jako i v případě rabína Šimona a rabína Ašlaga lze říct, že ozáření takové síly přichází zeshora bez prostředníka – učitele.

O jejich učitelích nám též není nic známo. Lze uvést od koho získali svoje počáteční znalosti, ale ten nový kardinální přístup, který každý z nich vložil do vědy kabaly, získali samostatně zeshora.

… Do doby Ariho se kabala studovala tajně v nepočetných skupinách. Ari vyzval k masovému studiu kabaly…

Ariho objev znamenal zcela nové období v životě nejen židů, ale i celé Země. A vyprávět o něm přišel sem, do Tsfatu. Zde bylo vše připraveno pro objev Ariho – nejsilnější kabalisté té doby zde studovali a čekali na příchod velkého učitele.

Rabín Josef Karo – uznávaná autorita, právě ukončil psaní své vynikající práce – mnohosvazkové knihy „Šulhan Aruh“. Zahrnuje všechny základní stavy „Alahi“ – svod židovských zákonů (Tímto umožnil kabalistům denně studovat nutný počet zákonů, využívajíce mnohem menšího počtu knih a věnujíc více času na studium samotné kabaly). Zde též vyučuje kabalu lety zmoudřený rabín Moše Kordavero, který zde má svoji mohutnou a uznávanou školu.

Před dobou Ariho se kabala studovala tajně nepočetnými skupinami. Ari vyzval k masovému studiu kabaly.

V roce 1570 se Ari přestěhovává do Tsfatu. Nehledě na svoje mládí začíná ihned vyučovat kabalu. Mudrci z Tsfatu se, po zhodnocení jeho vědomostí, začali u něj učit. Během půldruhého roku už existovala v Tsfatu škola Ariho a jeho žák rabín Haim Vital zaznamenává vše naučené.

Když Ari přišel do Tsfatu a začal vyprávět o svých duchovních vědomostech, dokonce i šediví rabíni, kteří již viděli í mnoho divů, se stali jeho žáky – když se objevil v Tsfatu, bylo mu 36 let… jeho zvláštním žákem byl 28 letý Haim Vital.

Ari nám zanechal základní systém výuky kabaly, který se hodí všem. Využívajíce jeho metodiku,každý člověk, studující kabalu, může přejít k cíli stvoření.

… V souladu s jeho vůlí byly všechny jeho práce uschovány, s tím, že seznámit se nimi bude moci generace, která si to zaslouží…

Po smrti učitele se Haim Vital stěhuje do Jeruzaléma, zanedlouho se vrací zpět do Tsfatu a následně se zabydluje v Damašku. Odmítal vyučovat kohokoliv a proto jen systematizoval svoje záznamy, které pořídil během vyučovacích hodin svého učitele. Tyto časem zaplnily známou truhlu Haima Vitala.

Ale kategoricky odmítal tyto záznamy publikovat a jen po jeho smrti vydal jeho syn Šlomo osm knih, nazývajíc je „Osm bran“. Od té doby byl Ichak Aškenázi nazýván Ari – Elokirabín Ichak, božský rabín Ichak, nebo ARIZAL, přidávajíc koncovku ZAL – „světlá památka“.

V osobě Ariho se setkáváme s jevem, který je charakteristický pro novou dobu vyučování kabaly: vyhlašuje počátek nové epochy a ukazuje nejvhodnější techniku pro současnou generaci, a na druhou stranu se snaží skrýt své práce, aby je ten, komu byly určeny, v budoucnu objevil sám.



Z vyprávění Haim Vitala:

... Jednou jsme se po velmi vyčerpávající hodině šli s Arim projít do jednoho z hájů, který byl poblíž místa výuky. Často jsme spolu chodili po vyučování někam do zátiší pohovořit si o tom, o čem se mluvilo na hodině. Ano, vždy zde byly nevyřčené myšlenky.

Mezi jeho žáky byli i takoví, kterým otevřeně nedůvěřoval, cítil, že byli k němu posláni, aby jej usvědčili v něčem špinavém. Vždyť před několika dny k němu přišli dva nějací rabíni s připomínkami: “Musíme to prověřit” – říkali – “víš nakolik je to dobře?”

