Pojednání o kabale

Kabala

Kabala

27. 06. 2009 18:43

Kabala - někteří ji chápou jako druh židovské mystiky, jiní zase jako tajné židovské učení v rámci esoterního judaismu či jako židovský proud plně akceptovatelný ve skupinách zabývajících se okultismem a magií.

Pojem

Slovo kabala je odvozeno od hebrejského kábal - „obdržet něco" či kibbel - „ústně něco sdělit", „obdržet ústní sdělení" a překládá se jako „tradice" či „přijetí". Většinou je tím vyjádřeno přesvědčení, že existují dvě podoby toho, co obdržel Mojžíš pro vyvolený lid na hoře Sinaj. Jedna část tohoto „obdržení" je zapsána v Písmu, konkrétně v Pentateuchu, druhou, tajnou část, však Mojžíš údajně svěřil ústně (podle jednoho místa v Mišně údajně Jozuovi). Kabala sama sebe chápe jako vyšší druh zjevení oproti tomu, které je zapsáno v Tóře.

Vznik a vývoj

Stran vzniku kabaly je ovšem mnohem více názorů než v právě uvedeném sdělení. Existuje několik teorií o původu kabaly. Uveďme si ve zkratce alespoň nejhlavnější z nich:

1) Jedna z teorií hovoří o gnostickém původu kabaly. V gnosi jako filosoficko-náboženském hnutí existovalo více různých proudů. Jeden z nich, který neztotožňoval demiurga - „zlého boha" a stvořitele světa - s Bohem Starého zákona, by mohl být jedním z možných pramenů pozdější kabaly. V tomto proudu gnose se rozvíjelo učení o mystickém „Prvním člověku" (Adam kadmom), o němž se pojednává i v pozdějších kabalistických textech.

2) Další z teorií o vzniku kabaly je již výše popsaná teorie o „ústní tradici" přijaté na Sinaji Mojžíšem a dále ústně předávané vybraným osobám. Tvrdí se totiž, že kabala nevznikla se vznikem prvních kabalistických spisů, ale již dlouho předtím existovala v ústním podání. Viz též následující hypotézu.

3) Někteří kabalisté kladou počátky kabaly dokonce až k Abrahamovi či dokonce až k Adamovi, kterému tajemství kabaly sdělili údajně andělé.

4) V souvislosti s osobou Mojžíše se také uvažuje o jeho zasvěcení do tajných egyptských mystérii při jeho pobytu v Egyptě a tudíž o egyptském zdroji při vzniku kabaly.

V samotné kabale jsou také až příliš zřetelné vlivy pythagorejismu (např. mystika čísla) a především platonismu, a to jeho pozdější vývojové fáze - novoplatonismu (pojmy jako emanace, ideje).

V počátcích židovské mystiky, která ovšem ještě není totožná s kabalou, se objevují dva hlavní proudy: maase berešit („dějiny stvoření") a maase merkaba („dějiny vozu"). V prvním případě se jedná o úvahy o stvoření světa, diskutuje se o pořadí stvořených věcí, o jejich vzájemném vztahu a hodnotách. V druhém případě se jedná o mysticko-extatický proud, který se zabývá transcendentnem, Bohem, božskými idejemi a inteligencemi. Je založen na přesvědčení, že „duše mystika může ještě za jeho života opustit ve stavu extatického vytržení tělo a putovat nebesy". Toto přesvědčení a tyto zkušenosti vycházejí z biblických vizí proroka Ezechiele, který měl vidění nebeského vozu a nebeského Božího trůnu. Z tohoto období pocházejí texty nazývané Hechalot („Chrámy"). S tímto přesvědčením rovněž souvisí některé pasáže z apokryfní/nekanonické Knihy Henochovy. Oba z těchto proudů - maase berešit a maase merkaba - se pak objevují i v kabale.



