Pojednání o kabale

Podstata a vývoj kabaly

26. 05. 2009 11:28

Podstata a vývoj kabaly
čili
židovské mystiky
od nejstarších dob až do doby přítomné
podáva
Ph. Dr. Samuel Arje,
Rabín náb. obce smíchovské.

Předmluva.

Židovská mystika má zvláštní osud. Většina židovských učenců odmítla ode dávna její učení a prohlásila ji za zhoubnou, poněvadž olupuje o čas a mate smysly. Jen několik málo přívrženců, opravdových mystiků, zabývalo se jí, za to však s celou vroucností duše, s oním hrůzným nadšením a tajuplným vytržením, jež myslí otřásá a fantasii rozohňuje. V poslední době vzrostl počet jejích přívrženců značně, zajisté jako reakce vládnoucího racionalistického a materialistického nazírání na svět. Konečně hrozné události válečné se svými nevýslovnými útrapami přiměly ještě více lidí bídou a utrpením mučených k mystickému přemýšlení a cítění, a poněvadž je židovská mystika jistě z nejstarších mystických nauk, ne-li n e j s t a r š í , rozmnožil se okruh jejích badatelů a ctitelů ne nepatrně. Přání tohoto okruhu má další pojednání vyhověti. Má zde býti ve formě i laikovi srozumitelné podána ve všeobecných obrysech podstata židovské mystiky, beze zmínky o jednotlivých mystických dílech.
Dr. S. A r j e .

I. Název mystiky.

Slovo »mystika« jest, jak známo, původu řeckého a lze je odvoditi od slovesa »μυεϊν« ( = uzavírati, skrývati). Mystika jest nauka, jež ústa uzavírá, svá tajemství o Bohu a stvoření světa před profaníma ušima utajuje a střeží. Židovská mystika nazývá se hebrejsky »kabbalah« (odvozeno od slovesa kabol = přijímati) a jest (tajuplná, zvláštním posvěcením vyznamenaná) nauka, kterou žák přijímá od učitele ústně, tedy podání od úst k ústům, na němž jen nejhodnější berou podíl. – V nejširším slova smyslu vyrozumíváme mystikou: tajuplné náboženské vnitrní žití, styk lidského ducha s duchem božským, styk, který se děje v nejvnitrnější hlubině duše.

II. Stáří mystiky.

Mystické proudy v lidstvu jsou tak staré jako náboženská vyznání lidí, jako lidstvo samo. Již pračlověku vnucovala se idea o jsoucnosti vyšší, nadzemské bytosti, božstva. Pozorování pravidelných pochodů v přírodě nemohl si totiž lidský rozum mysliti bez původce, který vše to plánovitě stvořil a uspořádal. Mnozí nezůstali při pouhé v í ř e ve stvořitele, chtěli také podstatu tohoto stvořitele a způsob jeho tvoření poznati, a zde započalo mystické badání. Tak spatřujeme lidského ducha ve všech dobách a u všech národů snaživě pracovati u tkalcovského stavu mystiky. – Že v židovství, kde náboženství a jeho nauky zaměstnávaly vždy nejširší vrstvy, také mystická nauka, kabala, měla více přívrženců než kde jinde, jest samozřejmo. Otázka: »Co jest nahoře, co dole, co bylo, co bude?«, otázka o vzniku a konečném účelu všeho bytí, o rozsahu času a prostoru, byla zde znovu a znovu přetřásána.

III. Mystika a filosofie.

Zmíněné otázky zaměstnávaly ovšem netoliko mystika, nýbrž i každého myslitele, náboženského filosofa stejně jako filosofa vůbec. Všichni usilují poodhaliti clonu zastírající »co« a »jak« veškerého počátku, všichni chtějí nahlédnouti za kulisu světového jeviště, všichni: filosof, náboženský filosof a mystik mají totéž východisko, teprve na další pouti dělí se jejich cesty.

F i l o s o f řídí se na své výzkumné cestě pravidly myšlení lidského rozumu, svým rozumem, nestaraje se o případnou nedostatečnost lidského chápání, nestaraje se též, kam tato cesta vede, t. j., zda výsledky jeho zkoumání shodují se s naukou náboženskou.