“Jak můžeš studovat kabalu a k tomu ještě učit ostatní, když je černé na bílém napsáno, že studovat kabalu mohou jen ti, co jsou starší než 40 let, a ty ještě musíš do tohoto věku dospět“. Prověřovali zda-li zná Gmaru –O - jestlipak věděli, že jméno tohoto člověka se bude v Izraeli vyslovovat s přídavkem „svatý“? Ale bylo to tak… Mimo to mi Ari chtěl sdělit své úvahy o proběhlé hodině, předtím než se začne věnovat své práci. Věnoval se obchodu, naučil se to od trhovců v Egyptě a velmi talentovaně si vedl v obchodní činnosti.

Jeden obchodník se zrním z Jeruzaléma mi o něm vyprávěl - že pokud ten rabín Ichak Lurija, zná Toru alespoň z poloviny tak, jak ovládá obchod, tak musí být velkým znalcem Tory. Jedná tak, jako by přesně věděl – co se děje na druhé straně zeměkoule…

Tentokrát byl Ari nějak zvlášť rozrušený…velmi vnitřně napjatý. Zavřel oči a nehýbal se, lehce se pohupoval.Občas ze sebe vydával nějaké tlumené zvuky, pobrukoval si úryvky mě neznámých melodii. Stávalo se to vždy, když byl zvlášť soustředěný. Vypadal jako člověk z jiného světa.

Zdálo se mi, že pokud se jej dotknu – stane se něco strašného…udeří blesk, schopný obrátit Zemi. Silný náraz větru rozkymácel stromy a Ari otevřel oči – nebylo jasné kam hledí – do minulosti nebo do budoucnosti, ale já jsem si byl jistý, že vidí jiný svět. A tento svět žije úplně jiným životem. A tam se děje to, co jej vzrušuje.

Bál jsem se přerušit jeho myšlenky. Cítil jsem, že se děje něco neobyčejně důležitého. Byl jsem s ním stále v kontaktu již několik měsíců, ale ještě nikdy jsem jej neviděl v tomto stavu. Dokonce se mi zdálo, že s nárazy větru přijde déšť, neboli byla cítit svěžest a nebe nad tím místem, kde jsme se nacházeli, se začalo ze všech stran zahalovat mraky.

Škoda, že o tom nikomu nemůžeš vyprávět – kdo ti to uvěří? Řeknou, „vymyslel si to“, řeknou si „je to blázen. “ Tak se všichni bojí slova “kabala“ jako lepry. Ten, kdo se zajímá o kabalu, se zbláznil – to ti řekne každý – jen se zeptej…

Ale Ari říká, že je moc dobře, že je něco, co lidi nutí zastavit se – zbytečné lidi odsekává, nedává možnost dojít k opravdovým tajemstvím těm, kteří toho nejsou hodni. Pravá kabala k sobě připouští jen ty, kdo mají opravdový zájem, nezištný - ty, které Stvořitel obdařil tímto přáním a ten člověk jej musí chránit, jako svoje nejdůležitější bohatství.

„Poslouchej, - najednou přerušil moje myšlenky Ari – dostal jsem teď svolení vyprávět Ti o některých důležitých věcech, neboť ze všech žáků, které dnes mám, jenom ty plně chápeš a vnímáš moje učení.

Proto jen ty je můžeš zapsat a předat dalším generacím. Vím, že již nebudu dlouho žít: možná rok, možná trochu více, pokud budu věnovat tento čas na psání knih – to nic nestihnu. A mimo to, ty vynikáš neobyčejnou pamětí.

Veškerý zbylý čas ti budu vyprávět tolik, kolik stihnu, potom to všechno zapíšeš a předáš dal. Pouze tví žáci budou pokračovat v opravdové kabale…

… Hovořili jsme spolu o tom, že duše musí vystřídat mnoho těl, jako oděv. Každé duši to může trvat století nebo dokonce několik tisíciletí pozemské doby. Člověk se bude rodit v různých zemích, v různých epochách, všude jim budou nabízeny nejvhodnější životní podmínky pro nápravu jeho duše…

…Pomatuješ si jak jsme, když jsme šli spolu do Mironu, zleva na cestě našli Hromadu kamení? Poprosil sem tě, abys mě to připomněl. Začal jsem ti vyprávět o duších lidí i o těch několika lidech, jejíž hroby zničil čas a zůstaly po nich jen ty rozházené kameny. Duše těchto lidí provedly velké nápravy ve světech, díky tomu můžeme dnes spolu klidně hovořit o našich kabalistických problémech.

