Pojednání o kabale

František Kabelák - Lidská duše dle učení kabaly

08. 06. 2010 22:23

Dne 5. března roku 1887 pronesl německý badatel, hrabě Leiningen, v Psychologické společnosti v Mnichově přednášku, ve které se zabýval problémem lidské duše podle učení kabaly. Tato přednáška je ve svém obsahu to nejlepší, co je nám v tomto směru známo. Přednáška byla otištěna v německé revue Sfinx, odkud ji vynikající francouzský hermetik Barlet přeložil do francouzštiny (L'ame d'apres la qabalah) a dr. Encausse otiskl ve své knize o kabale. Odkazujeme každého. kdo má zájem o názory kabaly na lidskou duši na otisk přednášky Leiningenovy. V našem pojednání chceme doplniti výklad Leiningenův o tři prvky, kterými se v přednášce nezabýval, a sice o:
1. vznik lidské duše obou pohlaví
2. zákon metempsychózy, znovuvtělování GILGÚL
3. těhotenství duší, IBÚR.
Je všeobecně známo, že deset sefirotů tvoří ve svém souhrnu ideálního, tj. nebeského člověka, Adama Kadmona, který je světem příčin, olam acilut. Tvoří tak Ilán, kabalistický strom, který se ve svém schématu dělí na tři třídy, představující atributy boží vždy z jiného hlediska, avšak tyto tři třídy tvoří nedělitelnou trojjednotu.
Tři první sefiroty jsou povahy intelektuální, vyjadřují absolutní totožnost bytí a myšlení. Tří další sefiroty jsou morální povahy, na jedné straně ztotožňují Boha s dobrem a moudrostí, na druhé straně ukazují, že krása, t.j. sefira Tif'eret pramení z dobra. Nazývají se proto přívlastky morálními, jinak světem citu v nejvznešenějším smyslu slova. Poslední sefiroty ukazují, že Bůh je absolutní silou, nejvyšším základem, a že tento základ, sefira Jesod, je současně plodícím prvkem všeho bytujícího. Tyto tři poslední sefiroty vytvářejí svět přírody, lépe řečeno podstatnost, bytnost a princip přírody.
Jak přecházejí tyto tři trojice v nejvyšší Trojici a Jednotu, vysvětluje kniha Zóhar, traktát Berešit, fol. 51a, následovně:
“Kdo chce nabýti názoru o nejvyšší jednotě, nechť pozoruje plamen, který vychází z uhelného žáru nebo hořící lampy; nejdříve vidí dvoje světlo, jedno jasně bílé a druhé modré nebo černé; bílé světlo je nahoře a rozšiřuje se v přímé linii, modré nebo černé světlo je dole a zdá se být podstavcem bílého světla. Obě světla jsou spolu tak těsně spojena, že tvoří jediný plamen. Podstavec modrého nebo černého světla je zase spojen s hořící látkou, nacházející se pod ním. Bílé světlo nikdy nemění barvu, zůstává vždy bílé. Ve světle, které je pod ním, můžeme ale pozorovat více odstínů. Mimoto se podstavec, spodní světlo, šíří dvěma protilehlými směry: nahoře je spojeno se světlem bílým a dole s hořící látkou. Avšak tato hořící látka se stále více stravuje a spodní světlo vystupuje vždy ke světlu hořenímu. A tak vše přechází v Jednotu.
Tato alegorie se nachází v Zóharu ještě jednou, a sice v traktátu Pekuda, aby pomocí této alegorie byla vysvětlena lidská duše, která tvoří rovněž trojici.
Trojice má tři členy, z nichž jeden tvoří těžiště. Tři těžiště tří trojic sefirotů tvoří tzv. Sloup Středu. Těžištěm první trojice intelektuálních sefirotů je sefira Keter, Nejvyšší Koruna. Těžištěm druhé trojice je sefira Tif'eret, Krása. Těžištěm poslední trojice je sefira Malchut, Říše. Co je to Koruna? Koruna je jednička, absolutní podstata. Co je krása? Krása je nejvyšším výrazem morálního života a morální dokonalosti. Je emanací rozumu a milosti, bez nichž by bylo vše, co bytuje, temnou nocí, je to tedy ideál. Co je Říše? Je to hromadná činnost všech sefirotů, přítomnost boží ve všem stvořeném.
Tato tři těžiště tvoří sloup středu, který je opět trojicí, a sice: absolutnem či podstatou, ideálem či myšlením a silou či životem, tj. soustředěním bytí a ideje v objektu.
