Ghetta, budovy a instituce

Synagogy

Synagogy

25. 03. 2009 21:37

Modlitebna nebo synagoga byla duchovním středem každé žid. obce. Mezi těmito dvěma pojmy nelze vymezit přesnou hranic, takže některé objekty či prostory určené ke konání žid. bohoslužeb bychom mohli označit oběma názvy.
V podstatě lze říci, že modlitebna je bohoslužebná místnost (nebo komplex více místností: pro muže a pro ženy jako součást víceúčelové, často obytné budovy, přičemž bohoslužebný účel neovlivnil základní stavební, architektonický ráz celého domu. Modlitebnu mívaly početně menší a chudší náboženské obce a spolky na vesnicích, ale někdy i ve městech (např. Blatná, Bruntál, Chotěboř, Jablunkov, Jaroměř, Mohelnice, Nepomuk, Vidnava, Zruč n. S.), ovšem i početná náboženská obec mohla někdy mít jen modlitebnu (např. Praha-Žižkov, kde prostorná modlitebna zaujímá celé patro víceposchoďového činžovního domu). V největších městech (např. v Praze) existovaly i tzv. výpomocné modlitebny v různých sálech jen pro dny hlavních svátků, kdy stálé synagogy nemohly všechny věřící pojmout. V některých lázeňských místech bez synagogy fungovaly sezónní modlitebny, otevírané jen na dobu letní lázeňské sezóny (např. Jeseník, Luhačovice, Rožnov p. R.). I většina dnešních náboženských obcí a synagogálních sborů v českých zemích užívá k bohoslužbám jen modlitebny, zřízené většinou z bývalých bytů v řadových obytných domech (Karlovy Vary, Liberec, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Ústí n. L.).


O synagoze mluvím v těch případech, kdy prostorný modlitební sál tvoří hlavní, dominující prostor budovy a kdy bohoslužebná funkce udává architektonický ráz celé stavby.
Nejstarší dochovaný kronikářský záznam se zmiňuje o pražské synagoze zničené v první polovině 12. stol., lze však předpokládat, že v našich zemích existovaly synagogy už dříve. Zpočátku šlo snad většinou o prosté srubové stavby. A tato tradice dřevěných synagog se v chudších obcích udržela velmi dlouho. Ještě na počátku našeho století stálo v českých zemích několik posledních roubených synagogálních budov, do dnešních dnů se však dochovala už jenom jediná, upravená na obytný domek (Vlachovo Březí). Na Slovensku zanikly dvě poslední dřevěné synagogy po 2. světové válce (Brezovica, Veličná).

V obcích s početnějším žid. osídlením, se u nás už od středověku stavěly synagogy zděné. Konstrukce a vzhled těchto budov v podstatě odpovídaly dobovým stavebním technikám a panujícím uměleckým slohům, avšak královská nebo vrchnostenská omezení přitom určovala, jak smějí synagogy vypadat, aby nemohly konkurovat křesťanským kostelům: mohly mít jen povolené rozměry a stanovenou výšku, zvenčí musely mít prosté, nezdobené zdi, nesměly mít věž atd. Teprve synagogy stavěné po občanském zrovnoprávnění židů, tj. od poloviny 19. stol., mívají – podle zámožnosti náboženské obe – honosnou architekturu v módních slozích a někdy i věž (např. Český Krumlov, Dobříš, Liberec) nebo dvouvěží (např. České Budějovice, Krnov, ostravské synagogy, Praha-Vinohrady). Bývají už také stavěny mimo území někdejšího ghetta, dokonce na hlavních ulicích a třídách měst (Kdyně, Mariánské Lázně, Město Touškov, Plzeň), výjimečně i na hlavním náměstí (Vyškov) nebo na návsi (Hostouň, Slatina).

Nejstarší dochovanou synagogální stavbou na našem území je raně gotiská Staronová synagoga v Praze (z poslední třetiny 13. stol.). Významnými památkami z období pozdní gotiky a renesance jsou synagogy v Dolních Kounicích, Holešově, Kojetíně, Kolíně, Lipníce n. B., Praze (Pinkasova a Vysoká syn.), Velkém Meziříčí.
Z četných budov postavených v době baroka a rokoka si původní architektonický ráz nejlépe zachovaly synagogy v Kasejovicích, Lomnici, Luži, Praze (Klausová syn.), Třebíči. Prostý i zdobnější klasicistní a empírový sloh poznamenal ještě více dochovaných synagog: např. v Batelově, Březnici, Čkyni, Divišově, Doudlebech n. O., Ivančicích, Nečtinách, Praze-Uhříněvsi, Prostějově, Radnicích, Třešti, Úsově, Volyni, Všeradicích, Zalužanech.