Mimochodem, před týdnem jsme s naši skupinou mohli změnit dobu. Naznačil jsem to všem žákům. V duchovních světech byl stav, který umožňoval vykonat neuvěřitelnou nápravu, nápravu, která by zkrátila cestu lidstva, vykonala by to tak, že by tato cesta byla dostupnější.

Musíme se všichni „pozvednout“ do Ierušalaimu (Jeruzalému). Nemohl jsem na lidi vykonávat nátlak, jen jsem je poprosil. Kdybych jim začal vysvětlovat vše podrobně – vzal bych jim to nejdůležitější – jejich vlastní přání cokoliv udělat, proto jsem jim jednoduše řekl – zítra, po ránu se musí zvednout do Ierušalaimu a to je vše.

Viděl si to – přišli jen dva a ty – tři žáci! Někoho bolelo břicho, dalšího nepustila manželka, u Iešua se rozbily boty – dětské pohádky!!! NÁPRAVA VE SVĚTECH!!! Další tato možnost se namane jen za 430 let…Musíme se modlit za tu generaci kabalistů. Vím, že to dokáží…

…Ptal ses mě včera ještě jednou na duše, které se vznášejí v oblacích nad hroby. Ve dvou slovech to nelze vysvětlit, musela by se o tom napsat celá kniha, a nazvat ji, řekněme „Šaar a gilgulim“ nebo nějak tak podobně.

Hovořili jsme spolu o tom, že duše musí vyměnit mnoho těl, jako oděv. S každou duší toto může probíhat století a nebo dokonce několik tisíciletí pozemské doby. Člověk se bude rodit v různých zemích, v různých epochách, všude jim budou nabídnuty nejvhodnější životní podmínky pro nápravu jeho duše.

Ty chyby, kterých se člověk dopustí v nějakém tom konkrétním životě, ovlivňují to, kým a jakým člověk bude v následujícím převtělení, a znovu a znovu, život po životě budou dostávat možnost napravit svoje opakující se chyby. Zajímavé je, že člověk dostává skutečně ty nejlepší, nejvhodnější podmínky pro nápravu duše, prakticky vždy, nikdy to necítí, a nikdy nesouhlasí se svými vnějšími podmínkami.

Co dělat – lidé jsou neuvěřitelně neobjektivní kvůli svému egoismu. Jsou zajímavé případy, kdy se duše převtělují jako celé skupiny. Řekneme rodiny, přičemž si tyto duše v každém dalším převtělení mohou vyměnit sociální role, setkávají se a kontaktují jedna s druhou během mnoha generací.

Situace mohou být dokonce i legrační: tchýně se vysmívá nevěstě – v další koloběhu – se nevěsta stane tchýní a situace se „opakuje“. Je to tak jako při hrách. Ale jsou to skutečně vážné situace.

Například, ve Španělsku existovala ve 13. století skupina kabalistů, velmi silná skupina. Víš to, že kromě těch, kteří se prostě nazývají kabalisty a současně vyvádějí nějaké ty divadelní hlouposti, vždy existují opravdoví, skrytí kabalisté.

Není jich sice v žádné generaci hodně, ale vykonávají nejnutnější činnost pro nápravu celého světa a svět existuje dokud jsou tito lidé. Tito lidé se mohou nacházet vedle tebe a nikdy se toho nedovtípíš. Tak jsou ve světě takové duchovní problémy, že řešit je může jen skupina kabalistů, a ne jednotliví lidé.

Taková skupina představuje spolu spojené části jedné rozdělené duše…vysvětlím co to vlastně je. Duše členů této skupiny se mohou vracet na Zem po několik století, a v podobě úplně jiných lidí se ještě jednou spojují do kabalistické skupiny. Je jim „seshora“ uložen úkol.

Podřizujíc se vnitřnímu instinktu, tato skupina zahajuje činnost v „nápravě“. Pokračuje v tom, co se dělalo před několika stoletími! Je to takový instinkt, jako je u ryb, zvířat, která v určité době chápou úkol zadaný přírodou a začínají plnit program rozmnožování se, dokonce i tehdy, měla-li by zemřít.

“Eh, rabíne Haime, kdybys už mohl vidět nakolik je vše určeno v tomto světě, v tomto životě. Ale ty to uvidíš a to ti pomůže zapsat naše besedy do knih. Tak se duše té samé skupiny kabalistů ještě jednou objeví společně za několik století, a pokud bude mít lidstvo štěstí, vykonají hodně důležitých věcí.”