Koruně zůstává vždy její jméno, je vždy Dlouhým Obličejem, Starým Dnů, Starým, jehož jméno budiž pochváleno. Krása se ale stává králem, Říše matkou, královnou. Porovnáme-li krásu se Sluncem, jsme nuceni porovnati Říši s Lunou, neboť Říše přijímá světlo svítící z místa vyššího, které je bezprostředně nad ní, což znamená, že hmotné bytí je toliko odleskem Tif'eret, vyšší krásy. Tímto způsobem dokazují kabalisté jasně a logicky existenci a trojjednotu lidské duše, jasný důkaz, který chybí v pojednání hraběte Leiningena.
Zóhar, traktát Idra Suta, praví: Říše, královna. je matkou všeho a vše, co bytuje na zemi, ssaje na jejích prsou a je prostřednictvím jejím požehnáno. Nazývá se proto Malchut, Říše, královna, také CHAVA (Eva), matka lidství. Král a královna tvoří dohromady pár, jehož úkolem je předávat světu vždy novou milost. Spojením tohoto páru je pokračováno v díle stvoření a jeho udržování. Oboustranná láska tohoto páru, která jej nutí k této činnosti, projevuje se dvojím způsobem a plodí proto plody dvojího druhu. Přichází-li totiž láska shora, t.j. od krále, z Tif‘eret ku královně, Malchut, a z té do celého světa, chce se bytí a život po svém východu z hlubin světa idejí vždy více a více ve všech předmětech rozšířit. Tak vzniká duše mužská.
Přichází-li láska zdola, od královny ku králi, to jest od uskutečnění k ideálu, aby přivedla do klína Starého Dnů vše to, co má nárok na zpětný pochod, vzniká duše ženská.
Zóhar, traktát Vajikra (fol. 7a, l0b) vykládá vznik dvou pohlaví následovně: Nejčistší podstata duše má svůj kořen v rozumu, v nejvyšším rozumu, kde se postavy tvorů od sebe začínají odlišovat, kterýžto rozum jest všeobecnou duší (Adam Protoplast). Má-li býti podstatou mužské duše, prochází principem milosti, t.j. principem výboje, sefirou Chesed. Má-li se státi podstatou ženské duše, prochází principem spravedlnosti, t.j. principem soustředění; sefirou Pachad.
Jak vidíme, podstata duše ženské i mužské je tatáž. Obě duše jsou si morálními principy rovné, liší se toliko směrem těchto morálních principů. Na těchto směrech jsou založeny rozdílné duchovní schopnosti obou pohlaví.
Do světa, v němž žije po průchodu těmito principy, je duše přenesena spojením Krále a Královny, Tif'eret a Malchut, které plodí duši podobně jako muž a žena plodí hmotné tělo. Tímto způsobem duše sestupuje. Vynechali jsme toliko mystické kanály, kterými se tento sestup děje.
Následujícím způsobem se duše vrací zpět: skončila-li svoji úlohu, je-li vyzbrojena všemi ctnostmi, vystupuje sama sebou, a sice láskou. Láska její i láska, kterou přijímá, rozlučuje ji a s ní vystupuje také poslední stupeň emanace Věčného Bytí, aby se sloučila opět s ideální podstatou ADAMA KADMONA. Král a královna se opět spojují, avšak jiným způsobem. Tak vzniká Věčný Koloběh, neboť život je čerpán zdola i shora, takže se obnovuje pramen a stále plné moře rozprostírá svoje vody dále a dále. Sloučení duše s ideálním Adamem Kadmonem může nastat i v určité chvíli pozemské existence; v EXTASI, kdy král a královna se spojují z jiné příčiny a k jinému účelu.
Avšak před tím, než se král a královna spojí, aby byly vytvořeny obaly obklopující podstatu duše, nutné k jejímu sestupu, je každá duše podrobena soudu. Tehdy prochází soukolím velikých kol. Duše, pokrytá škvárou, nemůže vystoupiti ani dosáhnouti extáze, neboť toto soukolí by ji rozdrtilo.
Další otázkou, kterou neřešil Leiningen, je znovuvtělování, metempsychóza, putování duší, GILGÚL.
Teorie znovuvtělování je důsledkem učení o svobodné vůli člověka a o jeho předurčení, neboť vyrovnává tyto dva zdánlivé protiklady.
