Ghetta, budovy a instituce

Jeruzalémský chrám

Jeruzalémský chrám

09. 05. 2009 10:16

Jeruzalémský chrám (hebrejsky בית המקדש, bejt ha-mikdaš, dosl. „dům svatosti, posvěcení“, Svatyně) byl centrem náboženského kultu izraelského lidu mezi 10. stol. př. n. l. a 1. stoletím n. l. Chrám stál v Jeruzalémě na chrámové hoře a sloužil jako místo, kde se obětovaly oběti a kde bylo centrum aktivity kněží a levitů. Chrám byl zničen v roce 70. Židé věří, že v „onen den“ (blíže neupřesněná budoucnost, popř. označení budoucího světa) bude Chrám znovu vybudován Mesiášem.

Vývoj

Přenosná svatyně

V Tóře se nachází příkaz postavit svatyni: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich.“ (Ex 25,8). Na poušti byl Mojžíšem zbudován přenosný příbytek Hospodinův, jakožto první svatyně. V knize Deuteronomium, před vstupem do země zaslíbené, se kladl důraz na centralizaci bohoslužby do jediné svatyně, která bude stát „na místě, které si zvolí Hospodin“. Když Izraelité vstoupili do země zaslíbené, putoval příbytek Hospodinův po mnoha místech. Jedním z těchto míst, kde příbytek po nějaký čas stál, bylo Šílo, jak to popisuje 1. kniha Samuelova.
Nejsvětějším místem svatyně byla velesvatyně, ve které byla Archa úmluvy s příkrovem s cheruby. Po celý rok bylo toto místo z úcty odděleno oponou, aby ji lid nemohl spatřit. Do velesvatyně bylo povoleno vstoupit jen veleknězi a jen v jediném dni v roce (v Den smíření — Jom kipur).
Za velesvatyní se nacházela svatyně, kde se na oltáři obětovaly oběti. Naproti oltáři pak stále menora. Do tohoto prostoru mohli vstupovat jen kněží z rodu Áronova. Kněží museli přicházet bosí jakožto projevení úcty Hospodinově svatosti. Kromě kněží se chrámové služby účastnili také levité. Při putování pouští byli odpovědní za přesun celého příbytku Hospodinova, později jejich služba nabyla těchto forem: levité se stali ochrannou stráží svatyně a měli na starost chrámovou hudbu.
Podobu prvotního chrámového vybavení můžeme jen odhadovat, jsme odkázáni jen na slovní popis, protože většina vybavení byla zničena při prvním zničení Chrámu.

První (Šalomounův) Chrám

Podrobnější informace naleznete v článku Šalamounův chrám.
Podle židovské tradice byl první jeruzalémský Chrám zbudován králem Šalomounem (970-931 př. n. l.) na Chrámové hoře. Nemáme o něm žádná přímá archeologická svědectví kvůli přestavbám, které na tomto místě proběhly. Prosévání půdy z Chrámové hory přineslo jen nepřímá svědectví, mezi nimi razítko jedné kněžské rodiny, která je zmiňována v knize Jeremjáš.
Král David učinil Jeruzalém centrem izraelského království a přenesl do něj Boží Archu úmluvy (2 Sam 6,1nn). Šalomoun pak vybudoval Chrám jako „dům Božího přebývání“ a jako symbol připoutání lidu k Davidovu rodu. Stavba celého objektu trvala pravděpodobně celých 16 let (4. - 20. rok Šalamounovy vlády, tj. přibližně 966-950). Šalomoun od lidu vybíral pro účel stavby vysoké daně a při stavbě mu byli nápomocni tyrští stavitelé.

Svatyně měla 3 základní části:
Předsíň — vchod do svatyně;
Svatyně — místo, kde se odehrávala bohoslužba (stál zde oltář a menora);
Velesvatyně — tam byla umístěna Archa úmluvy.