Ná b o ž e n s k ý f i l o s o f usiluje sice, aby zachoval s filosofem krok, t. j. aby všechno rozumově postihl a odůvodnil (také na základ postavil), přihlíží však ustavičně k základním naukám náboženským, k tomu, aby ho zkoumání dovedlo k témuž cíli jako víra, namáhá se tedy uvésti náboženství a filosofii, víru a zkoumání v soulad, kde však nauky víry lidským rozumem nemohou býti postihnuty a odůvodněny, přičítá tento rozpor víry a myšlení nedostatečnosti lidského rozumu.
v
My s t i k a naproti tomu provází na výzkumné cestě také fantasie a – cit! Nauky víry jsou mu, abych tak řekl, mezníky na cestě jeho zkoumání, oplývajícího fantasií, Ariadninou nití v labyrintu fantasie, jsou mu »naznačením« tajuplných, jen osvícencům přístupných pravd a hlubších poznatků.

IV. Kabala v židovské literatuře.

Již v talmudu (pobiblické literatuře sahající od 2. století p ř e d Kr. až k 5. století p o Kr.) najdeme bohaté stopy mystického badání a mystického učení. Ba, můžeme již zde vedle spekulativní (teoretické) kabaly, která zamýšlí pouze poznání nejvyšší bytosti, rozlišovati praktickou kabalu, která chce pomocí tohoto poznání konati zázraky. Tato jest ovšem mnohem mladší než ona. V traktátu Sanhedrin 65b se dokonce vypravuje, že Raba, babylonský učenec 4. století po Kr., stvořil pomocí praktické kabaly z hlíny člověka (předchůdce pražského Golema), který však nemohl mluvit. Mnohem praktičtěji využili prý praktické kabaly jiní dva učenci, kteří pokaždé v pátek společně studovali velmi staré kabalistické dílo »Sefer Jecira« (Kniha Stvoření) a při tom si vždy stvořili t u č n é t e l e , které o sabatu snědli. Mnohem větší byl okruh těch, kteří se zabývali starší, spekulativní kabalou. V traktátu Chaziga 14b se vypravuje: Čtyři učenci z počátku 2. stol. po Kr. pokusili se vniknouti do nebeského ráje, t. j. v tajemství božského stvoření. Jeden, Ben Asai, ztratil při tom život, druhý, Ben Zouma, přišel o rozum, třetí, Elisa b. Abuja, ztratil víru (všichni tři nebyli tedy toho hodni nebo schopni), jen čtvrtý, R. Akiba, šťastně pronikl a zůstal zdráv.

V. Mystický systém.

Spekulativní mystika byla již velkým židovským myslitelem Philonem, který žil od r. 25. před Kr. do r. 40. po Kr. v Alexandrii, uvedena v samostatný systém. V tomto systému jeví se však zřetelně vliv řecké metafysiky. Platonikové totiž se snaží vysvětliti vznik světa tím, že vedle r y z e d u c h o v n í , věčné, božské bytosti připouštějí ještě jsoucnost věčné p r a l á tk y , z níž Bůh svět u t v o ř i l . Philo naproti tomu, věda jako Žid, že v židovském náboženském názoru není pro takový dualismus (vedle věčného ducha věčná pralátka) místa, staví místo »pralátky« nauku o »logu«. »Logos« značí »Slovo«, »Myšlenka«, »Rozum«. Logos vzešel z Boha. Bůh sám jest podle Philona, jako pravěčná, nekonečná bytost, příliš vysoko postaven, než aby mu mohl býti přičítán bezprostřední styk s konečným stvořením, s hmotou. Logos, ač jest rovněž ryze duchovní, jest přece stvoření bližší, jsa bytost stvořená sama sebou. Logos v y t v o ř i l prý svět podle božského určení. On, μονογενής jednorozený syn Boha, je prý sprostředkovatelem mezi Bohem a světem. Toto učení Philonovo mělo později veliký vliv na vývoj křesťanské nauky, v židovství samém však, jež se snažilo své monoteické učení zachovati v nejúplnější ryzosti, zůstal tento philonský názor bez účinku.