Jednou, po několika měsících od tohoto dne, jak jsem se začal učit u rabína Ichaka Luria, zmocnilo se mě strašné zoufalství.

Nebylo to obyčejné zoufalství, ten pocit, co se mě zmocnil, byl spojen s bezvýchodností a strachem. Přistihl jsem se při myšlence, že vše, co poslouchám na hodinách, vše, co se zápalem vysvětluje rabín Ichak – nechápu. Tj. ne, že najednou nechápu, ale celou dobu nechápu, nechápu čím dál tím více.

Vše, co vyprávěl se pro mě proměňovalo do masy zvuku, v monotónní melodie abstraktních fází. Viděl jsem jak jiní - a z těch „jiných“ byli již velcí kabalisté té doby - mu přikyvovali, ptali se na různé věci, u kterých jsem nic nepochopil, nemohl jsem uvnitř sebe najít spojitosti s něčím co jsem již znal…

…Chtělo se mi tlouci hlavou o zeď bejt-knessetu (přednáškový sál synagogy)…Aby mi něco vlezlo do hlavy! Stěží jsem se dočkal konce vyučovací hodiny, už během ní jsem měl chuť udtrhnout se, utéct z toho sálu synagogy, kde se mi zdálo, že vše kolem mě je proti mně. Nemohl jsem s tím žít…

Rozhodl jsem se, za každou cenu si po vyučování pohovořit s Arim, ale vnitřní hlas mi tvrdil, že je to zbytečné, a že asi studium kabaly nezvládnu, ještě jsem nedorostl…Asi musí člověk disponovat nějakou zvláštní pokladnicí rozumu…hodina skončila a já jsem čekal až se posluchači rozejdou. Najednou ze strany k Arimu někdo přišel a velmi tiše mu sdělil, že jej čeká mladá žena…

…nemusím se zabývat nápravou činnosti Stvořitele…

Ari vyšel ze synagogy, Před ním stála neobyčejně krásná mladá žena. Bylo vidět, že je v rozpacích: z jedné strany židovský zákon moc nedovoloval jen tak jednoduše přijít a začít rozhovor s mužem, z druhé se doslovně třásla strachy, protože o kabalistech se stále rozšiřovaly nikým neprověřené pověsti. U nezasvěcených přiváděl ke strachu a vzrušení. Ale když tato žena přišla, na nic nehledíc – znamenalo to, že ji přivedlo něco velmi důležité.

Ari se na ní podíval a vyčkával až žena promluví, ale nemohla ze sebe vymáčknout ani slovo, stála se sklopenýma očima a strnulá…

“Nebudu vás unavovat svým vyprávěním o mých neštěstích, říkali mi, že se jen podíváte na člověka a to je dostačující, abyste o něm vše věděl. Já vás jen prosím o Vaše požehnání – dejte mi Bracha, dejte, dejte…”

Ari se zamračil, potom se jeho obličej vyhladil a celý pohled vyjadřoval nepochopení. Ne, že by váhal, najednou vypadal jako dítě, které nemůže pochopit, co je to za ženu, jaký má k ní vztah, že ji musí pomoci a jakou pomoc ji má poskytnout? Oba ztuhli – on a žena – a takto stáli několik okamžiků, ale tyto okamžiky jako by vypadly z celkového běhu času. Společně s Arim strnulo vše. Otočil se a řekl tak, aby to všichni kolemstojící slyšeli:

„Nejsem kouzelník ani čaroděj. Jsem rabín. Jsem rabín, věnující se velké světové vědě – kabale. Nemusím vyrábět kámen a číst zaklínadla. Jsem kabalista a veškerá moje činnost je nasměrována na nápravu světa. Ve vaší prosbě a prosbách takových jako jste vy je to, co nemusím dělat, to co nepatří do mých povinností a zplnomocnění.

1. nemusím se zabývat nápravou činnosti Stvořitele,
2. nemusím se zabývat nápravou činnosti Stvořitele,
3. nemusím se zabývat nápravou činnosti Stvořitele,

Ari to vyslovil tak, že jakékoliv právě vyslovené slovo vypadalo jako urážka.. Vše co jsem mu chtěl říci o svém “rozumím – nerozumím“ se stalo maličkostí, nedůležitým, hloupým, nakonec jsem se styděl za svoje myšlenky i za to, že takového velkého člověka obtěžuji svými planými řečmi. Ale on sám ke mně přistoupil, podíval se mi do očí a zeptal se: co jsi mi chtěl na hodině říci?