Nejstarší textové zachycení učení kabaly je v knize Sefer Jecira („Kniha stvoření"), jejíž vznik se klade do období 6.-9. století. V ní se objevuje stěžejní pojem sefíry, které jsou zde charakterizovány jako prvních 10 z 32 cest moudrosti, skrze které Bůh stvořil svět. Zbývajících 22 cest jsou 22 písmena hebrejské abecedy. V těchto prvcích obsažených v knize Sefer Jecira můžeme vidět vliv nauky o číslech pythagorejismu a novoplatónského učení o emanacích (co se týče učení o sefirách).

Ve středověku bylo centrem kabaly Španělsko a Francie. Významným kabalistou tohoto období je Izák Slepý, který mj. rozpracoval „mystiku modlitby". Hlavním produktem tohoto období je však kniha Bahir, jejíž původ a autorství je neznámé. Kniha se také zabývá sefírami a jejich úlohami a vztahem sefír a spravedlivého člověka - cadíka, který je sloupem mezi nebem a zemí a zajišťuje tak proudění milosti na zem. V knize Bahir se také prvně objevuje učení o převtělování, které je orthodoxnímu židovství naprosto cizí. Koncem 13. stol. se s postavou Abrahama Abulafia dostává do kabaly prvek extatismu a kawany.

Dalším zlomovým bodem pro kabalu je v tomto období objevení se knihy Zohar („Záře"). Knihu lze charakterizovat jako „mystický román", který obsahuje diskuse hlavního hrdiny Šimona ben Jochaje a jeho žáků o mystických tajemstvích, o jejich poutích po nebesích, popisy nebeských chrámů, mystiku modlitby a další skutečnosti. Kniha Zohar je stěžejním dílem, které mělo významný vliv na vývoj učení kabaly.

Po vyhnání Židů ze Španělska se centrum kabaly postupně opět přesouvá na místo svého vzniku a v 16. století se jejím centrem i centrem tehdejší židovské vzdělanosti stává město Safed v Galileji. Zde působil jeden z nejvýznamnějších kabalistů - Moše Cordovero, autor spisu Pardes rimmonim („Sad granátových jablek"). Tento autor do detailů propracoval učení o sefírách. Moše Cordovero je tak výrazným představitelem spekulativní kabaly. Pravým opakem, tedy představitelem extatického směru kabaly, je jeho současník Izák Luria. Ten pořádal přednášky, ale sám nenapsal žádné dílo. Jeho nauku zaznamenal až jeho žák Chajim Vidal v knize Ec chajjim („Strom života"). Kromě Luriova mesianistického zaměření a praxe cesty meditativní modlitby je jeho osobnost v rámci kabaly výrazná i tím, že při vysvětlování stvoření použil výrazu cimcum („stažení se", „kontrakce"), tzn. stažení se nekonečného Boha do sebe, čímž Bůh vytvořil kolem sebe jakoby prázdný prostor, v němž došlo ke stvoření všech stvořených skutečností, které v sobě sice nesou stopu svého Stvořitele, ale jsou od Něj oddělené. Luria se zabýval rovněž otázkou původu zla ve světě a cestou nápravy stvoření (viz níže výraz tikkun). O Izáku Luriovi se také tvrdí spousta zázračných věcí, jako např. že viděl lidskou auru, rozuměl řeči andělů, stromů i ptáků, dovedl číst myšlenky atp.

V 17. století dochází ke střetům mezi odpůrci kabaly z řad rabínů a mezi kabalisty a kabala se pomalu šíří do východní Evropy (např. do Prahy). Později měla vliv i na vznik chasidského hnutí, které se snažilo aplikovat kabalu v každodenním životě.

V období renesance se kabala spojuje s okultismem, dochází i ke snahám o skloubení s křesťanstvím (tzv. "křesťanská kabala"). Vliv kabaly je znát i v myšlení humanistů a filosofů (Baruch Spinoza). O kabalu je velkým zájem i v současnosti. Také v naší republice vychází četné spisy na toto téma - jak pojednání o kabale, tak překlady jejích základních děl (Sefer Jecira ad.)


Pokračování článku zde: Theofil Revue

Autor: Lukáš Drexler, 7.8. 2008, zdroj: Theofil
 

zpět