VI. Mystická metoda.

U Philona najdeme také částečně vytvořenu pozdější me to d u kabalistického výkladu bible. Tato metoda pozůstává v tom, že kromě doslovného smyslu biblických vypravování a předpisů, rozpoznáváme ještě skrytý, a l e g o r i c k ý smysl, obrazně znázorněnou myšlenku.
Kabalisté ovšem rozšířili tuto metodu tím, že jednotlivá písmena Písma svatého vykládali jednak a k r o s t i c h i c k y (t. j. jako začáteční písmena slov kabalistického obsahu (Notarikon), brzy a r i t m e t i c k y (t. j. podle číselné hodnoty písmen, jež odpovídá stejné číselné hodnotě zcela jiných slov kabalistických nauk (Gematrie), jednak opět m e t a s t a t i c k y (t. j. přemístěním písmen slova nalézti slovo nové) a všemi těmito možnými obměnami dokázali nový mystický smysl bible.
Tohoto způsobu výkladu je nejvíce použito ve starém kabalistickém díle »Ousios de-Rabbi Akiba« (Písmena rabi Akiby). Toto dílo vešlo ve známost v 8. století po Kr. a bylo kabalisty přičteno R. Akibovi.

VII. Rozmach mystických nauk v 8. století.

V touž dobu, kdy zaměstnávalo mystiky kabalistické dílo, pocházející, jak se za to mělo, od R. Akiby, bylo ještě jiné dílo předmětem mystického badání. Je to »Hechalot de-Rabbi Jišmael« (Nebeské prostory od R. Jišmaela) se svým fantastickým líčením nebeských místností a antropomorfickým zobrazováním-rozměrů jednotlivých údů a celé postavy Boha. Dílo, jež svými antropomorfickými líčeními, nejen duchu židovství odporuje, nýbrž i v kabalistické literatuře je ojedinělé, bylo kabalisty samozřejmé vykládáno obrazně, a R. Jišmael, přítel často zmíněného R. Akiby, prohlášen za jeho autora.
Nejvíce pozornosti a výkladu bylo tehdy a v pozdějších stoletích věnováno nejstaršímu a již v talmudu (viz v. předu) citovanému dílu »Sefer Jecira« (Kniha Stvoření). Za autora tohoto díla byl dokonce prohlášen první patriarcha, Abraham. On, který vlastním nazíráním poznal jednojediného, věčného Boha, musil podle názoru kabalistů také poznati pravou podstatu Věčného, jakož i tajemství stvoření.
Že mystická literatura Židů právě v oné době našla tolik badatelů, bylo by lze jistě vysvětliti vlivem podobných mystických proudů u Arabů oné doby, mezi nimiž převážná část Židů tehdy žila. Arabská mystika měla tenkrát původ v rozličném výkladu koránu (boj Šijitů se Sunity).

VIII. Doba největšího rozkvětu kabaly. Zohar.

Nového a největšího rozkvětu dožila se židovská mystika ve 13. století, v téže době, kdy i křesťanská mystika, podnícena a živena křižáckým hnutím, procitla k novému životu. Tato doba rozkvětu dosáhla svého vrcholu koncem 13. století vznikem díla »Zohar« (záře, světla), jež se zove »biblí« kabalistů a je těmito stejně uctíváno jako bible. V Zoharu dospívá kabalistická nauka nejvyššího vývoje. Zohar byl uveřejněn španělským kabalistou Mojžíšem de Leon jakožto o p i s originálu R. Šimona ben Jochai, učitele talmudu v 2. století. Tento originál nalezl prý Mojžíš de Leon za svého pobytu v Palestině. I v knize samé vystupuje R. Šimon ben Jochai jako spisovatel, přes to, že v ní jsou jmenováni i učenci pozdější doby. Když však po smrti Mojžíše de Leon byl ovdovělé jeho manželce nabídnut větší obnos za nalezený prý originál, prohlásila tato prostodušně, že její zemřelý muž dílo sepsal sám. Ve zbožné horlivosti a přání zjednati dílu autoritu a přijetí u současných kabalistů, přičetl autor své opravdu podivuhodné a hluboce založené životní dílo v sebezapření – staršímu učenci. Zohar zdá se býti na venek nepřetržitým výkladem Pentateuchu (pěti knih Mojžíšových) a pozůstává ze tří částí:

1. »Raaja mehemna« (Věrný pastýř),
2. »Midraš nélam« (Neznámý homiletický výklad bible), a
3. »Safra Dizneuta« (Kniha tajemství).
K tomu přistupují ještě »Tikune Zohar« (Doplňky k Zoharu).