…Vždyť každý člověk je obrovský svět, je to obrovský oddělený svět, a všichni se v něm nacházíme, vše se nachází v člověku a jeho Stvořitel se tam též nachází, uvnitř člověka! Ty to pochopíš, uvidíš to, pocítíš to…

Mluv, nestyď se. Mimochodem, sám dobře chápu, co tě trápí…To co si myslíš – všichni tito lidé, co sedí a poslouchají, co vyprávím, a při tom souhlasně pokyvují hlavami, něčemu rozumí? Většinu z toho co vyprávím, vyslovuji proto, že to musí být řečeno, musí to být sděleno našemu světu.

Toto musí být procítěno našim světem. Kdyby to došlo do každého, alespoň trochu, alespoň trošku by to vešlo do světa těch, kteří sedí na mých hodinách, změnilo by to vše kolem nás. Vždyť každý člověk – je obrovský svět, je to obrovský oddělený svět a všichni se v něm nacházíme, vše se nachází v člověku a jeho Stvořitel se tam též nachází, uvnitř člověka! Ty to pochopíš, uvidíš to, pocítíš to…

Druhý den jsme se s Arim brzy ráno vypravili ve směru jezera Kineret. Rád jsem se procházel s Arim, neboť jsem mohl s nim besedovat o tématech, která se neprobírala při hodinách. Největším mým problémem bylo si pamatovat, neměl sem žádnou možnost zapisovat vše, o čem se hovořilo, veškerá naděje byla jen nezapomenout.

Zajímaly mě různé věci, které na první pohled neměly žádný vztah ke kabale. Otázky astrologie, židovského kalendáře, totožnost těla člověka a duchovních kořenů, dokonce zeměpisné mapy - i o tom je vysvětlení v kabale – vždyť dokonce každý stát má svůj kořen v duchovních světech.



…Pij – a podal mi hrneček – vypij to najednou. Je to místo – ta samotná bludná studna Miriam, o které všichni hovoří, a nikdo, jako obvykle, nic neví. Pij a veškeré vědomosti kabaly se ti otevřou…

A tak jsme si povídali, až jsme došli na břeh jezera. Tam na břehu žil jeden rybář, který Ariho zbožňoval, a ke každému svátku mu přinášel několik velkých ryb. Ari mu pomáhal s nějakými výpočty, vždyť rabín Ichak Lurija byl velkým znalcem obchodu. Velmi rád opakoval, že kdyby nebylo výuky kabaly – stal by se asi velmi bohatým člověkem.

Nyní spolu uskutečníme malou plavbu – pravil Ari a přitáhli jsme dvoumístnou lodičku k jezeru. Zpravidla jsem se Ariho neptal na poslání té či oné činnosti, snažil jsem se prostě vše plnit. To, co jsem se měl dozvědět, jsem se vždy dozvěděl.

Dopluli jsme na střed jezera a točili jsme se, jako by Ari něco hledal. „Zde!“ – najednou vykřikl a zastavili jsme. Lehký vodní vír točil s loďkou na jednom místě. Ari vzal hrneček a nabral do něj vodu.

Pij – a podal mi hrneček – vypij to najednou. Je to místo – ta samotná bludná studna Miriam, o které všichni hovoří, a nikdo, jako obvykle, nic neví. Pij a veškeré vědomosti kabaly se Ti otevřou…Pochopíš ty duchovní světy, ve kterých se všichni nacházejí – příčiny a způsoby všeho dění, minulého i budoucího, poznáš svého Stvořitele…

To, co se mi objevilo, v ten moment, nelze popsat slovy. Byl to úder! Co by jste si nepředstavovali o duchovnu, jak by jste netoužili po duchovnu, o objevení nové vlastnosti v sobě – duchovní pohled – ani nevnímáte to, jak daleko jste od skutečnosti!

Ten pocit ztráty pevné půdy pod nohama, opojení od poznání absolutní krásy a dokonalosti… Ne, to nejsou ta pravá slova… Lidstvo si ani nepředstavuje, jak má chudý jazyk!

Slovy nedokážeme nic skutečně vyjádřit! Nic! Náš jazyk není připraven na to, aby vyjádřil duchovno. S našimi neohrabanými mozky jsme příliš primitivní, abychom pochopili, co je to duchovno, nejvyšší. Pochopit to není možné. Musíme to pocítit… pocítit srdcem, pláčem, písní, bezesnými nocemi.