Nejpočetněji jsou u nás zastoupeny budovy v tzv. historizujících slozích, stavěné od poloviny 19. do počátku 20. stol: jsou to především četné synagogy novorománské nebo novogotické. Také starší synagogy byly při přestavbách často poznamenány novou gotikou (např. Boskovice, Polná, Praha-Maislova syn., Třebíč). Neobvyklými, především ozdobnými prvky obohatila naše synagogy v 2. polovině 19. a na počátku 20. stol. dobová móda tzv. maurského (též orientálního, příp. byzantsko-orientálního) slohu. V tomto poměrně různorodém a často i barevně pestrém stylu se u nás stavěly téměř výhradně synagogy (např. Golčův Jeníkov, Jablonec n. N., Praha – Španělská a Jubilejní syn., Ulířské Janovice, Znojmo) a obřadní síně na židovských hřbitovech. Orientální prvky se kombinovaly i s architektonickými prvky novorománskými (např. Děčín, Louny, Nová Cerekev, Písek) nebo secesními (Čáslav).
Secesním dekorem bylo na počátku našeho století poznamenáno několik starších synagog (např. Jevíčko, Nový Bydžov, Uherské Hradiště). Významnou secesní stavbou s orientálními prvky je synagoga v Hradci Králové. Dvě další secesní novostavby (Klobouky a Prostějov) byly pozdějšími přestavbami zcela zmodernizovány.

Také moderní slohové směry 20. a 30. let, především funkcionalismus, ovlivnily vzhled několika synagog, ať už jde o novostavby (Brno, Český Těšín, Velvary), nebo o přestavbu (funkcionalismus s orientálními prvky: Praha-Smíchov). Zcela ojedinělým architektonickým dílem je synagoga v Milevsku (dokončená roku 1919), kombinující empírové tvarosloví s prvky kubismu. Poslední synagoga na území České republiky byla postavena v roce 1937-8 (Kamenice n. L.).

Velmi zajímavé a architektonicky cenné synagogální budovy vznikaly v našem století také na Slovensku.
Podle prastaré tradice se synagogy stavěly pokud možno poblíž vodního toku – u řeky, potoka, mlýnského náhonu apod. O židovské Novém roce vycházejí totiž muži z modlitebny a pod širý nebem konají zvláštní modlitbu (tašlich), při níž se do vody házejí kousíčky chleba jako symbol odplavení hříchů.
Typickým a zdaleka viditelným označením synagogy bývalo kamenné Desatero, umísťované na průčelí nebo nad hlavním štítem budovy. Na mnoha bývalých synagogách , třebaže už slouží jiným účelům, můžeme Desatero spatřit i dnes.
Průčelí nebo portály synagog byly často opatřeny hebrejským nápisem. Většinou jde o verš žalmu, který se vztahuje k „domu modlitby“ (nejčastěji Ž 100,4; 84,2; 68,5). Některé tyto nápisy jsou dosud dobře zachovány (např. Březnice, Heřmanův Městec, Ivančice, Kolín, Polná, Praha – Jubilejní syn., Praha-Smíchov, Rakovník, Velká Bukovina).

V předsálí (předsíní) synagogy bývalo vždy umístěno umývadlo (kijor) k tradičním opláchnutí rukou před bohoslužbou. Starobylé kijory se dochovaly např. v Holešově, Kojetíně, Lošticích a Luži.
Z předsálí se do hlavního modlitebního sálu vždy sestupuje: někdy po více schodech, stačí však, leží-li podlaha sálu o jeden schůdek níže než vchod. Podle tradice toto symbolické zahloubení modlitebního prostoru vychází ze slov 130. žalmu: „Z hlubin volám Tě, Pane...“
Vnitřní výzdoba synagog byla vždy střídmá. Nikdy tu nebývají zobrazeny lidské bytosti a většinou ani zvířata (s výjimkou symbolických lvů a ptáků), takže štuky a malby na stěnách, klenbách a stropech se omezují na geometrické a rostlinné ornamenty či plody zmiňované v biblických textech, na různé drapérie apod., případně jsou zde napsány starozákonní citáty apod. V některých dnes už neužívaných synagogách je tato výzdoba dosud zachována (např. Boskovice, Březnice, Holešov, Kasejovice, Kojetín, Kolín, Plzeň, Pravonín, Úštěk).