IX. Podstatná nauka kabaly.

Budiž tu ve všeobecných obrysech i laikovi srozumitelně podána podstatná nauka kabaly, tak jak se nám jeví ve zmíněných kabalistických dílech, jakož i v celé kabalistické literatuře, zvláště u pozdějších směrodatných kabalistů, Isáka Lurie a jeho žáka Chaima Vitala:
Bůh, Nekonečný (en sof), jest pramen všeho bytí, nesmí však býti uváděn v bezprostřední styk s konečným, pomíjejícím, materiálním světem. Bůh emanoval (vyzařoval) Pravůli (Rozoun hakodum), (podle názoru mnohých kabalistů liší se Pravůle od Boha jen graduálně, nikoliv však časově), která svět stvořila a pomocí deseti sefir (číselné podstaty, též sféry) jej řídí. Prvá sefira vyplynula ze samotné Pravůle a zove se »Rum maalo« (nejvyšší stupeň) čili Keser (koruna). Z prvé vyplynula druhá sefira, »Chochma« (tvůrčí moudrost), z této pak třetí, »Bina« (rozum, vnímající duch).
Tyto tři sefiry tvoří první a nejvyšší skupinu a působí nejprve na svět andělů a duchů. Z první sefiry vychází božská síla, z druhé nauka o zjevení židovském, z třetí proroctví, mohutnost jasnozření.
K druhé skupině sefir patří »Chesed« (božská láska), »Din« (božské právo, soud), též zvaná »Pachad« (úzkost, přísnost), a »Tiferes« (krása). Tato druhá skupina působí na svět duševní, na duchovní sílu, na krasocit a na pořádek ve světě.
K třetí skupině patří »Necach« (pevnost, stálost čili vytrvalost), »Houd« (sláva) a »Jesoud« (prazáklad). Tato skupina působí na viditelný svět, na hmotu, na p ř í r o d u .
Jakožto desátou a poslední sefiru označují kabalisté »Malchus«, též »Šechina«, t. j.: božskou prozřetelnost, bezprostřední uplatňování se božské vůle v osudu živoucích tvorů.
Podle nauk zmíněného již bystrého a za »otce novější kabaly« uznávaného Isáka Lurie a jeho žáka Chaima Vitala (žili v 16. století v Sefadu, v Palestině, tehdejším středisku četných kabalistů), hraje deset sefir význačnou roli v lidském životě. Přijímají totiž myšlenky, modlitby a konání lidí, zbavují je ulpělé na nich pozemské látky a předkládají je zcela zduchovněné Pravůli. Od této přijímají sefiry opět nekonečné, blahodárné výrony, »hašpoos«, připravují je tak, aby je lidé mohli přijmouti. První počin nazývá se »iniciativa a posteriori« (I'sarita di-lesato), druhý »iniciativa a priori« (I'sarita di-leelo). Pokud se těchto 10 sefir podobá »deseti inteligencím« novoplatoniků, Pravůle philonskému »Logu«, nebudeme zde vykládati.
Obzvláště zajímavý však jest význam »Pravůle«. »Pravůle« (a nikoliv božství samo) jest označována podle kabalistické nauky biblickým tetragrammatem JHVH. K Pravůli se modlíme, Pravůle vyvedla Israelity z Egypta a dala jim Zákon (svaté písmo). Božstvo samo, jakožto »první příčina« (I'la kol hoi'los) nemá nijakého přímého poměru, třeba že jest vlastním, jediným zdrojem všeho pozemského bytí.

Důležité místo zaujímají obzvláště v luriovské nauce kabalistické:
1. »Sod Hajichud« = tajemství sjednocení,
2. »Sod Hazimzum« = tajemství koncentrace a
3. »Sod Hagilgul« = tajemství putování duší.

Tajemství sjednocení pozůstává v tom, že při všech náboženských cvičeních v duchu sjednocujeme a v myšlenkách spojujeme:
a) »Nekonečného« (božství jakožto první příčinu a zdroj všeho bytí),
b) »Pravůli«,
c) prvních devět »sefir« (jakožto vodiče myšlenek, modliteb a konání směrem nahoru, jakož i blahodárných výronů dolů), a
d) »Šechinu«, božího ducha vládnoucího v říši zjevů.
Slovem »Zimzum«, koncentrace, jest označováno ztažení, jež musilo božství objímající a vyplňující vesmír provésti takřka na sobě samém, aby stvořilo prostor pro svět. Gilgul, putování duše z těla do těla, rozeznává duše mužské a ženské. Jsou prý duše mužské v tělech ženských a opačně. Nesoulad v manželství lze většinou přičísti tomu, že pohlaví duší se k sobě nehodí, že oba manželé mají mužskou, ženskou, nebo dokonce manžel ženskou a manželka mužskou duši.