Svobodná vůle není ničím jiným, než schopností rozlišovat dobré a zlé. Užíváme-li správně této schopnosti, vymykáme se vlivu hvězd a ještě více, hvězdy jsou nuceny poslouchati nás. Šimon ben Jochaj říká, že kdyby do nás Bůh nevložil dobré a zlé sklony, nemohli bychom míti zásluhu ani vinu. Morální stránka člověka, t.j. idea dobra a zla, je formou jíž chápeme Absolutno, což se může dít toliko svobodnou vůlí.
Je však předurčeno, že vše, co bytuje, musí se vrátit do absolutní podstaty, z níž vyšlo. K dosažení tohoto cíle musí duše vyvinouti dokonalost, jejíž neporušitelný zárodek se nachází ve všem. Množstvím zkoušek musí vše dosáhnouti poznání sebe sama a svého původu. Nebyla-li tato podmínka splněna v tomto životě, počíná život druhý, třetí, čtvrtý atd., to jest, nastává nový stav, v němž záleží na svobodné vůli, chce-li člověk dosáhnout dokonalosti, která mu dříve chyběla. Toto vyhnanství (EXIL) přestává kdykoliv chceme, ale nic nás nezdržuje v tomto vyhnanství stále a stále pokračovat.
Znovuvtělování řídí se zákonem věčného pohybu, který jest životem. Tento zákon se projevuje přitažlivostí a odpudivostí. Každá činnost je příčinou zpětné činnosti a zpětná činnost jest úměrná činnosti. Souladná činnost vytváří jinou činnost harmonicky shodnou. Nesladěná činnost si vynucuje zpětné působení na pohled neuspořádané, avšak toto zpětné působení ve skutečnosti udržuje rovnováhu.
Je-li proti zlu užito opět zla, je ve zlu pokračováno, je-li užito proti zlu dobra, je zlo zlomeno. To jsou nezměnitelné zákony GILGÚLU kabalistů, znovuvtělování.
Nauka o znovuvtělování byla také vyučována v kruzích prvních křesťanů, ale jak praví Hieronymus (Epistola ad Demedriadem), esoterně a tradičně. Další důkazy o tom přináší Origenes (Advers, Celsum 1,3), který pokládá nauku o znovuvtělování za jediný prostředek, kterým lze vyložit určitá vyprávění z Bible. (Zápas Jákova a Esaua před zrozením a vyprávění Jeremiášovo, když se nacházel ještě v těle matky). U Origena se nejedná o metempsychózu Platónovu, ale o nauku daleko vyšší.
Zbývá nám osvětlit ještě jeden bod, a sice těhotenství duší IBÚR. Toto, tzv. těhotenství studoval zvláště pečlivě veliký mystik kabaly, Isák Lurja. IBÚR je prostředkem, kterým pomáhá milost Boží lidské slabosti, aby mohl člověk tuto slabost snáze překonávat a dosáhnout nebe. Nejsou-li dvě duše samy o sobě sdostatek schopné následovat předpisy zákona Božího, slučuje je Stvořitel v jednom životě a těle, aby se oboustranně doplňovaly.
Mnohdy potřebuje pomoc jen jedna z těchto duší, která pak dostává nutnou oporu od duše druhé, která má více síly. Tato druhá, silnější duše, se tím stává matkou slabší duše, nese ji ve svém klíně a sytí ji vlastní podstatou, jako žena svůj plod. Proto bylo toto dění nazváno Ibúr, těhotenství.
Smysl IBÚRU je velikým tajemstvím ctnosti, výkonnosti a života, velikým arkánem mystiky. Toto mystické arkánum je zákonem IBÚRU: umění udržovat v rovnováze síly, aby bylo docíleno vyrovnání pohybu. Přistoupí-li do těla místo duše pomocné duše zatížená, nastane posedlost, zvaná DIBÚK. Jsou ještě další dva druhy IBÚRU. První způsobuje zvláštní duše, Nešamá jetera se čtyřmi anděly a těhotenství duše nastává v předvečer dne odpočinku, aby přestalo ukončením tohoto dne. Posledním druhem IBÚRU je působení nevtělené duše na duši vtělenou a obráceně. Dva poslední druhy IBÚRU jsou tajemstvím kabaly maasijot, praktické kabaly a její mystiky. Tyto dva druhy IBÚRU přivádějí božskou moc do služeb lidské vůle a aby toho člověk dosáhl, musí vědět, chtít, odvážit se a MLČET.

(Převzat ze sborníku LOGOS číslo 1. roku 1994)

 

zpět