Pro žid. bohoslužby je typické oddělení mužů a žen. Muži se modlí vždy v hlavním sále, který má podlahu nejníže. Ženám bývá v synagogách starších stavebních typů (předbarokních) vyhrazeno patro postranní lodě nebo bočního křídla budovy, někdy až dodatečně přistavěného k jádru synagogy (např. Dolní Kounice, Kojetín, Kolín, Lipník n.B., Mikulov, Praha-Pinkasova syn.). V přažské Staronové synagóze jsou ženám vyhrazeny dvě pozdější přízemní přístavby, z nichž se do hlavního sálu dívají okénky. V novějších synagogách mívá ženské oddělení – tzv. ženská galérie – podobu balkónu nebo tribuny a stojí často na sloupech. V menších synagogách bývala galérie jen při jedné (zadní, tj. západní) stěně, jinde lemovala dvě až tři stěny hlavního sálu, zcela výjimečně všechny čtyři stěny (Terešov). Některé synagógy byly vybaveny dokonce dvěma patry ženských galérií nad sebou (např. Brandýs n.L.) – Jen ty nejmenší a nejchudší synagógy, právě tak jako většina modliteben, galérii neměly a ženy tu sedávaly přímo v hlavním sále, vždy však byly od mužů odděleny nějakým zábradlím nebo jinou přepážkou. Podobné bylo i vnitřní uspořádání novogotické synagógy v Českých Budějovicích: v této budově bazilikálního typu se ženy modlily v postranních, nižších lodích.
Ve starších typech synagog se na ženskou galérii často vystupovalo po schodišti připojeném k budově zvenčí (např. Jičín, Kojetín, Kolín, staré synagógy v Plzni), toto řešení bylo použito i na novodobé synagóze v Milevsku. Výjimečně se na galérii vcházelo ze sousední budovy po můstku vedoucím ve výši patra (Heřmanův Městec).

Přibližně do poloviny 19. století stávala mužská sedadla podél stěn, takže věřící byli obráceni tváří do středu sálu, k bimě čili almemoru (vyvýšenému místu obklopenému zábradlím nebo ozdobnou mříží, kde se každou sobotu četla příslušná pasáž z Tóry). Toto původní rozvržení interiéru se dochovalo do nové doby prakticky jen v synagogách ortodoxního nebo tradičního ritu (napr. Holešov, Janovice n.Ú, Luže, Praha-Staronová a Pinkasova syn.). Kolem poloviny 19. stol. (někde až mnohem později) se místo pro čtení Tóry posunulo k východní stěně sálu a změnilo se obvykle v pouhý čtecí pult. Lavice bývaly od té doby stavěny v rovnoběžných řadách (jako v křesťanských kostelech) tak, aby se věřící dívali k východní stěně, ke schráně na Tóru.

Aron ha- kodeš (schrána na Tóru) je nejdůležitějším bodem synagógy a modlitebny. Obvykle je to výklenek ve zdi (zvenčí bývá zeď v tomto místě nápadně zesílena) vyplněny ozdobnou skříní, v níž jsou uloženy Tóry, tj. pergamenové svitky s hebrejským, ručně psaných textem pěti Mojžíšových knih. V každé synagóze bývá takových svitků několik a skříň s nimi je zastřena zdobeným závěsem (parochetem). Aron ha-kodeš je vždy architektonicky a umělecky zvýrazněn: někdy se k němu vystupuje po schůdcích, bývá lemovaný ozdobnými sloupky, štukovými ozdobami, různým ostěním apod., korunovaný tympanonem nebo baldachýnem. Na této výzdobě se v největší míře projevovaly dobové umělecké slohy – od gotiky (Staronová syn.) až po nejčastěji dochovaný klasicismus a jeho pozdější napodobeniny.