A toto musíme pochopit, prožít, protože jen toto může zaplnit to místo v člověku, které si připravuje pro duchovno. Je to jako bychom po desetiletí hledali malá dvířka v kilometrové zdi a najednou je najdeme tam, kde, jak se nám zdá, jsme celou dobu hledali…Ne, toto nelze vysvětlit slovy…

Ari se díval na mě a usmíval se – přesně věděl věděl co se se mnou děje, jen s ním jsem mohl mluvit o tom, co se ve mně děje, neboť to ze své výšky cítil – stál za každým mým slovem. I já jsem najednou jasně věděl, že též rozumím každému jeho slovu a jsme spolu jako monolit, jako jeden celek. Ano, na nás závisí celé lidstvo, všichni lidé.

Jejich duše představují jeden celek, jako spojené nádoby. Jako když se přeplňuje Kineret, ta malá říčka, vlévá čerstvou vodu do Mrtvého moře, tak je i každý, kdo pochopil duchovno, náplní, novým proudem života pro celé lidstvo.

Najednou byl obličej Ariho neobyčejně vážný, zavřel oči a něco velmi tiše začal povídat. “To co jsem udělal s Tebou” – řekl – “obyčejně nikdo a nikdy nedělá. Já též nejsem nakloněn žertování – prostě nemám východiska. Už jsem Ti říkal, co vím o tom, jak málo mám času, nevím kolik, ale… je to moc málo, možná půl roku, možná rok.”

Pro to, co mám udělat, je to ve skutečnosti velmi málo. A já chci stihnout nejen splnit velmi důležité nápravy ve světě, ale zanechat po sobě člověka, který popíše v knihách úplně nový odlišný systém kabaly.

Do dnešního doby mohli studovat kabalu a být spojeni se Stvořitelem jen jednotlivci…Od nastávajícího okomažiku a dál, díky mým nápravám v duchovních světech, můžou kabalu studovat již ne jen vyvolení, ale i ti, kteří si to prostě budou přát.

Můžou to být dokonce ženy a děti. Protože naše doba je začátek absolutně nové epochy v životě lidstva. Stále víc a víc těžkých a nenapravených duší sestupuje do našeho světa. Vyžadují zvláštní nápravy, které nelze provést bez studia kabaly.

Kabala je metodika pochopení Stvořitele, a každá nová generace vyžaduje nějaké obnovení této metodiky, protože když nepochopí Stvořitele, neuvidí a nepocítí jeho vlastnosti, duše se nemůže napravit.

V každém období, před tím než začíná nová etapa, do našeho světa sestupuje zvláštní duše, duše správného člověka, která se prevtěluje v lidské tělo a pobývá v tomto světě, předává lidem novou současnou kabalu a vykonává odpovídající napravovací činnost.

Takže nejsem jen tak poslán do tohoto světa. Moje duše prošla řadou velmi důležitých koloběhů. Nemohu Ti vyprávět o všem – je to velké tajemství a možná někdy sám pochopíš logiku mojí přítomnosti na Zemi. Mohu jen říci, že já, moje duše je převtělením rabína Šimona, jež napsal „Zohar.“ Říkám Ti to jen s jedním cílem – musíš zorganizovat zachování a rozšiřování tohoto nového systému kabaly, popsat celý tento systém v knihách a zajistit jeho ochranu před představiteli starých škol. Podívej, rabín Moše – velký kabalista, který napsal mnoho knih o kabale, uznávaná autorita – on nejen, že nerozumí o čem mluvím, ale bude i první, který bude z nepochopení vyvracet vše, o čem mluvím. Tak schovej všechny svoje rukopisy, dávej pozor, aby se nedostaly do nepravých rukou. Jsou to přece jen tajemství celého vesmíru.

Epocha, která dnes začíná bude trvat kolem 400 let. Ani si neumíš představit, co se bude dít za 400 let…no jen tehdy, pokud spolu uděláme to, co je nutné Dnes. Kabala je něco elementárního (je oddělena od všeho), velmi málo lidí studuje kabalu a uvidíš, jak nepřátelské vztahy to vyvolá od tzv.velkých rabínů.