X. Mystické proudy v židovství od 18. století až do doby přítomné.

C h a s i d i smus.
Bylo již řečeno, že nutno považovati Isáka Lurie a Chaima Vitala za zakladatele nového směru kabaly. Tento nový, t. j. propracovanější směr má pokračování v nauce tak zvaných »Chasidim«. Chasid (jednotné číslo; množné číslo Chasidim) značí vlastně »zbožný«, míněn jest však tímto označením každý stoupenec kabalistické nauky, který uctívá hlavu chasidů, rabiho (lidově »rebby«), nejvznešenějšího učitele a stoupence kabaly, muže svatého a božského, který je dokonce schopen konati zázraky. Nauka a směr chasidů jest chasidismus.
Zakladatel chasidismu byl Israel Baal Šem tov (zkráceně: Beśt), t. j.: Israel, majitel dobrého jména, slavný. Dle jiného názoru znamená toto příjmení: majitel dobrého (svatého a zázračného) jména božího. Israel Baal Šem narodil se r. 1695 v Tlustém (v Haliči) a zemřel r. 1760 v Międźiborźi (v Podolsku). K jeho jménu pojily se četné legendy, které jsou ještě dnes chasidy nábožné vyprávěny a poslouchány. Až do 45. roku věku svého žil skromě a v ústraní v rozličných městečkách Polska a Bukoviny, konaje četné namáhavé práce, (mezi jiným též jako kočí nákladních vozů) a oddávaje se v hodinách prázdně zcela svým mystickým rozjímáním a blouzněním. Ponenáhlu uchyloval se od svého povolání do přírody a samoty, trávil dny a často i noci v Karpatech bukovinských, mluvil sám s sebou, pozoroval se zálibou rostliny a žil vnitřním životem ve vytržení a blouznění, uctívaje božství, jak se jeví v nádherné, věčně stejné, pravé přírodě.
Teprve roku 1740 vystoupil se svými naukami na veřejnost a usadil se trvale v Międźiborźi, kde se brzy kol něho seskupili četní stoupenci.

XI. Nauky Israela Baal Šema.

Israel Baal Šem, zakladatel chasidismu, prohlásil mystické v n ímá n í za podstatnou část náboženského života. Ani studium talmudu a zákona, které bylo tehdy mezi židy v Polsku velmi rozšířeno a dodávalo úcty i autority, ani přesnost a pravidelnost v zachovávání náboženských úkonů nevede sama o sobě člověka blíže k jeho Bohu a není vlastní známkou pravověrného žida, nýbrž také, ba především v r ou c í mo d l i t b a , jež sice nepůsobí, jako studium, na rozum, tím více však působí na citovost, kterou očišťuje a zjemňuje, zvnitřňuje a povznáší. A tuto modlitbu nemusíme konati zrovna v dobu denní, stanovenou rituálním kodexem, nýbrž kdykoliv a kdekoliv jest k ní pravá nálada. Tuto náladu dlužno hledati. Žádného prostředku nesmíme pominouti, abychom našli pravou náladu k modlitbě A nejen modlitba, nýbrž k a ž d ý p r o f a n í ú k o n jest bohoslužbou, je-li proveden s »kawanah«, t. j. s čistou myslí a povznášející náladou. Jeho heslem byl výrok talmudu: »Všemi lo s r d n ý ž ád á s i s r d c e .« Rovněž hlásal znovu a znovu významná slova talmudu: »Bůh jest nejen v učelištích a modlitebnách, nýbrž i venku, na trhu života, ve všech pozemských pracech, u prostého dělníka stejně jako u duchaplného učence.«
Originální v nauce a ve způsobu života Baal Šemova byl jeho radostný životní klad oproti dřívějším kabalistům, kteří prohlašovali život za slzavé údolí. Žádali-li oni, aby opravdu zbožný člověk kráčel tímto údolím slzavým za bičovaní, odříkání a pokání, aby se vystříhal všeho pozemského požitku a upíral svůj zrak ustavičně k onomu světu, aby mohl bráti podíl na věčné blaženosti, učil Baal Šem, že i radosti života na tomto světě, jídlo, pití, spánek, žertování a smích vedou k témuž cíli, ba jsou ještě bohulibější než pokání, j s o u - l i p ro v á z e n y r y z í m úmy sl e m, č i s to u my s l í a z b o žnými c i t y .