Aron ha-kodeš je v našich zemích umístěn vždy na východní stěně modlitebního sálu: synagógy jsou orientovány k východu. (Protože však stavitelé byli závislí na konfiguraci terénu nebo na tvaru stavebního místa, velmi časté jsou odchylky k severovýchodu a jihovýchodu). Pouze několik moderních synagóg stavěných v našem století tuto tradici nedodržuje, takže jsou orientovány jinak: např. k jihu (Prostějov) nebo k severu (Dobříš).
V budově synagógy nebo v její přístavbě býval někdy i byt duchovního (např. Humpolec, Kdyně, Kralupy n.V., Praha-Michle, Rakovník, Stádlec, Světlá n.S.), školní třídy (Březnice, Humpolec, Rakovník, Slatina), případně zimní modlitebna (menší místnost s možností vytápění, užívaná k bohoslužbám v zimním období), ale třeba i pekárna macesů (např. Bezdružice, Luka, Poutnov, Slatina), event. v nejnižším podlaží rituální lázeň (např. Malín, Poběžovice). Mnohdy bylo v synagóze nebo v komplexu spojených budov více těchto zařízení a institucí najednou.

Od nejstarších dob jsou známy případy zániku žid. náboženských obcí a s tím souvisejícího rušení synagóg. Opuštěné a nevyužité synagogální budovy bývaly ve středověku měněny na křesťanské kaple (např. po vypovězení židů z Brna, Českých Budějovic, Chebu, Jihlavy, Olomouce, Znojma), na obytný dům nebo jinou profánní budovu, případně se staly zdrojem stavebního materiálu. Podobně bylo ke světským účelům využito i později, především koncem 19. stol.,velké množství venkovských synagóg v místech, kde náboženské obce zanikly odchodem žid.rodin do velkých měst. Třetím, nejtragičtějším obdobím rušení synagóg však byla léta nacistické okupace. Jen za tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 zničili nacističtí fanatici v pohraničních oblastech připojených k Německu nejméně 35 synagóg, během dalších šesti okupačních let a v závěrečných bojích 2. světové války pak bylo v českých zemích zničeno ještě nejméně 25 dalších synagogálních budov.
Po osvobození mohlo být obnoveno jen několik málo náboženských obcí ve velkých městech – a téměř 300 synagóg zůstalo nevyužitých. Některé z nich musely být v dalších letech zbořeny pro statické narušení nebo značnou zchátralost, jiné ustoupily moderním urbanistickým záměrům při přestavbách měst (např. Benešov, Brtnice, Bučovice, Dašice, Horní Cerekev, Pardubice, Postoloprty, Přeštice, Strakonice, Teplice), novým komunikacím (např. Dvůr Králové n.L., Koloděje n.L., Krásno n. B., Malín), výstavbě přehradní nádrže (Dolní Kralovice) aj. A další synagogální budovy jsou demoličními záměry vážně ohroženy. Do dnešních dnů se na území České republiky dochovalo více než 200 synagóg. Tři z nich dosud slouží k bohoslužbám žid. náboženských obcí (Brno, Staronová a Jubilejní syn. v Praze), 39 budov našlo pietní využití jako kostely různých křesťanských církví, ve 12 bývalých synagogách sídlí muzea a v 15 jiné kulturní instituce (knihovny, koncertní a výstavní síně, kina, kluby), 48 budov bylo adaptováno na byty, v 38 jsou umístěny sklady (jde o stav roku 1989). Ostatní zrušené synagogy jsou využity většinou jako školní, administrativní, zdravotnická, tělovýchovná, výrobní a obchodní zařízení. – Obdobný osud mají dochované synagogální budovy i v jiných evropských zemích postižených nacistickou genocidou žid. obyvatelstva.

Cenným pozůstatkem po zrušených synagogách jsou různé liturgické předměty a svitky Tóry, svezené za nacistické okupace do Prahy a uložené dnes ve Státním židovském muzeu. Dalších 1564 svitků Tóry z českých a moravských synagog bylo roku 1964 převezeno do Westminsterské synagogy v Londýně, kde jsou postupně restaurovány a po opravě natrvalo zapůjčovány žid. obcím ve všech světadílech jako symbolická připomínka vyvražděných českých souvěrců.

Zdroj: Jiří Fiedler (Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer 1992)
 

zpět