Prověřují mé vědomosti Tóry a Talmudu, udělali by lépe, kdby prověřovali sebe, nakolik je trestuhodná jejich činnost ve zkoumání těchto knih. Přibližně za 300 let bude situace katastrofická. Skoro nebude lidí, kteří vědí, co je to kabala a za 400 let hlavní masa „duchovních učitelů“ nebude dokonce ani vědět, že duchovní spojení se Stvořitelem skutečně existuje.

Bude to strašná epocha. Rabíni se budou věnovat politice a byznysu, pronásledovat těch několik, ktěří budou téměř “ilegálně” vyučovat opravdovou kabalu. Kabalisty se budou nazývat lidé, kteří si budou vydělávat na živobytí prodejem „brahot“ a všemožných talismanů – „kamenů“. Zato slovo „kabala“ budou vyslovovat všichni. Vykládačky z karet či z kávy budou též patřit do skupiny kabalistů, bude k nim proudit velký počet „prázdných“ zvědavců.

Bude to strašná doba, ale vyvolá zájem lidí ke kabale a postupně, když ta skořápka odpadne a lidé pochopí, že to není opravdové, ale že je to hra a podvodnictví – tehdy vznikne zájem o opravdové a lidé nebudou hledat zázraky, ale opravdové spojení se stvořitelem. Příjdou lidé, jako my dnes – udělají nový systém kabaly. Tento přivede masy lidí k pochopení Stvořitele.

Každá generace – to je úplně nová generace, nový druh duší, proto otcové nechápou děti a děti otce. Vždyť to není jen tak, jedni lidé umírají, druzí se rodí. Ani místa ne zemi neexistují jen tak, země a státy – to je též soustředění duší dle principu druhů těchto duší a druhů jejich nápravy. Říkají – budeš li se špatně chovat v tomto životě, v tom dalším Tě potrestají.

A člověk čeká, věříc v to, že v následujícím životě jej postaví do rohu a nedají mu dortíky, budou jej péct na ohni a toto se bude jmenovat „Peklo“, ale je to o hodně jednoduší – v následujícím životě, pokud to bude plánováno Stvořitelem – se člověk narodí na takovém místě naší planety, kde sám život od sebe je trestem, nebo jej možná na svůj svátek usmaží lidojedi, a on přece jenom pocítí ďábelský oheň. Každá generace má svoji specifiku, svoji povahu, svoje vlastnosti. A dialog se Stvořitelem musí každá generace vést jazykem, který tato generace chápe.

Duše, objevující se na světě, budou hrubší a hrubší, a budou žádat jednoduší a jednodušší jazyk. Tomu, co napíšeš ve svých knihách, bude několik generací stále provádět novou korekturu, upravovat to …a za několik dalších století lidé už vůbec nepochopí, o čem se tam psalo. Budou zapotřebí úplně nové komentáře a postupně se tyto komentáře stanou opravdovými knihami, popisujícími cestu ke Stvořiteli.

Objeví se nový kabalistický jazyk, a možná nebude jediný. Čím více lidstvo se bude přibližovat k době Mašiaha (Mesiáše), tím víc bude cítit rozdíl mezi generacemi, tím dynamičtěji se budou vyvíjet události ve světě, technický pokrok přivede k tomu, že Země se stane menší a menší, a lidé celé Země se začnou zajímat o kabalu. Nebude jiného způsobu pochopení cíle naší přítomnosti na tomto světě. Tehdy se moje duše vrátí na zem v novém převtělení a poskytnu nové vysvětlení těm novým lidem, a pokud k tomu bude lidstvo připraveno, tak se objeví i ta nová skupina kabalistů, která čeká na svoje převtělení od 13. století.

Gojové budou hledat v kabale smysl života proto, že veškeré jejich náboženství a teorie je přivedou do slepé uličky. Budou hledat jakoukoliv možnost se dostat do Erec Izrael neuvědomujíc si, proč to vlastně dělají. Bude to neobyčejně zajímavá doba, konec šestého tisíciletí. Budou se odvíjet události, mnohé podobné těm, které jsou popsány v Tanahu.

Nastane velké přesídlování Židů po světě, budou je následovat dokonce lže-mašiahi a velké skupiny ortodoxních Židů, a bude to vyvolávat větší a větší zmatek ve světě, do doby než lidé začnou vidět, kdo za tímto stojí. Uvidějí Stvořitele…“

Všechno toto říkal veliký Ari svému prvnímu žáku Haimu Vitalovi. Mluvil o nás, o naší době…





Zdroj: Kabbalah
 

zpět