XII. Baal Šemovi následovníci a jejich mysticko-etické nauky.

Učení chasidů o universálnosti.
Nauky Baal Šemovy byly sepsány teprve jeho následovníky, nejvýznačnějšími jeho žáky, Dow Berem z Mezericze (v Polsku) a Jakubem Josefem Hakohenem. Tito, jakož i pravnuk Baal Šemův, R. Nachman ze Zbraslavi a jiní rozšířili a prohloubili mystické nauky Baal Šemovy (a chasidů vůbec) také ve směru etickém. V mysticko-spekulativním směru odchyluje se již učení Baal Šemovo a jeho následovníků od pojetí Luriova a Vitalova, především co do nauky o Zimzumu, božské koncentraci. Baal Šem učí nejryzejšímu, skoro bychom mohli říci, filosofickému panteismu. Celý jeho systém je vyplňován myšlenkou živé přítomnosti boha ve všem jsoucím a ve všech konáních. Kromě a mimo Boha není nic. Hmota či materie, již vidíme, jest optický Mam, jest jen modifikace četných tvarů, jimiž se Bůh ve své vůli projevuje. V každé lidské myšlence a cítění, v každém konání jest Bůh živý. A je-li nějaká myšlenka nečistá, máme ji očistiti, zušlechtiti a k jejímu původu, Bohu, odvésti. Bůh jest ve všech věcech, proto je též ve všech věcech dobro. Jest naší povinností vyhledati ze všeho dobré. Tato nauka o universálnosti vede sama sebou k etickému učení chasidů. Myslíme-li na některého bližního, máme si nejprve zpřítomniti ducha dobra, božské v něm. Tím lze vysvětliti shovívavost chasidů vůči chybujícím lidem, vůči zřejmým hříšníkům.
Mimo zmíněný požadavek veselosti (»Simcha«) jsou zdůrazňovány v mystické literatuře chasidů, jakožto pravé známky člověka zbožného: pokora (»Šiflus«) a nadšení (»Hislahawus«). Pokora a skromnost ve způsobu vlastního života, jakož i shovívavost a uznalost vůči jiným mají býti vlastnostmi každého pravého chasida. »Člověk může jen tehdy pozdvihnouti své srdce k Bohu, když byl dříve jakýkoliv pocit pýchy z něho vyloučil.« – »Abyste našli Boha, musili byste dříve ztratiti sebe sama«, praví Baal Šem. Třetí ctností, schopností nadchnouti se (Hislahawus), má se vyznačovati každý náboženský úkon, obzvláště modlitba. K uvedení se v pravé nadšení a vytržení jsou prý přípustný i vnější prostředky, jako hlasité modlení, křičení, skákání, poskakování a prudké pohyby těla. Odtud pochází známé hřmocení a zuření, pobíhání, rozličná gesta a kroucení těla v modlitebnách chasidů.
Je pozoruhodno, že v téže době vznikla v Anglii křesťanská sekta »Skákačů«, jejíž členové chtěli se zuřivými pohyby při modlení uvésti ve vytržení a »jasnovidnost«. V severní Americe byla současně Irčankou Janou Leeovou založena sekta »Potřásačů«, kteří pořádali rovněž za mystickými účely běsnivé modlitby. Tím jsme dospěli od nauky chasidů k jich životu.