První Chrám stál na pahorku téměř 400 let. Roku 586 př. n. l. byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma, po kterém následovalo babylonské zajetí.

Druhý Chrám

Podrobnější informace naleznete v článku Druhý chrám.
Druhý Chrám byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba sedmdesát let po zničení prvního Chrámu. Umožnil to edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž se vyhlašovala náboženská svoboda.
V druhém Chrámu již chyběla Archa úmluvy (ve svatyni tak zůstal jen kámen, na kterém schrána stála), nádoba s manou (která byla uchovávána z putování Izraele do Kanaánu) a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora.

Chrám, který byl zbudován navrátilci z Babylóna byl však jednoduchý a prostý. Herodes Veliký (74 př. n. l. - 4 n. l.) jej proto roku 19 př. n. l. nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu (čímž si do jisté míry získal přízeň židovského lidu). Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování Chrámu pokračovalo i po Herodově smrti — téměř až do zániku Chrámu.
Druhý Chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem. Chrám pak již nikdy nebyl obnoven.

Plány na zbudování třetího Chrámu

Touha po Chrámu a bohoslužbě je vyjádřena v mnohých židovských tradicích. Konkrétní podoby však tato touha nabývala jen málokdy.

Poprvé to bylo, když Římské říši vládl císař Iulianus Apostata, který se snažil vší silou oslabit stále rozšířenější křesťanství, podporoval tedy křesťanské heretiky (aby křesťanství oslabil zevnitř), ale také jiná náboženství, mezi nimi i judaismus. Roku 362 před židovskými předáky prohlásil: „Nechám postavit s veškerým úsilím chrám Bohu Nejvyššímu.“ Císař vyzýval židy, aby „se vrátili do své rodné země, znovu vybudovali svatyni a řídili se opět zákony svých otců.“ Představenstvo židů v čele s Hillelem II. protestovalo vůči obnově svatyně ze strachu, že se lid rozštěpí, tak jako byl lid rozdělen v období druhého chrámu mezi kněze a mudrce (srv. esejské hnutí). Židé prohlásili, že tento počin stojí na ramenou cizince (Iuliana), po jehož smrti bude budování Chrámu zastaveno. Část židů však tuto nejistotu nesdílela: „Tato slova, že Chrám bude zbudován, vedou k obnově království rodu Davidova.“ Stavba nicméně byla započata — z peněz římské pokladny. Roku 363 vytáhl Iulianus proti Perské říši, v tomto tažení však padl. Jeho smrt opravdu znamenala to, co židé předpokládali — stavba Chrámu byla zastavena.
Až do Šestidenní války roku 1967 pak byly veškeré další plány na obnovu Chrámu pouze teoretickými úvahami. Chrám byl velmi často spojován s mesiášským věkem. V Šestidenní válce však Izrael získal mj. Východní Jeruzalém, do kterého spadá i Chrámová hora. Začala být organizována malá hnutí, jejichž cílem je postavit Chrám. Mezi takové organizace patří Temple Institute (hebrejsky מכון המקדש, Machon Ha-Mikdaš), nebo Temple Mount and Eretz Yisrael Faithful Movement (hebrejsky נאמני הר הבית, Neemanej Har Ha-Bajit). Tato hnutí jsou většinou podřízeny autoritě různých rabínů, kteří odmítají, aby byl Chrám vybudován až v době příchodu mesiáše.
Tyto ideje však nutně předpokládají zničení Skalního dómu, proto se mnozí muslimové hrozí této touhy židů. Islámská hnutí v Izraeli proto co nejvíce usilují, aby zabránili vybudování Chrámu, a také popírají historický vztah židů k Chrámové hoře. V tomto kontextu pak byla návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem využita palestinskou propagandou jako záminka k rozpoutání druhé intifády.


Literatura:
Čejka, M. Judaismus, politika a Stát Izrael. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-3007-0.
Segert, S. Starověké dějiny židů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8.
Schäfer, P. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6.
 

zpět