XIII. Život moderních kabalistů, rabiho a jeho chasidů.

Přímí a nepřímí potomci zmíněných učitelů kabaly s nově vzniklými »dynastiemi« žijí dnes v Polsku jako náčelníci chasidů. Každý chasid má svého mistra, rabiho (obecně Rebby), k němuž má obzvláštní důvěru, na jehož slovo přísahá a jejž znovu a znovu vyhledává, brzy aby u něho našel duchovní poučení v kabale, brzy také aby se mu dostalo jeho moudré rady a jeho pomoci v nouzi (přímluvou u Boha). Podle toho, kde onen mistr bydlí (Sadagóra, Wiźnice, Czortków, Husjatyn, Kossov, atd.) nazývají se příslušní stoupenci: sadagórští, wizničtí, czortkowští chasidové.
Rabi a právě tak každý pravý chasid (přirozeně jsou i zde příživníci, kteří nejsou plně uznáváni) koupá se denně před ranní modlitbou (srov.: Essenští a ranní koupači jakožto předchůdci sekty Jana Křtitele). Ranní modlitbu předcházejí jisté přípravy, které slouží k soustředění a docílení nutné nábožné nálady. Také jsou před nebo po modlitbě čteny jisté odstavce z bible a talmudu, jakož i ze Zoharu (Chok). Ztráví-li nějaký chasid všeobecně obvyklým způsobem slavnostně úmrtní den otce nebo matky modlením Modlitby sirotků (Kadiš), přejí mu přítomní, aby duše zemřelého měla »àlijah«, t. j. aby na své očistné cestě vystoupila o stupínek výše. Chasid cítí se i ve svém profaním životě býti zavázán k větší mravnosti a etice. Obzvláště slavnostně a povzneseně tráví chasidové sabaty a svátky ve zvláštních svých modlitebnách (zvaných »cely«) a ve svých domácnostech. Nejslavnostnější a nejpovznesenější nálada jest však na »dvoře« rabiho, kde se o každý svátek, ale též o každý obyčejný sabat schází mnoho chasidů, aby se se svým téměř zbožňovaným mistrem společně modlili, slavnostní hostiny súčastnili a po hostině naslouchali kabalistickým výkladům sv, písma spojeným s morálními poučeními. Před odchodem napíše (neb nechá napsati) chasid na cedulku, zvanou »Kvittel«, v krátkých pregnantních hebrejských větách svá přání a své starosti (nemoci v rodině, špatné obchody, atd.) a předá ji při rozchodu mistrovi, který mu dá své požehnání a rady. Při této příležitosti položí chasid na stůl, který jest před rabim, peněžitý dar, jenž slouží ke krytí velmi nákladného hospodářství (společné večeře, jichž se súčastní často sta chasidů, a stravování zbožných učedníků, Jošewism, kteří se ustavičně zdržují v učelišti rabiho a studují svaté knihy, vyžaduje samo o sobě veliké obnosy). Také podporuje rabi chudé rodiny pravidelně každého týdne pevně stanoveným obnosem. Mnozí chudí chasidové obdrží však od rabiho při rozchodu sami nějakou podporu.

XIV. Pospolitost Chasidů.

Společně, každodenní modlení, časté schůzky u společného náčelníka, táž mystická víra, tytéž snahy a společné oslavování sabatů a svátků, scházení se při každém pohřbu, při porodech, sňatcích a úmrtích, vše to způsobuje vřelý poměr, pevnou pospolitost, ba jakési sbratření mezi chasidy. Co do pospolitosti v radosti a žalosti jsou téměř vzorem. Vzájemné pomáhání si v bídě jest považováno za cosi samozřejmého. I ve všech otázkách týkajících se politiky té či oné strany v obci a zemi postupují společně, při čemž je rozhodující přání rabiho. V eventuelních sporech a materielních rozmíškách, rozhoduje rabi nebo jím ustanovený rabín. Takové rozhodnutí je bez reptání přijato. V posledních letech zůstal chasidismus značně pozadu co do pravosti a ryzosti. Mnozí zvali se chasidy, vyhledávali rabiho a dle něho nazvanou »celu«, aby požívali vážnosti. Počet chasidů sice vzrostl, ale mravní vážnosti a kabalistického vědění ubylo. Obzvláště značnou zkázu v té příčině způsobila válka. Jako zmizelo mravní cítění všeobecně, tak obzvláště zde, zvláště když právě střediska chasidů a jejich náčelníků nejvíce válkou trpěla a až do dnes trpí abnormálními poměry. Teprve navrácením se stálých poměrů začne znovu chasidismus, t. j. blahodárné, ne záporné, nýbrž kladné působení kabaly na širší vrstvy lidí.

(Jako součást knihy Agrippa z Nettesheimu: Kabala vydalo nakladatelství Sfinx, Praha 1922. Samotný Agrippův text byl výborem z druhé knihy jeho Okultní filosofie, a proto jej zde neuvádíme.)
 

zpět